Exkluzivně pro Brňana: Jiří Denisa Procházka

  • Foto

    redakce (REJ), archiv Jiřího Denisy Procházky

Osmadvacetiletý Jiří Denisa Procházka patří nyní mezi nejúspěšnější české bojovníky MMA. Je mistrem v polotěžké váze japonské organizace Rizin, odkud přestoupil do nejprestižnější organizace UFC. Charakterizuje ho atraktivní a do jisté míry netradiční způsob zápasení. Jaké byly jeho začátky? Pral se s klukama ve škole? Musel měnit způsob tréninku v době pandemie koronaviru? Na tyto otázky odpovídal zpravodajskému portálu BRŇAN v Jetsaam Gymu v Brně na Vinohradech, kde pravidelně jako profesionální zápasník bojových sportů trénuje.

Na úvod dovolte trochu osobní otázku. Pocházím totiž z Trstěnic na Znojemsku a vy jste rodák ze sousedních Hostěradic. Jaké bylo vaše dětství? Rval jste se už třeba jako kluk se spolužáky ve třídě?

V Trstěnicích mám oblíbené místo. Před vesnicí, když jedete od Skalic, tak odbočíte vpravo na polní cestu a jedete pořád do kopce a na vršku stojí kříž. Tam jezdím, tam si jezdím odpočinout. V dětství jsem měl totální svobodu. Když to srovnám s dnešními dětmi, jak jsou uvědomělé, jak přemýšlejí o své identitě a kalkulují s různými věcmi, tak je to úžasné. Byl jsem jako kluk nespoutaný a celé dětství jsem si hrál a vyhrál jsem si tam. A to mě možná drží v tom duchu, že chci dělat bojové sporty a makat a nemluvit jen o sobě, ale být něčím. S klukama jsme se rvali úplně běžně. Byly tam třeba nějaké neshody a v té době bylo normální, že se to řešilo rvačkou, kdy jsme se lehce pomuchlali. Když jsem byl pak teenager, tak jsem si tím vlastně budoval sebevědomí do budoucna.

Při startu kariéry jste začínal s thajským boxem. Co vás k této tvrdé chlapské disciplíně táhlo? Zkusil jste si i klasický box?

K thajskému boxu mě přivedli kamarádi, na které jsem vždycky dal. Jeden kámoš mi ukázal na počítači thai box a MMA. Na internátě jsem pak potkal kamaráda, který dělal thai box, tak jsem ho poprosil, jestli mě nevezme s sebou na trénink. Vzal mě, koupil jsem si vybavení a tehdy to začalo.

Před deseti lety jste vybojoval titul českého šampiona v thajském boxu a přešel jste do MMA, kde jste v roce 2012 hned v prvním kole porazil Stanislava Futeru. Proslavil vás přitom agresivní styl. Je podle vás agresivita jeden z rozhodujících faktorů?

Tehdy to nebyla ani tak agresivita jako spíš strach. Měl jsem strach z prohry a z toho, že to nezvládnu, proto jsem od začátku kola nenechal toho druhého kluka nic udělat. Prostě jsem jel v panické hrůze a jenom jsem ho převálcoval tou agresivitou. V MMA jsou menší rukavice a ty rány pěstí tam jdou víc cítit (ukazuje rukama), takže když je ten druhý klidnější, je pak rychle konec.

Řadu důležitých zápasů v MMA jste pak dokázal rozhodnout do dvou minut bez ohledu na styl soupeře. Je to záměr ukončit boj třeba hned v prvním kole?

To, že jsem pak po prvních zápasech v začátcích a po nahlédnutí do MMA zjistil a objevil, že si s tím můžu trochu hrát, to bylo jak z jiného světa. To spíš ukončování zápasů bylo na úkor toho, že jsem se prostě bál. Prostě mě hnal dopředu strach.

Když se připravujete na duel, studujete s trenéry soupeře na videu? Probíráte taktiku a upravujete trénink na zápas právě podle stylu protivníka?

Ano, připravuji se tak, je to důležitá část bojové strategie. Nejeden stratég prohlašoval, že znát sám sebe je půlka vítězství. A znát strategii soupeře je jisté vítězství. Rozebíráme jak takticky, tak strategicky, co se bude používat v zápasech na začátku, v čem je síla soupeře na začátku, uprostřed a na konci, když je zadýchaný, jaký je v postoji, ve wrestlingu a na zemi. Pak je tam i otázka, když se dívám na svůj styl, s čím on na mě přijde, protože je dobré vidět svoje slabiny a dívat se na to očima svého soupeře, jakým způsobem on na mě půjde, co bude jeho strategie a zvolit na to pak vhodnou medicínu.

Loni jste podepsal kontrakt v lize UFC s cílem utkat se o titul šampiona této prestižní organizace a o půl roku později jste v prvním zápasu Oezdimira knockoutoval po necelé minutě. Vsadil jste opět na agresivní rychlý nástup? Co podle vás rozhodlo, že jste hned v prvním zápasu UFC potvrdil pozici momentálně nejlepšího českého borce MMA?

Nastoupil jsem s taktikou, kterou jsme si s týmem určili. Možná jsem to i přepísknul s tou agresí a šel jsem do toho až moc agresivně. Už tam nebyl strach jako v začátcích, šel jsem do oktagonu naburcovaný a byl to pravý opak – sebevědomí nebylo tak dole, že jsem si dovolil takhle tam stát s rukama dole (ukazuje postoj). A jak diváci viděli, bylo to neprofesionální a dost riskantní. Pracuji s věcmi, s aspekty boje, o kterých protivníci moc neví. Spíš se snažím pracovat s tělem jako nástrojem, který poskytuje určité prostředky a snažím se naplno prostředků využívat, což si myslím, že spousta těch bojovníků nedělá, že jenom trénují.

Jinak UFC je nejvyšší liga, kde máme nejlepší komfort a zajištění. Když chceme a máme zájem, můžeme se nechat rozebrat v UFC Performance Institutu v Las Vegas, kde vás proklepnou skrz naskrz, naměří všechny možné hodnoty, předepíší vám trénink na míru, který pro vás bude nejideálnější. Před zápasem je o vás postaráno, máte tam jídlo a stravenky pro celý tým. A když neberu UFC jako takové, tak pod tím je to čistě práce toho samotného jedince, případně klubu, jestli se o něj stará.

Ve druhém zápase jste letos začátkem května po čtyřech a půl minutách knockoutoval světovou trojku, Američana Dominika Reyese, kterého jste sundal úderem lokte z otočky. Bylo těžké se na tento zápas připravit v době pandemie koronaviru, když jste před tím bojoval v ostrém duelu loni v červenci?

Když máte zázemí, jaké mám tady v brněnském Jetsaam Gymu, tak to těžké není, protože trenéři a lidi kolem mě si uvědomují, že už jsme někde jinde, tvoříme něco víc a věnuje se tomu patřičná pozornost. I když jsou tělocvičny zavřené, tak jako profesionální sportovec jsem mohl trénovat, i když ne vždy to bylo ideální. Třeba jsem musel shánět sparringpartnery, protože ne všichni se dostali do gymu a nemohli třeba zápasit a mít z toho peníze. Příprava byla dlouhá, trvala půl roku, ale to je život a v něm jsem radši než mít úplně ideální podmínky. Jsem takový, že potřebuji dost času, abych si sám trénink nastavil v hlavě. Dívám se na sebe jako na nástroj k tomu, co potřebuji. Potřebuji jíst, regenerovat a trénovat. A teď je otázka, jak trénovat. To si řekne můj pocit v těle, co bude pro mě nejlepší.

Jak vypadá váš běžný den? Kolik hodin trénujete a kolik času věnujete relaxaci a odpočinku? Jak moc tréninky ovlivnila epidemie covidu?

Je to ovlivněno tréninkovými jednotkami, už to neberu jako povinnost, že musím trénovat, ale beru to jako životní styl. S tím je spojené i jídlo, takže nejím, co mi přijde na mysl a všechno podléhá bojovému sportu a umění.

Je české sportovní prostředí připravené na bojové sporty? Je třeba sportovní medicína připravená na bojové sporty, které tady dlouho nebyly a fungovaly spíše na amatérské úrovni? Spousta sportovců se totiž dřív jezdila léčit do zahraničí.

Občas jsou ještě v této oblasti mezery, ale na druhou stranu tu máme špičky. Mezi sportovními lékaři jsou odborníci, kteří ví, co dělají, jsou to profesionálové, kteří berou své povolání vážně. Já bych se k nim běžně nedostal, tak je musím hledat. Většinou je to na doporučení lidí, které znám – ať už je to doktor, chiropraktik, masér.

Spolupracujete s organizací AIM kempy, která razí revoluční myšlenku, že se snaží pracovat s dětmi už od útlého věku a mají pro ně ideální sportovní vyžití, které dost chybělo. Jak vnímáte myšlenku AIM kempů?

Mě se to líbí. Minulý rok jsem měl na AIM kempu svou prezentaci. Trenéry, kteří vedou děti, obdivuji, protože během toho týdne to musí být pořádný čardáš (úsměv). Je důležité, aby takový kemp dal dětem to, co jim má předat. Byl tam bojové sporty, například judo nebo zápas. Nejde jen o to dát jim zajímavý týden jejich života, ale nějakým způsobem je do toho sportu vtáhnout a vzbudit v nich chuť sportovat, aby u toho ty děti zůstaly a nešly si zase zpátky sednout k počítači. Děcka se tak věnují tělesnému cvičení a budují tak svůj charakter. A pak budou mít velkou výhodu oproti těm, kteří jsou zalezlí u počítačů a kašlou na pohyb a sport.

Kolik lidí tvoří váš tým? Máte v něm kromě trenérů třeba i mentálního kouče a člověka, který vám radí s výživou a máte třeba speciální jídelníček?

(chvíli přemýšlí a počítá) Můj tým tvoří deset jedenáct lidí a dejme tomu sedm je v mém blízkém okolí. Člověka, který by mi sestavoval jídelníček a radil s výživou, nemám. Od začátku kariéry je podle mě na tom samotném člověku, aby poznal svůj somatotyp, jak rychle tráví jídlo a jaký má metabolismus, co, jak a kdy si může dovolit. Pakliže to člověk nedělal, tak je dobré mít někoho, kdo mu s tím poradí, ale pořád je to hlavně na něm.

Jakým koníčkům se ve volném čase věnujete? Máte na ně vůbec čas nebo se spíš chystáte na to, co vás ještě čeká?

Všechno podřizuji svému životnímu stylu, který je spojený s bojovým uměním, ať už je to regenerace nebo se jdu jen tak projít, tak vždy přemýšlím, jak by se mi to hodilo do tréninkového plánu. Nebudu třeba pařit hry, které sice dělají člověku dobře, ale jsem pak z toho ztuhlý. To se raději půjdu protáhnout a projít se na čerstvém vzduchu. Hodinku se projdu, abych rozpohyboval tělo, protože touto činností tělo aktivně regeneruje. Využívám třeba celotělovou nebo lokální kryoterapii v partnerském programu Mráz léčí, využívám tam i masérské služby nebo třeba regenerační metodu v podobě lymfokalhot. U partnera Nuovo Therapy mám regenerační program s různými zářiči, které urychlují regeneraci a zotavování těla po výkonech. Taky se sám otužuji, chodím do sauny a podobně.

Díky vaším výkonům se dá mluvit o velké popularitě. Jak se s tím srovnáváte? Vím, že spousta sportovců má s popularitou problém.

Já to tak nehrotím. Celou dobu od začátku kariéry vím, kam mířím a vím, že to obnáší tyhle věci. Dokud si to člověk nezkusí, tak neví. Jsem rád, že můžu s lidmi sdílet to, že jdu tam, kam jdu. S trenéry jsme si řekli, že budeme za všech okolností stejní. A jak říká jeden z mých trenérů Jaroslav Hovězák: zlatého chleba se nenajíš. Proto chci být pořád normální, abych se lidem a fanouškům nevzdaloval. Občas mám manýry, že bych chtěl mít to a tamto, drahé auto a pěkné věci. Ale ono to jde ruku v ruce s kariérou. Když má člověk dobré vychování, dobře se vyjadřuje, je cílevědomý, tak pěkné věci jdou postupně s ním. Ono to pak samo přijde a člověk nad tím nebude zas tak žasnout, protože ví, že si tento životní styl zaslouží, ale nebude od toho odvozovat svoji identitu, dělat machra a povyšovat se.

Fotogalerie: 
Zdroj: 
Brňan (REJ)