03. 02. 2023 Dnes má svátek Blažej

Exkluzivně pro Brňana: Markéta Sedláčková

Foto:

archiv Markéty Sedláčkové

Byla jsem na sebe dost přísná, teď jsem smířlivější, říká herečka

Do angažmá v Městském divadle Brno nastoupila Markéta Sedláčková hned po škole a dnes má za sebou přes třicet sezon. Hrála téměř všechny romantické hrdinky – Manon v Nezvalově Manon Lescaut, Mariu v muzikálu West Side Story, Biancu v Shakespearově Othellovi či titulní Julie v jeho Romeovi a Julii. Později přibyla Jane v muzikálové komedii Čarodějky z Eastwicku, maminka Winifred Banksová v Mary Poppins či rovněž role maminky v Pokrevních bratrech. Dnes má na svém kontě Dolly z Anny Kareniny, Donnu z Mamma Mia! nebo stárnoucí primabalerínu Jelizavetu z muzikálu Grand Hotel. A zcela mimochodem oslavila v pátek kulaté narozeniny…

Jste rodačka z Čech, ale usadila jste se v Brně. Kdy jste tady začala být „doma“?

Původně jsem si po škole říkala, že v Brně zůstanu tak rok nebo dva. Pocházím z Poděbrad a do Prahy, kde jsem studovala, jsem stále jezdila. Ale asi po dvou nebo třech sezonách jsem si uvědomila, že je mi v Brně moc dobře. Začala jsem vnímat, že o příležitosti, které jsem v Městském divadle Brno dostala, bych možná v Praze nezavadila. Měla jsem spoustu možností se rozvíjet a vyzkoušet si více žánrů. Výlety do Prahy, kde jsem různě hostovala, mne ubezpečily, že se do Brna ráda vracím. Poznala jsem sama na sobě, že mi musí být dobře s lidmi a že mne naplňuje, když práce člověka baví. A to mne vlastně těší pořád. Začala jsem si víc vážit zázemí a kolegů, s nimiž jsem na jevišti ráda, protože jsou to perfektní partneři i skvělé osobnosti, jak herecky, tak lidsky. Asi po pěti letech jsem si s nadsázkou začala přát, že chci v Brně i zemřít. Brno mi začalo přirůstat k srdci. Vždy jsem byla rychlá a dynamická a postupně jsem se začala zklidňovat – společně s městem i věkem (smích). Vyhovuje mi klid, i když i v Brně to může být občas divoké.

A vítězí dnes spíš Brno nebo předměstí?

My žijeme v Modřicích, ale stejně jsme většinou v divadle. Nicméně i do místního života jsme se zapojili. Syn tam hrál fotbal, takže se známe s rodiči dětí, i s místními hasiči jsme se seznámili. Dokonce jsme byli dvakrát na hodech za stárky, ale to byla opravdu náhoda, že nám to časově vyšlo, protože jsme zrovna s manželem oba měli v divadle volno.

Je jiné oblékat kroj než kostým?

Oblékat se do kroje bylo náročné, ale historické kostýmy, které máme v divadle, také nejsou vždycky jednoduché. Je nádherné navlékat na sebe všechny vrstvy kroje. Mám k této tradici skutečně úctu.

Hrála jste Julii, Marii z West Side Story, Mahulenu, skoro všechny romantické hrdinky. Máte období, které byste ráda vrátila?

Když člověk rekapituluje, a člověka k tomu věk svádí, musím říct, že jsem byla šťastná v každém období. Práce a postavy, které mne potkávaly, přicházely ve správnou dobu. Akorát jsem se bála, jak se budu později přehrávát do zralejších rolí, protože jsem pořád hrála naivky.

Co když se mi to nepovede? Pan ředitel mne pořád ujišťoval, že to nebude problém, ale jak jsem nedůvěřivá, říkala jsem si, že mi možná moc věří. Každopádně za období naivek jsem šťastná a užila jsem si ho, stejně tak nakonec i přerod přes maminky až do meger, které hraju dnes. Všechno jsou to hezké role. Třeba v Grand Hotelu, kde hraji po delší době zamilovanou, stárnoucí primabalerínu, jsem si uvědomila, že jsem se na jevišti už několik let nezamilovala ani nelíbala. Dlouho jsem tento velký cit na scéně neprožila, protože pro ženy středního a staršího věku už se moc takové věci nepíší. Bylo obrovsky milé se k takovým emocím vrátit. Vzpomněla jsem si, jak krásné bylo prožívat lásku jako Julie nebo Maria. I tenkrát jsem si to užívala a také si toho uměla vážit. A znovu jsem si to užila i teď se vším všudy.

Jak jste v počátcích své kariéry vnímala starší herce?

Studovala jsem konzervatoř a učil mne třeba pan Mrkvička, který měl tenkrát kolem čtyřicítky, takže z dnešního pohledu vlastně mladý člověk, ale mně ani tenkrát nepřipadal starý, stejně tak pan Zounar. Ani v divadle jsem neměla pocit, že by starší kolegové byli nějak staří. Vždy v nich bylo tolik energie, že to člověka ani nenapadlo. Třeba Zdenu Herfortovou pořád vnímám jako v době, kdy jsem ji poznala, protože je to pořád stejně energická žena. Asi mám štěstí, že jsem obklopená lidmi, kteří jsou bez ohledu na věk vitální a mladiství svým postojem k životu.

Zmínila jste se, že jste měla obavy, zda se „přehrajete“ do rolí dospělých žen. Nemáte pocit, že dnes na ně dramatika i víc myslí?

Objevují se zajímavé postavy i v tomto věku, ale už jich není tolik. Milovnic bude asi víc, ale to je celkem přirozená věc, na kterou jsem se taky psychicky připravovala (smích). Je lépe být připraven a pak třeba mile překvapen. Raději vždy čekám horší variantu, abych nebyla zaskočená. Trošku jsem znejistěla, jestli dokážu hrát jiné postavy než dívčí čistotu. Ale jak člověk zraje, musíte na sobě víc pracovat, a pak je to i znát.

Jaké to je hrát v Mamma Mia! roli, kterou ve filmu ztvárňuje Meryl Streep?

Film jsme vůbec neřešili. Navíc typově bych asi já Meryl hrát nemohla. Mamma Mia! vnímám spíš jako letní fajnovou příhodu. Hlavní hrdinka chce provdat dceru a trošku se jí to zkomplikuje, protože minulost ji dožene. Nás víc než film zajímala atmosféra, která má z představení sálat. Myslím, že srovnávat divadlo s filmem by se nemělo.

Tomu jste se asi ale nevyhnula jako Božka u Světáků…

Ano, to jsme si s kolegy říkali, že nás budou lidé srovnávat. Ale zrovna ve Světácích mají na divadle víc prostoru chlapi. My ženy tam toho zase tolik nemáme. Film znáte zpaměti, tak je těžké to vytěsnit, ale když ho v době, kdy jsme zkoušeli, dávali v televizi, tak jsem se na něj raději nedívala. Třeba bych pak měla i komplex… Ale divadelní verze je opravdu trošku jiná než film a charaktery hrdinek jsou na v naší verzi trošku víc pomíchané, i když moje Božka je asi nejvíc Bohdalka.

Ztvárnit složitý ženský osud jste teď dostala příležitost ve hře Mary Page Marlowová. Jak se na jevišti bilancuje o životě?

Z obsazení jsem pochopila, že budu hrát hrdinku v etapě života, kdy je nejstarší. Překvapilo mne věkové rozmezí, které ji ve hře zachycuje, i fakt, že ji hraji ve fázi, kdy je ještě o dost starší než já. Nijak mne to neurazilo, ale nevěděla jsem, jestli mne budou nějak stylizovat, nicméně ulevilo se mi, když mi pan režisér Tyc řekl, že to není potřeba. Období, které hraji, je asi nejšťastnější část jejího života – kromě mládí, kdy se teprve těší na vše, co ji potká. Má šíleně zamotaný a nešťastný osud a věci nechá dojít tak daleko, až je pro ni vysvobozením, že se nechá zavřít do vězení, aby se smířila a vzpamatovala. A já hraji vše poté, kdy ji už čeká i klidný konec, dokonce i s hezkou láskou, kdy je snad i smířená se sebou, což je v životě nejtěžší.

Zkoušely jste s kolegyněmi třeba i podobná gesta postavy? Jak moc se podle vás ženy mění?

Nejdřív jsme o tom přemýšlely, ale vlastně ani autor nevyžaduje, aby si herečky, které hrají Mary Page v různých etapách života, byly nějak moc podobné. To nás uklidnilo. V každém období může být žena jiná, proměňujeme se. I já. V něčem jsem stejná, ale měním názory, jsem smířlivější, řekla bych, že i tolerantnější. Nejtěžší pro mne bylo mít se ráda. Dnes je to mnohem lepší, než to bývalo v mládí. Byla jsem na sebe dost přísná a dost jsem od sebe vyžadovala. To jsou asi problémy nás žen. Nedávno jsme se dívaly s kolegyní Evou Jedličkovou na fotky z mládí, kdy jsem hrála ve West Side Story. Tehdy jsem si připadala hrozná a dnes jsem se svou tehdejší podobou smířená. Práce a divadlo mne vždy naplňovaly, takže jsem neměla moc času se řešit, ale trvalo mi, než jsem přijala věci, jak jsou. Postupně přijdete na to, že člověk nemůže být dokonalý – v práci, ani v životě. Máte nějaké mantinely. Připustíte si, že máte chyby. Škoda, že mi to nedošlo dřív, člověk by se cítil líp. Až kolem čtyřicítky jsem se třeba také naučila říkat ne a trávit čas skutečně jen s lidmi, s nimiž je mi dobře.

Nestýská se vám po muzikálových koncertech, kterých jste s kolegy také dost absolvovali?

Ještě v době G-studia jsme mívali mnoho koncertů z broadwayských muzikálů, stejně tak u nás v divadle a po celé Evropě, ale už je na to mnohem méně času a prostoru. Bylo to hezké období, člověk si zazpíval něco, v čem věděl, že třeba nikdy nebude hrát. Byla to zkrátka taková etapa. Já si dnes zazpívám v muzikálech, pořád hraju představení Vrabčák a anděl, takže jsem spokojená. Kdybych měla přetlak, třeba se k tomu ještě vrátím, ale v době covidu jsem se konečně naučila i odpočívat. Pomohlo mi, že také ostatní nechodili do práce a odpočívali, tak jsem přistoupila na to, že je to normální. Když zavřeli divadlo, tak jsem nejdřív uklidila celý dům, byla jsem jak lev v kleci, všechny jsem terorizovala, protože jsme měli před premiérou Grand Hotelu, člověk byl rozjetý a najednou se všechno jakoby zastavilo. Vymydlila jsem dům jako nikdy a pak už nebylo, co bych dělala. Tak jsem si řekla, že také zkusím odpočívat. Naučila jsem se to a dnes už dokonce odpočívám ráda a myslím, že jsem v tom dobrá (smích). Už jsem to asi i potřebovala. Takže mi nevadí, že něco nemám, nemůžu si stěžovat, všechno je dobře vyvážené. Když mne někdo na koncert angažuje, půjdu ráda, ale i teď je to fajn.

Které tituly z vašeho repertoáru hrajete asi nejdéle?

Budou to nejspíš Splašené nůžky a i Vrabčák, Donaha, Zamilovaný Shakespeare, to se zkoušelo hned po sobě. A donedávna ještě My Fair Lady, teď už je díky bohu nová verze. Hrála jsem Lízu ráda, ale těší mne, že vzniklo nové představení.

Jak teď vnímáte My Fair Lady (ze Zelňáku) jako divák?

Moc mne to potěšilo. Líbí se mi, že se odehrává v autentické historické době. Dokonce trošku kolegům ten časový posun závidím, příběh mi přijde opravdovější. A byla jsem ráda, když za mnou Eliška, představitelka Lízy přišla, a chtěla si o roli popovídat. Měla jsem radost, že jí mohu poradit, třeba s hantecem nebo jinými drobnostmi. Ale představení jsem s nimi prožívala, jako kdybych to hrála.

Teď máte před premiérou Pohledu z mostu od Arthura Millera. Čeká nás drama?

Hraji manželku hlavního hrdiny a ano, půjde o vztahové drama. Beatrice společně s manželem vychovává neteř, k níž začne mít manžel až hlubší vztah, což ona vnímá. Do toho přijíždějí příbuzní z Itálie a vše se zamotá a skončí tragicky. Pomalu se hry teprve dotýkáme, jsme zatím v první půlce. Zajímavé je, že titul budeme hrát v úplně prázdném prostoru, takže se nebudeme mít o co opřít. Najednou každý pohyb a gesto bude výraznější a herec obnaženější. Je to zajímavá zkušenost. Baví mne hledání a usměrňování pocitů postavy, kterou hraju, to mám ráda.

Na co se v roce 2023 těšíte?

Zatím nevím, co mne ještě v práci čeká. A v životě? Dřív člověk stále plánoval, co bude, až něco jiného skončí, a mně až v covidu došlo, že si vůbec neužívám přítomnost. A o to se teď snažím. Samozřejmě se těším na léto, ale nic nějak výrazně neplánuju. Teď přijímám, co přichází.

Líbí se mi

1
Zdroj:
Facebook
Twitter
Email

Exkluzivně pro Brňana

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT