MO.nika Jankůj slyší na jména Mo, Nika i Matilda. Vyrábí nádherné hrnky, smalty i šperky. Pravidelně ji potkáte na každém hrnčířském jarmarku, do loňského roku nechyběla ani na brněnských vánočních trzích. Svět keramiky si však nenechala pro sebe a před více než deseti lety se rozhodla otevřít tvůrčí dílnu, kde by si mohl rukodělné dovednosti vyzkoušet každý. Uvnitř města vytvořila klidný kout, kde se na chvíli zastavíte v čase.
Kdy jste se poprvé potkala s keramikou?
S keramikou jsem začala jako vychovatelka na internátě. Hned, když jsem nastoupila, tak mi řekli, že mají keramickou dílnu a že by potřebovali někoho dalšího, kdo by vedl kroužek. Do oboru jsem „byla zatažena“ okamžitě jednou kolegyní, která dnes „keramikuje“ s manželem v Kunštátě. Postupně jsem pak objevovala i smalty a šperky, protože šlo i dívčí internát a vymýšlela jsem věci, které by holky bavily.
Tam jste zjistila, že vás vedle tvoření baví i učit a zrodila se myšlenka na dílnu?
Asi ano. Středoškoláci jsou už vlastně hotoví dospělí a náš kroužek fungoval jako na úrovni kurzu. A už tehdy mne zval kamarád učit do různých dílen v Ostravě, Praze, Berouně i jinde. Na mateřské jsem si pak uvědomila, že na internát se z časových důvodů vrátit nemůžu, a tak jsem začala vymýšlet, že jako lektor už nebudu jezdit nikam daleko do dílen, ale začnu si lidi zvát k sobě. A došla jsem k tomu, že si otevřu vlastní dílnu, abych nemusela věčně něco nakládat do auta a vyrážet na cesty.
Proč Matilda?
Jméno jsem vymyslela, když jsem byla na mateřské s druhým dítkem. Dcera se měla původně jmenovat pouze Matilda, protože jsme vodácká rodina a Matylda se říká jednomu plavidlu, předchůdci raftu. Také mi v těhotenství, když jsem měla velké břicho, říkali, že jsem nafouklá jako Matylda. Dceru jsme tak pojmenovali ještě v bříšku, ale než jsem porodila, vymysleli jsme ještě jedno jméno – Julie. Nakonec jsme jí dali jména dvě – Julie Matilda, ale já měla pocit, že Matildu nějak málo používáme. Protože se mi to jméno líbilo a chtěla jsem ho víc využít, propojilo se tenkrát s mou myšlenkou na dílnu. Zároveň i vystihuje dění v ní, protože Matylda platí za nepotopitelné pravidlo, které prozkoumává neprobádané vody. A k nám také lidé přicházejí objevovat něco nového.
Přicházejí do dílny i lidé tvorbou úplně nepoznamenaní?
Ano, ale chce to na začátku odvahu. Ti, co netvoří a nemají nikoho, kdo by je přivedl, tak se zpočátku ostýchají, nevědí, co si mohou vyzkoušet, jestli nejsou na dílnu moc staří a podobně. Z mého pohledu mají úplně zbytečné obavy. Nejtěžší je první krok. Když přijdou, tak jim lektor poradí, co mají dělat, aby zvládli výrobu a pracovní posloupnost, aby vůbec něco vzniklo. Jasně, že nevyrobí na první pokus něco jedinečného, ale o to přece vůbec nejde. Je důležité, že se ocitnou v příjemném prostředí mimo okolní ruch, popovídáme si a oni stráví pohodové dvě hodiny.
A vracejí se?
Hodně se vracejí, anebo dokonce zůstávají a docházejí k nám několik let – hlavně v keramice. Ti zkušenější pak přecházejí do jiných technik. Vidí, že ve vedlejší místnosti se dělá mozaika, tak začnou zkoušet něco nového.
Které kurzy vedete vy?
Učím keramiku, ale už opravdu minimálně, protože mi zbývá málo času. Věnuji se zejména smaltům, tam za mne není moc náhrada, a ještě mi zůstává sklo. Jinak využívám kamarádů a kamarádek, kteří se jako lektoři hodně zapojují, a řeším spíš organizační věci. Dřív jsem se věnovala drátování, ale o to dnes už není takový zájem, a svého času bylo velmi atraktivní i hedvábí. Přiznám se, že jsou techniky, do kterých se ani nepouštím, spíš nachystám prostor a nakoupím věci, ať zájemce zasvětí někdo šikovnější. Anebo poskytnu prostor těm, kdo něco umí. Stalo se, že lektoři začali přicházet sami a chtěli své dovednosti nabídnout dál, což mi vyhovovalo. Měla jsem také zdravotní problémy a byla jsem ráda, že je dílna využitá a funguje, aniž bych v ní já sama trávila každou minutu. Musím říct, že jsem právě ve fázi, kdy mi provoz u nás maximálně vyhovuje. Myslím, že jméno Matilda už není v našich kruzích úplně neznámé a jsem ráda, že můžu občas někam odjet, protože ráda cestuji, a dílna jede dál. Nic zásadního bych momentálně neměnila, ale určitě bych brala víc času na svoje tvoření, třeba na originální šperky, u kterých bych nemusela řešit, jestli mne uživí jejich prodej.
Když někdo přijde do Matildy úplně poprvé, co může čekat? Začne hned na hrnčířském kruhu?
Ale ano, proč ne? Nicméně si lze vybrat z množství technik. Nemusíte hned začínat hlínou. Práce s hlínou je na delší čas. Rozhodně si ten den, kdy přijdete, neodnesete hotový výrobek. Nejdřív za tři týdny. V jiných technikách máte výsledek hned. Když zvolíte třeba kurz košíkaření, ještě ten den odejdete s košíkem, i když jste nikdy předtím nedržely proutek v ruce. Lektorky mají tak do detailů propracované postupy, že společně s nimi košík vyrobíte. Ne každý si pamatuje, jak ho udělal a zvládl by to pak doma, ale na kurzu to dokáže. Já zase nabízím i jednorázové kurzy, kdy si opravdu hned můžete práci na kruhu vyzkoušet. A po hodině se vymodeluje třeba miska.
Co když bych chtěla „svůj“ hrnek, ale na keramiku si vůbec netroufám?
Dáváme lidem možnost si hrnek třeba „jen“ namalovat. U nás si každý vybere, jestli chce hrneček, talířek nebo konvičku, úplně cokoliv, a dostane super kvalitní barvičky a návod, jak s nimi pracovat. A i v tomto případě může vzniknout jedinečný originál. I puntíkovaný hrnek je krásný, nebo na něj stačí napsat jméno toho, komu jej chcete darovat, a máte jedinečný dárek. Hodně lidí k nám takhle chodí malovat před Vánoci a často se vracejí, třeba i s malými dětmi. Na bílý polotovar kvalitními glazurkami nanesete svoje nápady nebo děti otisknou prsty a hned máte hrnek, který je jediný na světě. Já pak na tyto výtvory nanesu nějakou transparentní glazuru a hrnky dám do pece. Za týden je hotovo a lidi si pro ně mohou přijít.
Do jaké míry se považujete za lektora a do jaké míry za tvůrce?
Půl napůl. Stále si držím, že vyrábím i svoje věci. Je to sice časově náročné, ale tvořit mne baví a hlavně mne i baví s výrobky vyjet ven na markety, komunikovat s lidmi a vidět, že se jim moje věci líbí. Mám radost, když se za rok vrátím na stejné místo, lidé přijdou a něco nového si dokoupí. Na trhy nejezdím, abych propagovala Matildu jako takovou, ale abych nabídla dál to, co udělám. Lektor jsem čím dál míň, spíš funguji jako organizátor „školního“ provozu.
Jak často vznikne něco nového, na každý jarmark?
Většinou něco vyzkouším a výsledek se mi líbí, ale určitě neplánuji, že na konkrétní akci vytvořím nějakou novou sérii. Někdy v sobě nosím nápad velice dlouho. Teď třeba dělám kytičky na hrnky. Zjistila jsem, že podobnou věc jsem už praktikovala před šesti lety, ale dnes používám náročnější techniku. Pak k hrníčkům ladím lžičky a tak to pokračuje. Čas od času dělám také plecháčky, to je záležitost na léta, ale protože je to piplavá práce, vždy ji odkládám. Pak nastane čas, že k tomu sednu a udělám je. Jako třeba nedávno plecháčky dekorované sklem a platinou na trh v Berouně.
Vaše srdeční záležitost jsou, pokud vím, právě lžičky…
Ano, ty dělám velice ráda. Přijdou mi jako skvělý dárek, protože když je kdykoliv kamkoliv přinesu, tak vím, že to není „na prach“. Do kafe nebo do čaje je použije každý. Pak třeba člověk přijde, že se jim někde ťukly, ale s tím se počítá. Skleničky na víno taky člověk nemá do smrti. Baví mne, když jsou věci v oběhu. Lžičky dělám pouze smaltované, ale vymýšlím různé varianty vrchního dekoru. Buď přidávám skleněné kytičky, nebo maluju platinou, záleží, jaké mám období. Teď zrovna dělám různé nápisy. Momentálně je nejoblíbenější lžička s nápisem „moje“. Jinak mívám různá období: srdíčková, tulipánková… Důležité je nanést to s radostí.
A neloučíte se s některými věcmi těžce?
S některými ano. Nedávno jsem prodávala svou velkou smaltovanou mísu, což je docela pracná záležitost. Jedna paní si ji vybrala a já měla radost, že se jí líbí, ale musela jsem si ji pohladit a opusinkovat, abych ji pustila do světa. A některé věci nepustím do světa vůbec a nechám si je doma nebo v dílně, nebo nasadím cenu tak vysoko, že jsou prakticky neprodejné. J
Co zmiňované šperky?
Ty také nosím vždy v hlavě x let a ne a ne se k nim dostat. Na markety dělám běžné šperky pravidelně, ale přiznám se, že jde o věc, která se dobře prodává, a musím myslet na to, že je potřeba zaplatit náklady za stánek. Ale originály, k těm se musím dopracovat. Nicméně určitě na ně dojde. Podobně dlouho se rodily velké smaltované obrazy. Neumím nijak zvláštně malovat, takže dělám spíš velké barevné plochy. A užívám si to.
Jdou vaše děti ve vašich šlépějích, nebo je dílna neláká?
Talent určitě mají, vidím to na nich, ale jak mají odmalička všechno pod nosem, tak jim tvoření není nijak vzácné. Keramiku a všechno kolem si užili jako malí caparti, tak je to teď, když jsou v pubertě, už moc nezajímá… Ale na stole doma mají pořád něco rozdělaného. Mates úžasně kreslí, ale jen sám pro sebe, ani ho nenapadne, že by šel na nějaký kurz. Ani omylem! Julie to samé. Mívá zajímavé nápady, ale do keramiky ji nedostanu, co by tam dělala! Pro všechny ostatní je hlína lákavá, chtějí se v ní patlat, ale moje děti v tom žijí od začátku, tak je to netáhne. Raději jdou „horolezit“. My v Matildě jsme dílna především pro dospělé, ale pár otevřených lekcí pro prťata také máme. Mohou přijít ve středu nebo ve čtvrtek odpoledne a zjistit, co by je bavilo, aniž by maminky musely platit kroužek na celý školní rok.