Exkluzivně pro Brňana: Lukáš Veselý

Malujeme jinak – malování jako relax a životní styl.

  • Foto

    Malujeme jinak

Tramvajové zastávky, mosty, zdi domů, nádražní koridory – všude tam se lze setkat s malbami street artových umělců z ateliéru Malujeme jinak. Nedávno zaujali trafostanicí ve Starém Lískovci, kterou proměnili v oranžový panelák s postavami dětí, ale na svém kontě mají i malby na infekčním oddělení v Dětské nemocnici nebo spoluúčast na vytváření muralů v rámci Městské galerie v okolí Cejlu. Jedním ze zakladatelů Malujeme jinak je Lukáš Veselý.

Pamatujete si ještě na vaši první zakázku ve veřejném prostoru?

Určitě šlo o soukromou věc – a bylo to v Ostopovicích, kde jsme malovali na zeď roboty Transformers.

Jak vzniklo vaše seskupení a název Malujeme jinak?

Nápad se zrodil asi v roce 2009, když jsem potkal kamaráda Josefa Toufara z gymplu. Bavili jsme se, co dělám, a tak jsem mu odpověděl, že se věnuji mozaikám a že taky pořád stříkám něco na zeď. „Však mě znáš,“ doplnil jsem. A Jožin mne navedl na našeho dalšího spolužáka Aleše Veselého, s nímž jsem se od školy neviděl. Zavolal jsem mu, sešli jsme se a zašli na pivo. Tak jsme se dali dohromady a vymysleli Malujeme jinak. Dodnes se hádáme, kdo tento název vlastně vymyslel – a já říkám, že já..(smích)

V jakém týmu dnes pracujete? Kolik vás je?

Jsme tři – já, Aleš a občas se přidá můj bratr Filip. Dřív jsme spolupracovali ještě s Honzou Novákem, který nám pomáhal s grafikou. Možná ho zase vezmeme do týmu.

Máte na svém kontě zastávky i malby na mostech…

V rámci zakázky pro DPMB jsme dělali zastávku Ondrouškova v Bystrci – na zdi jsou komiksoví lidé, kteří čekají na tramvaj, a v druhé části jsme ztvárnili interiér tramvaje. Malby na mosty, kam jsme umístili ryby, zase vznikly ve spolupráci s firmou, která mosty opravuje. Pracovali jsme na rekonstruovaném koridoru mezi Novými Sady a Starým Lískovcem podél linky tramvaje č. 8.

Kam chodíte na nápady?

Záleží, jak stěna vypadá – jestli je širokoúhlá, na výšku nebo členitá. Podle toho se vybírají témata. Ryby ze zmiňovaného koridoru zpracovává hlavně kolega Aleš. I rozmotané velryby – sice je malujeme spolu, ale je to jeho motiv.

Máte blízko ke street artu a graffiti – do jaké míry můžete být ve veřejném prostoru kreativní a jak moc musíte ctít přání zadavatele?

Dobrá otázka (smích). Musím ale přiznat, že čím dál víc se nám daří prosazovat vlastní věci. Už se o nás asi ví, takže nám zadavatelé docela důvěřují. Každý umělec přece chce své dílo vytvořit co nejlépe, aby bylo zdařilé a mělo dobré ohlasy.

Jak jste se dostali k trafostanicím? V poslední době zaujal veřejnost váš „panelák“ ve Starém Lískovci…

Jde o projekt, který s námi před pěti lety vymyslela Zuzana Oujezdská z EG.D, kterým trafostanice patří. Dnes tento nápad funguje napříč republikou. Zuzana komunikuje s okruhem výtvarníků, které si vytipovává a společně se s nimi domlouvá, jaké mají vize a co by chtěli malovat. Funguje to skvěle. My malujeme na trafostanice v Brně i jinde na jižní Moravě. Teď bychom měli pracovat na Hodonínsku, kde po loňském tornádu vznikla úplně nová elektrická sít a také řada menších trafostanice. Tam bychom rádi malovali něco tematického – v souvislosti s regionem myslíme na tradice a folklor, také ale chceme zakomponovat do maleb i blízkost polí a humor, uvažujeme např. o zajíci s kloboukem a brokovnicí.

Propojení s okolím skvěle zafungovalo právě u trafostanice, kterou jsme proměnili v panelák – my mu říkáme Panelák 22, protože tvoří středobod mezi parkovištěm a dětským hřištěm. Malba pak vypadá jako okolní skutečné panelové domy.

Jak vznikají malby na zeď – podle předkresleného návrhu?

Ano, děláme si návrhy vždy v poměru 1:1, abychom se pak nemuseli na místě zabývat tím, jestli tvoříme ve správném měřítku. Už jsme vycvičení a jde to celkem rychle. Večer si stěnu jdeme nasvítit a máme podklad. Dřív jsme ještě pracovali bez projektoru, to bylo o poznání náročnější. Někdo má pocit, že s předkreslením to není žádné umění, ale stejně pracovala i řada starých mistrů, když si přenášela proporce z papíru na stěnu pomocí světla a stínu. Podobně s vytvářením figur pracoval Michelangelo při výzdobě stropu Sixtinské kaple. My si podchytíme hlavní proporce a pak v dalších dnech vše domalujeme. Když je hezky, trvá to čtyři dny, když prší, tak čtrnáct, pokud mrzne a je brzy tma, můžeme na malbě pracovat i měsíc.

Které počasí a období je na muraly nejvhodnější? Je to právě léto?

Velké vedro není ideální. Na trafačce ve Starém Lískovci bylo teď vedle fasády 42 stupňů, to se nám vařily i štětce. Také musíte mít v létě kvalitní sluneční brýle, abyste viděli, co vůbec malujete. Ideální je, když je pod mrakem a moc nesvítí sluníčko, teplota tak kolem 20 stupňů. A pak už to chce jen hodně blízko dobrou restauraci nebo kavárnu, abyste mohli zajít na oběd nebo na pivo. Pak se maluje samo.

Jak vypadá vaše malířské vybavení. Jaké používáte náčiní a barvy?

Kombinujeme fasádní barvy i spreje, air brush a malujeme různými dekorativními válečky. Na jemné linky používáme americkou retuš, protože sprejem byste stejného efektu nedosáhli a štětcem by to šlo velmi obtížně, museli byste stínovat do vody.

Barvy si mícháte sami?

Máme spoustu různých odstínů, některé barvy si i mícháme. Ovšem teď, když jsme dělali trafostanici Panelák 22 ve Starém Lískovci, vzali jsme si vzorník a použili stejnou barvu, jakou mají okolní panelové domy – i vchod jsme malovali stejně. Je to různé.

Jak vznikl loňský pražský projekt Stones Mural Praha 2021 v blízkosti železnice?

Dělali jsme nějaké práce na závodišti Velká Chuchle v Praze a paní ředitelka nás doporučila starostovi Malé a Velké Chuchle. Ten měl totiž požadavek od Správy železnic naložit nějak s velkou stěnou u kolejí, kde vzniklo i nové nástupiště, která je vidět přímo ze závodiště, když přijíždíte.

Pro nové nádraží jsme vymysleli abstraktního koně v běhu. Ten se natolik líbil, že jsme se domluvili se Správou železnic na dalších osmi stěnách. Připravovali jsme postupně návrhy a zapojili do projektu i další tvůrce, kteří se věnují graffiti, designu nebo street artu. Vznikl tak jedinečný projekt, na němž se podílelo asi pětatřicet umělců. Plochy, které se nově postavily nebo opravily, se rovnou pomalovaly konkrétním stylem, který měl hlavu a patu. Daná byla pouze barevnost – mohli jsme použít pouze šest barev. Díky tomuto konceptu se pak na místech už neobjevují živelné graffiti, protože zdi už jsou pomalované výtvarníky, které tato komunita uznává. To byla asi největší inovace – že svoláme nejlepší graffiťáky a vytvoříme něco společně. Cílem projektu Stones Mural bylo nejít proti graffiti, ale vyjít z tohoto stylu – proč by pak sprejeři ničili vlastní věci. To je věc, která by měla zafungovat a doufám, že bude i pokračovat.

Jsou nějaké další plány ohledně maleb u železničních tratí?

Když Bůh dá, mohl byl projekt Stones pokračovat na koridoru mezi Brnem a Blanskem. Na místě vznikají odhlučňovací stěny, nové terasové zdi i podchody a různé lávky. Projekt je v běhu a vím, že zájem o výzdobu zdí už má Adamov i Blansko. Uvidíme, jak se bude vyvíjet situace přímo kolem železnice.

Vytvářeli jste také malby pro Muzeum fantastických iluzí v Praze – jak se maluje optický klam?

Když nás iluzionista pan Kožíšek oslovil, nikdy předtím jsme žádný trik art nedělali. Vždy nám to připadalo spíš jako kýč. Ale hodil nás do vody a my se rozkoukali. Bylo fajn, že pan Kožíšek měl jasnou vizi, že vše bude v retro stylu 18. století – včetně barev, takže výsledek vypadá vkusně. My jsme se pustili do věcí, které fungují a jsou v optice vyzkoušené. Lidský mozek si obraz spojí, když je obraz „zlomený“ nebo namalovaný do rohu a když k němu pomalujete i podlahu. Asi nejvíc se nám povedla kočka, která číhá u myší díry, z níž návštěvníci vycházejí. To je jeden z motivů, který nás nejvíc bavil a asi se i nejvíc povedl – včetně tapety za kočkou a zásuvky. Do karet nám hrál i dostatečný prostor, protože čím více prostoru máte na malbu, tím je výsledný efekt lepší. V galerii Myšák, kde muzeum sídlí, jsme vybírali prostory podle exponátů – a někde bylo místa opravdu málo.

Jak jste se dostali k projektu Městská galerie v brněnském Bronxu?

Přes Martina Reinera, někdo mu o nás řekl. Nápad městské pouliční galerie je samozřejmě jeho, my jsme společně s ním pak dali dohromady prvotní vize a rozpočty. Poté se myšlenka Městské galerie objevila v participativním projektu Dáme na vás a lidé ji odhlasovali. Plochy pro malby od renomovaných výtvarníků vybíral Martin a my pak společně konzultovali, jestli se na dané místo dá dostat s plošinou a jak malby realizovat.

Jaká byla spolupráce s výtvarníky a jaké to je ztvárňovat cizí námět?

Pro nás to byla především velká zodpovědnost – přenášet vize známých výtvarníků na zdi domů. Líbil se nám koncept a skutečnost, že to funguje a že v Brně vzniknou pořádné muraly. Komunikace s autory byla důležitá, protože každý z nich měl vlastní náhled na barevnost věci. Chtěli jsme od tvůrců sken jejich malby, naskenovali jsme si centimetr čtvereční barvy a tu jsme si nechali namíchat. Někdo lpěl na barvách, někdo i na struktuře malby. Mnohdy pak bylo třeba zvážit, v jaké měřítku dílo přemalovat a kam ho na zdi domu umístit, aby bylo dobře vidět, v tom spočívalo další úskalí. Komunikace s umělci byla dobrá, řada z nich nás brala jako další spoluautory, kteří jejich dílo přenášejí dál. Bavilo nás, že přispíváme k dobré věci, protože tyto plochy v ulicích jsou už pro další tvorbu do budoucna otevřené.

Co máte momentálně před sebou?

V září nás čekají brněnské stanice E.ONu. Řada z nich je u mateřských školek, a proto opět zapojíme i děti, což máme z minulosti už také odzkoušeno. Necháme je namalovat zvířátka a pak je přemalujeme na stěny stanic, protože děti mají nejlepší kresby na světě.

Máme před sebou také hezký projekt v Hradci Králové, kde na Gočárově třídě vznikla rezidence pro studenty s foyerem uprostřed. Tam se  nám naskýtá prostor 14 metrů dlouhý a 7 metr široký, kde vytvoříme hodně barevný obraz právě Gočárovy třídy. Jelikož je nahoře světlík, bude malba po celý den krásně osvícená.

Malujete dnes už jen na plochy, kde máte povolení?

Většinou samozřejmě ano, např. ve městě je často potřeba udělat i zábor, pokud malba zasahuje do chodníku a vy pracujete s plošinou. Vždy se dá domluvit. Ale nadivoko je to nejlepší, to mívá pak největší výtvarný progres (smích).

Existují i legální plochy, kde se dá svobodně malovat?

Ano, většinou se o nich dozvíte v obchodech s barvami a spreji, ať jde o Grafficon nebo Pantograff, tam vám vždycky poradí. Samozřejmě si taková místa můžete najít i na internetu.

Jaké malby byste vy sám rád viděl ve veřejném prostoru?

Líbí se mi díla umělců, která vycházejí ve švédském graffiti magazínu AGM. Už nejde jen o písmenka či graffiti styly, ale o obrazy. Vytváří je lidé, kteří se věnovali graffiti a přetransformovali se ve výtvarníky, jejichž díla, zasazená do určitého prostředí, něco sdělují.

Baví vás ještě malovat si čistě pro radost?

Určitě, je to důležité. Jak s něčím podobným začnete, berete to jako součást života a děláte to jako samozřejmost. Beru malování jak obrazů, tak stěn jako relax a životní styl.

Fotogalerie: 
Zdroj: 
Brňan (RUP)