Mezi 18 premiérami brněnského Národního divadla je deset činoher, pět nových oper a tři balety. Hlavní změny budou především v činoherním souboru. Velký prostor dostane současné divadlo. „Musíme riskovat a hledat témata a inscenační způsoby, které budou rezonovat s tím, čím naše společnost žije. Chceme být aktuální a současní, byť je to těžké, když některé inscenace plánujeme i tři roky dopředu. Ale právě to je jeden z aspektů umění dramaturgie – vycítit společenské pohyby a pnutí a nabízet inscenátorům a divákům látky, které tyto děje reflektují, nebo dokonce i předjímají,“ vysvětluje ředitel divadla Martin Glaser.

Nová sezona přinese v činohře, baletu a opeře dohromady 18 premiér. Můžete za sebe vybrat tři, na které se nejvíc těšíte a proč?

Víte, že vybrat jen tři je opravdu těžké? Kdybych ale mohl jít do divadla opravdu jen třikrát za sezonu, tak bych určitě chtěl vidět světovou premiéru opery Monument, kterou na objednávku našeho divadla skládá Marko Ivanovič a režírovat ji bude David Radok. Námětem je tragický životní osud sochaře nechvalně proslulého Stalinova pomníku na Letné. Pro balet vznikne původní choreografie inspirovaná slavnou Dámou s kaméliemi. V Redutě chystáme čtyři české premiéry nejnovějších her nejúspěšnějších dramatiků současnosti, věřím, že to budou všechno významné události a vybrat jen jednu je opravdu „Sophiina volba“. Hodně zvědavý jsem, jak dopadne Velmi, velmi, ale velmi temný příběh skvělého Martina McDonagha, který je můj velký oblíbenec. Jeho novinku jsme viděli v Londýně a jejím drsným, nekorektním, ale velmi chytrým humorem se tam bavilo publikum napříč generacemi.

Zastavme se na chvíli u činohry, jejíž dramaturgický plán s deseti premiérami poprvé sestavoval nový šéf Milan Šotek. V čem bude první sezona pod jeho vedením jiná než ty předchozí pod vedením Martina Františáka?

Milan Šotek je dramaturg, takže pro něj je logickým východiskem sázka na kvalitu dramatického textu. Zcela záměrně se vydáváme na území pravidelného dramatu, dobře napsaných her, které s sebou nesou silná témata, silné příběhy a velké herecké příležitosti. Mezní podoby divadla a nepravidelné texty přenecháme s klidným svědomím kolegům z divadel, která mají experimentování v názvu. To ale neznamená, že bychom se chtěli změnit v divadelní muzeum nebo zkamenět. Ale prostě společně věříme, že drama je obrovská hodnota, kterou stojí za to uchovat a rozvíjet. A hledat jeho adekvátní podobu pro 21. století. Jak z hlediska textu, tak z hlediska estetické podoby inscenací, hereckého stylu.

Nastanou změny i přímo v hereckém souboru?

Ano. V minulých sezonách divadlem procházelo obrovské množství hostujících herců a jen minimum z nich se nakonec stalo našimi pravidelnými spolupracovníky. To teď chceme úplně otočit a klást důraz na kultivaci společného hraní členů našeho ansámblu. To jednak znamená, že přijde hodně nových tváří, které převezmou i některé role svých předchůdců, a zároveň se zkratka j. h. (tedy jako host) bude v našich programech objevovat zcela výjimečně. V minulosti často dostala přednost ambice režisérů a dramaturgů dělat nějakou hru, aniž bychom pro ni měli adekvátní obsazení. Teď bude vytěžení vlastního hereckého potenciálu jedním z klíčových aspektů při zařazení hry na repertoár.

Na které nové herecké tváře se tedy od této sezony mohou diváci těšit?

Z personálního hlediska nás v činohře čeká taková malá revoluce. Odešlo pět kolegů a během sezony nastoupí postupně do angažmá devět nových. Na začátku sezony k nám z Národního divadla moravskoslezského přestoupí Petra Lorencová a Ivan Dejmal, oceněný Thálií pro herecký talent do 33 let. Z Olomouce přijde Petr Kubes, který tam odehrál desítky hlavních rolí. Už v minulé sezoně

se diváci potkali s Terezou Páclovou. A z Městského divadla k nám přestoupí Vojtěch Blahuta. Během sezony se k nám pak přidají čtyři mimořádně talentovaní herci z absolventského ročníku pražské DAMU.

Změnou bude taky příchod kmenového režiséra…

Kmenového režiséra bude mít soubor po dlouhé době. Zrušení těchto pozic a přechod na systém hostujících režisérů pokládám za jednu z velkých chyb českého divadla. Jsem rád, že naším novým kolegou bude Štěpán Pácl, který získal dvakrát za sebou Cenu Alfréda Radoka jako talent roku, a věřím, že bude soubor velmi silně profilovat. A změna směřování znamenala i nutnost proměny dramaturgického týmu. Z původní sestavy zůstává jen Barbara Gregorová a přichází Hana Hložková a čerstvý absolvent DAMU Jaroslav Jurečka.

Spolu s Milanem Šotkem jste už dříve mluvili o tom, že oslovujete české dramatiky, aby napsali hru přímo pro brněnské divadlo, ale zatím se to moc nedaří. Čím to podle vás je?

Pokud vím, tak dramaturgové už vytipovali a oslovili první autory, kteří nyní zvažují, zda naši výzvu přijmou. Je velkorysá, ale zároveň velmi zavazující. Chceme totiž vývoji nových dramatických textů věnovat velký a důsledný dramaturgický „servis“ od první fáze hledání námětu až po konečnou verzi. Chceme dramatikům poskytnout prostředky, aby se na psaní mohli soustředit, ale zároveň i průběžnou a vytrvalou reflexi, která schválený námět dovede do tvaru, který bude mít takové kvality, které umožní uvést jej na naše jeviště. Nechceme se spokojit s polotovary, které pak režisér s herci nějak „obalí“. Toužíme po velkých, silných dramatech. Ale víme, že to bude těžká cesta s nejistým výsledkem. Psaní pro divadlo je specifické a bohužel čeští dramatici nemají dlouhodobě takové podmínky jako jejich kolegové v Německu nebo Velké Británii, kde se na původní tvorbu důsledně sází a diváci se na nové hry vyloženě těší.

Neobáváte se, že uvedení méně známých titulů od současných autorů může „mainstreamové“ divák odradit?

Divadlo našeho typu má povinnost dávat zásadní prostor současné tvorbě, nehrát dramaturgicky ani inscenačně „na jistotu“. Musíme riskovat a hledat témata a inscenační způsoby, které budou rezonovat s tím, čím naše společnost žije. Chceme být aktuální a současní, byť je to těžké, když některé inscenace plánujeme i tři roky dopředu. Ale právě to je jeden z aspektů umění dramaturgie – vycítit společenské pohyby a pnutí a nabízet inscenátorům a divákům látky, které tyto děje reflektují, nebo dokonce i předjímají. Ať už v podobě paralel v klasických předlohách, nebo v nejsoučasnější dramatické tvorbě.

Co má brněnské či jihomoravské publikum nejraději? Soudě podle zájmu a návštěvnosti – jsou osvědčené žánry, o nichž víte, že se uchytí?

Samozřejmě víme, že dobře udělaná komedie, silné drama se strhujícím příběhem, konzervativně „klasicky“ nastudovaný balet některého z kanonických titulů nebo známá romantická opera spolehlivě naplní divadlo, pokud jsou samozřejmě nastudovány v odpovídající kvalitě. V tom je brněnské publikum stejné jako pražské nebo plzeňské. Čím se naše publikum liší třeba od polského nebo německého, je zvýšená touha po „rekreační“ funkci divadla. Obvykle s větou: „Život je už tak dost těžký, proč se mám večer po náročném dni ještě dívat na náročný divadelní kus?“ Přitom boom takzvané quality TV v podobě skvělých seriálů ukazuje, jaký je zároveň hlad po náročnějších látkách. Ti zmínění diváci polských a německých divadel nechtějí vidět to, co viděli už několikrát, způsobem, který znají. Chtějí, aby se divadlo opravdu angažovalo v reflexi jejich současnosti, třeba i „nesnesitelným“ způsobem, pokud to jde k jádru věci.

Divadlo v dnešní době vede tak trochu konkurenční boj s televizí, seriály či kinem. Jaké je dnes podle vás poslání divadla a co si z něj má divák odnést?

Divadlo to má v mnohém těžké. Zvlášť to divadlo ve velkých domech. Představu ideálního hereckého stylu určuje film a kvalitní televizní seriály. Jenomže minimalistická autenticita často nedoletí ani do páté řady. Najít balanc mezi diváckým očekáváním a potřebami konkrétního divadelního prostoru je velká výzva. Stejně tak akcent na vizualitu, kde divadlo, zvlášť tak podfinancované, jako je to naše, opravdu nemá šanci zvítězit nad možnostmi filmu. Ale na druhou stranu, jenom v divadle máte šanci být ty dvě tři hodiny s herci doopravdy. Když můžete třeba s Evou Novotnou prožívat drásavé osudy její Hany, tak i když víte, že to je „jako“, tak ona to ale pro nás hraje geniálně doopravdy. A každý večer znovu a pokaždé trochu jinak. Tahle pomíjivá krása divadla je něco, co ty výše zmíněné handicapy divadla plně vyrovná. Navíc ono kolektivní sdílení, kdy spolu s vámi prožívá drama nebo se směje pět set lidí, se sledování ve dvou u televize opravdu nevyrovná.

Kromě ředitele divadla jste i režisér. Které tituly vás coby režiséra čekají?

Jsem rád, že novému činohernímu šéfovi Milanu Šotkovi záleží na kontinuální práci se souborem a přizval mne ke spolupráci jako vlastně jednoho ze dvou kmenových režisérů, který má profilovat soubor. A zároveň mne těší to, že se budu věnovat tomu, co mne vždycky bavilo nejvíc – současným hrám. V Mahenově divadle nastuduji v české premiéře Pera markýze de Sade od nositele Pulitzerovy ceny Dougha Wrighta. Bude to asi pro mnohé trochu kontroverzní záležitost, ale myslím, že právě v době, kdy jsou dnes a denně zpochybňovány základní hodnoty, je dobré podívat se, co nám hrozí, když odvracíme zrak od temných stránek našich osobností. A v Redutě to bude také první české uvedení novinky Traceyho Lettse Protokol. To je pro mne osobně zásadní autor. Jeho Zabiják Joe byl jednak jednou z prvních „cool her“ na českých jevištích a taky to byla předloha mojí první profesionální režie. Moc se na tu hru z prostředí komunální politiky těším. Námětem hry jsou důsledky falešné identity jednoho fiktivního amerického maloměsta, které jsou až děsivě podobné naší domácí zkušenosti. Zároveň je to mimořádně dobře a vtipně napsaná hra.

Podle čeho si díla, která budete režírovat, vybíráte?

Zásadní je pro mne téma. Musím věřit, že ta hra je o něčem podstatném, co bude zajímat nejenom mě a herce, ale hlavně diváky. Čas je to nejcennější, co máme. Takže ho chci vkládat jen do projektů, které mají nějaký smysl.

Chovají se herci jinak, když režírujete vy než u ostatních režisérů? Přece jen jste šéf celého divadla…

To je poněkud záludná otázka. Já totiž nemám srovnání. Respektuji křehkost tvůrčího procesu a svým kolegům režisérům nestojím za zády. Takže vlastně nevím, jak se herci chovají na zkouškách jiných režisérů. Ono to bude mimo jiné ovlivněno i tím, jakou atmosféru režisér na zkoušce vytvoří, jakou má pracovní metodu, aby dovedl inscenaci a herce do tvaru, který si připravil. Ale nechci tomu dotazu utéct – já si jako ředitel neprosazuju lepší podmínky, než mají ostatní kolegové. Chci jako režisér na vlastní kůži vidět denní provoz divadla na zkušebnách a na jevištích, abych potom mohl jako ředitel věci, které nebyly ideální, zlepšit, aby se lidem v divadle pracovalo líp. Víte, ono těžko někoho nadchnete pro práci jenom tím, že jste ředitel. Celý tým musí vidět, že máte jasnou vizi a víte, jak dojít do cíle, který jste si vytkl. I kdyby se někdo choval jaksi devótně a falešně, jen proto, že jsem ředitel, tak bych byl přece špatný režisér, kdybych tu přetvářku nepoznal. Ale myslím, že po těch pěti sezonách jsme se členy všech souborů prošli spoustou inspirativních zkušebních procesů, na jejichž konci byly kvalitní inscenace a že mezi námi panuje otevřenost a důvěra.

Nová sezona s sebou po letních prázdninách přináší velká očekávání. Máte vy osobně raději začátek, nebo konec sezony?

Mě baví to očekávání, jestli se ambice vtělené do dramaturgických plánů podaří naplnit. Start sezony je vždycky jakýsi nový začátek, kdy je ve vzduchu velké chvění, co se všechno stane, co se povede víc a co míň. Závěr sezony je bilancování, už nejde nic změnit, jen se radovat nebo poučit z chyb. Ale je na něm dobrá ta blízkost volných prázdninových dní. Takže pracovně začátek, lidsky konec sezony.