Mezzosopranistka Jana Hrochová je sólistkou opery Národního divadla v Brně (NdB) od roku 2000, kdy nastupovala ještě pod dívčím jménem Štefáčková. Účinkovala téměř na všech operních scénách v České republice (Národní divadlo Praha, Státní opera Praha, Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Moravské divadlo Olomouc, Městské divadlo v Ústí nad Labem) a pravidelně stále hostuje v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Věnuje se také koncertní činnosti, nahrála 5 CD s písněmi Bohuslava Martinů. Zároveň je maminkou dvou dětí. Svou pěveckou kariéru započala v Šumperském dětském sboru, za svůj domov dnes považuje Brno.

Jak si může operní diva naplánovat mateřskou dovolenou?

Když má fungující rodinu, manžela, babičky a dědečky, kteří pomohou, tak to jde skvěle. Pak se dá naplánovat a zorganizovat všechno. Budu neskromná, ta organizace mi opravdu jde.

Pocházíte ze Šumperka, hostovala jste v řadě českých divadel. Proč vyhrálo Brno, kde působíte přes dvacet let?

Skoro dvacet tři! Do Brna jsem přijela na konkurz a nabídli mi angažmá – to rozhodlo. Hned po vstupu do divadla jsem cítila, že se tady cítím doma – a to jsem ještě ten konkurz ani neměla za sebou. Bylo mi tady od začátku dobře, aniž jsem kohokoliv znala.

Měla jste od začátku štěstí na krásné role: Carmen, Káča, Laura, Rosina, Varvara a další. Je „zrání“ pěvkyně podobné jako v činohře, nebo si ani teď na nedostatek příležitostí nemůžete stěžovat?

Můj mezzosopránový obor je v tomto naprosto perfektní, protože mohu hrát ještě dost babiček a tetiček, na kterých v oboru, doufám, dožiji. Právě plynule přecházím do těch tetiček, ale občas si ještě zahraji i mladou holku. Je na to však potřeba víc energie, takže děti musí přes den víc hlídat ostatní, abych večer zvládla takové představení. Role babiček a tetiček jdou s dětmi lépe dohromady, protože herecké akce jsou pomalejší, přizpůsobené starším osobám.

Kam byste řadila Emilii z Otella? Hrála jste ji už v Ostravě a nyní na domácí scéně – jaké to je hrát stejný part v jiném divadle, v čem se liší?

Ta může být i středního věku…Řekla bych, že jde o neutrální roli. Pokud jde o představení v Ostravě a v Brně, člověk musí zapomenout na tu „starou“ režii, zorientovat se v novém režijním vedení a nepoužívat prvky z předchozího představení. Ale mezi oběma premiérami bylo dost času, takže jsem ostravskou verzi úspěšně pozapomněla a bylo to pro mne, jako bych vstupovala do nové role. Rozdílný byl i přístup režisérů – náš pan ředitel Glaser pojal Otella v úplně jiném stylu. Navíc jsem  typ zpěvačky, která nic moc nevymýšlí sama a spoléhá se spíše na pana režiséra. Snažím se naplnit jeho představy.

Carmen jste hrála také ve Freiburgu – to byl podobný případ? Jak došlo k tomuto hostování?

Nastudovala jsem novou režii. Tam bylo ještě zajímavější a pikantnější, že jsem tenkrát měla ročního Štěpánka. Kvůli zkoušení jsem musela přerušit kojení a na dlouhou dobu odjet. Role si mne našla sama. Mnohokrát jsem odmítla, že mám malé dítě a že máme před premiérou Věci Makropulos, takže mne z divadla stejně nepustí, ale oni mi tak dlouho volali a nakonec nabídli takové podmínky, že se vše zvládlo. Odzpívala jsem si tenkrát pár krásných představení.

Který jazyk je vám pěvecky nejbližší?

Nejlépe se mi zpívá ve francouzštině, ale mám ráda i italštinu a ruštinu. Čeština je samozřejmost. Ne, že bych všemi jazyky i plynně hovořila, v mluveném projevu nejsem tak zdatná. Ale při zpívání se vždy snažím poctivě dodržet výslovnost a také musím vědět, o čem zpívám. Je škoda, že to, co mám naučené z jeviště, nemůžu použít v běžném životě, protože mi na ulici nikdo neodpoví stejně jako kolega na jevišti. Snažím se ale neustále vzdělávat v angličtině. Docela se domluvím anglicky a rusky.

A co němčina?

Ta se mně osobně zpívá nejobtížněji. U operet jsem měla štěstí, že se většinou nastudovávaly v češtině. Němčina se mi nevyhnula v Kouzelné flétně, kde hraji Druhou dámu, tam si ovšem užíváme režie pana Krobota. Pak mne němčina potkala i v pár dalších operách, ale nešlo o tak velké role…

Máte ještě nějakou roli vysněnou?

Asi ne… Já si všechny sny splnila. Minul mne pouze Růžový kavalír, protože jsem tenkrát byla v jiném stavu. Ovšem na druhou stranu je tam tolik slov a tolik not a ta němčina, že mne ani tak nemrzí, že mne tento titul v divadle nepotkal.  

Věnujete se i písňové tvorbě – co pro vás znamená?

Nesmírně mne obohacuje. Teď jsem vstoupila do spolku Lieder Company, kde objevujeme neznámé písně známých autorů. Nedávno jsme měli krásný koncert s písněmi Stravinského, Honeckera a Milhauda a moc se těším, že ve spolupráci budeme pokračovat. Když koncertuji, víc zařazuji písně, nemám moc ráda na koncertech árie, protože jsou vytržené z kontextu. Písně jsou niterné, jdou víc do hloubky a víc mi ladí ke koncertnímu provedení. Přijdou mi pro komunikaci s publikem přirozenější.

Dáváte přednost komorním koncertům nebo koncertům s velkým orchestrem?

Mám ráda různorodost a pestrost. Čím méně stereotypu, tím lépe. Nejspokojenější jsem, když mám komorní koncerty i ty s velkým orchestrem.

Důsledně jste se věnovala písňové tvorbě Bohuslava Martinů – nahrála jste nejedno CD…

Snažili jsme se a myslím, že jsme natočili úplně všechny písně, co kdy Martinů napsal. Giorgio Koukl, který mne doprovází na klavír, posbíral po světě všechny písně v různých archivech. Když jsme natáčeli první CD, netušili jsme, že budeme pokračovat. Nahrávací společnosti Naxos, která se zaměřuje na klasiku, se náš počin hodně líbil, tak Giorgio hledal dál – a nakonec jsme vydali nádherných pět CD. K celému projektu jsem byla přizvána na doporučení Spolku Bohuslava Martinů.

Kdo jsou vaši další oblíbení skladatelé písní?

Vedle Martinů určitě Dvořák a Janáček, v tomto jsem velká vlastenka, která se snaží prezentovat náš národní poklad. A teď mne lákají i písně, které nově objevujeme s Lieder Company. Bývají sice hodně těžké na naučení a dlouho mi vždycky trvá, než se přinutím začít, ale když už se naučím noty a slova a můžeme na nich muzikantsky pracovat, zažíváme úžasné zkoušky. Jsem moc ráda, že jsem se dostala i k tomuto písňovému repertoáru, i když jde o skladby skutečně náročné. Zaznívají ve francouzštině, ruštině nebo angličtině. Koncert Známě neznámí se uskutečnil v září v Praze na Novoměstské radnici a byl to v pořadí můj druhý koncert. Už se těším na další sezonu, kde mě čeká spousta přenádherné hudby.

Láká vás i pronikání do jiných žánrů?

Když mi to život nabídne, nebráním se. Už jsem nahrála dvě CD s metalovou kapelou. Byla jsem přizvána, abych v pár písních využila svůj operní hlas – dvě jsou vokálové a jedna s anglickým textem. To byla zajímavá zkušenost. Dřív jsem také zpívala s folklorní kapelou, což mi dalo hodně, neboť mne to lépe připravilo právě na písňový repertoár. Písně se totiž nedají zpívat operním stylem, člověk se musí trošku krotit. Když jsem do kapely přišla na zkoušku a předvedla jsem se s plnou parádou, kluci mi říkali: „Jani, takhle se folklor nezpívá, uber!“ A když jsem měla pocit, že skoro nezpívám, byli téměř spokojení. A také jsem si už vyzkoušela starou muziku s Ars Cameralis. Zkrátka, když je příležitost, jdu do toho.

Co si zpíváte s dětmi doma?

Co ony chtějí. Lucinka mne moc zpívat nenechá, tak si jede sólo. „Já sama, já sama,“ volá. Štěpánek chodí u nás do divadelního sboru i do dětského sboru ve škole, odkud nosí písničky, a sám mne prosí, ať s ním jdu zpívat. Hrajeme si, že máme hodinu, a musím říct, že mě to s ním baví. Také si společně zazpíváme lidové písničky, které se učí při hraní na flétnu. Spolupráci se synem se nebráním (smích).

Jak došlo na vaši spolupráci s BBC Symphony Orchestra?

Za to může skvělý pan dirigent Jiří Bělohlávek. Díky němu jsem se dostala k těmto nádherným příležitostem a mohla jsem si užít špičku v oboru. Stejně tak mne i přizval ke spolupráci při pohřbu Václava Havla, kde jsem zpívala altové sólo v Rekviem Antonína Dvořáka. Věřil mi.

Která další zvučná dirigentská jména byste ráda připomněla?

Vážím si určitě všech… Jsou to Serge Baudo, Gerd Albrecht, Manfred Honeck, Ondrej Lenárd, Petr Altrichter, Leoš Svárovský, Tomáš Hanus, Andrej Borejko či Dennis Russell Davies a další. A teď jsem ráda, že přijel do Brna Jakub Hrůša zkoušet operu Z mrtvého domu. S ním mám zase nádherné zážitky s Metropolitním symfonickým orchestrem Tokyo, kde jsme nastudovali Dvořákovu Stabat Mater. Když mi tenkrát tokijský orchestr zaťukal po mé árii, byla jsem naprosto unešená.

Jaké je japonské publikum? Říká se, že uznalé, ale distingované…

Pamatuji si, že děkovačka byla veliká a podpisová fronta po představení ještě delší. Diváci na nás čekali a my se podepisovali asi hodinu. Dokonce měli nakoupené z internetu i mé CD a já podepisovala booklety. Fotky byly samozřejmostí. Jsou naprosto připravení! To CD mne tentokrát opravdu překvapilo.

A kde je publikum nejlepší?

Všude je skvělé, ale nejlepší jsou Brňáci. Tady jsem doma, tady je mi nejlíp.

Je místo, kde byste si ještě ráda zazpívala?

Nikdy jsem nebyla v Americe. Byla jsem v Číně i Japonsku, Evropu mám téměř procestovanou. Teď pojedeme s operou do Dublinu inscenovat Traviatu.

Jak fungují vaše hostování, máte manažera?

Vždy mne někdo k hostování přizve. Manažera mi dělá můj manžel, který za mne řeší obchodní záležitosti a podmínky spojené s vystupováním. A také se mi stará o reklamu, když má čas. Například vytvoří plakátek s mým programem na další měsíc pro sociální sítě.

Co vás v této sezoně ještě čeká?

Teď právě zkoušíme operu Z mrtvého domu. Potom budu jezdit do Ostravy, kde se bude uvádět Prodaná nevěsta. Na únor se zase u nás v divadle chystá Veselá vdova, kde mám part Praskowii. Největší role v této sezoně mne čeká ve Falstaffovi, tam si zahraji Mrs. Quickly. Na to se moc těším, protože jde o ansámblovou operu, kdy budeme skoro pořád všichni na jevišti a asi se ani moc nezastavíme, protože režii má Ondřej Havelka a u něj to bývá akční. A v červnu přijde na řadu ještě Salome.

Máte ráda, když operní pěvec předvádí i akci?

Jsem na to zvyklá od začátku. Vždy jsem byla typ mezzosopránových „kalhotkových“ rolí, takže jsem hrála kluky. Ti jsou v operách vždy nejakčnější a nejrozlítanější. Proto si mne režiséři asi také do těchto rolí vybírali. Vždy jsem měla hodně energie. Ovšem nastal okamžik, kdy si mne začali vybírat i dirigenti, což jsem brala jako uznání, říkala jsem si, že to znamená, že už jsem se asi naučila i zpívat (úsměv).

Na co byste diváky pozvala v tuto chvíli?

Třeba hned v neděli 9. října na Carmen. A pak určitě na nové uvedení Z mrtvého domu v rámci festivalu Janáček Brno nebo na naše nádherné Hry o Marii. Všechny naše inscenace určitě stojí za vidění. Myslím, že v Brně produkujeme skvělá představení, záleží pouze, jestli chcete vyrazit i s dětmi. Rodičům bych doporučila Lišku Bystroušku, Čerta a Káču nebo Kouzelnou flétnu.