Exkluzivně pro Brňana: Tomáš Hájek

Dobrodružství čeká i na Vysočině, říká cestovatel, fotograf a nejnověji i opravář starých hodinek Prim.

  • Foto

    Tomáš Hájek

Tomáš Hájek začínal jako redaktor v moravském deníku Rovnost (dnes Brněnský Deník) a fotografie původně byla spíš koníčkem. Říká o sobě, že fotí, protože rád zachycuje neopakovatelný okamžik nebo skvělou atmosféru. „Když je fotka dobrá, podaří se vám ten pocit předat i jiným lidem, kteří se na snímek dívají,“ dodává. Dnes spolupracuje s řadou časopisů o cestování, kde se objevují jeho exkluzivní snímky z různých kontinentů. Zároveň je ale také rodičem, což ovlivnilo i jeho další směřování...

Jak jste vlastně s fotografováním začal?

K focení jsem se dostal na gymplu a víceméně náhodou. Můj kamarád si pořídil zrcadlovku, když mi bylo asi osmnáct, a byli jsme společně na výletě v Rumunsku v deltě Dunaje. Tenkrát jsem měl malinký kompakt a poprvé v životě jsem „naživo“ viděl pelikána ve volné přírodě. Svým kompaktem jsem ho vyfotil, a když jsem fotku vyvolal, byla to obrovská modrá plocha s bílou tečkou. Všude jsem chodil a říkal, že ta tečka je pelikán, a všichni si mi hodně smáli. Asi rok poté jsem si pořídil zrcadlovku a začal fotit. Když jsme s mojí ženou v roce 2007 odjeli do Mexika, což byla naše poslední „referenční“ cesta, než jsme se vzali, abychom si ověřili, jestli spolu vydržíme nebo ne, tak se mi v Tulumu podařilo zachytit pelikána, jak si sedá na kůl u pobřeží. Fotku jsem zvětšil na 75 x 105 a kamarád z delty, který se mi tenkrát nejvíc smál, si tuto moji fotku vytištěnou na plátně koupil. Fotka mě bavila vždycky, a když jsem nastoupil jako píšící redaktor do Rovnosti, časem se ukázalo, že je potřeba, abych i fotil. Postupně jsem začal víc fotit než psát a nakonec jsem pracoval osm let pro Lidové noviny jako fotograf. Od té doby také vlastními fotkami doprovázím své texty o cestování. Z výletu do Mexika dokonce vznikla výstava, ve spolupráci s mexickým velvyslanectvím. Některé fotky dodnes visí na oddělení Masarykova onkologického ústavu, kterému jsem je věnoval. Já ale nejsem zrovna typ fotografa, který by rád vystavoval. Vždy mě potěší, když vidím své fotky zařazené k nějakému textu v časopise. Sám je používám jako doprovodné fotky ke článkům, co píšu.

Kterému žánru se věnujete?

Naprosto minimálně dělám studiové fotografie, vůbec nedělám produktové fotografie a nefotím svatby. I ve fotografii jsou podobně jako ve filmu žánry, které člověk neumí a nevěnuje se jim. A protože jsem Střelec, nejsem úplně pečlivý a trpělivý, abych postavil fotoaparát na stativ, takže ani krajinářská fotografie mi moc nejde, i když se mi tento obor líbí. Dělám reportážní a zpravodajskou fotografii, o níž si myslím, že ji dělám dobře a že mi jde. Nemám problém přiznat, že něco neumím. Fotky z cestování žánrově patří do kategorie reportážní fotografie. Na cestách vždy fotím místa, kde jsem, a také mne ohromně baví fotit lidi při práci, zachytit jejich nadšení a vášeň, když dělají něco, co opravdu umí. A to platí od sochařů po obyčejné lidi, kteří sbírají kávu. Stejně tak mě nadchli lidé na banánových plantážích, kteří vykonávají tvrdou práci, ale je na nich vidět, že je to baví, protože pracují s úsměvem.

S jakými pozapomenutými řemesly jste se díky focení setkal?

Fotím pro Jihomoravský kraj a uvědomil jsem si, že máme na jižní Moravě spoustu velice šikovných lidí. Fotil jsem kováře, řezbáře, ale třeba také osmdesátiletou paní, která vyrábí figurky z kukuřičného šustí. Bylo úžasné sledovat, s jakým nadšením své dílo vytváří. Také jsem fotil malérečku s kraslicemi, nebo paní, která vylepuje kraslice slámou. Jedno vajíčko jí trvá mnoho hodin, takže cena, za kterou by je musela prodávat, je nepředstavitelná. Ale ona to dělá ráda, a přestože tu práci vlastně asi nemůže nikdo zaplatit, vyrobí jich ročně několik stovek. Fotil jsem také rybáře na Bodamském jezeře, jedny z posledních, kteří se tam ještě klasickému rybolovu věnují.

Co bylo dřív – focení nebo cestování?

Určitě jsem cestoval dřív, než jsem fotil. Vždycky mě bavilo poznávat jiné lidi a kultury. Sbalil jsem se a s kamarády vyrazil po Evropě – třeba jsme se vydali přecházet rumunské hory, což byla tenkrát skrytá divočina, nebo jsme jeli autem na tři týdny do Španělska a Portugalska. První velká cesta byla s Jirkou Kolbabou, když jsme se vypravili na dva měsíce do jihovýchodní Asie. Tehdy nastala první obrovská změna v mém životě. Ač jsem to vždycky trošku tušil, najednou se ukázalo, že není vůbec složité se sbalit, koupit si letenku a bez cestovky vyrazit. Nemusíte mít ani žádný plán. Psal se rok 2004. Jako novinář jsem měl potřebu své zážitky publikovat, což se dařilo nejdřív v Rovnosti, pak v Lidových novinách a postupně i v časopisech, zaměřených na cestování – National Geographic, Koktejl či Lidé a země, s nimiž průběžně spolupracuji dodnes. Vzhledem k tomu, že cestuji asi dvacet let, mám ve svém archivu věci, které mohou být zajímavé. Moje rozhodnutí jet na vlastní pěst do Guatemaly a fotit na kávových plantážích mi přineslo práci pro neziskovku NaZemi! Společně jsme se pak vydali do Peru, kde jsem fotil kávové a kakaové plantáže a věnoval jsem se příběhům sběračů kávy či zpracovatelům kávy a kakaa. Vznikla tak série zajímavých článků o kávě, kakau a fair trade obchodování. V Peru jsem neviděl Machu Picchu ani jezero Titicaca, protože jsem byl pořád v pralese s domorodci a sledoval je při práci. V místní dědině jsem pak úplnou náhodou narazil třeba na kohoutí zápasy. Mimo turistický ruch se totiž mnohem lépe fotí. Vyfotit Eiffelovku neotřele je dnes už skoro nemožné. Ale když přijedete do vesničky na severu Peru, jež má asi tisíc obyvatel, a potkáte chlapy, kteří neviděli bělocha aspoň deset let a oni vás vezmou mezi sebe, ocitnete se úplně v jiné komunitě a zjistíte, že tito lidé jsou nesmírně milí a také ochotní ukázat vám svoje „doma“. A máte unikátní fotku z kohoutích zápasů, ty dokonce uveřejnil časopis Playboy. Podařilo se mi také fotografovat jedinečné ochutnávače kávy, dva z nejlepších v jižní Americe. V Ugandě jsem zase zachytil, jak se pěstuje vanilka. Spoustu věcí možná známe z cestovatelských dokumentů, ale zažít to na vlastní kůži je vždycky lepší.

Jak vznikl cestovatelský web Objevíme svět?

Moje cestování se úplně zvrtlo, protože jsme začali cestovat s dětmi. Proto jsme také s mojí ženou založili web www.objevimesvet.cz. Nepíšeme ho sami, ale dáváme prostor i jiným rodičům, protože je nám jasné, že nemůžeme obsáhnout všechny destinace ani typy cestování. Někdo cestuje karavanem, teď jsme oslovili rodinu, která pluje na lodi a momentálně brázdí Afriku. Čím dál víc lidí chce cestovat nezávisle a nutně nehledají dobrodružství, ale třeba i tipy, jak zabavit děti v autě a jak si dovolenou s dětmi užít. Spousta z nich se bojí, že s dětmi už nic nezažijí, což je nesmysl, a třeba si jen potřebují ujasnit pár věcí. Důležité je, aby věděli, že není třeba se bát. Proto také máme na Naučme se kurz Nebojte se cestovat s dětmi!, kde jako hlavní motto říkáme, že je důležité změnit svá očekávání, to je podle nás alfa a omega všeho. Často mají problém tatínkové, kterým se třeba na horách rozplyne sen, že „svou“ černou sjezdovku sjedou za den desetkrát jako dřív. Jenomže to už nejde, protože Pepíkovi se chce čůrat nebo ho zebou nožičky, takže to zvládnou maximálně třikrát a ještě jen modrou. A rozhodně nevyužijí na vlek dvě permanentky. Někdo na to přijde sám a někdo potřebuje poradit nebo to předem rád uslyší. Když koupíte permanentku jednu, můžete se pak u dětí střídat. Nemusíte jezdit autem, ale můžete zkusit vlak, protože ten je pro děti mnohem dobrodružnější. Najednou nepotřebujete dovolenou v Thajsku, ale stačí vyrazit vlakem do Rakouska k jezerům a bude to úplně stejně zábavné. Změnit svá očekávání z cestování je jedna věc a druhou, že na cestě jste celá rodina spolu. Přes rok nás dělí práce, škola, kroužky a spousta úkolů. Na cestě se všichni potkáte v jednom autě, v jednom apartmánu, na jedné pláži... Paradoxně jde o jedno z mála období, kdy jste všichni spolu. O víkendu si chcete odpočinout, ale když naplánujete cestu, jste dál od okolního dění a jste s dětmi. Což je pro někoho taky náročné, ale je krásné, když se vše propojí. Stačí úplné drobnosti – třeba rybník na Vysočině. Naše děti nedávno okouzlila chatrč v lese postavená z roští, kde jsme jim dovolili rozdělat oheň. My jsme hlídali, aby se nic nestalo, a děti měly jiskřičky nadšení v očích. Vůbec nemusíte být v Thajsku nebo v Karibiku. Stačí odejít z domu ven, kde není žádný počítač, žádná pračka na prádlo a mobil se dá ztišit nebo úplně vypnout.

Jak ještě to u vás funguje?

Máme dvanáctiletou dceru a sedmiletého kluka, kteří dnes kromě nás sami vymýšlí, kam by chtěli vyrazit a co chtějí dělat. Vytvořili jsme si takový bucket list věcí, které chceme stihnout, než budou dospělí, protože děti strašně rychle vyrostou. Máme ho ručně psaný doma na ledničce, a když někoho něco napadne, tak to tam napíše. Je na něm skvělý i fakt, že v sobotu ráno, když vstaneme a přemýšlíme, co podniknout, mrkneme na bucket list a hned víme, že chceme třeba jet na Baťův kanál. A zažijete úžasný víkend. V plánu jsme měli i jízdu na psím spřežení, což se nám podařilo ve Finsku a v Rakousku. Dalším bodem bylo sáňkování z vysokého kopce. To jsme zažili na Rodel Safari v Brandnertalu za nádherného počasí. Máme třeba v plánu letět horkovzdušným balonem nad Baganem v Barmě, což nevím, jestli se nám podaří... Ale třeba to zvládnou děti, až budou dospělé. Momentálně řešíme také udržitelnost a snažíme se cestovat vlakem a bez auta. Loni jsme se třeba přesouvali vlakem po Švýcarsku se Swiss pasem, kdy máte děti a třeba i jízdu panoramatickým vlakem po Švýcarsku zdarma. I takové praktické tipy máme u nás na webu, že cestování nemusí být úplně drahé.

Začal jste opravovat staré hodinky. Jak se fotograf, cestovatel a rodič v jedné osobě k takové činnosti vůbec dostane?

Úplně náhodou. Můj sedmiletý syn mi před rokem a půl přinesl krabici od bot plnou hodinek, která nám zůstala po tchánovi. Byly v ní hodinky dámské, pánské, dětské, bateriové, neznačkové, reklamní a mezi nimi patery Primky. Do té doby jsem žádné hodinky Prim neměl. S Kryštofem jsme je vytáhli a zalíbily se nám, taky nás bavilo, že jsou mechanické. A dokonce většina z nich šla. Ale byly různě špinavé, měly poškrabané pouzdro nebo prasklé sklo. Odnesl jsem je do hodinářství, kde ale chtěli za opravu dost peněz. Stroj vyčistili, ale nevyměnili korunku a stejně jsem měl pocit, že jim nedali úplně všechno. Proto jsem na facebooku založil skupinu Československé hodinky Prim – opravujeme si sami nebo sbíráme - https://www.facebook.com/groups/288292061780592/ - a postupně se vytvořila komunita kolem jedenácti set lidí, kteří sbírají nebo opravují hodinky. Tam jsem také poprosil, jestli by mě tyto hodinky někdo nenaučil opravovat. A ozval se mi jeden kluk, dnes kamarád, vyučený hodinář, který mi slíbil, že mi to ukáže. Jednoho dne jsem se ocitl v jeho kuchyni a on mě naučil, jak hodinky otevřít, jak rozebrat, jak nepoškrabat ciferník, jak sundat ručičky, jak namazat natahování... Všechno! Naučil mne i hodinky rozebrat do posledního šroubku a jak je vyčistit. A mě to začalo obrovsky bavit. Začal jsem poškozené hodinky opravovat a sbírat. První dostala moje žena k narozeninám. Ty po dědovi jsem schoval dětem a rozdal po rodině, protože jsem měl pocit, že jde o dědictví po dědovi. Pak jsem začal pátrat, komu doma takové hodinky leží a třeba s nimi nic nedělá, chodit po burzách a shánět. Dostaly se ke mně i hodinky úplně zničené. Staré Primky se vyráběly od roku 1959 až do devadesátých let – jde o stovky až tisíce modelů a já jsem se rozhodl, že tuto řadu, popsanou v knize Libora Hovorky, který ve firmě Prim pracoval, celou poskládám. Nyní jsem ve fázi, kdy mám doma asi čtyři stovky hodinek v nálezovém stavu. Když potřebuji relaxovat, tak si sednu k hodinkám. Pořídil jsem si hodinkářský stůl, aby mi neutíkaly součástky, Ježíšek mi přinesl úžasnou lampu, abych na všechno dobře viděl, mám všechno nářadí a bavím se. Hodinky rozeberu a na konci je něco, co funguje. Zažívám super pocit, že mám v ruce něco, co mi pod rukama ožilo. Myslím, že jsem tak zároveň vyřešil krizi středního věku (smích).

 

Zdroj: 
Brňan (RUP)