Exkluzivně pro Brňana: záchranář Rudolf Hudec

„Baví mě pomáhat lidem. Naše práce je náročná, ale z pomoci druhým mám dobrý pocit,“ říká záchranář Rudolf Hudec.

  • Foto

    archiv Rudolfa Hudce (na fotografii druhý zprava)

S létem a dovolenými přibývá úrazů i dopravních nehod. Záchranáři tak mají plné ruce práce. Patří k nim i Rudolf Hudec, který pracuje na záchrance v Brně. Na své práci má rád, že může lidem pomáhat. Zažil případy, na které nezapomene, i takové, kdy mu zůstává rozum stát. Je členem takzvaného Bio hazard týmu, který zasahuje u lidí s vysoce nakažlivými nemocemi. Je úspěšný i na prestižních záchranářských soutěžích a jako hokejový brankář vychytal zlato pro jihomoravské záchranáře.

Vzpomenete si, jak vypadal váš první den u záchranky?

Ten den si vybavuji docela přesně. Bylo to začátkem července před třemi lety. Samotný den na záchrance byl docela rutinní. Převáželi jsme pacienty neodkladné péče a měli jsme pár výjezdů k pacientům domů s různými zdravotními problémy. Pro mě to bylo vtipné spíše před službou, když jsem cestoval do práce. Začínal jsem v Praze, a jelikož jsem to tam neznal, netrefil jsem na dálnici odbočku na základnu. Trochu jsem se po okolí motal, než mě zastavila policejní hlídka k silniční kontrole. Nakonec mě sami navedli na základnu. Dlouho jsem se tam ale neohřál a už za měsíc jsem začal pracovat tady v Brně.

Utkvěl vám v paměti nějaký případ, na který se nedá zapomenout?

Těch, co mě skutečně zasáhly, bude asi tak desítka. Nezapomenu na sedmiletou holčičku, která vypadla z pátého patra v paneláku, dítě sražené na přechodu, starší paní, u které jsme řešili těžké poranění hlavy a hrudníku, nebo na mladou ženu se silnou alergickou reakcí.

To jsou smutné případy, zažil jste i nějakou kuriozitu?

Kuriozity zažíváme při výjezdech téměř každý den. Záleží spíš, co za tento jev označíme. Mohou to být kuriozity z medicínského pohledu, kdy se u pacienta prolínají různé stavy a jsou zajímavé po stránce řešení. Pak jsou takové případy, kdy se člověk diví, co lidé dokážou vymyslet a zavolají si záchranku. Třeba si na záchranku volal pán, který nevěděl, jak si má zavést rektální čípek. Jako další příklad mohu uvést týden trvající teploty, přivřený malíček do dveří, vyčerpání z práce nebo nevolnost po prodělaném večírku.

Pamatujete si místa, kde jste pomáhal? Vybaví se vám případy, které jste tam řešil?      

Dá se říct, že jo. Mnohdy se stává, že ve volném čase jedeme někam s přítelkyní a já si vzpomenu na zajímavý výjezd na daném místě. Každý případ je jiný, jde o jiný životní příběh či problémy, o jiné prostředí a je pravda, že případ pak mám spojený s konkrétním místem.

Zkuste mi popsat váš běžný den ve službě.

Den začíná přebráním služby a vozu po předchozí směně. Sanitku zkontrolujeme a doplníme zdravotnickým materiálem. Po kontrole se přihlásíme do systému, aby dispečink věděl, že jsme připraveni a čekáme na výjezd. Někdy je to dvacet minut nebo hodina, jindy dostaneme výjezd hned po přihlášení do systému. Když je dobrý den, máme cirka šest výjezdů, ale opakem je pak horší služba s deseti výjezdy.

Začaly letní prázdniny, lidé vyrážejí na dovolenou, tráví čas u vody. Co nejčastěji přes léto řešíte?

V létě přibývá úrazů, což souvisí s volnočasovými aktivitami – jízda na bruslích, kolech, různých odrážedlech a při jiných sportech. Navyšuje se i počet dopravních nehod. Jsou to hlavně poranění končetin a u dětí často i úrazy hlavy. Výjimkou není tonutí. Přibývá úrazů v opilosti, po konfliktech či různých osobních nezdarech.

V létě se hodně apeluje na seniory, aby dodržovali pitný režim. Přibývá skutečně ve vedrech i kolabujících seniorů?

Ano, je to tak, těchto výjezdů je poměrně dost. Například jsme ve čtyři hodiny odpoledne jeli k seniorovi, který spadl a poranil si hlavu před obchodem. Sami mluví o slabosti, točení hlavy, mžitkách před očima, a když se jich zeptáme, kolik tekutin dnes vypili, řeknou třeba, že jen jednu kávu nebo sklenici vody.

Dokážete říct, co je častou příčinou zranění? Způsobují si to lidé sami?

Někteří lidé jsou nezodpovědní, že správně neberou léky, nemají vhodnou životosprávu a jdou tomu částečně naproti. To je jistá forma nedbalosti. Někteří jsou bohužel ve špatný čas na špatném místě, a ne jejich vinou se stane nějaký úraz.

Mluvil jste o případech, kdy pomáháte lidem, kteří se třeba opilí poprali v hospodě. Pokud je v tom alkohol nebo si lidé zranění způsobí z vlastní nedbalosti, nemáte pak s pomáháním vnitřně problém? Jak se na takové případy díváte?

My nesoudíme, v práci jsme od toho, abychom lidem zajišťovali akutní péči. Ano, občas nám zůstává rozum stát nad některými stavy a chováním lidí. Každému se může stát jakýkoli úraz, ať je opilý, nebo ne, nesoudíme ho. I když víme, že si za to může sám, snažíme se mu to nedat najevo.

Proč jste se stal záchranářem a co vás motivuje v práci pokračovat?

Jednak mě ta práce zaujala, a pak mám nemocnou mamku a doufal jsem, že jí do budoucna budu po zdravotní stránce platný. To byla velká motivace. Baví mě pomáhat lidem. Jsou dny, které jsou psychicky i fyzicky náročné, ale když pak opravdu pomohu někomu, kdo tu péči potřebuje, mám z toho dobrý pocit.

Berou lidé pomoc záchranářů jako samozřejmost, nebo se od nich dočkáte i poděkování?

Lidé nám skutečně poděkují tak ve třetině případů. Ale jsou za naši pomoc vděční, i když to na první pohled tak nevypadá. Když člověka s bolestmi dovezeme do nemocnice, sice třeba nepoděkuje, ale je na něm vidět, že je nám vděčný. Někteří jsou nepříjemní, někdy až agresivní. To ale asi k naší profesi patří. Občas někdo remcá, že třeba stojíme na chodníku, ale když nám lidé začnou nadávat, řekneme jim: Příště můžeme jet klidně k vám. A oni přestanou nadávat.

Když vezete třeba vážně zraněného do nemocnice, chcete se potom dozvědět, jak to s ním dopadlo?

Ze zákona nám to není umožněno, ale na daném příjmu v nemocnici se občas snažíme zjistit, jak to s pacientem dále vypadá. Přece jen, když se jedná o kritického pacienta, zajímá nás, jak se jeho osud vyvíjí dál. Na místě uděláme maximum, aby měl šanci na přežití, a pak chceme vědět, jak se mu daří.

Abyste co nejlépe věděli, jak situace zvládat, jezdíte na různá cvičení. Co si na nich vyzkoušíte?

Povinná školení máme jednou ročně, kde si procvičíme akutní stavy a zaměříme se na to, v čem cítíme své rezervy. Během roku pak k těm školením navíc cvičíme třeba dopravní nehody v tunelech, nehody s větším počtem raněných osob, například cvičení na letišti nebo nehodu vlaku. Nasimuluje se scénář, na němž cvičíme, jak máme na místě postupovat i čeho se vyvarovat. To pak zužitkujeme při skutečném zásahu, jako například při dubnové nehodě tramvaje a trolejbusu, které se srazily v Křenové ulici.

Kdo jsou figuranti, kteří na cvičeních zastávají roli pacientů?

Bývají to zaměstnanci záchranné služby, studenti ze středních zdravotnických škol, hasiči, policisté. Je zajímavé si roli figuranta vyzkoušet, člověk má pak možnost poznat, jak se při zásahu spolupracovníci chovají a jak to vypadá z pohledu pacienta.   

Na záchrance jste členem i takzvaného Bio hazard týmu. Na co se zaměřuje?

Je to tým předurčený pro řešení problematiky pacientů s vysoce nakažlivou nákazou. Tento tým je vybaven speciálními ochrannými oděvy, respirátorem, biovakem a jinými pomůckami. Posádka vyjíždí k pacientovi, u kterého hrozí potenciálně vysoce nakažlivý typ nemoci po konzultaci s krajskou hygienickou stanicí. Při cvičeních úzce spolupracujeme s infekčním oddělením v Praze Na Bulovce, které jako jedno ze dvou pracovišť v České republice přijímá takovéto typy pacientů. S předurčenou jednotkou hasičů v Líšni pak cvičíme komplexní zásah v takových případech.

Kromě cvičení jezdíte na záchranářské soutěže a jestli se nemýlím, jihomoravská záchranka je v nich hodně úspěšná...

Jihomoravské záchrance se na soutěžích skutečně daří, většinou nějaký cenný kov přivezeme. Poslední úspěch byl na prestižní Rallye Rejvíz, kde naše posádka s lékařem skončila na prvním místě, dále v záchranářské kategorii jsme se s kolegy umístili na třetím místě.  Rád vzpomínám také na soutěže na Slovensku, zlato jsme si odvezli třeba z Rescue Šachtičky, z Rescue Lesnica nebo z Traumadomu. Během soutěže se přihlíží na užívání aktuálních doporučených postupů k léčbě akutních stavů, komunikaci či chování posádky. Vždy je to o týmové práci a v zásadě platí, že víc hlav víc ví.

Je podle vás povolání záchranáře spíše mužská práce?

Není to vyloženě mužská profese, ale musíme si uvědomit, že naše práce je náročná psychicky i fyzicky. Je to vždy o posouzení daného jedince, zda na tento typ práce stačí bez ohledu na pohlaví. Nutno ale dodat, že u případů zraněných dětí nebo žen jsou záchranářky velkou výhodou.

Jak si čistíte hlavu?

Základem je netahat si práci domů. V některých případech se o daném výjezdu s kolegy pobavím, ale většinu výjezdů se snažím vypustit. Na odreagování každému vyhovuje něco jiného, pro mě je to sport a jídlo. Ve volném čase se věnuji hokeji a cvičím. Hokej hraju od dětství a beru ho jako příjemnou formu zábavy. Nyní jej hraji rekreačně a jsem brankářem týmu jihomoravských záchranářů, se kterým se nám letos na jaře podařilo získat zlato v turnaji českých a slovenských záchranek.

 

Zdroj: 
Brňan (ZAZ)