Spisovatelka Lucie Hlavinková žije v Brně a píše poutavé knihy pro děti i pro dospělé. Její prvotina Projekt pes – ten můj se dočkala dvou pokračování, její historický román Apatykář se letos na jaře
chvíli po vydání zařadil mezi bestsellery. Není divu, že psaní má Lucie v genech – Miroslav Skála, autor úspěšného titulu Svatební cesta do Jiljí, je totiž její dědeček. Lucie však ve své tvorbě více
inklinuje k napětí a odkrývání záhadných tajemství. Tento týden jí vyšel román pro dívky Sesterstvo a kouzelná kočka Fabiola.
Vaši kariéru odstartovala literární soutěž – myslíte, že je to cesta, jak se stát spisovatelem?
Určitě. Myslím, že literární soutěže lze považovat za vstupní bránu do světa různých nakladatelství. Jinak má člověk pocit, že se tam nemá šanci dostat. Nikdy bych neměla odvahu poslat svůj rukopis do nakladatelství jen tak, to bych si netroufla. Když jsem byla na mateřské, psala jsem si jen do pomyslného šuplíku. Na skutečnost, že existují literární soutěže, jsem přišla úplně náhodou. Přihlásila jsem se a ke svému překvapení jsem vyhrála. Opravdu jsem to vůbec nečekala.
Znamená to, že jste nevylovila nic z onoho šuplíku, ale vytvořila nový text?
Ano, obě soutěže měly zadání, takže jsem napsala povídky na dané téma – úplně nové. Nakladatelství Fragment vyhlašovalo pravidelně soutěž, dnes už bohužel neexistuje, z oblasti sci-fi nebo fantasy, což mne nalákalo. A Albatros měl tenkrát zadání Na světě je přece krásně, což bylo téma velmi široké. Proto jsem si vymyslela příběh chlapečka, který si přeje psa, ale rodiče mu ho nechtějí dovolit. A do děje jsem zakomponovala i zlobivé příběhy ze života našeho psa. U soutěže je dáno, že do roka a do dne vyjde autorovi rukopis knižně, což se také stalo. Mezitím jsem už začala psát pokračování.
Nakolik bylo vaším snem mít psa a co se skutečně odehrálo i ve vaší rodině?
Když jsem psala Projekt pes – ten můj, už jsme Miu měli. Zažila jsem s ní tolik veselých příhod, že by bylo škoda je nevyužít. Myslím, že skoro všechny děti si psa přejí, a tak jsem psala knihu i trošku z výchovných důvodů. Aby si uvědomily, že mít psa je ohromná zodpovědnost a že pes není jen na hraní. Další samozřejmostí je, že rodiče s tím musí souhlasit. Zároveň jsem chtěla přiblížit i život rodiny malého Honzy a nabídnout rodinný příběh. Maminka totiž nejdřív psa nechce a Honza pátrá proč. Zjišťuje, co se stalo v dávné historii rodičů, a něco mu prozradí babička.
Neobjevují se u vás výlety do minulosti poměrně často? Je to náhoda?
Já mám vystudovanou historii, takže ano, vracím se v čase velmi ráda. (Smích).
Není v tomto případě znalost „na obtíž“? Jak přísná jste na sebe při dohledávání pramenů?
Jsem na to zvyklá. Už na škole po nás vyžadovali rešerše, abychom měli vše podložené. Ale mě to baví a samotné mi to nedá. I když čtu nějakou historickou knihu, vždy se se zájmem podívám dozadu do poznámek, kde najdu odkazy, odkud autor čerpal, a zjistím, co se stalo doopravdy a co bylo vymyšlené. Sama pracuji podobně.
Jak dlouho trvá taková příprava před samotným psaním? V případě Sester Foxových jsem tři měsíce jen sbírala materiály a pak jsem začala postupně psát, protože se mi už v hlavě rodil příběh. Ale během psaní jsem se ještě k odborné literatuře vracela a
dohledávala další prameny, které jsem později do příběhu zakomponovala.
Znamená to, že chodíte často do knihovny?
Ano, do Moravské zemské knihovny v Kounicově ulici – a velmi ráda. Tam totiž mají povinné výtisky, takže tam všechno seženete.
Kdo je váš první čtenář? Rodina?
Ano, své knížky testuji na dětech a na manželovi. Chudáci mne musí povinně číst jako první. Ale nejsou moc přísní, možná by mohli být i víc, i když tuto práci pak v nakladatelství udělá redaktor.
Letos vám vyšel Apatykář, který se odehrává ve Štramberku na začátku minulého století…
Vždy mne lákal svět vůní a navíc z Moravskoslezského kraje a okolí Štramberka pochází část naší rodiny a v Beskydech máme chatu. Štramberk považuji za velice kouzelné město a popsat konkrétní místa má podle mne pro čtenáře něco do sebe. Pokud jde o lékárenské prostředí, mám švagrovou, která vystudovala chemii, takže mi v tomto směru trošku radila. Knihu jsem začala psát na podzim, když bylo venku lehce pochmurno, a tak mne napadl i detektivní příběh, ale není to klasická detektivka, spíš historický román.
Není těžké vymyslet u tajemných příběhů zápletku?
Podle mne je nejtěžší psát humoristickou literaturu. Můj děda je autorem Svatební cesty do Jiljí, a to opravdu obdivuji. Napsat vtipnou knihu mi přijde mnohem obtížnější než třeba horor.
Nelákala by vás klasická detektivka jako z pera Agathy Christie?
Už se mi něco rodí v hlavě, ale čistá detektivka to nejspíš nebude. Víc než odhalení vraždy mne baví věci tajemné nebo nečekané, kdy se ukáže, že vše bylo jinak, než se původně zdálo. Ale Agathu Christie mám jako čtenářka moc ráda. Čtu hodně a všechny žánry.
Určujete si předem čas na psaní? Jak vypadá váš pracovní den?
Naštěstí nemívám stanovený termín odevzdání knihy, závazné a pevně dané jsou až uzávěrky korektur a podobně. Nicméně přiznám se, že sama mám ráda režim, takže jsem si pevně stanovila, že dopoledne píšu. Začnu hned, jak vyvenčím psa a uspořádám si harmonogram dne. Jen psaním se neuživím, to možná tak za osm let (smích), takže jinak třeba připravuji podklady pro webové stránky nebo překládám.
Uzavíráte vždy kapitolu?
Většinou ne. Když bych měla část dopsanou, špatně by se mi navazovalo, proto nechávám vyprávění většinou otevřené. Ale vždy, když začnu psát, už vím, jak to skončí. Hlavní body vyprávění mám předem dané. Některé věci se samozřejmě v průběhu mění a pak se v textu vracím a hodně přepisuji, ale základní kostra je jasná. Dřív jsem sice zkoušel psát i opačným způsobem, ale to se mi moc neosvědčilo. Většinou jsem se dostala do slepých uliček.
Píšete na počítači? Ano, píši všemi deseti, což je docela výhoda. A když mne něco napadne, tak si poznámky dělám do telefonu. Třeba i v lese. Rychle to napíšu a sama sobě pošlu na e-mail. U papírků se bojím, že by se někde mohly ztratit nebo by je sežral pes.
Často se setkáváte se čtenáři – je to pro vás obohacující?
Ohromně mě to baví. Hodně navštěvuji školy a děti jsou vždycky inspirativní. S dětmi je legrace, protože mívají výborné výroky a často mne také přivedou na to, o čem psát. Při setkáních se
dozvím, co je zajímá. Chtěla bych, aby pro ně čtení byla hlavně zábava a aby věděly, že i při něm mohou zažívat dobrodružství. A když se sejde ve třídě víc čtenářů, je to opravdu za odměnu.
Umí děti i překvapit?
Ano, veselých historek s dětmi mám spoustu. Děti mají zvídavé dotazy a někdy se i zapotím. Ale nedávno mne pobavila jedna holčička v Liberci, která se mne zeptala: „A ze které země jste k nám
přijela, paní spisovatelko?“ (Smích.) Vím, že mám trošku brněnský přízvuk, ale nečekala bych, že až tak silný.
Střídáte knihy pro děti a pro dospělé. Proč?
Když jsem začala psát pro dospělé, šlo o poměrně temné příběhy. Proto zároveň s nimi připravuji i dětskou radostnou knížku, abych se rozveselila. Teď na konci října mi vyjde kniha o salonu Podolská, ale zaměřila jsem se až na období po roce 1948, kdy byl salon znárodněný, což byla doba velice tísnivá. Paní Podolská tam musela pracovat jako děvče pro všechno. Toto těžké období jsem si kompenzovala dětskou veselou knížku a tak vzniklo Sesterstvo a kouzelná kočka Fabiola.
Znamená to, že píšete dvě knihy souběžně?
Dost často. Většinou mám rozepsané obě, ale střídám to – nejčastěji po týdnu.
Jak vás napadlo jméno Fabiola?
Kdysi dávno se tak opravdu jmenovala jedna španělská královna. Ale abych pravdu řekla, vůbec nevím, jak jsem na to jméno přišla. Jen se mi zdálo, že je to ideální jméno pro kouzelnou kočku. Díky ní se hrdinky také vracejí do minulosti, konkrétně do roku 1948, ale tentokrát to není tak smutné, aby to dětští čtenáři vůbec zvládli pochopit. V dětské literatuře se tato doba vlastně moc nepřipomíná.
Kam chodíte pro náměty svých knih?
K nápadu, že tři holky najdou starou krabičku s dopisy, mne přivedla moje dcera. Už je dnes dospělá, ale říkala mi, že si s holčičí partou vždycky moc přály najít něco tajuplného. A já jako dítě jsem také toužila najít nějaký poklad. K příběhu paní Podolské mne zase inspirovala babička. Ta často vzpomínala, jak Hana Podolská šila pro Martu Gottwaldovou, která také chtěla vypadat jako dáma, ale bylo to i vzhledem k jejímu intelektu dost obtížné. Loňská výstava šatů ze salonu Podolské v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu už byla jen posledním impulsem.
Jak se váš román o Haně Podolské jmenuje a co v něm bude reálné?
Předobraz ve skutečnosti mají jen paní Podolská a její syn Viktor, ostatní postavy jsou smyšlené. Měla jsem šanci setkat se s jednou pamětnicí, paní Lisou Mikovou, která se s Hanou Podolskou osobně znala. Chodila na uměleckou školu, kde Hana Podolská učila studentky módní kresbu. Zajímalo mne, jakou měla paní Podolská povahu, protože to se člověk běžně nedozví. Samozřejmě nemůžu dosáhnout úplné věrnosti, protože je to beletrie, ale snažila jsem se, aby její ztvárnění v knize odpovídalo pravdě. Název knihy Kdo šije u Podolské pak odkazuje jednak k těm, kdo si v salonu nechával šít – tudíž k funkcionářským manželkám, ale také k ženám, které tam pracovaly, což jsou dvě švadleny, mé hlavní hrdinky.
Co ještě můžeme prozradit o Sesterstvu a kouzelné kočce Fabiole?
V knize je určitě nejdůležitější kamarádství tří dívek. Jedna z nich se zrovna přistěhovala a kočka Fabiola dá tuto trojku dohromady. Majitelkou kočky je stará devadesátiletá paní, jejíž staré dopisy z mládí dívky najdou. Zároveň zjistí, že v životě staré paní je nějaké tajemství. Díky díře ve stromě a kočce Fabiole se pak mohou vypravit do minulosti. Dívky se však ocitají ve stále stejném okamžiku a neví proč…. Jde o knížku pro dívky ideálně tak od devíti let.
Kočka Fabiola, Projekt pes – máte raději kočky nebo psy?
Obojí. Mám ráda skoro všechna zvířata kromě ploštic (smích). Rodiče chovají kočky snad už dvacet let, my jsme měli kočku i psa, teď máme jen Miu, protože ta by kočku nesnesla. Mia je československý vlčák a je to můj první pes. Všichni mne zrazovali, ale já jsem věděla, že to zvládnu – chodila jsem s ní cvičit a chodíme na cvičák dodnes, na počátku jsem si i nechala poradit od kamarádky cvičitelky. Dnes má Mia sedm, je vychovaná a můžeme ji vzít kamkoliv, klidně i do restaurace. Dokonce jednu rodinu zbavila fobie ze psů.
