Brněnský rodák Jakub Hrůša je jedním z nejaktivnějších a nejvlivnějších reprezentantů české hudební kultury a české dirigentské školy ve světě. Pravidelně hostuje u předních orchestrů v Evropě i USA. V současné době působí jako šéfdirigent Bamberských symfoniků, hlavní hostující dirigent České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra.

Jak prožíváte letošní vánoční období? Liší se zásadně oproti jiným rokům?

Letošní Vánoce samy se úplně zásadně neliší. Snažíme se každý rok držet vánoční svátky jako tradici. Zatím jsme je vždy, když to šlo, trávili se širší rodinou v Brně a okolí, odkud moje žena i já pocházíme. Jen jedinkrát jsem byl na Vánoce v Japonsku, kde jsem dirigoval slavnostní koncerty s Beethovenovou Devátou. Pamatuji si na to, jak jsme se ženou Klárkou šli brzy ráno na Boží hod na rybí trhy a ochutnávali jsme čerstvé sashimi z tuňáka. (Dnes už jsou ty trhy pro veřejnost nepřístupné.) Jako „exotika“, projednou, to bylo docela fajn. Ostatně Vánoce jsme pak v Česku stejně slavili, jen se zpožděním. Ale zařekli jsme se, že se budeme snažit být na Vánoce vždy doma. Advent byl ovšem letos přece jen jiný, klidnější, méně hektický. Dost profesních věcí mi odřekli, a tak jsem nedirigoval až do posledního okamžiku, jako to bývalo v dřívějších letech. A pak, protože jsem mohl kus adventu strávit s dětmi v Londýně, zažil jsem pořádněji také jeho prožívání v Anglii. Je to zajímavé. Stromky tam bez výjimky září ve všech oknech celý prosinec.

Působíte jako šéfdirigent Bamberských symfoniků, hlavní hostující dirigent České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra. O které koncerty jste letos kvůli koronaviru přišel? A přesunuly se na příští rok?

Kdyby to šlo tak jednoduše, že se koncerty prostě přesunou na další rok! Většinou to trvá několik let, než se znovu zrealizují – zejména pak u opery. Operní produkce, o které jsem letos přišel, jsem oplakal asi nejvíc. Jednak, jak už jsem říkal, je těžké je kamkoli „přenést“, jednak dělám operu svátečně, jednou dvakrát do roka, a najednou letos nemám operu žádnou. Mluvím teď o třech projektech: o koncertní Kátě Kabanové L. Janáčka s Českou filharmonií, Dvořákově Rusalce v Amsterodamu (se slavným a mně přátelsky nakloněným orchestrem Concertgebouw) a Stravinského Životě prostopášníka v Anglii na festivalu v Glyndebournu. Ještě víc bolí zrušení Rusalky v Metropolitní opeře v New Yorku na jaře. Myslím, že operní domy v naší branži zasahuje epidemie nejznatelněji. Jinak si však nesmím příliš stěžovat: od propuknutí krize v březnu jsem vlastně velmi záhy začal opět pravidelně dirigovat. Řídil jsem benefiční koncerty s Českou filharmonií (pro Českou televizi), zakončení Pražského jara, v mém domovském Bamberku jsme natáčeli, úspěšně zorganizovali Mahlerovu dirigentskou soutěž, jejíž mezinárodní porotě jsem předsedal, měl jsem minifestival Sukových děl na Dvořákově Praze, hostoval v Paříži, natočil film v Londýně s Philharmonia Orchestra. Dirigentský život se mi zastavil vlastně až teď v prosinci. Nikdo ovšem neví, co bude bezprostředně dál. Chceme v Bamberku i ČF zkusit co nejvíce nahrávat. Letos už mám na kontě Mahlerovu Čtvrtou, Dvořákovu Sedmou, Brahmsovu První a tři verze Brucknerovy Čtvrté. Vše s Bamberskými symfoniky. Můj milý orchestr si skvěle zvykl na nezbytné nařízené odstupy a hraje s plným nasazením, jako o život. Každý koncert je teď vzácnost…

Jak vlastně vypadá výhled na příští rok? Máte plný diář s termíny koncertů, nebo se s jejich organizováním zatím kvůli covidu vyčkává?

No právě že oboje. Diář zůstává plný, protože jen málo pořadatelů si troufne odhadnout situaci tak, že akce nebude. Tedy všichni vlastně vše drží, ale nikdo neví, co bude. Takže momentálně mám v kalendáři nabito od ledna jako vždy na období dalších dvou až tří let, s výjimkou vyřazené Metropolitní – to mi vytvořilo dvouměsíční vakuum. Co z toho se však realizuje, je ve hvězdách. Problém je to tehdy, kdy by jiní pořadatelé, zejména u nás, chtěli, abych tam či onde narychlo dirigoval, když je teď to období covidu. Jenže já nemohu zrušit věci, které oficiálně neodpadly. A tak mi nezbývá než vyčkávat. Přesto i já samozřejmě improvizuji a sem tam se mi podaří na poslední chvíli plány změnit.

V České republice to zatím pro pořádání koncertů v nejbližší době nadějně nevypadá. Jaká je situace v Německu a Anglii, kde žijete?

V Anglii je situace po kulturní stránce katastrofální. Je to nejen tím, že byla země již zjara nemocí dost postižena (reagovala také relativně pozdě), ale hlavně tím, jak je tam kultura financována, tj. převážně ze soukromých peněz. Proto se teď tamním institucím velmi špatně přežívá. Pokud vím, nikdo moc nepočítá s tím, že by se koncertní a operní život hned tak rozjel. Začalo se však očkovat, tak uvidíme. V Německu je situace o poznání lepší. Nyní prožíváme lockdown, ale kromě značných omezení počtu povolených posluchačů (Bavorsko v tomhle bylo snad nejpřísnější) jsme jinak skoro celý podzim hráli. V Bamberku cítíme dobrou podporu mnichovské vlády, a tak se díváme na nadcházející měsíce optimisticky. Každopádně je znát velký hlad po tom, aby se kultura opět vzkřísila.

Spolu s Bamberskými symfoniky jste měl v říjnu vystoupit v Brně na festivalu Janáček Brno. Koncert se nakonec uskutečnil na dálku a byl vysílán z koncertní síně v Bamberku. Co říkáte na to, že se kvůli covidu kulturní představení a koncerty více přesouvají na internet? Může monitor počítače nahradit zážitek z koncertu přímo v sále?

Plnohodnotně ne. Na celý fenomén se dívám se směsicí pocitů. Pochopitelně jsem vděčný, že tuhle platformu máme – vždyť navzdory tíživé situaci můžeme hrát a obšťastňovat a obohacovat lidi aspoň virtuálně. Ale obávám se, jednoduše řečeno, toho, jaký bude mít daný stav vliv na budoucnost. Myslím, že hrozí, že si mnozí lidé zvyknou na konzumní rovinu vnímání kultury, tedy prostě vyjádřeno: „zmáčknu knoflík a ono to fantasticky hraje“. Najdou posluchači a diváci dost energie a odhodlání k tomu, aby se zvedli a vyšli do sálů a strávili tam dvě tři hodiny drahocenného času? A budou na to mít peníze? Snad ano. Nahrávky živou produkci také nezabily. Jistě ji však ovlivnily. Budeme jako umělci muset být velmi flexibilní a up-to-date, aniž bychom vyprodali hodnoty, které se již po staletí vlastně bez zásadních změn ukazují jako nenahraditelné. Já osobně se nemohu dočkat, až konečně budu moct dirigovat pro živé lidi v sále.

Zmínili jsme Brno a festival Janáček. Jaký máte ke svému rodnému městu vztah? Vracíte se pravidelně do Brna?

Mám k Brnu velmi srdečný poměr a odjakživa se vracím pravidelně. Je to až neuvěřitelné: v televizi se mihne záběr z Brna, ať už ve zpravodajství, nebo ve filmu, a žena i já okamžitě hlásíme, kde přesně to je. Nikde jinde nemám takový dojem orientace a zakořeněnosti jako v Brně. V Praze, kde žiji trvale od studií (to mi bylo 18 let), se opravdu dobře vyznám jen v těch částech, kde se pravidelně pohybuji, tedy v centru a tam, kde bydlíme my nebo naši přátelé. Totéž nyní v Londýně. Rozhodně pro mě platí to otřepané, že se cítím doma tam, kde mám ty nejbližší – tedy teď podle toho: v Londýně, Bamberku, Praze, dokonce bych našel ještě dalších pár výjimečných měst, kde takový dojem příležitostně cítím, například Berlín, dobře je mi i ve Vídni. Ale na sváteční chvíle, jako jsou Vánoce nebo Velikonoce, ale taky kus léta (kdy navíc slavíme téměř všichni narozeniny), nedám na Moravu dopustit.

Váš otec je architekt. Kdo vás k hudbě přivedl a co vám doma řekli na to, když jste si vybral dráhu profesionálního muzikanta?

Oba rodiče, ale musím říct, že úplně celá rodina, mimořádně silně oba dědečkové a obě babičky, všichni mě vždy v mých hudebních zájmech nesmírně podporovali. Když jsem jako dítě a teenager četl klasické zkazky z dějin umění o tom, jak rodiče vymlouvají dětem uměleckou dráhu buď jako něco nejistého, nebo dokonce podřadného, nikdy jsem tomu (naštěstí) nedovedl rozumět. Samozřejmě že se doba částečně změnila a hudebníci už dnes v našich končinách neumírají v podkroví na hlad a zimu, jako postavy Pucciniho Bohémy. Přesto však dodnes, i mezi svými kolegy, slyším stálé odrazování dětí od profese hudebníka. Jako rodič to již více chápu. Není všem dopřáno, aby se vypracovali až na vrchol – a i na něm je to fakt velká, a třeba u instrumentalistů-sólistů pro laika až nepředstavitelná dřina, když se tam člověk chce udržet. Pokud toto povolání nejvášnivěji nemilujete, může to pak být celoživotní utrpení. Tím spíš však smekám před svými rodiči a ostatními v rodině, že oni takoví nebyli, naopak mě s neochvějnou vytrvalostí vystavovali všemu možnému hudebnímu a celkově kulturnímu a nechávali na mně, jak se vyvinu a rozhodnu. Ba byl jsem to spíš já, kdo v rozhodujících letech váhal a uhýbal k všeobecnému vzdělání na gymnáziu (absolvoval jsem to na tř. Kapitána Jaroše), protože jsem chtěl v té volbě zůstat svobodný. Teprve na něm, když se vlastně začalo ukazovat, že bych hudbu jako životní náplň mohl nadobro ztratit, jsem se k ní neodvratně a tehdy až fanaticky (či fantasticky?) přimkl. Musel jsem si ji na docela nehudebních a náročných osnovách gymnázia vlastně pro sebe sama dost vybojovávat. Vyhledával jsem soukromé učitele na hudební teorii, dirigoval amatérské orchestry, skládal hudbu, cvičil na klavír tak, že byli pak na vysoké škole všichni překvapení, co to blázním. Ten drive, něco v hudbě dokázat, byl u mě, obávám se, mnohem větší než u většiny konzervatoristů, kteří často podléhali pocitu zevšednění. Dodnes si pamatuji, jak jsem v prvním ročníku na AMU nechápal, jak všichni studium berou téměř jako přítěž. Já jsem byl nadšený jak malý kluk. A jsem, co se hudby, ale nejen jí, týká, dodnes!

Letos jste získal nominaci na americké ceny Grammy za album Bohemian Tales a také jste byl vybrán porotci ceny ICMA pro nominace v kategorii symfonická hudba se dvěma nahrávkami. Jde o Smetanovu Mou vlast nahranou s Bamberskými symfoniky a Sukovu symfonii Asrael ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu. Můžete přiblížit, v čem jsou tyto nahrávky mimořádné?

To ode mě chcete nemožné: abych chválil své vlastní nahrávky. Odpusťte, to dost dobře nemůžu. Jsem ale, a to můžu samozřejmě říct, velmi šťastný, že se jim dostává takového ocenění. Zajímavé a hodnotné také je, že obě díla s mnichovským rozhlasovým orchestrem jsou živé snímky z jednoho koncertu: v první půlce byl Dvořák, ve druhé Suk; a oboje dalo vzniknout cédéčkům a oboje je teď nominováno. To je moc hřejivý pocit. Myslím, že nasazení a energie mého tehdejšího debutu s tímto slavným orchestrem, kde kdysi šéfoval Rafael Kubelík, je cítit. Bylo to pro mě takových hvězdných čtrnáct dní: jeden týden jsem debutoval u Berlínských filharmoniků, druhý u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Oboje vytvořilo nádherný a dlouhodobý vztah s těmito orchestry. Ty nahrávky mi to připomínají. Nahrávka Mé vlasti s Bamberskými je ještě speciálnější (mimochodem, postoupila již do finále). Mou vlast jsem nahrál již třikrát. Poprvé s Pražskou komorní filharmonií pro Supraphon (živý snímek ze zahájení Pražského jara 2010), podruhé studiově s Bamberskými (pro firmu Tudor – první projekt s tímto orchestrem po mém jmenování šéfem vůbec) a nyní potřetí pro Accentus, a to na gramofonové desky! A toto poslední provedení je jistě v mnohém nejpozoruhodnější. Nahrávali jsme technikou „direct to disc“, což znamená, že se vše bere přísně analogově (beze stopy digitálnosti), na minimum mikrofonů a bez jediného střihu či úpravy. Orchestr zahraje prostě celou stranu desky na jeden zátah a vše se rovnou ryje do „masteru“, který se pak okopíruje na elpíčka (je to limitovaná edice, prý již vyprodaná). Jakmile někdo byť jen sebemíň kiksne nebo se splete (a zkuste to bez toho, hraje-li 100 lidí 15minutovou skladbu!), věc tam buď logicky zůstane, nebo se musí celá skladba (strana) natočit znovu. Zůstal jsem, jak se říká, „perplex“ z toho, jaké neuvěřitelné nasazení tato mimořádná strategie vytvořila. A jsem velice hrdý, že tyto hvězdné dva dni nahrávání, jakási koruna našeho turné s Mou vlastí po Evropě (včetně Pražského jara 2019 nebo Proms v Londýně), teď docházejí takového ocenění u kritiky, nejposledněji právě v téhle nominaci.

Vystupujete po celém světě. Z vašich angažmá můžeme připomenout pozvání k Vídeňským filharmonikům, Berlínským filharmonikům, do filharmonie v New Yorku, Orchestre de Paris, lipského Gewandhausu či k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu. Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?

Že mohu být před všemi těmi orchestry sám sebou, bez herectví, bez přetvářky. Jsem nadšený zjištěním, že tyhle všechny úspěchy se dostavily, aniž bych se musel jakkoli stylizovat, nebo dokonce potírat svou vlastní přirozenost. Ty orchestry, co jste vyjmenovala, jsou samozřejmě vrcholné mety. Ale největší úspěch je vždy to, když člověk při tom všem zůstane lidsky autentický, pravdivý, neprožívá přespříliš sám sebe. A neztratí kontakt s rodinou a přáteli. Snažím se o to. To poslední je při všech těch cestách, musím přiznat, dost obtížné. Rodinu mám naprosto úžasnou, přátele vidím až příliš málo.

Jakou roli hraje hudba ve vašem životě? Jste zvyklý, že musíte stále něco poslouchat, nebo si naopak ve volnu rád dopřejete i ticho?

Oboje je pravda. Úplné ticho, v klidu prožité a promeditované, je největší možná nádhera. Samozřejmě vedle na dřeň jdoucího prožitku hudby. Je to přímo jakási zákonitost světa – jedno bez druhého se neobejde, jako jing a jang. Ostatně čím cennější hudba, tím zásadnější a nenahraditelnější roli v ní hrají pauzy, tedy ticho. Ticho na pódiu po krásně prožitém koncertu je něco nepopsatelného. Rád si tam chodím, když jsou všichni už pryč, na chvilku sednout. Vše rezonuje právě prožitou krásu – na pódiu i v publiku. Je to takový duchovní dozvuk.

Co byste popřál lidem no nového roku?

Samozřejmě zdraví. I to duševní. A za sebe, jak jinak, také návrat kulturního a konkrétně hudebního setkávání. A ještě osobněji: abychom si zase mohli podávat ruce. To mi chybí opravdu moc.