Jste ženou mnoha profesí i aktivit, co jste původně vystudovala a čím jste chtěla být na prahu dospělosti? 

U mě to bylo tak, že mě na gymnáziu bavila hodně biologie, pak ale taky čeština, psaní, jazyky a obecně humanitní předměty. Přemýšlela jsem o rozvojových studiích a taky se byla dívat na den otevřených dveří na FAMU v Praze, protože mě zajímal film a dokumentaristika. Naštěstí se mi nakonec podařilo skloubit svoje zájmy ideálně – rozhodla jsem se pro Fakultu sociálních studií na Masarykově univerzitě a dvojobor environmentální studia a mediální studia, žurnalistika. Mohla jsem tak mít trochu od obojího, co mě zajímalo.

Hrajete také na housle, o hudební kariéře jste neuvažovala? Koncertujete stále ještě s Mladými brněnskými symfoniky?

S orchestrem Mladí brněnští symfonikové už pár let nehraju, je to časově náročné a není fér vůči ostatním, když nemáte na zkoušky čas. Po orchestru jsme občas hráli s naším smyčcovým kvartetem Škvarteto, ale jeho členové se rozutekli do světa od Bratislavy po Jihoafrickou republiku. Těší mě, že dnes pořád hraju, a to sama, sem tam na nějaké vernisáži, přátelům na svatbě či křtinách. A nedávno se mi díky Nadaci Partnerství podařilo zahrát si i na udílení Ceny Josefa Vavrouška v nádherném sálu Senátu. Hraní mě vždycky bavilo. Můžete u něj prožít intenzivní emoce a lidem to dělá radost. Zajímala mě ale i spousta jiných věcí, takže mi bylo jasné, že věnovat se jenom houslím by znamenalo obětovat všechno ostatní, co mě láká.

Vyzkoušela jste si vést magazín, pracovala jste v rádiu. Co vás víc bavilo – psané nebo mluvené slovo? A jak vzpomínáte na éru Rádia Student? 

To se těžko vybírá. Když děláte měsíčník, můžete si ho „vypiplat“, pohrát si s každým článkem. Každé číslo je takové vaše děcko. Rádio je spontánní, všechno se děje teď a tady a musíte reagovat, je v tom spousta adrenalinu. A Rádio Student, to byla hlavně jedinečná skupina lidí, která se sešla, aby toto alternativní a „jiné“ vysílání v Brně dělala. Jsem dodnes vděčná, že jsem u toho mohla být. Ze dne na den dostanete důvěru dělat vlastní vysílání, vymýšlet svoje pořady a pouštět skladby, které žádné jiné brněnské rádio nehrálo. A poznala jsem tam lidi, kteří mě inspirovali a v kultuře a veřejném dění je potkávám v Brně stále. Fandila nám i řada hudebníků a osobností z kultury a bavilo je, že nám můžou dávat jiné a trochu „ulítlejší“ rozhovory než jinde. Nejintenzivnější zážitek ale byl, když se nám přes průtrže mračen a rozbité auto podařilo dorazit stopem na jeden festival, kde jsme měli domluvený rozhovor se zpěvačkou Skye Edwards z Morcheeby. Nevěřila jsem už, že se to povede, a to setkání bylo úžasné. Jsem také ráda, že se nám po zániku Rádia Student, tedy jeho přeměně na Free Radio, podařilo nastartovat na Masarykově univerzitě Radio R, které – myslím – v něčem duch Studenta převzalo, výborně se rozběhlo a funguje.

Jak moc vám při současné práci pomáhá, že znáte, jak to chodí v médiích? 

Je to úleva, když se nebojíte kamery nebo mikrofonu, to určitě. Já se taky snažím novinářům vyjít vstříc, protože sama vím, pod jakým tlakem jsou. A je fajn, když to pak ti lidé ocení a je to dobrá spolupráce. Taky jde o to rychle zareagovat. Stalo se mi to nedávno. Během asi dvou hodin v sobotu dopoledne jsme se domluvili na návštěvě naší Jablečné slavnosti v ukázkové ekovesnici Hostětín s britským novinářem, který z Budapešti píše pro Financial Times. Náhodou se mu změnil program a mohl se cestou z Prahy do Budapešti po cestě zastavit. Rychle jsme vyřešili ubytování a mohli jsme mu tak práci Veroniky v Bílých Karpatech představit. On zase řekl o své zkušenosti novináři z BBC, který chystá z Budapešti knihu právě o Karpatech, a zajímavé spojení je na světě.

Jak se vám daří vaše zkušenosti z různých profesí propojovat? A které konkrétně při vedení Nadace Veronica považujete za nejpřínosnější?

Při novinářské práci i v PR se setkáváte s různými tématy, lidmi a musíte se na ně rychle napojit, porozumět jim. To se pak hodí kdekoliv, že se člověk celkem rychle v nějakém problému zorientuje. A taky vám to umožní mít odstup, podívat se na věci z jiného úhlu. Já určitě taky hodně čerpám ze zkušeností z Jihomoravského inovačního centra, kde jsem pracovala se začínajícími podnikateli i zavedenými firmami. A ten vhled do podnikání se mi teď moc hodí. Nadace Veronica spoluvlastní v Bílých Karpatech moštárnu, která dodává i do řady brněnských kaváren vyhlášený Hostětínský mošt. I když je to sociální podnik, tedy takový, kde nejde jenom o zisk, tak musí to podnikání fungovat. Stejně tak naše nadační dobročinné obchody. Obchody sice nevytvářejí zisk, ale odvod do veřejné sbírky, z níž pak dáváme granty na ekologické projekty. Ale i to znamená, že musí obchodně dobře fungovat.

Kdy vznikla myšlenka na módní přehlídky z recyklovaných šatů? A jak to vlastně zafungovalo v praxi? 

Naše dobročinné obchody přijímají od lidí věci darem, ty pak prodáme a výtěžek z prodeje jde na ochranu přírody a zlepšení životního prostředí. Nejvíc nám lidé nosí oblečení. Řada zboží marně čeká na kupce nebo je nějak poškozené. Když jsem viděla to množství odpadního textilu, napadlo mě, že by bylo fajn na to nejen upozornit, ale i část z toho využít zase pro dobrou věc. Loni v létě jsem oslovila několik brněnských návrhářek s myšlenkou, ať zkusí navrhnout nové modely z našeho textilního odpadu. Říká se tomu upcyklace a v zahraničí už je to pár let rozjetý trend. Překvapilo mě, že to všechny zaujalo a hned se zapojily. Ani jsme nevěděli jak, a měli jsme loni v říjnu první módní přehlídku projektu „Upcyklační výzvy“ v rámci Brno Design Days v Jaltě. Bylo narváno, dorazilo okolo 200 lidí. To byl signál, že to veřejnost zajímá a má smysl pokračovat.

A to pokračování? S kým spolupracujete? A k čemu získané finance Veronica využije? 

Loni v listopadu následovala další přehlídka v Domě umění. Ta už byla spojená s aukcí a modely se dražily. Byla to vůbec první živá aukce módy pro přírodu u nás. A protože měli zájem o spolupráci další návrháři i studenti módy, tak jsme letos v květnu uspořádali už třetí přehlídku v Impact Hubu Brno opět s aukcí – a zase bylo plno, odhadem přes 250 lidí. Další chystáme v rámci akce Konec doby plastové 16. listopadu v Tržnici Brno a opět bude možné si tam modely vydražit. Během projektu se zapojili návrháři Hana Kubešová, Marie Mukařovská, Andrea Lojkásková, Klára Židková, David Severa, Natálie Vencovská, značky Sarawin, Punktura, Hausfrau a taky studenti módy ze Střední školy umění a designu v Brně.

K čemu Nadace Veronica získané peníze využívá?

Peníze, které se podaří získat v rámci dražby, nabízíme jako granty na ekologické projekty v Jihomoravském kraji. Hlásit se o ně může kdykoliv – nemusí mít založenou ani žádnou organizaci, spolek, může to být třeba někdo, kdo chce obnovit alej u své vesnice nebo s partou známých vysadit komunitní sad či vytvořit někde tůň. Chceme lidem umožnit, aby si splnili sny o lepším životním prostředí a krajině kolem sebe.

V čem spatřujete největší smysl nadačních obchodů Veronica? 

Za mě je to jednoznačně fakt, že se každý může stát dárcem a podpořit ochranu přírody. Nemusíte být bohatý filantrop, který dává miliony. Stačí přijít a darovat hezký svetr nebo si u nás koupit kabát, knížku nebo porcelán. A to je skvělý pocit, že se můžete podílet na zlepšení světa. Na našich obchodech lidé oceňují, že pomůžou přírodě hned několikrát. Tím, že nějakou věc nevyhodí, ale darují. Pak tím, že si nekoupí něco nového, ale něco u nás. A do třetice tím, že výtěžek z obchodu jde právě na ekologické aktivity.

Z čeho máte za dobu svého působení v nadaci největší radost?

Že se nám daří přilákat v poslední době čím dál víc mladých lidí jako dobrovolníky i na naše akce. A že to jsou lidé, kteří nejsou prvotně ochranáří přírody, ale cítí, že se v našem přístupu k přírodě a životnímu prostředí musí něco změnit. Je vidět, že je pro ně ochrana přírody a ohleduplnost a šetrnost důležitá, a to je zásadní. Vlivem klimatické změny budeme u nás zažívat stále větší sucho, vedro a výkyvy počasí. A oni se s tím budou muset vypořádat. My se snažíme s lidmi navázat kontakt klidně přes módu, přes to, že si k nám přijdou ušít svoje první látkové pytlíky na nákupy nebo dorazí na promítání filmu o plastech v oceánech. A tak je přivádíme k dalším tématům, která jsou ještě důležitější – jíst méně masa, omezit létání a jízdy autem, pasivně stavět a ideálně jako nadastavbu přímo v přírodě něco aktivně dělat.

Vedle své práce se věnujete i Literárnímu klubu Vazba. Kdy a za jakým účelem jste ho založila? 

S literárními nebo čtenářskými kluby jsem se setkala poprvé, když jsem pracovala pro jeden sociální podnik v Anglii. Tam je to tradice a funguje to tak, že se schází nějaká skupinka přátel klidně u někoho doma, vždy přečtou předem stejnou knihu a pak se o ní baví. Já knihy miluju a věřte, že není nad to, když si můžete s někým popovídat o knížce, kterou jste právě oba četli. Oslovila jsem s tím svoje kamarády v roce 2009, jim se to líbilo a tak jsme se poprvé sešli.

Jak je tomu dnes? Jste skupina přístupná všem zájemcům o kvalitní literaturu? 

Po čase jsem založila skupinu na Facebooku, která je otevřená všem a kde se může kdokoliv k našemu setkání připojit. Scházíme se vždy v nějaké kavárně nebo restauraci. Dnes máme přes 140 členů skupiny a pravidelně se nás potká tak od pěti do deseti, přičemž složení se různí. Přidat se může kdokoliv.

Které knihy, popř. žánry patří k vašim nejoblíbenějším? 

Na začátku jsme si řekli, že si budeme vybírat knihy od nositelů Nobelovy ceny, protože od většiny z nich jsme vlastně nic nečetli. To byl dobrý nápad, protože to nabízí takový průřez celým světem. Když čtete opravdu dobrý román třeba z Austrálie, Nigérie nebo Arménie, získáte tím kolikrát mnohem hlubší vhled do kultury a myšlení lidí, než kdybyste tam jeli jen na dovolenou. Čtení románů z celého světa považuju za nejlepší a nejekologištější cestování.

Vypadá to, že své zájmy a lásky – přírodu i umění – dokážete propojit – nemáte nějaké nové plány? 

Přemýšlíme o spolupráci se studenty designu na podobném projektu jako s módními návrháři. Tentokrát by šlo o dražbu třeba nábytku nebo designových doplňků. Ale zatím je to úplně v počátcích…

Najdete si vůbec čas také na relax a odpočinek?

Právě čtení nebo hraní na housle je pro mě skvělý relax. A pak cestování, ale takové to pomalé lokální „mikrocestování“, prostě objevovat malá městečka a krajinu v okolí Brna, v Jihomoravském kraji, na Vysočině. Moc ráda takhle občas na nějaký víkendový výlet vyrazím s přáteli. Tlačit se v přeplněných evropských turistických metropolích už mě moc nebaví, přestože jsou tam nádherné památky.

Není vám lhostejný osud planety – chová se podle vás Brno a Brňané dostatečně ekologicky? Co by našemu městu prospělo? 

Potřebovali bychom stavět kvalitnější budovy v pasivním standardu se zelenými střechami a fasádami a vůbec hledat prostor pro zeleň všude, kde to je možné. Jinak s vedrem a suchem moc bojovat nemůžeme. Taky nás trápí špatná kvalita ovzduší, což je hlavně otázka našeho zdraví, protože to zabíjí lidi, způsobuje vážná onemocnění, zkracuje délku života a prodlužuje dobu, kdy trpíme respiračním onemocněním. U obojího je ale třeba především dobrá vůle. Místo abychom se hned zablokovali, když máme pocit, že se kvůli zlepšení situace musíme nějak omezit, by bylo dobré si říct, jak a v jakém městě chceme žít a něco pro to dělat. K čemu nám je svět, kde všude dojedeme autem, když tím ničíme zdraví sobě i svým dětem, způsobujeme si astma, alergie… Opravdu to takhle chceme? A vybereme si raději pohodlí na úkor zdraví a života?