Na zasedání rady jednoho amerického města vezme diváky nejnovější hra, kterou uvádí Národní divadlo Brno. Ve hře Protokol se v hlavní roli, nového, odhodlaného radního Peela, představí Vojtěch Blahuta. „Jako nový člen souboru se ještě často na něco ptám a podobné je to právě i v Protokolu, kde se jako pan Peel první polovinu hry neustále něčemu divím,“ připodobňuje herec Vojtěch Blahuta.
 

Kdo je pan Peel?

Pan Peel je mladý dětský zubař asi v mém věku, čestný a poctivý člověk, který se spolu s manželkou a roční dcerou přestěhuje zpátky k jejím rodičům do malého amerického městečka. Protože je žena s holčičkou doma, snaží se ve městě trochu angažovat, začlenit se. Zvolí si cestu, že kandiduje do městské rady, kam ho zvolí. Jako radní se účastní asi dvou zasedání a pak autor hry chytře, prozíravě napíše, že panu Peelovi zemřela matka a musí odjet na pohřeb. Zpět se vrací asi po deseti dnech a na dalším zasedání rady zjistí, že na předchozím, kde chyběl, se něco stalo, a on neví co. Tím se dostáváme trochu do žánru thrilleru – něco se stalo, ale nevíme co.
 

Tím jste přiblížil i námět. Jakou roli v tom hraje protokol, podle kterého se hra jmenuje?

Protokol musí být vyhotoven při každém zasedání rady a schválen na následujícím jednání. Ale právě z toho jednání, na němž pan Peel chyběl, protokol neexistuje, takže neví, co se projednávalo. To je ten protokol, o kterém se celou dobu hraje. On zjišťuje, proč o tom nikdo nechce mluvit, a všichni jen mlží. Sám se s touto problematikou vlastně také seznamuji, protože jsem třeba na zasedání zastupitelstva ani nikdy nebyl.
 

Co může podle vás tato hra divákům přinést? V čem je aktuální?

Sice se odehrává v malém americkém městečku poblíž Texasu, ale jde o to, že autor Tracy Letts, který je mimochodem i herec, vykreslil charaktery postav tak pestře a barvitě, že nám neomylně připomínají některé figury, které známe i z aktuální politické scény. Celá hra je psaná politickým žargonem. Ve chvíli, kdy starosta na začátku klepne kladívkem a zahájí schůzi, začínají spolu radní jednat jako politici, ať už se předtím pohádali, nebo jsou kamarádi. To je na tom zajímavé. Víme, jak politici mluví do médií, ale pak se dozvíme, jak mluví mezi sebou, a říkají něco jiného. Tento kontroverzní pohled je to, co může být divákům v dnešní době povědomé.

 

Od letošní sezony jste novým členem Mahenovy činohry, v Protokolu ztvárňujete roli nového radního. Našel jste v něčem paralelu?

Ano, je to výborné a pro tuto roli ideálně načasované. Sice mnoho kolegů znám a není to moje první inscenace – hraju v Marsu a Mirandolíně – ale jako nový člen souboru se ještě často na něco ptám. Podobné je to právě i v Protokolu, kde se jako pan Peel první polovinu hry neustále něčemu divím. Poznávám kolegy, jak pracují, i systém, jak to tady funguje. Byť si jsou divadla podobná, systém a organizace se v každém liší.
 

Dvanáct let jste působil v Městském divadle Brno, od letošní sezony jste v Národním divadle. Proč ta změna?

Byla to právě nutnost změny. Cítil jsem, že ji potřebuju. Na Městské divadlo budu vždycky velice rád vzpomínat, odešel jsem v dobrém a dokonce tam i nějaká představení dohrávám. U divadla se někdy říká pět let a dost. Nemyslím si, že by herci měli korzovat mezi divadly, ale každý asi občas cítí, že potřebuje změnu práce nebo prostředí. Pro mě nastala ta doba teď a měl jsem štěstí.
 

Diváci vás v této sezoně na jevišti mohou vidět v už zmíněné Mirandolíně a Marsu, teď nově v Protokolu. To jsou typově odlišné role. Jaké vám sedí nejlépe?

Musím říct, že komediální role jsou pro mě mnohem těžší. Mirandolína je typická italská komedie dell’ arte, kde člověk používá úplně jinou techniku. V Městském divadle jsem byl dlouho obsazován spíše do rolí psychopatů, psychicky rozložených charakterů, řečeno v nadsázce. Pan Peel v Protokolu je zase jiná postava, která je spíš jako divák „vhozený” na jeviště, přes něhož všichni diváci sledují dění. Nemůžu říct, jestli radši komedie, nebo tragédie. Pro mě je nejlepší, když se to střídá a jako herec dlouho nezůstanu v konkrétním „hereckém šuplíku”.

 

Hrajete především v Redutě. Svědčí vám menší jeviště, nebo už se těšíte, až dostanete příležitost v Mahenově divadle?

Měl jsem možnost dělat jeden záskok v Mahenově divadle v inscenaci Želary, a to v roli Vratislava Lipky, což je celkem větší a podstatná role. Samozřejmě jsem z přechodu na obrovské jeviště měl obavy. Musím si víc hlídat, jak nahlas mluvit a kde jsou na jevišti takzvaná hluchá místa. Osobně mám radši menší jeviště, ale na příležitost na velkém jevišti se moc těším. Když jsem při zkoušení Želar poprvé vešel na prázdné jeviště, je to neuvěřitelný zážitek. Budova Mahenova divadla má neuvěřitelné kouzlo.
 

Když máte v jednom období víc rolí – třeba v únoru se hraje Mirandolína i Protokol, nepletou se vám pak texty? Máte na to nějakou svoji metodu?

Musím říct, že tady to střídání inscenací není tak intenzivní, jak jsem to zažíval třeba v Městském divadle. Osobně to mám tak, že mi texty leží doma na stole a průběžně si je pročítám. Pak mám mnoho starších kolegů, kteří za námi sami přijdou a chtějí si dialogy zopakovat. Takže že by se pletly texty, to se nestává. Horší je, když něco třeba půl roku nehrajeme, to pak máme oprašovací zkoušky, kde se všichni sejdeme. Musím přiznat, že Mars jsme nehráli asi měsíc a půl, a měl jsem pocit, že jsme ho nehráli půl roku. To je velmi intenzivní hra s mnoha dialogy, tu asi budeme oprašovat před každým představením.

 

Když hrajete nějakou psychologicky náročnější roli, je pak po představení snadné vrátit se do „běžného života“ a odpoutat se od ní?

Odpoutat se od role je jednodušší než se do ní dostat. Učení se nové role je o rituálech, tréninku a systému, který si člověk vybuduje. Já jsem při učení role poměrně dost systematický.
 

Jaké byly vaše začátky? Jak jste se dostal k divadlu?

K divadlu jsem se nedostal náhodou, protože moje maminka dlouhá léta byla a stále je ochotnice v malém divadle ve Frýdku-Místku. A už jako malého mě brala do divadla. Dokonce jsem hrál už jako malé dítě, ještě jsem ani neuměl mluvit, ale už jsem hrál s ochotníky divadlo. Když jsem se po základní škole rozhodoval, co dál, začal jsem se připravovat na přijímací zkoušky na konzervatoř a vyšlo to. Vlastně jsem měl velkou kliku, protože už na konzervatoři si mě režisér Peter Gábor vybral do Šakalích let v Národním divadle moravskoslezském. Díky Šakalím létům jsem pak dostal v divadle angažmá. Takže od začátku jsem měl tak trochu kliku.