Po mnoha letech působení Vlastimila Pešky vystřídal na postu ředitele Divadla Radost scénograf Pavel Hubička. Už dříve se v Radosti podílel na inscenacích Málinka, bobr a král na střeše, Kytice, Kouzelná flétna nebo Zlatovláska. Působil v Naivním divadle Liberec a v posledních letech se také pohyboval v zahraničí, zejména na polských divadelních scénách. Zkušenosti ze zahraničí hodlá promítnout i do programu Radosti – i přes veškeré komplikace, které současná doba přináší.

S Divadlem Radost jste spolupracoval už v minulosti a vytvořil scénografii pro několik inscenací – co vás přimělo k účasti do výběrového řízení na post uměleckého ředitele?
Většinu profesního života jsem pracoval na zahraničních scénách, převážně polských. Měl jsem možnost pracovat se zajímavými tvůrčími osobnostmi, vyzkoušet si nejnovější scénické technologie,  podařilo se mi uskutečnit projekt divadelní budovy v Toruni – takže považuji toto období po tvůrčí stránce za velmi šťastné a naplňující. Změnou životního vektoru, spočívající v mém rozhodnutí účastnit se výběrového řízení na post ředitele Divadla Radost, sleduji možnost soustředěnějšího a dlouhodobě kontinuálního konceptu tvorby. Rád bych stvořil divadlo, které dokáže komunikovat s obrazotvorností dětského diváka a oslovuje jeho vnitřní, duševní prostor plný metaforických obrazů. V běžné verbální komunikaci je pro dítě jeho vnitřní svět obtížně sdělitelný a divadlo dokáže svými výrazovými  prostředky navázat s tímto prostorem bezprostřední kontakt. Divadlo Radost má potenciál se tímto směrem postupně ubírat.

Máte jako scénograf a divadelník zkušenosti i se soubory ze zahraničí – z Polska, Maďarska, Švédska – liší se v těchto zemích nějak pojetí divadla pro děti?
Ve Švédsku jsem pobýval především studijně, takže nemohu fundovaně tamější divadelní scénu hodnotit. Maďarské divadlo pro děti má svou poněkud specifickou podobu, vycházející z tradičního lidového loutkářství a jeho současných reflexí.  Nejčastěji jsou k vidění představení s menší formou, živě komunikující s diváky. Polská divadla, věnující se tvorbě pro děti a mládež, prošla v posledních patnácti letech velmi dynamickou proměnou. Většině z nich se podařilo překročit Rubikon a z původně podceňovaných loutkových divadel se staly scény běžně tvořící kvalitní repertoár i pro dospělé publikum. Polské divadlo pro děti má velmi silnou mladou generaci dramatiků, věnujících se tématům, která byla dříve pro dětské publikum tabu. V hereckém projevu je charakteristická silná míra exprese, prožívání a pravdivosti. Polské divadlo obecně se nebojí jít do hloubky a přitom experimentovat s novými divadelními přístupy. K tomu lze přidat ještě kvalitní obec kritiků, množství talentovaných mladých režisérů, dynamický rozvoj divadelní architektury a otevřenost vůči světovému divadelnímu dění. 

Je to náhoda nebo od začátku úmysl, že se jako tvůrce zaměřujete na dětské, popř. rodinné publikum? 

Ve smyslu Jungovy synchronicity náhoda neexistuje, ale nebyl v tom rozhodně žádný můj vědomý záměr nebo plán. Kdysi jsem, ještě jako student, pracoval na animovaném filmu Jiřího Barty „Krysař“ a práce mne do té míry nadchla, že jsem díky tomu objevil možnosti loutkového filmu a později i loutkového divadla. Na DAMU jsem pak začal spolupracovat s režisérem Petrem Nosálkem, s nímž jsme se vydali na společnou tvůrčí cestu odkrývání vnitřních významů a symbolů pohádek, mýtů, obrazů, dětského světa. Tvorba pro děti u mne převažuje, ale věnuji se kontinuálně i ivorbě pro dospělé publikum.

Radost hodláte přiblížit evropskému modelu – jak byste tuto proměnu definoval a jak by se měla v nové sezoně a další budoucnosti projevit?
Nemyslím, že existuje cosi jako evropský model v umělecké nebo strukturální podobě divadla. Proměnu Radosti bych ale rád směroval k větší otevřenosti vůči současnému evropskému divadelnímu dění, akcentujícímu práci s formou a obrazovým sdělením. Mým záměrem je „evropštější“ divadlo ve smyslu kontaktu s okolním světem. V této sezóně proto plánuji dva hostující režiséry ze zahraničí a analogicky také v sezónách následujících. Otevřenost považuji za přínosnou nejen pro náš interní divadelní organismus, ale i pro naše diváky.

Jak jste spokojený se souborem? 
Soubor do určité míry znám ze svých předchozích realizací v Divadle Radost. Vím o jeho přednostech a kvalitách, zvláště muzikálních. Příští výzvy a možnosti, přicházející spolu s novými tvůrci, mi  nepochybně otevřou prostor pro přesnější vhled směrem ke kvalitám jeho jednotlivých členů. Obecně bych rád, aby si soubor nalezl osobní vztah k našemu divadlu jako místu, kde se nalézá centrální prostor pro jejich osobní rozvoj a které v jejich činnosti nemohou adekvátně nahradit jiné profesní aktivity.

A co tvůrčí tým Radosti – přizval jste někoho k pravidelné spolupráci?
Tvůrčí týmy se hledají dlouho, někdy složitě. Musí si vzájemně vyhovovat nejen profesně, ale i lidsky. Budu rád, pokud v budoucnu v Radosti takový tandem vznikne a vtiskne divadlu svůj osobitý rukopis. Osobně jsem pracoval dlouhodobě v tvůrčích týmech s režiséry Petrem Nosálkem a Pawłem Aignerem spolu s hudebníky Piotrem Klimkem, nebo Pavlem Helebrandem. V Radosti ale budu, přinejmenším v několika příštích sezónách, preferovat tvůrčí pestrost.

Počítáte s pravidelnou účastí hostujících režisérů? Koho jste oslovil jako prvního? 
Repertoár v této chvíli připravuji výhradně s účastí hostujících režisérů. Jako prvního se mi podařilo získat režiséra a scénografa Marka Zákosteleckého, který je jednou z nejvýraznějších osobností celé česko-slovenské vlny tvůrců, působících v polských divadlech. Herci Radosti pracovali dosti dlouhou dobu pod poněkud jednostrannou taktovkou. Jsem přesvědčen, že pro jejich profesní rozvoj je  podstatné, aby se setkali s novými, pokud možno různorodými tvůrci, přinášejícími pokaždé trochu jiný způsob práce a poetiky. Jednotícím prvkem v této různorodosti by měl být charakter divadla 
pracujícího v hojné míře s formou, loutkou a nonverbální vizuální nebo zvukovou komunikací. V Evropě prošel tento druh divadla v posledních letech zajímavým vývojem, stírajícím dříve přísně oddělené divadelní žánry. Nové možnosti v této oblasti otevírají také současné vizuální technologie. Přál bych si, aby se soubor mohl setkat s tvůrci, pracujícími v oblasti takto profilovaného divadla, a postupem času se také dokázal prezentovat na českých a mezinárodních festivalech. Spolu s českými tvůrci by se v Radosti měly začít objevovat v hojné míře režijní osobnosti ze zahraničí.

Do divadla jste nastoupil v červenci po koronavirové pauze a po necelém měsíci od startu nové sezóny hrozí další omezení – jak se v takové atmosféře pracuje?
Všechna divadla se potýkají v souvislosti s epidemií koronaviru s problémy v nebývalém rozsahu. Naše situace je ale mnohem složitější i v porovnání s ostatními divadly jiného zaměření, neboť převážnou část našich diváků dosud tvořily předškolní a školní děti. Školy nejenže dohánějí výuku z jarních měsíců, ale především nedoporučují jednotlivým učitelům návštěvy divadel v obavě z nákazy. Přímým důsledkem je pro nás nedostatek publika. V meziročním srovnání máme výpadek v objednávkách vstupenek kolem 90 %. Naše divadlo mělo vždy díky školám vysoký podíl soběstačnosti, a ten se za současného stavu projevuje jako dramatický finanční deficit. V této situaci neustále měníme herní plán v závislosti na reakcích škol. Máme možnost prozatím připravovat nové premiéry a tvořit alternativní
způsoby tvorby a její prezentace mimo divadelní prostory. Atmosféra v divadle je bezprostředně ovlivněna obavami o existenční osud celého sektoru profesionálních divadel pro děti.

Jak si teď poradíte se zákazem hudebních představení, protože v Radosti se vždy hodně zpívalo… 
Aktuální pokyn krizového štábu, týkající se zákazu představení a zkoušek, při nichž se převážně zpívá, pro mne není příliš srozumitelný a jistě by si zasloužil přesnější formulaci, aby byl vůbec prakticky realizovatelný. Změny informací přicházejí v tempu, na něž divadla mohou reagovat často jen s velkými obtížemi. 

Máte před premiérou představení Kráska a zvíře – kolik práce už máte za sebou? A jak se do příprav promítá současná situace? 
Na premiéru Krásky a zvířete se velice těším. Současná situace nás přiměla posunout o dva týdny termín premiéry (na 23. října – pozn. red.), neboť sám režisér byl spolu s autorem hudby v karanténě. Nyní ale již naplno zkoušíme, máme hotové kompletní dekorace a připraven zcela nový originální text Pavla Trtílka a Marka Zákosteleckého.

Umělci se snaží ze všech sil a chtějí hrát – jak je můžeme podpořit my diváci? 
Především důvěrou ve skutečnost, že divadlo je opravdu bezpečným prostorem, kam mohou bez obav zavítat. S ohledem na možnost nákazy je divadelní hlediště nepochybně bezpečnějším místem než školy samotné.

Kolik premiér za sezónu v divadle plánujete? A máte pro Radost i „plán B“ pro případ, že přijdou další opatření? 
Ještě letos uvedeme, vzápětí po zmíněné „Krásce a zvířeti“, předvánočně laděnou premiéru „Bratříčci sv. Františka“ v režii Jacka Popławského, ředitele Teatru Banialuka z Bielska-Białej. V příštím roce máme v plánu čtyři premiéry a jednu společnou produkci v česko-polsko-slovenské kooperaci v rámci visegrádských fondů. Plány se ale mění za současné nejisté situace dosti „operativně“, takže se 
připravujeme na případné modifikace co do počtu, rozsahu i změn jednotlivých titulů směrem k mobilním představením s menším hereckým obsazením. Myslím, že už nyní se začínáme pohybovat v modu plánu „B“. Hledáme si postupně cesty k divákům alternativními způsoby v podobě on-line streamových představení nebo lektorsko-divadelních akcí, prezentovaných přímo ve školách. Jde o nové formy, jejichž možnosti teprve postupně odkrýváme a tušíme, že by mohly mít určitý potenciál, ale jsme si přitom zároveň vědomi, že nemohou plně zastoupit klasickou divadelní scénu.