Exkluzivně pro Brňana: Alena Antalová

I tak může vypadat štěstí: Honička kolem dětí a práce v divadle jako lázně.

  • Foto

    Tino Kratochvil

Alenu Antalovou není třeba zvlášť dlouze představovat. Do srdcí televizních diváků se zapsala jako květinářka Ludmila z Četnických humoresek či Anička z Pojišťovny štěstí. Členkou Městského divadla Brno je od roku 1994 a na svém kontě má desítky hlavních rolí. Hrála Desdemonu, Denisu v Mamzelle Nitouche, Mariu ve West Side Story, Lízu Doolitlovou a postupně se propracovala k roli maminky v životě i na jevišti. Navíc ztvárnila ideální chůvu Mary Poppins. Mateřskou roli si vyměnila na scéně se svou divadelní dcerou v komedii Děsnej pátek, jako Máma Klapzubová má 11 synů a nejnověji hraje matku Donnu dcery na vdávání v muzikálu Mamma Mia! Ve skutečnosti je maminkou čtyř dětí – tří dcer a jednoho synka.

Alenko, jak se vám daří vše stíhat?

Nestíhám! A to mám doma k ruce svou maminku. Asi třikrát jsem si v poslední době doma večer sama říkala, že vše zvládám jen díku tomu, že mám svou práci tak hrozně ráda. Bylo toho teď opravdu moc. Kdybych měla divadlo ráda jen trošku, asi by to nešlo vydržet. Musí to být mega láska. A to je pak velká výhoda! Měli jsme premiéru Žebrácké opery, zkoušeli muzikál Mamma Mia! a do toho jsem ještě zaskakovala za Lucku Zedníčkovou v Jakubu a jeho pánovi, kterého jsme uváděli ke Kunderovým devadesátinám. Role hospodské je docela těžká, sice krásný text, ale je ho opravdu dost – a vůbec jsem si ho nepamatovala. Zároveň jsem v té době ještě hrála dvě představení Děsnýho pátku za sebou a navíc účinkovala v muzikálu Nine. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla na hranici svých možností. Navíc se to seběhlo všechno v září, kdy dětem začíná škola, takže katastrofa. Já totiž školu beru dost vážně, což je možná trošku moje chyba. Ale všechno se to nakonec zvládlo. Musím se přiznat, že někdy jsem moc ráda, že můžu z rodiny do práce „utéct“. To by měla mít každá máma povinně, aby mohla někam uniknout. Někdy je sice práce hodně, ale zase mě ohromně nabíjí. I když je to blázinec. Odvezu děti do školy a pak se třeba hodinu a půl učím v autě nové texty. Nechci na sebe být zbytečně naštvaná, že brzdím sama sebe, když je na zkoušce neumím.

Životní role čtyřnásobné maminky asi taky není zrovna jednoduchá…

Maruška nastoupila do první třídy, takže teď už jsou všichni školáci. Starší dcerky chodí do osmé a sedmé třídy a Janík do páté. Chci, aby měli všechno v pořádku a nic jim v kufřících nechybělo. Tak se stále snažím, aby vše bylo perfektní, což je někdy až kontraproduktivní a já zjišťuji, že se stresuji úplně zbytečně. A děti si myslí, že blázním. Před pár týdny mi úplně uniklo, že už začal říjen, takže jsem zapomněla objednat dětem ve škole obědy. Někdy mě to doběhne. Stalo se, nejsem supermáma. Budu asi muset část povinností převést na ně. Některým dětem třeba stačí říct jednou, že mají něco udělat, uklidit si pokojíček, ale u nás to moc nefunguje. Asi se moc snažím jim ulevit. Ale jinak se nám vlastně vůbec nic neděje a máme se moc krásně.

Kdy je vám práce největšími lázněmi? Jsou to zaběhlá představení nebo nové role?

Je jimi sama o sobě – už tím, že je. Mozek se odpoutá a začne myslet na něco jiného než na děti. Třeba přijdu do šatny a dám si v klidu kafe. A pak je krásné, když se představení povede.

Čím pro vás bylo zkoušení Havlovy Žebrácké opery?

To je další důvod, proč mě práce v našem divadle tak baví – protože je různorodá. Asi bych nemohla hrát třeba pět let jen Bídníky, což je ve světě zcela běžná věc. Mohu si vyzkoušet i něco nového, co možná neumím, ale mám šanci se učit. Absurdní divadlo jsem nikdy nedělala. Navíc jsem měla šanci do jeho vod vstoupit s výborným týmem v čele režisérkou Hanou Burešovou a dramaturgem Štěpánem Otčenáškem. Dokáží vše skvěle vysvětlit, přiznávám, že já sama bych některé souvislosti jen těžko chápala. Proto mě také zkoušení obrovsky bavilo. Hančina představení bývají komplikovaná a nejsou pro nenáročného diváka, ale je skvělé, že naše divadlo tento žánr nabízí a že my herci něco podobného můžeme absolvovat, protože to posouvá naše hranice. O to s větší lehkostí jsem se pak pustila do Mamma Mia! (Smích.)

Co myslíte, že na Mamma Mia! kromě muziky ocení diváci?

Doufám, že diváci přijdou a už od první chvíle se budou cítit jako v Řecku u moře. Vystresované matky si odpočinou a trošku se odreagují.  Výprava i kostýmy jsou nádherné. I orchestr hraje v námořnickém.

Nebylo obtížné se oprostit od filmové verze, kde hraje „vaši“ roli Meryl Streep?

To pro mne není vůbec žádný problém! Já se nechci ani neumím nikomu podobat. Není to můj styl a ani to nedokážu. Třikrát jsem odmítla účinkování v show Tvoje tvář má známý hlas, protože toto by mi absolutně nevyhovovalo.

V Mamma Mia! jako Donna chystáte svatbu své dcery. Jak jako matka vnímáte tento dějový motiv?

Nemám sice ještě dceru na vdávání, ale čas letí tak rychle. Vůbec si něco podobného nedokážu představit. Máme v rodině příbuznou, která se svým partnerem začala chodit někdy v patnácti, po dvacítce se vzali a už mají děti. Na to vůbec nedokážu ani pomyslet, že by Alenka mohla už za chvilku potkat muže, se kterým by strávila celý život. Já jsem se vdávala ve čtyřiatřiceti, takže je pro mne naprosto neuvěřitelná situace, že by někdo měl tak brzy děti. Dá se studovat, cestovat… Vůbec si neumím připustit, že by se něco podobného mělo týkat mé dcery. Přitom ti mladí jsou spokojení a šťastní… Úplně mne zamrazilo, jak to utíká. Také vnímám, jak se vše opakuje – jak mi říkali - „Ty už jsi tak velká“, že čas není vidět na dospělých, ale na dětech… A teď to říkám taky. Je to srandovní.

Už řešíte i první lásky dcer?

Ano, už jednu máme i za sebou. Hodně jsme to prožívaly, i když tatínek je přísný a říkal, že to nemůžeme podporovat, když má dcera teprve dvanáct nebo třináct. Ano, ale měla i jedenáct a deset a míň mít už nebude.  Ale ve třinácti nemůžete děvče pustit večer někam samotné, takže „chození“ asi po dvou měsících skončilo. Kluk byl fajn, ale nešlo to. My jsme to obrečely, ale tatínek je rád, že je to za námi (smích). Pořád kolem nás krouží nějací hokejisté – je to náročné. Ale když to zakážeme, asi to těžko změníme. Já jsem každopádně moc ráda, že jsme s dcerou stále velké kamarádky a že se mi svěřuje. To já jsem byla větší introvert. Kolikrát nevím, co dětem můžu a nemůžu dovolit – taky se to učím být dobrou mámou a hlavně chci, aby byly v životě šťastné.

Máte za sebou i televizní seriály - Pojišťovnu štěstí, Četnické humoresky – nestýská se vám po natáčení?

Co by ne? Po dobré práci by se mi stýskalo, ale je mnoho dobrých herců a není tolik dobrých nabídek. Nějaké seriály jsem odmítla, protože myslím, že mám odseriálováno, ale moc jich opravdu nebylo. Teď jsem točila s Janem Hřebejkem pro televizi a to byla nádhera. Nechci, aby se ve vesmíru někdo nenazlobil, ale myslím si, že divadelní práci víc držíte ve svých rukou. Tam dokážete hodně věcí ovlivnit. U filmu nebo seriálu jste 15 procent z celkového dojmu – a možná ani to ne, záleží na mnoho faktorech. To se vám v divadle nestane. Sice se můžete hádat s režisérem, ale jste to vy, kdo nakonec stojí na jevišti. U filmu nebo seriálu drží opratě někdo jiný. Vy se musíte udržet na koni zuby nehty. Takže nejsem po filmování úplně lačná. Možná je to i tím, že jsem v divadle dost vytížená a ve svém životě šťastná. Nejsem odkázaná na to, jestli mi někdo zavolá a nabídne filmovou roli. Na tom moje štěstí nestojí.

Vraťme se k herectví – vyzkoušely si ho i vaše děti v Mary Poppins či v představení Big! Chtěla byste, aby propadly stejnému povolání?

Vůbec nevím. Zatím je to šíleně baví. Baví to všechny děti, nejen moje, ale i kolegů. Děti divadelní svět milují – stále by chtěly být tady, běhat, chodit na zkoušky, na představení… Ale já se snažím, aby dělaly a vyzkoušely všechno. Je mi jedno, čemu se jednou budou věnovat, jen chci, aby byly v životě šťastné. A kdyby měly divadlo jen jako koníčka, tak bych byla nejšťastnější

Zdroj: 
Brňan (SIP)