03. 02. 2023 Dnes má svátek Blažej

Exkluzivně pro BRŇANA: Daniela Diringerová

upf-4506-final-avizo

Trenérka všestrannosti i drezury a zároveň předsedkyně komise pro všestrannost pod hlavičkou České jezdecké federace – to vše v jedné osobě je sympatická dáma Daniela Diringerová. Co ji přivedlo ke koním, co vše obnáší profese trenérky a čeho si na své práci nejvíce cení? A jak se pozná dobrý jezdec? Daniela Diringerová má v tomto směru jasno.

Kdy do vašeho života poprvé vstoupili koně?

Tak to si pamatuji naprosto přesně. Narodila jsem se v Kyjově, a když jsem začala chodit do základní školy, která sousedila s jezdeckým areálem, bylo jasno. A pak to začalo patřit k mému životu, i když tehdejší doba měla úplně jiná pravidla, podmínky pro jezdecký sport nebyly tak dokonalé a nikdo úplně nezkoumal, jestli zrnka písku, po kterých jezdíme, jsou ta pravá (smích).

Jaké konkrétní jezdecké disciplíně jste se aktivně věnovala?

Jezdila jsem drezuru, ale i parkury. Nicméně popravdě musím říct, že jsem skákala jen z důvodu, že všichni říkali, že se „drezuráci“ bojí skákat (úsměv). Kůň Primo, byl můj nejlepší skokan, na tom pak začínal drezurní jezdec Fabrizio Sigismondi, který tohoto hřebce miloval, a dochoval ho až do jeho životního konce. Co se týká drezury, takových drahokamů bylo vícero, za všechny musím vzpomenout na koně jménem Time Out, kterého jsme v osmi letech zachránili před odvozem na jatka. Byl to velmi charakterní, vděčný a ochotný kůň.

Jsou koně láska na celý život?

Určitě. Ten, kdo jednou do jezdeckého sedla usedne, většinou už stáje jen tak lehce neopustí, anebo se časem vrátí (úsměv).

A jak se stane, že přijde přelom a z jezdce se stane trenér?

Každý to má jinak. Já byla ten, kdo se díval, pozoroval koně, vnímal nejen jejich pohyb, ale i charakter. Nebránila jsem se nikdy názorům ostatních a vlastně jsem měla i štěstí, že jsem jezdecky vyrůstala mezi trenéry, kteří daný cvik uměli dobře sdělit, jasně formulovat a poté ho přenést do projevu koně. To je nejdůležitější a na tom pracuji i u svých svěřenců – jasně jim sdělit, jak co má vypadat, ale taky je motivovat a o konkrétním koni hovořit. A přelom? Ten přišel v mých 18ti letech, kdy každý tehdy závodící jezdec musel absolvovat cvičitelské zkoušky, a pak jsme povinně museli trénovat začátečníky. S postupem času jsem k tomu přidávala další vzdělání – komisař, rozhodčí a trenér. Cesta byla úplně jiná než je dnes, kdy máme minimum mladých trenérů, a vlastně je i nedostatek rozhodčích.

Je pozice trenéra koní vůbec jednoduchým zaměstnáním?

Já si nestěžuji, mám dobré svěřence, ale každý ví, že je to práce za každého počasí. V létě jsou to horka, v zimě pak trénujete při nízkých a mnohdy i v mrazivých teplotách. A stále jsem na kolech, netrénuji v rámci jednoho areálu, a musím přejíždět.

Dají se označit dny, kdy jste v určitém trenérském „napětí“, a naopak, kdy si to prostě užíváte?

To vím naprosto přesně. Nejklidnější období je to zimní, kdy probíhá příprava koní, takříkajíc „zakládáme těsto“ na další závodní sezonu, přicházejí na řadu nové cviky a zvyšuje se obtížnost. Zjara začíná sezóna a stupňuje se nervozita jezdců, mnohdy i koní. Pak samotné závody, to mám většinou v jednom dni i osm svěřenců, každého musím uklidnit, připravit a hlavně z něho sejmout veškerý stres. Z konkrétního jezdce to po odjetí závodu vše spadne, trenér ale běží dál, koriguje jiného svěřence, třeba zase v jiné kategorii. Je to doslova maratón (Smích). A kdy si to užívám? Hned poté, kdy mi odjede závod poslední svěřenec, a pokud má někdo z nich úspěch, což očekávám od všech, pak je konečně čas na oddech a pořádné jídlo.

A teď ke svěřencům: zaměřujete se na nějakou konkrétní věkovou kategorii? Kdo jsou vaši jezdci? Vybíráte si?

Začnu poslední otázkou. Určitě to není tak, že bych si vybírala, jezdci většinou oslovují mě, a pokud to časově zvládnu a neohrozím stávající partu lidí, které trénuji, tak je vezmu. Ale jednu osobní podmínku vlastně mám. Vždy chci mít ve svém týmu lidi, kteří mají koně opravdu rádi, mají k nim vztah a nemají je jen jako cvičební nářadí. A co si myslím, že je taky podstatné, musíme si lidsky sednout a vzájemně si věřit. Jsem přesvědčená, že pokud chce někdo kvalitní trénink, zaslouží si ho bez ohledu na to, jestli je to talent s milionovým koněm, nebo začátečník s prvním snovým valachem. Když se podívám na věkovou kategorii svých svěřenců, najdete tam malé děti – třeba Adélku Selyben, z juniorů Elišku Šteflovou, Kristýnu Přikrylovou, Kristýnu Švehlovou, ze seniorů Michaelu Blatnou nebo třeba Janu Huškovou a Honzu Kadlece. Nejmenuji za „drezuráky“ všechny, snad se neurazí (úsměv). Nezaměřuji se na nějakou konkrétní kategorii, mám je pod křídly všechny. Vzájemně se podporují, a tak to má být.

Jste předsedkyní komise všestrannosti pod hlavičkou České jezdecké federace. Přes dvacet let jste trénovala výběr jezdců v rámci Sportovního centra mládeže. Jaký je cíl samotné komise? Prozradíte plány pro nadcházející rok?

Komise se zaměřuje konkrétně na tento královský sport a v podstatě mapuje činnost všech v ČR, kteří se této disciplíně věnují. Plánujeme, který konkrétní seriál závodů bude v daném roce zařazen, organizujeme školení funkcionářů, podílíme se na přípravě reprezentantů – ať už v rámci mezinárodních CDI nebo ME, MS – a pochopitelně i na podpoře olympioniků. A plány? Těch je mnoho! Za všechny ty nejvyšší: Miloslav Příhoda s Miroslavem Trundou si budou plnit kvalifikace pro start na OH v Paříži 2024 a určitě poskládáme juniorské družstvo pro ME v roce 2023, takže rozhodně se má jezdecká veřejnost na co těšit.

Kterých úspěchů si nejvíce za vaši trenérskou kariéru ceníte?

Je to jako ptát se pekaře, který rohlík se mu nejvíce povedl. Chtěla bych říct, že všechny! Každý jezdec jede naplno, někdo má více talentu, jiný to dožene pílí. Další má zase talentovanějšího koně, jiný ho dokáže podpořit tak, že i z outsidera udělá hvězdu. Ale ano, mám poklady, které spojuji s tím, čemu se říká úspěch, ale to tak rychle pomine, že se trenér bojí, aby to vydrželo, a hlavně vedlo někam dál…

A prozradíte konkrétní jména?

(Úsměv). Tady musím zmínit všestrannost, a hned musím doplnit jméno – Miloslav Příhoda, český reprezentant a účastník nedávných olympijských her v Tokiu. Já si Mílu pamatuji jako malého čtrnáctiletého kluka s poníkem, který také začínal ve sportovním centru. Poté jsme spolupracovali, když ho vítr zavál do Brna. Měla jsem možnost absolvovat s ním jeho cestu juniorskými soutěžemi i účast na mistrovství Evropy mladých jezdců. Jsem na něj obrovsky pyšná!

Ke kterému odvětví vás to táhne více? Všestrannost nebo drezura?

Jejda, to nemůžu ani říct, to bych jednu partu potěšila a druhou pozlobila. Každá disciplína je mi blízká, těžko něco upřednostnit. Ale potichu dodám, že je prima, když mohu přehodit myšlenky z jedné disciplíny na druhou, to si krásně vyčistím hlavu.

Je to více než rok, co si Česká jezdecká federace zvolila nového prezidenta i členy výkonného výboru. Byl to podle vás krok správným směrem?

Rozhodně to byl krok správným směrem. Za ten rok se udělala spousta práce! Když to vztáhnu na komisi všestrannosti, určitě máme více prostoru ovlivňovat dění v této konkrétní disciplíně.

Kdy má podle vás smysl se právě jezdectví věnovat naplno? Od kolika let?

Tuhle otázku dostávám poměrně často. Vždy záleží na zdraví konkrétního dítěte, na možnostech rodičů… Dříve jsme mohli jako děti začínat závodit zkouškou základního výcviku od 12ti let na velkých koních. To je dnes pasé, obrovské popularitě se těší jízda na ponících, je rozdělena do několika kategorií a zájem je obrovský.

Práce trenéra není asi úplně jednoduchá. Dokážete říct, co je pro vás povzbuzující a vlastně to i vaši práci usnadní?

Určitě správný kolektiv. Dobrý přístup jezdce, jeho okolí, rodiny a pak pochopitelně lidí, na které se mohu spolehnout. V našem sportu stále platí, že se pořád máme co učit, že je v naší práci důležitá pokora a že si lidé kolem nás zaslouží poděkování za vše, co pro nás dělají. Jsou s námi, když se slaví úspěch i tehdy, když se nedaří.

Líbí se mi

1
Zdroj:
Facebook
Twitter
Email

Exkluzivně pro Brňana

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT