Exkluzivně pro Brňana: Klára Kubíčková

Kilometry s dětmi přináší spoustu rad a tipů, jak na výlety. Jeden z nich zní: je dobré být v suchu a mít co jíst.

  • Foto

    archiv KK

Novinářka na volné noze s výrazně ekologickým smýšlením a matka čtyř dětí, to je Klára Kubíčková. Deset let psala pro Mf Dnes, v současné době spolupracuje s časopisem Vlasta. V roce 2017 získala ocenění Ekopublika za článek Uhranutí Šumavou. Je jednou z autorek knihy o českých a slovenských rebelkách Kapky na kameni a nyní jí čerstvě vyšla kniha Kilometry s dětmi.

Jste novinářka, sama píšete recenze na knihy. Jaké to je psát knihu vlastní?

Není to moje první kniha, ale první, kterou jsem napsala sama bez kolegyň a spoluautorek. Takže je to asi hlavně takové to „jít s kůží na trh“. Jsem tam za sebe a nemám dramaturga, jen redaktorku, která vidí až celek. Co když to bude moc banální? Nebo naopak moc velká divočina? Provozně je to pak hlavně psaní po nocích, protože nás živí písmenka, která píšu do práce. Takže jsem v lednu a v únoru psala po nocích další písmenka navíc.

Je pravda, že titul Kilometry s dětmi není úplně váš nápad?

Měla jsem skoro napsáno, věděla jsem, jak a co chci říct, ale nevěděla jsem, jak se bude kniha jmenovat. Hlavou mi šly samé výlety, batohy, děti, trasy, ale pořád to nebylo ono. Na Silvestra jsme dělali velký výlet z Kuřimi na přehradu, kde mají chatu kamarádi, a už se stmívalo. Vybalili jsme termosku s polívkou, dali si s těmi kamarády pivo na Princezně, děti pobíhaly kolem a my jsme měly s kamarádkou Petrou, dohromady máme devět dětí, asi tři minuty času pro sebe. A já jsem v tom kratičkém čase stihla trochu lamentovat, že nevím, jak se bude moje vysněná kniha jmenovat. Ten den Ronja ztratila po cestě dřevěný meč. Další den jsme ho šly hledat, jen v opačném směru, takže jsme se v jedenáct dopoledne ocitli zase na Princezně a už z dálky se ke mně Petra blížila a volala na mě: Zdál se mi o tobě sen a v tom snu jsem viděla název tvojí knihy – Jmenovala se Kilometry s dětmi! Meč jsme nenašly, ale název sedl jak prdel na hrnec!

Co bylo hlavním impulsem k sepsání výletů? Dotazy okolí, jak to vůbec provést a zvládnout – a navíc bez auta?

Vlastně ano. Každou chvíli se mě někdo ptal, jak to dělám. Jak se mi vejdou věci do batohu. Jak to, že se nebojím, že nám to ujede. Že děti budou frflat „Kdy už tam budem?!“ Tak jsem si řekla, že lepší, než to pořád opakovat, to raději sepíšu.

Od kolika let s dětmi cestujete vy?

Mým nejstarším synům je 21 a 19 let. Jezdila jsem s nimi odmala, skautovali, vařila jsem na jejich skautském táboře, pořád jsme někam chodili. Do lesa, do hor. Já potřebuju vidět horizont, a to ve městě moc nejde. Když jim bylo deset a jedenáct, narodil se mi Kuba, hned první léto jsem ho nahodila do nosítka a ve výletech jsme pokračovali. Velcí kluci se pak trhli, chvíli jsem jezdila jen s Kubou, a to bylo jednoduché, jedno dítě, žádné dítě: prošli jsme Šumavu, Tatry, Banát. Když měl Kuba šest, narodila se Ronja, první dva roky to šlo dobře, ona v nosítku, Kuba za ruku. Teď je paradoxně to nejnáročnější období – Kuba bude mít deset a šel by klidně dvacet kilometrů, ale Ronja nechce už tolik nosit, chce chodit po svých, a to nás trochu brzdí, protože ujde tak osm devět kilometrů. Za mě ale platí, že když dítě chodí, má dostat vlastní batoh a jde se. Pomáhá nám k tomu i lesní školka, děti jsou prostě zvyklé být venku, nést si v batohu svačinu, pití a pláštěnku a prostě šlapat.

Jak důležité je dobře zvolit trasu pro děti s ohledem na jejich věk?

Důležité to je, ale důležitější je spíš správná motivace. Jasně, že nemůžu naordinovat dvouletému dítěti dvacet kilometrů – teda můžu, ale většinu trasy ho ponesu a je dobré s tím počítat. Spíš volím trasu s ohledem na moje síly – klidně přejdu hory s dítětem na zádech, ale je dobré být v suchu a mít co jíst.

Vycházíte z osobních zkušeností. Kniha je doplněna fotografiemi z vašeho rodinného alba včetně portrétů vašich dětí – od začátku jste chtěla jít touto poměrně hodně osobní cestou?

Od začátku jsem chtěla napsat knihu ne jako návod, ale jako naši vlastní zkušenost. Nikomu neradím, jen říkám, jak to máme my. Každý rodič je jiný, každé dítě taky. Instantní rady neexistují. Jen mám zkušenosti, které sdílím. Když se to s někým protne, budu ráda. Když ne, třeba si z toho vezmete aspoň pár triků. Třeba to, že nepotřebujete nakoupit super vybavení nebo že se hodí vzít s sebou náhradní ponožky, univerzální šátek a necpat si do batohu banány a jogurty, když je vedro a hrozí, že to zvodnatí nebo že banány rozhňácáme.

V knížce zmiňujete pro děti důležité „magnety“ na trase – na co děti nejlépe nalákat? A jak důležitý je cíl? Nebo i cesta je cíl?

Děti mě učí, že cesta je cíl. Já bych někdy tak šla nahoru na kopec! A ony by stály pod kopcem a lezly po kládách nebo se dloubaly v kalužině! Dělám kompromisy, mám v záloze kratší trasy, abych mohla improvizovat. Magnetem jsou kešky, zříceniny, vodopády, koupání, hranolky v hospodě v cíli…

Jak se pobavit cestou a případně zamezit dotazům „kdy už tam budem“ – i to v knize radíte?

My hrajeme cestovní hry, ke kterým ale nepotřebujeme žádné vybavení. Hádanky ve stylu Jak se jmenovala lokomotiva našeho vlaku, Kam doteče voda z téhle řeky, Kolik jsme už cestou potkali psů. Hrajeme slovní fotbal, Myslím si zvíře nebo Řekni mi, jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo. Často si vyprávíme příběhy. Kuba měl období, kdy chtěl dokolečka vyprávět o bitvě o Británii nebo o husitech nebo o pravěku. Takže jsme i taková škola za chůze. Většinou to neplánuju, prostě cestou narazíme na informační tabuli o tom, jaké bylo osídlení v místě, kde jdeme,  a už to jede…

Kapitolu věnujete také balení na cesty. Máte nějaký „papírový“ seznam, který před cestou vytáhnete, nebo už vše nosíte v hlavě?

Papírové seznamy neumím. Večer před cestou snáším na hromadu na gauč věci, když se mi to zdá všechno, naskládám to do batohu a je to.

Jaký je rozdíl mezi jednodenním a týdenním výletem?

Velký. Ale mezi výletem na dva dny s přespáním ve stanu a tím týdenním už moc ne. Záleží na tom, jak moc neseme vodu, jestli to je puťák, nebo jestli máme někde základnu a vyrážíme paprskovitě z jednoho bodu každý den.

Lze s dětmi v přírodě i přespat?

To je naopak velmi žádoucí! Děti to milují. Staví stan, chystají si „postýlky“ ze spacáků, Kuba teď nejraději spí pod širákem pod celtou. Naštěstí už unese svoji malou gemmu.

Dotýkáte se i vaření na výpravě. Jak na to?

Ešus, voda, lžíce, pár ingrediencí a sirky. Je zbytečné tahat kotlík a trojnožku a dvě kila brambor a cibule. Když vím, že budeme vařit, stačí někdy jen směs na kaši a ovoce nebo něco na opékání, to bych radila začátečníkům. Vaříme i na sněhu, nosím s sebou malý plynový vařič a ešus, ve kterém děláme kaši nebo domácí instantní polévku.

Dá se s dětmi vyrazit v každé roční době a za každého počasí? Souzníte s názorem, že neexistuje špatné počasí, ale jen špatně oblečený turista?

Přesně tak. Tím, že děti mají trénink z lesní školky, mají často mnohem funkčnější oblečení než já. V zimě beru jedny teplé podkolenky do zásoby pro každé dítě, náhradní rukavice a malé děti mají merino kuklu. Vyplatí se i funkční prádlo a funkční tričko, když nesete do kopce dítě v nosítku, zapotíte se, i když je pod nulou – a je dobré neprochladnout, když pak nahoře zastavíte a vzbuzené dítě z toho nosítka vyndáte.

Kromě tipů, jak se vybavit na cesty, obsahuje publikace i 10 výletů. Podle čeho jste vybírala a kam čtenáře lákáte?

Nepíšu ráda itineráře výletů, často si nepamatuju přesně trasu, někdy improvizujeme. Na druhou stranu ráda fotím rozcestníky, takže se dá pak trasa podle nich dohledat. Máme oblíbená místa, která chodíme často v různých ročních dobách, a je krásné vidět, jak se ta místa mění. Třeba cestu z Ochozu do Brna nebo naše oblíbené Východní Čechy – Broumovský výběžek, Ostaš, Broumovské stěny, Adršpach, Teplické skály. Tam je krásné jaro, zima i podzim, jen léto je tam jak na magistrále.

á se zažít dobrodružství i kousek od Brna?

No jasně. Jeďte na konečnou jedničky do Řečkovic a jděte přes Medlánecké kopce. Nebo z Obřan na Panskou líchu. Osmičkou do Líšně a dál třeba do Mokré.

Kde s dětmi jste byla nejdál?

V Rumunsku, v pohoří Tarcu a v Banátu. Kuba to tam miloval, nekonečné lesy a louky…

Je sympatické, že se v knize objevuje i vaše sebereflexe. Do jaké míry je vhodné být dobrodruh, ale zároveň nezapomenout ani na zodpovědnost právě za děti?

No jo, já bych byla dobrodruh, s jedním dítětem v nosítku to taky jde, ale když je dětí víc, je potřeba balancovat, co dá to nejmenší a nenudit to větší. Bereme rádi sparingpartnery, děti se vyblbnou s kamarády a ani si nevšimnou, že šlapou.

Jak moc je podle vás důležité s dětmi zážitky z cest mapovat?

Já jsem líná na vedení deníků z cest! Zapomínáme! Máme fotoalba, ale nejsem moc dobrá v jejich udržování a katalogizaci. Když jsme ještě kupovali papírové jízdenky, lepili jsme je do alba, ale co používáme aplikaci na nákup jízdenek, je to horší. Kuba si plete zážitky z Bavorského lesa s těmi z Nízkých Tater, Vysoké Tatry se Slovenským rájem, Karpaty s Beskydy… Vylezl v pěti letech na Sněžku, ušel tehdy šestnáct kilometrů, foukalo, nejezdila lanovka, nahoře se vydrápal do Polské boudy a tam si sedl u stěny a usnul – ale nejsou z toho fotky, protože jsme byli všichni dost vyčerpaní na to, abychom ještě nahoře pořizovali selfíčka. Ale zrovna tohle byl tak silný zážitek, že si ho pamatujeme.

Kromě samotného putování zmiňujete i potkávání s lidmi na cestách, protože „venku mizí bariéry“. Jak toto považujete za důležité a která setkání se stala vaší „srdcovkou“?

V Rumunsku jsme potkali Čechy z Ostravy, se kterými jsme dodnes v kontaktu na facebooku, v Tatrách kouzelného dědečka, který nám dal šišky z borovice limby. Největší srdcovka jsou ale asi kluci lesníci z výletu na Šumavu. Tam jsme jeli s Hnutím Duha, parta lidí, kteří se předem neznali, ale chtěli vidět, jak si les poradí s kůrovcem a jak ho řeší na české a na německé straně. Dojeli jsme na Soumarský most, osm hodin vlakem, ráno před sedmou první celodenní výprava, dvacet kilometrů. Borci nevěřili, že ta ženská s dítětem v nosítku neodpadne po prvních dvou kilometrech. Když jsme vyráželi druhý den, přišel ke mně jeden z nich a ptal se, jestli nechci, aby mi vzal batoh – měla jsem Kubu na zádech a batoh na břiše, jsem tak zvyklá. A řekl mi, že se omlouvá, že mi pomoc nenabídl už den předtím, ale že si říkal, že čím dřív to vzdám, tím líp pro mě. A že jim odpoledne došlo, že to nevzdám a to dítě že je super parťák. Pak jsme s nimi jeli ještě do Jeseníků, když udeřil kůrovec tam.

Kniha je na světě. Co jí říkají vaše děti?

Děti fascinuje, že v knihkupectví leží na pultě kniha, ve které jsou jejich fotky a kterou napsala jejich máma. Ale ta fascinace trvala si pět minut, jinak to neřeší.

Nelíhne se vám už v hlavě pokračování?

Ano! Máme v plánu jít Stezku Českem po hranici se Slovenskem, projít s batohem celou hranici od severu k jihu. Takže pokračování už nebude lážo plážo jednodenní základ, ale pěkně bivaky, žďáráky, tři týdny jen na cestě.

Kdy jste vůbec psala? Spolupracujete s Vlastou a péče o děti je také docela slušný kolotoč...

No právě… Bezprostředně po odevzdání rukopisu jsem navíc naskočila do dalšího knižního kolotoče, s Jihomoravskou komunitní nadací vydáváme k prvnímu výročí tornáda ještě knihu o tornádu v Moravské Nové Vsi. Takže teď přehazuju výhybky mezi Vlastou, píšu ještě pro Universitas a k tomu se snažím dělat trochu promo Kilometrům a finišujeme tornádo. Už se těším, že o prázdninách zmizím do České Kanady a chvíli nebudu muset produkovat žádná písmenka.

Už máte plán, jak bude vypadat vaše léto?

Kéž by to léto trvalo aspoň čtyři měsíce! Kdybych měla stihnout všechno, co chci, musela bych mít taky prázdniny jako mají děti. Takhle budu trochu žonglovat s prací a časem, ale ráda bych šla tu Slovenskou hranici, taky Českou Kanadu, tam máme tábor a milujeme to tam, máme kamarády v Pomalší a chceme s nimi do sousedních Novohradských hor…

Fotogalerie: