„Jsme prototýpci a měníme svět k lepšímu. Vlastníma rukama vyrábíme opravdové věci a učíme se pro život.“ Tak zní krédo Prototýpků, jejichž projekty nejenže míří do základních škol, ale také je můžete směle absovovat v jejich protocoolně, která se nachází v kreativním hubu KUMST v Údolní ulici. Zakladatelkou Prototýpků je Veronika Šancová, jinak také lektorka, metodička, manažerka i odbornice na IT s dlouholetou zkušeností s podnikáním, vzděláváním i prací s dětmi.
Jak se zrodili Prototýpci?
Vše vlastně vzniklo u nás doma. Já jsem člověk, který nikdy nepracoval jako zaměstnanec na full time. Od osmnácti let podnikám a různě se podílím na projektech, které se týkají digitálních technologií a vzdělávání. Když mé tři děti začaly postupně navštěvovat základní školu, všimla jsem si, že přestávají sami tvořit. Dokonce po mně chtěli zadání, což bylo úplně proti mému nastavení, protože já podle zadání vůbec nedokážu fungovat. Proto jsem se rozhodla, že jim daleko víc začnu odkrývat, co dělám a jak. Pracovala jsem na volné noze a mé děti začaly sledovat, jak moje projekty vznikají – jak si je plánuji a různě skládám. Měla jsem mj. i e-shop, a tak jsme doma sami začali vyvíjet produkt. Zabalit věc a poslat ji do světa považuji za hodně uspokojující a totéž bavilo i děti – a tak jsme začali uvažovat nad ekologickým vánočním stromkem. Štvalo nás, že živý stromeček máme jen na pár dní, a umělý se nám žádný nelíbil. Tím pádem jsme doma prototypovali stromky – měli jsme pět prototypů v životní velikosti. A stala se taková zvláštní věc – protože bydlíme v domě, kde žije hodně rodin s dětmi, začaly se na naše aktivity další děti nabalovat. Jelikož mám pedagogické vzdělání a práce s dětmi mne bavila, otevřela jsem si ve škole, kam chodil syn, kroužek, a protože měl úspěch, tak jsem si otevřela další. Pak jsem se přes svoje kontakty v Lužánkách dostala i k příměstským táborům a přidali se k mému počínání také další lektoři. Ve výsledku jsme se asi před třemi lety spojili a vytvořili spolek. Jsme neziskovka a loni se nám podařilo získat i skvělý prostor v brněnském kreativním hubu KUMST.
V čem právě s KUMStem souzníte nejvíc?
Jsme tady extrémně šťastní. Věřím na inspiraci místem. Ve školní lavici má pro děti práce úplně jiný šmak, než když na chodbách potkávají kreativní lidi, jež se tvořením živí. Pod naší protocoolnou působí kunsthistorik, který opravuje starý nábytek. Působí zde lidé, kteří se živí designem v různých oborech – světelní architekti, podcasteři… Když k nám přijdou děti, třeba celá třída, s nimiž pracujeme na řízeném programu, jdeme s nimi nakouknout k dospělým kreativcům do dílny. A to na děti obrovsky působí.
Kdo tvoří váš tým?
Potkali se lidé, kterým se líbila myšlenka kreativního tvoření s dětmi a kteří se zároveň ocitli v životě v nějaké fázi, kdy se chtěli někam posunout. Je mezi námi Katka Děkaníková, která řídila pracoviště střediska volného času v Lužánkách, fotograf Tomáš Hájek, máme šikovnou lektorku Barču a v týmu s námi pracuje i moje sestra. Občas si najímáme i externí lektory, ale to je zřídka.
Je cílem Prototýpků vytvořit produkt od nápadu až k realizaci?
To je ideální stav, ale samozřejmě trvá, než se k němu člověk dopracuje. Pořádáme i jednorázové akce, např. víkendovky, kdy s dětmi projdeme jednu z oblastí. Když snažení dětí bereme jako určité mini podnikání, potřebujeme půl roku, abychom si skupinku nachystali a ona dokázala pracovat na produktu. Děti musí přijít na to, co jim jde a co ne a vyzkoušet si u nás spoustu měkkých dovedností. Potřebujeme také, aby ovládaly určité digitální nástroje. Přirozenou cestou se snažíme kombinovat fyzické a digitální tvoření. Děti mají k dispozici fotoaparáty a grafické programy, které si mohou vyzkoušet na počítači nebo mobilu. Jindy zase potřebujeme, aby uměly něco ušít. Vytváříme spoustu prototypů a děti si musí vyzkoušet, že to funguje. Zvolili jsme hravý styl a nadefinovali si deset oblastí, jimiž by měly děti projít. Pokud je nezvládnou absolvovat všechny, do většího tvoření se nepouštíme, protože by to pro ně bylo bolestné. A my chceme, aby je u nás tvoření bavilo a aby získaly základní designérské dovednosti. Dnes spousta dětí neumí nakreslit svůj nápad. Když se jich zeptáte, co mají v hlavě, dokážou to zhruba popsat, ale zapomenou na spoustu aspektů – jak by měla věc vypadat, z jakého materiálu by byla a podobně.
Jak s tím souvisí re-plyšáci? A o co jde?
Kucháme plyšáky a přešíváme je – to je taková specifická věc, mimochodem velmi oblíbená.
Mohla by být banální, ale není. Děti pracují zcela podle vlastní fantazie, ale my po nich přece jen něco chceme – aby nejdřív nakreslily, co budou dělat. Na tom si pak uvědomí spoustu věcí, které na ně mohou číhat při samotné tvorbě. Mohou se tak na ně připravit dopředu, protože budou vědět, že přišít tenký ocásek je složité. Musí si také zvolit správné nástroje. Plyšáky sem tam celé rozpářeme na původní střih – což je pro děti něco úplně nového. Pochopí, že je někdo musel vymyslet i fyzicky ušít – a že něco se šije strojem a někdy musíte vzít do ruky jehlu a nit. Já re-plyšáky miluju snad ze všeho nejvíc a dělala jsem je snad stokrát. Kromě toho, že si děti svůj nápad nakreslí, musí ho také rozfázovat do jednotlivých kroků. Také považujeme za důležité, aby děti spolu uměly na projektu spolupracovat a domlouvat se mezi sebou. Chceme, aby děti pochopily, jak věci fungují, a aby se je naučily uchopit, tvořit a vylepšovat.
Učí se děti pracovat i jako tým, kde každému jde něco trošku jiného?
Přesně tak to funguje. Nejlépe se tak dá pracovat v kroužku, kde je deset dvanáct dětí, nebo třeba na příměstském táboře. S celou třídou už je to obtížné. Jsou děti, které jehlu do ruky nevezmou, ale já je nebudu přemlouvat, protože umí třeba vzít kameru nebo foťák a výrobek vyfotit či sestříhat video a umístit ho do e-shopu. To samo o sobě už považuji za dostatečně kreativní. V týmu si každý najde svou polohu, zároveň jsem ráda, když si každý různé věci vyzkouší. Často pracujeme na stanovištích a na každém je něco jiného. Jsou děti, které okamžitě ví, kde chtějí pracovat, a jsou děti, které se ze začátku jen dívají. Je fajn, že i toto mohou děti zažít. Spousta z nás přece věci pozoruje. Dnes je naprosto normální, že se třeba týden jen díváte, jak někdo háčkuje, a až pak se do toho vrhnete sami. Je to naprosto přirozené. Nechceme, aby děti pracovaly dle zadání, ale aby u nás vnímaly, že si zadání vytvářejí samy. Je to jejich projekt, nikoliv náš. Ani rodičům neslibujeme, že na konci bude výrobek, který se bude prodávat za určitou částku. Chceme, aby se děti rozvíjely a šly po vlastní cestě. Pro řadu z nich je to něco nového, protože klasický školák třeba čtyři pět let nezažil, že by dělal něco podle vlastního nápadu. Málokdo si také sám organizuje čas. Mnohdy děti nemají doma ani materiál a pomůcky, z něhož by mohly tvořit.
Jak se do vaší činnosti promítají právě technologie?
Doba pokročila a některé děti tvoří digitálně – je jim to bližší. Mohou v devíti začít fotit a v jedenácti se naučí pracovat s photoshopem. Myslím, že podceňujeme, co dnes děti zvládnou. Spousta z nich se zajímá o digitální technologie – jak zpracovávat video, muziku. Málokdy však doma mají na tuto práci programy. U nás je najdou. Naše lektorka Barča hraje, zpívá a ještě rozumí i digitálním aplikacím a dokáže to dětem skvěle předat. Děti to baví a mohou v těchto programech vytvářet komiksy nebo kvízy. I tomu se věnujeme a hodně si dáváme záležet, aby si děti osvojily i jiné používání technologií než běžné hraní nebo vzdělávání. Technologie lze používat kreativně. Každý rodič by také měl dítěti ukázat, co na počítači dělá, aby pochopilo, že i to je práce, a aby začalo technologie vnímat v dalším kontextu. Proto také přicházíme s nabídkou kvalitních digitálních nástrojů. Na šití potřebujete jehlu, nit a nůžky a na vytvoření komiksu se vám hodí digitální program. Pro děti je navíc většina z nich zadarmo a málokdo z rodičů to ví. Proto také pořádáme semináře i pro rodiče.
Do jaké míry s rodiči počítáte?
Pro nás jsou rodiče obrovsky důležití. Osvětová stránka vůči rodičům je ještě důležitější než ke škole nebo směrem k dětem. Rodiče by měli vědět, proč v dětech kreativitu rozvíjet – protože v dospělosti se bez ní neobejdou! S rodiči pořádáme besedy a webináře. Naším webinářem Vaše dítě jako tvůrce v digitálním světě jen loni prošlo kolem sedmi stovek rodičů. Rodičům ukazujeme jednoduché postupy a hodně si zakládáme na tom, aby děti mohly doma dělat věci, které se naučí u nás, velmi podobným nebo stejným způsobem. Proto jsou všechny naše postupy zábavné, jednoduché a nízkoprahové. Nechceme, aby některé děti z tvoření vypadly, protože by nestíhaly věci pochopit či vnímat. Např. při brainstormingu mluví maximálně tři lidé, ale co ten zbytek? Cítí se nedostatečně… Proto raději dáváme věci na papír. Tak se uplatní i nápad někoho, kdo přemýšlí pomaleji. A my ho nechceme ztratit.
Zmínila jste ekologický vánoční stromeček – to je nyní i jeden z projektů Prototýpků, je to tak?
Spoustu programů směřujeme do škol, ale každý rok máme i jednu nebo dvě start-upové skupinky. S tou letošní jsme právě na nápad, týkající se ekologického vánočního stromku, navázali – s Vánoci se to nabízelo. Loni jsme zase vyvíjeli škrabadla pro kočky.
Co lze u vás zažít při jednorázových workshopech?
Často se zaměřujeme na fyzické tvoření, mnohdy jde o výtvarné záležitosti, ale nepomíjíme ani prvek designového myšlení. Vyvíjíme např. peněženku nebo batoh, další z našich výzev se jmenuje „kverulant“ – obcházíme okolí a všímáme si věcí, které nefungují. Chceme se stát „vylepšovači“, někým, kdo věci dokáže vidět, a bavíme se, jak by se daly zlepšit. Na tyto nápady a podněty si zakládáme krabici. Stejně tak přemýšlíme i o věcech, které fungují velice dobře – říkám si, kdo je udělal, a pouštíme si k tématu třeba i videa. Také rozmontováváme spotřebiče, aby děti věděly, jak fungují. Pak nechybí workshopy digitální, v nichž děti pracují s ozoboty, probouzející v dětech algoritmické myšlení. Dnes je programování stejně důležité jako jazyky. Ozobotům děti mohu naplánovat trasu a moc je to baví. Také u nás všichni žonglujeme. Žonglování je super předěl, abychom děti rozhýbaly, skvěle se tak propojí obě mozkové hemisféry a každý se to naučí. Žonglování máme i jako samostatný workshop. Zároveň se inspirujeme také s lidmi v KUMSTU nebo si pozveme podnikatele zvenčí a povídáme si o jeho povolání a jeho cestě a pak se vrhneme na něco z jeho oboru.
Pořádáte i příměstské tábory, co lze na nich zažít?
To je jeden z našich nejoblíbenějších formátů. Během pěti dnů se rychle vytvoří a sladí tým a my máme dost času, takže děti zvládnou hodně věcí. Letos jsme vypsali čtyři termíny – pro mladší i starší děti. Během tábora děti projdou deseti našimi výzvami, které je mohou kvalifikovat do start-upové skupinky. Zároveň jde i o odpočinkovou záležitost, chodíme na výlety, ale i tam se různě bavíme a rozhlížíme. Letos bychom také rádi uspořádali poznávací hru okolo Špilberku, zaměřenou právě na kreativitu. Děti by se samy staly tvůrci hry. Větší děti také pracují s naším lapbookem a postupně si ho zabydlují. Do obálek si dávají svoje nápady a projekty a zároveň plní zadání našich výzev. Mezi výzvami je i zmiňovaná batůžková výzva či re-plyšáci. Každým úkolem si musí děti projít samy – a také se samy hodnotí. Součástí lapbooku je i QR kód, a když na něj namíříte telefonem, rozjede se vám kvíz. Nabízíme zkrátka spoustu zábavy.
Je cílem Prototýpků dokončit realizovaný plán – mít nový výrobek?
My na rozdíl od školy nepředjímáme výsledek. Chceme, aby si děti užily svou vlastní fantazii a kreativitu. Proto je pro nás sebehodnocení dost důležité. Jsme schopni projekt rozjet a vést, ale je to jako v reálném životě. Nevíme, co bude dál. Když budete mít v podnikání nápad, nemůžete se nikomu zaručit, že se vám projekt zadaří. Stejně tak já nemohu rodičům zaručit, že start-upová skupinka skončí s produktem. Samozřejmě to chceme, ale jde nám o cestu – i při tom se děti obrovsky moc naučí. Zažila jsem několikrát, kdy si skupinka třeba po třech měsících řekla, že původní záměr nedává smysl. Pak se rozhodnete dělat něco jiného nebo jiným způsobem. To je to kouzlo – aby se děti samy naučily rozhodovat a jednou nedělaly práci, která jim nedává smysl, ale aby pracovaly na věcech, které jim smysl dávají. Možná to není přístup pro každého rodiče či pedagoga, ale pro nás je klíčový. Krásné projekty se dají dělat třeba s dětmi na prvním stupni, které mají ke kreativitě velmi blízko – ale je třeba je naťuknout a podpořit.
