Veroniku Boleslavovou vídáme na televizních obrazovkách bezmála devět let. V brněnském vysílání Dobrého rána pravidelně hlásí počasí, poslední rok se v České televizi zabydlela také jako moderátorka pořadu Sama doma. Těžko uvěřit, že sympatická brunetka a máma dvou kluků po práci v televizi sama nikdy moc netoužila.

Snila jste o podobném povolání jako malá?

Jako dítě jsem vůbec nepřemýšlela, co bych chtěla dělat. Žádnou konkrétní představu jsem neměla ani ve chvíli, kdy jsem končila střední školu. Bylo mi ale jasné, že si vyberu humanitní obor, neboť chemie a matematika nepatřily nikdy k mým oblíbeným předmětům. A rozhodla jsem se pro psychologii, což mne moc bavilo, ale už při studiích jsem začala pracovat v rádiu jako zprávařka, a to mne také chytlo. Pak vypsali konkurz pro Dobré ráno, kde hledali moderátorku počasí, zkusila jsem to a vybrali mě. K práci v televizi jsem přišla jako slepý k houslím. Počasí hlásím od začátku roku 2010 a v roce 2013 jsem rok moderovala pořad Svět zázraků. To byla úplně jiná zkušenost, protože Dobré ráno se vysílá živě, zatímco Svět zázraků se předtáčel. Dělala jsem průvodní slovo k jednotlivým reportážím a překvapilo mne, jak dlouho trvá, než se připraví jediný záběr, když je čas ho „vymazlit“.

Moderování počasí vypadá jako věc zdánlivě jednoduchá, ale úplně pravda to asi nebude. Co je v této profesi nejnáročnější?

Asi odborná terminologie. Na začátku jsme prošli školením u meteorologů a věřte, bez toho by to nešlo. Ve chvíli, kdy má člověk mluvit o okluzních frontách, tlakových výších a podobně, těžko by si zapamatoval dvouminutový vstup, když by nevěděl, co který pojem znamená. Navíc meteorologové v České televizi dost dbají na to, abychom byli v těchto výrazech přesní, což u komerčních stanic nebývá pravidlem. U nás se hlídá každé slovo, protože má svůj význam – včetně pojmů „místy“ či „ojediněle“. Proto za nejtěžší stále považuji mluvit minutu a půl či dvě o něčem, co není úplně váš obor.

Jak vypadá „zákulisní“ spolupráce s meteorologem během vysílání?

Meteorologové mají aktuální informace z hydrometeorologického ústavu i mnoha svých serverů včetně grafiky a každou půlhodinu nám počasí aktualizují podle situace. Vše se mění a závisí např. na východu slunce, srážkách a podobně, hodně proměnlivé počasí bývá zejména na jaře. Proto je také každý vstup o počasí trošku jiný. Meteorolog je s námi během vysílání, všechny změny nám ukáže a promluvíme si o nich, abychom se pak po odvysílání vstupu dozvěděli, co jsme řekli nepřesně (smích).

Dokážete sama po devíti letech „v oboru“ vývoj počasí odhadnout?

Možná jsem na tom za léta praxe o něco lépe než běžná veřejnost, ale jinak je to nesmírně složitý proces. Meteorologové berou informace z mnoha zdrojů, což nemůže v oboru nevzdělaný člověk obsáhnout, to už opravdu vyžaduje vědomosti a znalosti. Vím možná o něco víc než ostatní a podle aplikace Aladin, kterou si do telefonu může stáhnout každý, dokážu podle mraku odhadnout pravděpodobnost srážek, ale nepovažuji se ani za poloprofesionála.

Původně jste vystudovala psychologii – věnovala jste se jí někdy?

V podstatě jen na škole, když jsem měla povinné praxe, a dva roky jsem dělala personalistku a vypracovávala profily lidí na základě testů. Jsem člověk, který se nechává do problémů ostatních emočně vtáhnout a asi bych si práci hodně nosila domů. Je pro mě obtížné udržet si odstup, ale psychologie jako taková mne moc baví a vlastně jsem se k ní vrátila se svými dětmi. Tady vidím psychologické vzdělání jako výhodu. Znáte vývojová stádia a psychologii dětí a víte, že některé výkyvy v chování jsou normální a měly nastat – třeba fáze vzteku – a že to přejde. Matky v mém okolí to asi řeší víc. Jinak úplně nevylučuji, že bych se k oboru někdy nevrátila, vlastně mne láká čím dál víc. S dětmi mám pocit, že bych tíhla k rodinné terapii. Mnohem víc než kdy jindy si uvědomuji, že většinou není chyba jen v dítěti a že je třeba pracovat s celou rodinou, což mi připadá velmi zajímavé.

Jak jste se ocitla v Sama doma?

Televize hledala nové moderátorky a pozvala mne na kamerové zkoušky. Už jsem za sebou se Sama doma dokonce měla malou zkušenost – asi před čtyřmi lety jsem jednou moderovala jako záskok. Věděla, co se asi očekává, a také jsem už byla zvyklá na „živé“ prostředí z Dobrého rána. Nešla jsem do úplně do neznámého prostředí, navíc prostředí, které mne lákalo. Na Sama doma jsem se na mateřské sama dívala – témata pro matky a ženy mi byla blízká. Byla jsem moc ráda, že se tato příležitost naskytla a potěšilo mne, že to vyšlo.

Nejste náhodou dítě Štěstěny?

Něco na tom asi bude. Nejspíš je to spojené s tím, že jsem podobné ambice nikdy neměla. Věci nechávám kolem sebe plynout, a když nějaká nabídka přijde, tak si řeknu, že to zkusím. Když to nevyjde, tak mi to nevadí, život jde dál, když ano, tak je to samozřejmě skvělé. Při konkurzu na Svět zázraků jsem se mylně domnívala, že bude na místě čtecí zařízení. Text, který jsme dostali, jsem se vůbec nenaučila. Režisér mi však řekl, že čtení nepřipadá v úvahu. Tak jsem při kamerovkách něco odvykládala, ale vůbec jsem si nemyslela, že by to mohlo vyjít. A pak mi volali, že mne berou. Jsem za to ráda, protože to byla skvělá zkušenost. Ano, máte pravdu, v tomto směru asi jsem dítě Štěstěny.

Na počasí jste na obrazovce sama, jaké to je pracovat ve dvojici s vaší kolegyní Janou Adamcovou?

Parťák je určitě hodně důležitý, když si kolegové za kamerou nerozumí, je to vždycky vidět. Proto jsem moc ráda, že jsme si s Janou sedly. Před samotným vysíláním se vždycky hodně nasmějeme a jako dvojice si rozumíme. Řekla bych, že už i v diskusích s hosty jsme sladěné. Je trošku škoda, že brněnské vysílání Sama doma bývá jen jednou za čtrnáct dní, takže je logické, že naše sehrávání trvalo delší dobu, než když spolu dvojice vysílá každý den. A v létě o prázdninách jsme měly dokonce více než dvouměsíční pauzu. Líbilo by se mi, kdybychom spolu mohly trávit víc času.

Co vás na Sama doma nejvíc baví?

Baví mne živé vysílání, protože situace, které nastávají, musíte řešit hned. To je ohromně nabíjející a zároveň vás to nutí udržovat pozornost. Z témat mne určitě zajímá zdravotní problematika, velmi často také rozhovory z oblasti psychologie nebo výchovy dětí, což je mi samozřejmě blízké. A vždy mne překvapí, čím vším se mohou lidé zabývat. Fascinuje mne, co vše se dá dělat a čemu se lidé mohou věnovat. O některých věcech se dozvídám úplně poprvé a díky vysílání potkávám řadu zajímavých a inspirativních lidí, s nimiž se člověk běžně do kontaktu nedostane.

Jak se vám daří skloubit rodinu a práci?

Pokud jde o televizní práci, musím říct, že je pro zvládání rodiny téměř ideální. Do Dobrého rána jsem se vracela vždy po půlroce od narození synů. Oba kluci byli plně kojení a většinou ty čtyři hodiny beze mne bez problémů vydrželi. Nakojila jsem je před odchodem a doma zaskočil tatínek. Vždy jsme se vystřídali a daří se nám to stále. Nemusím být v televizi od osmi do pěti, ale mám několik vysílání Dobrého rána a dvě vysílání Sama doma do měsíce. Mám sice i další aktivity, ale připadá mi, že mi stále zůstává na rodinu a děti více času než bývá běžné. Moc ráda bych si tuto výsadu udržela, protože dnešní doba je strašně uhoněná a některé maminky neví, co dřív. Jsou vystresované, vyčerpané, přepracované a na chodu rodiny je to pak znát. A tím se vracíme k tomu, že jednou bych se opravdu chtěla věnovat rodinné terapii. Mám dojem, že někdy si maminky vůbec neuvědomují, jak moc důležité je, aby ony samy byly spokojené a myslely i na sebe.

Zmínili jsme Dobré ráno. Jste spíš ranní ptáče nebo sova?

Vůbec nejsem ranní ptáče. Když se mí známí dozvěděli, že nastupuji do Dobrého rána, tak se mi vysmáli. Se vstáváním mám odmalička obrovské problémy a vstávám opravdu nerada. Normálně nedokážu vstát ani v sedm, takže čtvrtá hodina je úplně pekelná, ale snažím se to zvládat. Jsem člověk, který obecně potřebuje hodně spánku, takže nejsem ani sova.

Máte nějaký recept na bezbolestné časné vstávání?

Musím jít spát brzy, a pokud mám aspoň šest hodin naspáno, tak je to o hodně lepší. Naštěstí nemám problém večer rychle usnout. Jinak se mi osvědčilo vstát hned a co nejdřív odejít z domu, aby mne vzbudil studený vzduch nebo jen fakt, že se hýbu. Když odkládám zvonění budíku, je to pro mne ještě horší, protože jsem schopná hned znovu usnout, a tím pádem se budím několikrát.

Jak momentálně prožíváte dobu adventu?

Snažíme se doma zpomalit, ale shonu se asi úplně nevyhneme. Zvládla jsem adventní výzdobu, abychom mohli na věnci zapálit první svíčku, už jsme se byli podívat na trzích, ochutnali trdelník a také jsme se svezli na velkém ruském kole na Moravském náměstí, což byl velký zážitek. Atmosféru jsme už nasáli, ale stále mám pocit, že Vánoce jsou ještě daleko a stále nemám zdaleka všechny dárky. Nicméně dva tři dny před svátky se většinou vše zklidní a jako rodina se snažíme vyrážet na předvánoční procházky.

Co se chystá pod stromeček?

Přání a očekávání jsou samozřejmě veliká. Kluci mají zatím běžné touhy – zbožňují střílecí pistole, roboty, stavebnice a podobné klučičí záležitosti. Také by moc chtěli tuto zimu na hory, což bude splněno – vyrazíme o jarních prázdninách. Společně jsme také letos plnili přání Ježíškových vnoučat. Kluci nadšeně kreslili obrázky pro osamělé babičky a společně jsme jedné babičce kupovali teplé ponožky a další křížovkářskou knížku a předplatné křížovkářského časopisu. Na Ježíška se u nás věří, ale vysvětlovali jsme dětem, že Ježíšek k těm starším už moc nechodí, že sám všechno nezvládne a že i lidé mezi sebou si mohou dávat dárky, tak je to ohromně nadchlo.

Čeká vás ještě nějaká „dobročinnost“?

Zúčastním se charitativní akce Na kafe s Dobrým ránem a Českou televizí Brno – v pondělí 10. prosince s týmem Dobrého rána a v úterý 11. prosince odpoledne s kolegyní Janou Adamcovou ze Sama doma. Těšila jsem se už loni, ale byla jsem tehdy nemocná. Budeme vařit a prodávat kávu kolemjdoucím a našim příznivcům na Jakubském náměstí a výtěžek poputuje na Nadační fond Krtek. Věřím, že letos to vyjde, protože už loni se vybrala poměrně velká částka.

Bez čeho se neobejdou Vánoce u vás doma?

Vánoce prožíváme úplně klasicky. Na Štědrý den rozkrajujeme jablíčka, posíláme svíčky ve skořápkách od ořechů po vodě, to mají kluci moc rádi, a díváme se na pohádky. Slavíme v širším rodinném kruhu, takže je nás hodně a každý připraví něco – někdo salát, někdo kapra, někdo polévku, takže i času nám tím pádem zbývá víc. Přiznám se, že v předvánočním čase moc nepečeme cukroví, protože ho většinou dostaneme spoustu od babiček, tak vždy děláme jen trošku, aby si to kluci užili.