Po světě cestuje od 14 let a během svých výprav se vydal třeba do Súdánu, Iráku, Egypta, Indie či Kanady. Mezi nejvýraznější cestovatelský počin Alberta Fikáčka patří plavba přes Středozemní moře na lodi vyrobené z plastových lahví. Později si založil cestovku podporující dobrodruhy, aby se odvážili vydat do míst, která nejsou pro každého. Teď se povoláním analytik v energetice zaměřil na cestování po železnici.

Jako cestovatele a dobrodruha se vás na úvod zeptám – kde jste byl letos na dovolené?

Byli jsme na Sibiři na nejsevernější železniční trati světa. Bylo to super. Předělali jsme totiž Felicii do takové úpravy, aby mohla jezdit po kolejích. Ale nedojeli jsme ji do konce, ujeli jsme jen 45 kilometrů, protože nám vypadl motor z auta.

Vymýšlíte stále nějaké nové dopravní prostředky a způsoby cestování? Teď je to Felicie na kolejích, asi nejznámější jste sestavením lodě z plastových lahví, na které jste se vydal na Středozemní moře.

Ne, že bych pořád vymýšlel nové projekty, ale už jsem asi přecestovaný, takže mě nebaví jen tak někam přijet, sedět a koukat. Potřebuju něco dělat. Moje manželka to chytla ode mě taky, takže je to fajn. Cestování ale k životu potřebuju, aspoň trošku. Před tím jsem byl třeba sedm měsíců v roce na cestách, teď už to tak nemám a procestuju v součtu třeba měsíc nebo dva.

Na svou první výpravu jste se vydal už ve 14 letech, kdy jste jel stopem do Slovinska. V 17 jste pak sám vyrazil do Afriky. Nebál jste se?

Tou prvotní motivací pro cestování pro mě bylo, že mě doma nic moc nedrželo. Tak jsem začal cestovat a zjistil jsem, že je to vlastně fajn. Do Slovinska jsem jel sám, ale po cestě jsem potkal jednoho kluka, tak jsme pak cestovali spolu, po cestě do Afriky jsem nikoho vhodného nepotkal. V té době jsem měl trochu strach, navíc jsem neuměl žádný cizí jazyk. Většinou jsem měl štěstí na hodné lidi, kteří mě třeba kousek po cestě svezli nebo mi dali najíst. Zkušenosti mi ukázaly, že není úplně potřeba se bát.

Přesto, zažil jste při svých cestách i momenty, kdy jste byl v nebezpečí?

Taky pár takových momentů bylo. Jednou mě fakt hodně zmlátili Rusové, kteří mě vzali stopem, že jsem jim nechtěl dát peníze. Já bych jim je dal, ale žádné jsem neměl. Pak je začali honit policajti, nakonec se vybourali a shořelo jim auto. To už jsem v něm naštěstí neseděl. Člověk to musí brát tak, že nějaké riziko k cestování patří. Já se tomu spíš snažím předcházet a rizikům se vyhnout.

Plánujete si cesty důkladně dopředu, nebo si spíš jen řeknete, kam byste se chtěl podívat?

Spíše je na začátku jen myšlenka, kam by bylo zajímavé se podívat, a tím směrem vyrazím. Když jsem rozjel cestovku a začal vozit lidi po světě, musel jsem začít plánovat, aby z toho i oni měli nějaký zážitek.

Co všechno jste procestoval? Nebo by otázka měla znít spíš naopak – kde jste ještě nebyl?

Nikdy jsem nebyl v Austrálii, kam ani nepojedu, protože mě tam nic neláká. Vždycky jsem se jako nezadaný chtěl podívat do Jižní Ameriky, to jsem nestihl, tak nevím, jestli tam někdy s manželkou vyrazíme. Jsou tam totiž pěkné holky, takže tam pojedu buď s dohledem, nebo vůbec.

Vaší asi nejznámější expedicí je plavba přes Středozemní moře k africkému pobřeží na lodi vyrobené z PET lahví. Jak vás to napadlo?

Přišlo mi, že petky jsou skvělý materiál, který se dá zužitkovat a nemusí se vyhazovat. S nelibostí nesu, když vidím, kolik materiálu se vyhazuje a nerecykluje se. Pak jsem zjistil, že jsem nebyl jediný, koho to napadlo. Navíc na Čadském jezeře to používají místní rybáři. My jsme s lodí učinili pět pokusů. Poprvé jsme ji otestovali v Brně, druhá ztroskotala v roce 2010 na Korsice. Třetí nám na Korsice zabavili, pak jsme si ji v noci vzali zpět a odpluli s ní do Itálie, kde nám ji zabavili a vyhodili na moře. Čtvrtou loď nám ukradli ještě před tím, než jsme s ní mohli někam doplout, no a s pátou se to konečně podařilo. Bylo to až po sedmi letech od prvotního nápadu. Nejdřív jsme se museli naučit, jak loď stavět. Jachting je obor starý šest tisíc let, takže tam není moc co nového vymyslet a je lepší naučit se, jak se to dělá po staletí.

V létě jste si pronajal vlak a uspořádal v něm čtyřdenní hudební a cestovatelský festival. Máte v hlavě nějaký nový cestovatelský projekt?

Plánuju dojet tu nejsevernější železniční trať světa, která je postavená na permafrostu, a je tam krásná čistá příroda. Příští rok opět postavím drezínu a zkusím to znovu. Co se týká dlouhodobějších cílů, rád bych postavil ekranoplán, což je ale finančně náročné. Je to podobné letadlu, vznáší se na vzduchovém polštáři, ale nejde o vznášedlo. Létá tak metr a půl nad mořskou hladinou.

Jste fanda do železnic. Chystáte opět nějaký festival ve vlaku?

Dokonce jsem teď založil Železniční společnost. Pořádat akce ve vlaku mě hodně baví. Je to něco mezi cestovkou a pořádáním festivalů. Na silvestra jsem uspořádal cestu vlakem do Černobylu. Protože se z něj u turistů stává docela masová záležitost, chci tam vypravit ještě jeden vlak, než se z toho místa stane lunapark, pak už tam asi jezdit nebudeme. Vyrazíme letos opět na silvestra, vezmeme s sebou nějaké kapely a uspořádáme silvestrovský festival ve vlaku.

Před lety jste v Brně založil cestovku Expedition Club, která vlastně není tak úplně běžnou cestovkou…

Nepořádá zájezdy, ale výpravy či poznávací zájezdy, ale vždycky je to aspoň trochu náročné, aby účastníci šli za své limity. Tím pádem u výpravy nemáte garanci, že se vše povede. Kdo nepočítá s tím, že na cestě bude trpět, ať raději ani nevyráží. Oproti běžné cestovce se liší tím, že na výpravy nemůže vyrazit každý. Výpravy se pořádají třeba do Grónska, na Špicberky, Sibiř, Saharu. Kromě cestovky, kterou jsem před dvěma lety předal, tvoří Expedition Club také klubovna, kde se scházejí cestovatelé, pořádají se cestovatelské přednášky či koncerty.

Co vás na cestování láká nejvíc?

Nejvíc mě baví potkávat nové lidi a získávat nové podněty. Potřebuju totiž vyhledávat zapadlé dědiny uprostřed ničeho. Třeba v Egyptě se mi nelíbilo a z toho turistického cirkusu jsem raději odjel do Súdánu. Podstatná je taky ta reflexe, kterou si člověk z cest přiveze. Po návratu do Česka třeba z Afriky si uvědomíte, jak se máme skvěle – máme teplou vodu, jídla, kolik chceme, zkrátka oproti jiným máme ideální podmínky k životu. Cestování je taky velmi osvobozující a přirovnal bych ho tak trochu ke zrychlenému životu. Za krátkou dobu zažijete spoustu věcí, které byste doma prožívali několik let. Je to vlastně způsob, jak si život prodloužit a zažít toho mnohem víc.

Máte nějaký nesplněný cestovatelský sen?

Buď na plachetnici, nebo na ekranoplánu bych chtěl obeplout severní pól. Na trase pod Grónskem, na sever od Kanady, přes Bering a severem Sibiře. Nevím, jestli se mi to někdy v životě splní. Riziko, že se člověk nevrátí, je už poměrně velké.