Těžké okamžiky, které v posledních měsících zažili lidé na jižní Moravě, zachytil svým objektivem fotograf Patrik Uhlíř. Na podzim fotil na covidovém oddělení ve Fakultní nemocnici Brno a v červnu a červenci následky tornáda na Břeclavsku a Hodonínsku. Reportážní fotografie jsou teď k vidění na charitativní výstavě Velké rány moravské na zámku v Rosicích.

Protože se známe a tykáme si, zůstaneme u toho i při rozhovoru. Na zámku v Rosicích teď vystavuješ svoje fotky a výstavu jsi nazval Velké rány moravské. První rána, která nezasáhla jen Moravu, ale celou planetu, je koronavirová pandemie. Na podzim v době vrcholící pandemické vlny jsi fotil na covidových odděleních ve Fakultní nemocnici Brno. Byl to tvůj nápad?

Fotil jsem tam v době, kdy panovalo velké tajemno ohledně toho, co se v takzvaných covidáriích vlastně odehrává. Moc fotografů se tam v té době ještě nedostalo. Vznikala spousta konspirací, že to není pravda, že si nemocnice nápor pacientů vymýšlejí jen proto, aby vydělaly na pojišťovnách, a tak podobně. Proto jsem se na místa, kde se odehrávaly tragické osudy, chtěl dostat. Nešlo by to, nebýt velké náklonnosti Fakultní nemocnice Brno. Sami chtěli mezi lidi dostat důkazy, aby si uvědomili, že je to velký malér. Dokud někdo neznal někoho, kdo na covid umřel nebo měl těžký průběh, moc tomu nevěřil. Proto ten nápad zdokumentovat to, ukázat pravou, tragickou tvář. A podpořit také zdravotníky. Ukázat, v jakých podmínkách museli pracovat, jaké striktní hygienické postupy museli dodržovat, aby se nákaza nešířila. 

Jakou vypovídající hodnoty podle tebe tyto fotky mají?

Měl jsem potřebu lidem sdělit, že tady je covid, což je nebezpečná, smrtelná nemoc, kterou musíme brát vážně. Umírají na něj lidé, musíme si jeho vážnost uvědomit a vážit si práce zdravotníků, kteří se o nás starají, protože bez nich bychom byli ztracení. To je můj hlavní vzkaz.

Jaký si zpětně vybavíš nejsilnější moment?     

Úplně nejsilnější moment byl, když jsem se musel navléct do ochranného obleku. Zdravotníci mu říkají sněhulák – overal, dvoje rukavice, na rukách a kolem krku oblepený páskou. A šlo o to udělat první krok, vejít do prostoru, kde víte, že jsou těžce nemocní pacienti se smrtelnou nemocí na dýchacích přístrojích. Když se dveře otevřely a vešel jsem do infekčního prostředí, to byl velmi silný okamžik. Potom už jsem byl fotoreportér a řešil, abych co nejvíc věrohodně zachytil, co se tam odehrává. Velmi silný zážitek byl ve chvíli, kdy jsem první sérii fotografií zveřejnil na internetu. Měla velký ohlas, během pár dnů fotky vidělo přes milion lidí, galerii sdílely tisíce lidí. Mezi nimi bylo i hodně popíračů. Někteří lidé mi vytýkali, že nemám souhlas a podobně. To byl samozřejmě nesmysl. Ve spolupráci s mluvčí nemocnice Veronikou Plachou jsem měl souhlas od všech pacientů, že je mohu fotografovat. Kdo se fotit nechtěl, toho jsem pochopitelně nefotil.

Měl jsi i nějaké konkrétní osobní reakce?   

Ano, přišel mi e-mail od slečny, která mi napsala, že na fotce, na níž dva zdravotníci pacientovi ošetřují takzvanou diabetickou nohu, ale pacient na ní není vůbec poznat, je její dědeček, který jim na covid v nemocnici zemřel. Bylo to v době, kdy byl v nemocnicích zákaz návštěv i u umírajících lidí. Poprosila mě, jestli bych jí poslal nějakou jeho fotku, že se s ním nestihli rozloučit. Protože to bylo v době, kdy jsem dostával i negativní reakce od haterů, zpočátku jsem si říkal, že mě někdo zkouší, jestli dodržuji zásady GDPR. Ptal jsem se jí, jak ho mohla poznat podle nohy. A ona mi napsala, že mu ji každý den převazovala. Poslala mi jeho parte a fotky, takže bylo jasné, že je jeho vnučka. Pár snímků dědečka jsem jí poslal. Byla za to vděčná. Aspoň takto virtuálně se s ním mohli rozloučit.

Už jsi řekl, že jsi měl souhlasy od pacientů, že je můžeš fotit. Na to lidé často narážejí a také poukazují, zda je etické fotit nemocné a umírající lidi. Jak se jako fotograf s takovou situací vypořádáváš?

Morální otázka je tady samozřejmě hodně důležitá. Jak už jsem zmínil, jelikož tady bylo a stále ještě je hodně popíračů, kteří tvrdí, že covid neexistuje, věděl jsem, že když to budu dokumentovat, chci mít na fotkách skutečné lidské tváře, ne je rozmazávat. Ale dlouho jsem byl na vážkách, jestli jim nezpůsobím potíže. Moje obavy rozptýlil jeden pán, kterého jsem fotil jako jednoho z prvních. Byl to mladý, zdravý chlap, který po návratu z dovolené skončil na covidovém oddělení, a říkal mi: „Vyfoťte mě, ať lidé vidí, že to není žádný výmysl. Já jsem to podceňoval.“ Potom jsem odešel na jiné oddělení a ještě ten den odpoledne mi vrchní sestra říkala, že ho budou intubovat. Naštěstí to přežil. Ale byl to právě on, kdo mě přesvědčil, že fotograficky zdokumentovat toto období má smysl.

Kolik času jsi na covidových odděleních strávil? 

Bylo to několik dní. Vrátit jsem se tam asi šestkrát, vždy na celý den.

V té době byla většina lidí zavřená doma a nákazy se obávala. Co ti na to řekli doma?

Měl jsem k tomu obrovský respekt. Manželka to ze startu nesla trochu těžce, protože obavy o to, že ji a dceru můžu nakazit, jsme měli. Dodržoval jsem naprosto všechno, co jsem musel. Vše jsem pořád dezinfikoval, tak důkladně, že jsem si málem zničil foťák. Když viděla, že má smysl situaci v nemocnici dokumentovat, chápala to. I když z toho nebyla nadšená.

Když se zlepšila covidová situace, přišla pro jižní Moravu další rána, druhá, kterou na výstavě ukazuješ, a to tornádo. Na místo do zasažených obcí jsi dorazil mezi prvními fotografy ještě za tmy. Jak bys popsal svoje první pocity?

Dorazil jsem tam ve tři hodiny ráno. Všude tma, všude uzavírky, protože byly popadané stromy a vedení vysokého napětí. Dostal jsem se na okraj Moravské Nové Vsi, kde byla naprostá tma, jen z dálky byly vidět záblesky od majáků hasičů, policistů a záchranářů. Jdeš, křupe ti to pod nohama, takže jen tušíš, že tam jsou trosky. Pak se rozednilo a to byl obrovský šok. Nikdy jsem nic horšího nezažil. Svítání začalo odkrývat neskutečnou zkázu. Člověk jenom stál a nemohl tomu uvěřit. Ranní svítání byla krutá rána.

Jsi profesionální fotograf, fotíš pro MF DNES. Chtělo se ti v tu chvíli fotit?

Abych řekl pravdu, tak v této chvíli jsem s tím měl problém. To by se fotografovi stávat nemělo. Těžké bylo fotit, když se lidé začali ke svým domovům vracet a zjišťovali rozsah obrovské katastrofy. Měl jsem problém je fotit, spíš jsem se je snažil povzbudit. V té chvíli jsem na místě byl víc člověk než fotograf. Fotil jsem jen dopoledne, pak už jsem neměl sílu na to strkat lidem pod nos objektiv, nedejbože je přemlouvat, aby pózovali. Potřebovali pomoc, odklízet suť, zjišťovat rozsah škod, ne aby se jim tam někdo motal. To byl pro mě strop. Svoji zpravodajskou práci jsem si jako fotograf splnil, pak už jsem je nechtěl obtěžovat.

Přesto se tam jako novináři vracíme a situaci dál sledujeme. Bereš to třeba i tak, že díky tomu lidem v zasažených obcích ostatní pomohou, aby se na ně i po týdnech a měsících nezapomnělo? Protože pomoc tam bude potřeba ještě dlouho.

Pravidelné připomínání je asi na místě. Do určité míry a citlivou formou. Ale myslím, že lidé jsou už i naštvaní, že tam pořád někdo jezdí a fotí je. Oni potřebují řemeslníky, finanční a psychikou podporu.

Na místo vyrazily desítky fotografů, jak moc podle tebe bude letošní fotografická soutěž Czech Press Photo ve znamení tornáda?

Myslím si, že letošní Czech Press Photo bude především o tornádu. Sletěli se tam „fotografičtí supi“ z celé republiky, aby si tam urvali své vítězné snímky. Možná o tom někteří fotografové „sní“, že si uloví takový svůj snímek, já jsem zjistil, že na to nemám žaludek.

Co fotíš nejradši?

Lidi. Mám rád reportážní fotografie i portréty. Mám rád lidi a fotit je mě baví. Mám rád, když se něco děje. Krajinky mě baví na dovolené, ale nejsem dobrý krajinář, protože nerad vstávám brzo ráno a odpoledne už jsem rád doma.

Co je pro tebe jako fotografa největší výzva?  

Největší výzva je, když jsme na nějaké reportáži a je nás na místě několik fotografů z různých médií a všichni fotíme to samé, tak vykřesat z toho něco, co ostatní nemají. Ulovit jiný záběr, než budou mít všichni ostatní. Na to je expert můj kamarád, fotograf Václav Šálek, který fotí pro ČTK (Českou tiskovou kancelář). Když vedle sebe stojí pět fotografů, on dokáže vyfotit to, co ostatní ne. To se ještě chci pořádně naučit (smích) a obrovsky si ho za to vážím. Fotím rád sport, ten je pravdivý, jsou tam emoce, pohyb, akce a taky jde o to ulovit ten správný záběr. V tom je největší fotografický um – být ve správnou chvíli, na správném místě a se správně nastaveným foťákem.

Kromě fotografa jsi i kameraman. Focení ale převažuje?

Začínal jsem jako kameraman v televizi a focení měl jako koníček. Teď natáčím i videa, jak komerční, tak dokumentární, ale především se věnuji focení. Statické obrázky jsou blíž mému srdci. U videa je víc možností, jak vyvolat emoce – pomocí hudby, střihu, je víc variant, jak na diváka zapůsobit. U fotky je to dané. Buď záběr chytnu, nebo ne. Proto je podle mě náročnější, především reportážní fotka. Hodně fotografů řeší kvalitu fotky, aby byla perfektní, já řeším hlavně její obsah. Potřebuju, aby obsah byl důležitější než celá vizáž fotky. Buď lidi osloví, nebo ne. Nejhorší, co se mi může stát, když fotka nechá lidi vlažnými. Bez povšimnutí. Budu radši, když vyvolá i negativní emoci, než aby to lidé jen přešli.

Máš nějaký fotografický sen, co bys chtěl fotit?

Snů mám víc. Potřebuju nové vjemy, takže, kdyby to šlo, láká mě myšlenka sbalit se a na delší dobu odcestovat někam, kde to neznám. Nerad fotím místa, kde už jsem byl několikrát. A mám velké přání, aby příští výstava byla už v pozitivním duchu. Ran už bylo hodně, tak doufám, že další focení budou už spíše o naději.