Exkluzivně pro Brňana: Igor Ondříček

Ještě můžeme žít, milovat, být plní síly, říká s nadsázkou herec, který se po 25 letech vrátil k roli Cyrana.

  • Foto

    archiv Igora Ondříčka a MdB

Do role Cyrana se vrátil po pětadvaceti letech. Od svých studií je věrný Městskému divadlu Brno, kde působí na obou scénách a zároveň jako šéf zpěvohry. Herec Igor Ondříček je známý jako Sam z Mamma Mia!, Happyman z Pretty Woman, Agrippa z Antonia a Kleopatry a stále v paměti zůstávají jeho role z titulů Charleyova teta, Brouk v hlavě, Cabaret či Škola – základ života. Cyrana z Bergeracu hrál poprvé v roce 1997.

Na repertoár Městského divadla Brno se vrátil Cyrano z Bergeracu. Čí to byl nápad?

Napadlo to pana ředitele Mošu. Po dlouhé době covidu, kdy se nehrálo, jsme hledali tituly, kterými jsme chtěli naše diváky potěšit a které by zároveň rezonovaly se současnou situací ve společnosti. I když o válce jsme ještě zdaleka netušili. Cyrano je krásná hra o lásce, morálce, cti a automaticky vás vede k zamyšlení nad nejzákladnějšími a nejpodstatnějšími životními hodnotami. Proto jsme si říkali, že v době, která částečně rozdělila některé lidi na odpůrce a příznivce nejrůznějších opatření, by právě Cyrano mohl publikum oslovit. Dalším titulem, který jsme se rozhodli na repertoár vrátit, bude My Fair Lady (ze Zelňáku). Už tenkrát se při jeho uvedení lidé krásně pobavili. Nyní se však přesuneme do brněnských reálií roku 1912 a vše bude v historických kostýmech. Příběh ponecháme v době, kdy se odehrává, a nepřecházíme do současnosti, jak to bylo u první verze. Hantec ale zůstává! A budou i kolečkové brusle, ale ne inline, ovšem ty klasické se čtyřmi kolečky, protože ty už tenkrát existovaly. Z obou titulů mám obrovskou radost!

Jak jste vnímal návrat do role Cyrana po 25 letech?

Byl jsem obrovsky zvědavý, jaké to bude, co se stane a jak to budu vnímat. A samozřejmě to je úplně jiné! Je to výborná zkušenost, kterou bych přál každému herci zažít. Zjistíte, že na některé věci jste měli třeba více síly… Na druhou stranu vás text znovu obohatí v intelektuální rovině, protože pochopíte souvislosti, které vás tehdy vůbec nenapadly. Cyrana jsme při zkoušení hodině probírali s panem režisérem Mošou, všechna jeho konání a pohnutky, takže jsem si uvědomil, že něco jsem před pětadvaceti lety vnímal i hrál úplně jinak. Přiznám se, že jsem se také bál, jestli ještě po všech zkušenostech, které člověk od mládí prožije, lze zahořet mladickou vášní a odhodláním, kdy se do všeho hrnete po hlavě a je vám jedno, jak to dopadne. Když jste mladý, máte pocit, že pokud do věcí půjdete naplno, bude to jedině správně.

Jak to bylo po letech s textem? Učil jste se ho znova?

Zajímavé je, že jsem ho vůbec nezapomněl. Když jsme měli první zkoušku, vzal jsem si scénář ráno do vany, otevřel jsem ho a zjistil, že si vše komplet pamatuji – včetně replik kolegů, protože při Cyranovi jste na jevišti pořád. Tady mi práce odpadla, takže po celé zkoušení jsme vlastně mohli vést intelektuální debatu, jaké významy a myšlenky lze v Cyranovi najít – a to bylo nádherné. Kdo má rád divadlo, tak by určitě takovou příležitost ocenil, protože je to opravdu obrovský zážitek.

Co jste si dokázal podruhé jako Cyrano víc užít – Cyranův humor a ironii, nebo naopak vážnější polohy?

Život mne naučil neskuhrat. Nestěžovat si a s určitými věcmi se vyrovnat. Je jasné, že v životě přijdou šťastné i smutnější chvíle a já se naučil se s nimi vyrovnat a jít dál. Nic moc jiného člověku nezbývá. Litovat se, trpět? Když jste mladý, tak si možná myslíte, že není nic lepšího než trpět na jevišti. Ale kdo se na to chce dívat? Všichni máme rádi silné jedince, kteří jsou možná trošku cyničtí, ale umí být nad věcí a těžké situace zvládnou, i když uvnitř velmi trpí. A tak teď vnímám i Cyranovo velké vnitřní trápení, které nesporně má a prožívá. Na chvíli ho sice odhalí, ale hlavně ho chce skrýt, což se dnes snažím i hrát a což jsem tenkrát určitě neuměl… A díky tomu se pak, aspoň doufám, vyjeví i jeho obrovská láska k Roxaně – nejen při balkonové scéně, ale prostupuje celým představením. Je to muž, kterého hned tak něco nezlomí.

Však není zvláštní, že Cyrana běžně hrají padesátníci – třeba i Belmondo si ho zahrál ve zralém věku…

Ano, padesátníci či zasloužilí umělci, dřív jsme se tomu smáli – a tak už jsem k nim také dospěl (smích). My jsme tenkrát poprvé v Městském divadle byli poměrně novátorští, protože Cyrano skutečně existoval – a jeho příběh, který se odehrává na jevišti, začíná, když má pětadvacet, a končí po patnácti letech, kdy skutečně ve čtyřiceti umírá po nějakém atentátu, nikoliv však přímo v klášteře. Takže už přesluhuju.. (smích). Dnes ale rozumím, proč to hrají i starší herci. Možná je to i tím, že s herci stárnou i jejich režiséři, jak jsme vypozorovali v našem divadle. Když je režisérům třicet, chtějí mladičké představitele Romea a Julie, dnes jim nevadí obsadit někoho staršího, protože padesátník, vrstevník režiséra, přece není starý! Ještě můžeme žít, milovat, být plní síly. I když ve třiceti se tomu těžko věří. Je legrační všímat si, jak se to vše s věkem posunuje. Když jste mladí, chcete hrát všechno.. A mně přijde, že to bylo včera, přesto budu v souboru za chvíli třicet let.

Zůstal v Cyranovi někdo kromě vás z původního obsazení?

Zůstal Viktor Skála v roli De Guiche, kterou převzal po Martinu Trnavském, a ještě je s námi Stanko Slovák, který byl jedním z kadetů a dnes hraje kapitána Carbona de Castel-Jaloux, velitele kadetů. My tři jsme zůstali. Stano s úsměvem říká, že je lepší, když to hrajeme dnes, protože tenkrát jsem prý měl vystudovanou školu jen já – a všichni ostatní byli téměř „z ulice“. Kdo měl ruce, nohy, ten hrál – i naši osvětlovači. A dnes jsme z původního obsazení všichni vystudovaní herci. Ale je fajn, když vedle sebe máte i nové kolegy – od nich zase můžete při hraní vnímat nové impulsy. Uvědomíte si, jak je divadlo snadné, když všechno klape – i když cesta k tomu je obrovsky těžká.

Jak to bylo s kostýmem?

Původní kostým byl z kůže, ale za ta léta poměrně propocený. Říkal jsem si, že asi skončil v propadlišti dějin. Ale pak mi volali z krejčovny: „Přijďte si zkusit kalhoty, my jsme je našli!“ Potěšilo mne, že jsem je zapnul, chtělo to jen drobné úpravy, takže kalhoty jsou původní. Můj plášť už někdo ustřihl do jiné inscenace, takže teď v Cyranovi slouží Stankovi a já mám plášť nový. Horní kamizola už v rohu v šatně stála, jak byla propocená a ztvrdlá, takže tu mám taky novou. Stejně tak širák, i když to je mi trošku líto, protože ten původní se mi zdál lepší. Cyrano o sobě říká, že na vzhled příliš nedá, nemá nijak sklon se fintit. A původní klobouk byla taková hužva pomačkaná, ten se mi líbil a k Cyranovi se hodil. Kdežto nový klobouk je opravdu pěkný, ten nevím, jestli by Cyrano nosil. Ale dáme tomu pár repríz a ono to půjde…

Vy máte ze své herecké „minulosti“ v repertoáru ještě jednu perličku – Charleyovu tetu. Dovede si představit, že ta by se vrátila?

Toto představení jsme hráli snad dvanáct let a už jsme si s Petrem Štěpánem a Alanem Novotným poslední roky říkali, že hrát věčné repetenty v padesáti není nic moc. V Cyranovi se to dá, ale hrát vysokoškoláky… Podobně jsem se cítil, když jsme hráli ve Škole – základ života sedmnáctileté. Představení to bylo krásné a v Brně všichni přistoupili na to, že my dospělí hrajeme studenty. Horší bylo, když jsme vyrazili na zájezd. Chvíli pak trvalo, než publikum přijalo naši hru a pochopilo, že je to legrace. Ale u Charleyovky si nejsem jistý, tam myslím, mají hrát opravdu mladí kluci. Přece Babberly nemůže propadat dvacet let! I když pan Lipský v této roli také exceloval ještě i ve vyšším věku. Stejně jsem si užíval Brouka v hlavě, to byla srdcová záležitost, to jsme také hráli dvaadvacet let. Charleyovka, Brouk hlavě a Cyrano, to byly u nás takové evergreeny.

Zatím jsme probrali převážně činoherní role, přitom vy jste šéf zpěvohry a často hrajete i v muzikálu… Jaká jsou pro vás pro a proti u obou žánrů?

Já jsem od podstaty obrovsky líný člověk. Kdybych uměl být spisovatel, tak u toho ztloustnu, protože bych jen jedl, spal a občas něco napsal. Ale jako herec jsem nucený se pořád hýbat. Co jsme nasadili Pretty Woman, tak běhám a zpívám jako zamlada. Jak říká s úsměvem Viktor Skála: „Konec kariéry a taková komplikace!! (Smích.) Je to věčná výzva. Nevíte, jestli se na to vykašlat, nebo to zkusit. A vedle sebe máte mladé kolegy, takže si nechcete trhnout ostudu. Takže se udržujete v kondici. Vlastně jsem se po Cyranovi v Pretty Woman už ani moc nezpotil. U činohry mne zase baví, že se při ní, alespoň to tak vnímám, řeší hlubší problémy postav. Autoři vždy nastolí nějakou zajímavou tematiku, na kterou chtějí upozornit, a já se rád probírám v duších a osudech, pro mne je to zajímavý exkurz do psychologie. Muzikál jako žánr je samozřejmě těžký, člověk musí být fit, musí mít kázeň, samozřejmě může řešit také závažnější témata jako např. titul Představ si, který jsme také hráli, ale jinak ho spíš vnímám jako show.

Je to podle vás i případ adaptací slavných filmů – zmiňovaná Pretty Woman, Mamma Mia!.. –udělat dobrou show?

Já myslím, že to lidé milují, protože na těchto filmech vyrostli. I když už i  mezi námi v souboru jsou mladí kolegové, kteří tyto filmy nikdy neviděli – a i v tom je divadlo krásné. Já jsem Pretty Woman viděl asi stokrát!. A mám ty filmy rád. Chápu, že z těchto filmů někdo udělá muzikál, protože takové představení je pak předurčeno k úspěchu.

Jak vzpomínáte, pokud jde o činohru, na spolupráci s Hanou Burešovou?

Hana Burešová vždy slouží autorovi. Dělali jsme třeba Smrt Pavla I., je to krásná hra s mírným patosem – v ní vždy na jevišti každá postava něco říká, ale ve skutečnosti si myslí něco úplně jiného. Různé záludnosti, intriky, komu smím co říci, komu ne… To byla nádhera! A nejbližší mi asi byla Sílu zvyku od Thomase Bernharda, ač ve verších a vše se stokrát opakuje… - Hana nám dokázala krásně přetlumočit, jak to autor myslel a co tím chce říct, to jsem si moc užil. Říkáte tok veršů, ale ve skutečnosti sdělujete něco úplně jiného.

Momentálně máme před sebou uvedení Mary Page Marlowové – co můžeme prozradit o titulu a o vaší roli?

Je to hra Tracyho Lettse, který napsal i Srpen v zemi indiánů nebo je podepsán pod vynikajícím filmem Blízko od sebe. Píše hry, v nichž mají lidé mezi sebou něco nevyřčeného a začnou si navzájem něco vyčítat. Mary Page Marlowová je příběhem jedné ženy od jejího narození až po smrt, ovšem na jevišti se objevují útržky z jejího života v různých etapách. Titulní roli ztvárňuje sedm hereček od útlého dětství až po stáří. Vidíte, jak je na škole, jak leží v nemocnici a umírá… Postupně se vám skládá mozaika, kdy zjišťujete, co z jejích snů se povedlo nebo spíš nepovedlo realizovat. Byla bohužel těžká alkoholička, nechtěla si nechat pomoci a nebrala ohledy na lidi kolem sebe. Já hraji jednoho z jejích manželů v době, kdy jí je čtyřicet devět let a je v nejtěžší fázi alkoholismu. Sedla opilá do auta a srazila člověka. Já musím snášet její excesy, ale ona odmítá je se mnou řešit. Bude to opravdu velice zajímavé. Představení uvedeme už příští týden, ale premiéra se chystá až na  září.

Co ještě do konce sezony vás čeká?

S Klárou Latzkovou sepisujeme divadelní hru – a už to nikdy neudělám (smích)! – o Elišce Rejčce. Její osud mne fascinuje už léta. Jednou nám o ní v kostele na Mendlově náměstí vyprávěl tehdejší opat. Věděl jsem, že žila v Brně, všichni víme, že existovala, byla českou královnou, ale co víc? Neměla hezké dětství, stále proti někomu stála, pořád se stěhovala… Zemřela v sedmačtyřiceti letech – a co všechno stihla! Její osud mne opravdu zaujal, a když jsem si o ní začal více číst, vyjevilo se, že měla celý život ve své blízkosti druhou Elišku – věčnou rivalku Elišku Přemyslovnu, neboť si vzala jejího vlastního otce Václava II. – a spolu také bojovaly o trůn. Obrovské téma! Takže jsme se o ní začali bavit i v divadle, začala vznikat hra a letos 28. května nás čeká premiéra v Biskupském dvoře. Detaily pořád ladíme – rozhodli jsme se přiblížit její životní příběh ve třech rovinách, které se budou navzájem prolínat. Látku jsem v sobě nosil snad deset let. Na scéně se objeví obě Elišky a budou svůj život komentovat – a každá z nich má samozřejmě svou pravdu. K zpřehlednění děje využíváme i Zbraslavskou kroniku z oné doby a mezitím se budou odvíjet hrané epizody ze života Elišky Rejčky.

Ujímáte se i režie – což není ostatně poprvé…

Ano, jak píšeme, tak si realizaci přesně představuji. Dělám si poznámky, aby herci věděli, co a jak číst, protože současným jazykem promlouvají komentující Elišky, do toho jsme nechali originální znění kroniky a hrané scény ze života hrdinek zase budou v adekvátním jazyku doby. V tom by se nikdo jiný nevyznal. Jinak k režii ale vůbec netíhnu. Když děláte věci, které máte rád, tak ano. K Noci na Karlštejně jsem se dostal tak, že nikdo z režisérů neměl čas. A navíc šlo také o titul, na kterém jsem vyrostl. Je to hra, kterou mám rád a která se podle mne na Biskupský dvůr hodí a patří tam. Pak přišli Tři mušketýři či Pohádka o statečném kováři. A teď Eliška/Rejčka. Uvidíme, věřím, že to dopadne dobře.

Fotogalerie: 
Zdroj: 
Brňan (RUP)