Kočičí kavárna je v Česku fenoménem posledního desetiletí, i když v cizině to není věc úplně neobvyklá. V Brně sídlí na Kolišti a od podzimu 2019 ji provozuje Kristýna Daňková. Na rozdíl od jiných kaváren nenabízí kočky k adopci, ale kočičkám přímo v kavárně poskytla nový domov.

Kdy jste začala přemýšlet o kočičí kavárně?
Nápad nebyl úplně můj. Zrovna jsem se vracela ze zahraničí, kde jsem delší dobu žila, když mne kamarád upozornil na inzerát původní majitelky, která kočičí kavárnu prodávala. V minulosti jsem často brigádničila v restauracích, barech a kavárnách a otevřít si kavárnu byl vždycky můj sen. Jen jsem si myslela, že k jeho splnění dojde o něco později. Ve výsledku jsem ale ráda, protože později bych možná už na jeho realizaci neměla sílu. I teď je to náročné, zvlášť v kovidové době. Provoz jsem zahájila na podzim 2019, a než jsem se stihla rozkoukat, tak jsme museli zavřít. Ke kočkám a obecně ke zvířatům mám velmi kladný vztah, takže jsem přemýšlela opravdu jen pár dní, proč do toho nejít.

Jak je to s kočičími obyvateli, jsou v kavárně od začátku?
Do kavárny jsem sháněla novou partu, protože původní kočičky si přála dát majitelka k adopci. Pocházely z útulku Kočky SOS Hodonín, což je snad největší jihomoravský útulek, a právě tam mi také poradili, jak vybrat kočky, které by byly spokojené uvnitř, společenské a snášenlivé vůči ostatním kočkám a také k lidem. Původně jsem také zvažovala adopční variantu, ale nakonec jsem se rozhodla nabídnout přímo v kavárně kočičkám domov. Adopční koncept obdivuji a vím, že se jiným kavárnám daří kočky umístit, ale zase to má nevýhodu, že kočička mění domov vícekrát. Kočka se drží místa. Moje kočky v kavárně bydlí a my všichni k nim chodíme na návštěvu. A já mám ten benefit, že je ještě chodím krmit (smích).

Jaké by měla mít kavárenská kočka předpoklady?
Nejde o to, že by kočka měla splňovat nějaké podmínky. Důležité je, jaký má charakter a aby byla v kavárně spokojená. Když se kočičce nebude v kavárně líbit, bude mít tendence utíkat, může být agresivní, což není ideální… Kavárenská kočka musí být v kavárně spokojená. Musí jít o kočičku, která nemá potřebu chodit ven, nesmí být dominantní, umí vycházet s lidmi a má zájem vyhledávat s nimi kontakt. Všechny kočky, které v kavárně máme, by velice trpěly, kdyby byly zavřené u někoho doma samy a jen by čekaly, až se jejich člověk vrátí z práce. Pak by vyžadovaly zvýšenou pozornost, která by majiteli až nemusela být příjemná. Věřím, že kočičky z naší kavárny jsou na správném místě – mají dost pozornosti od lidí i ostatních koček. Za kovidu sice byla situace trošku jiná, ale zvládli jsme to. Chodila jsem za nimi i vícekrát denně a občas s nimi i v kavárně přespávala. Období bez návštěvníků trošku kočičky změnilo. Třeba Kira ráda chodívala za pány se strništěm či lehkým plnovousem a ráda se otírala o jejich obličej. Je to velký mazel, i když trošku nemotora. Občas spadne na záda a dělá „jakobynic“. A teď si hodně zvykla na mě. Ale pořád jde o kočky kontaktní a přátelské i k hostům.

Záleží třeba na věku či pohlaví?
Je to úplně jedno. Máme v kavárně třeba Míšu, který je hluchý a má astma. Samozřejmě, že kočka musí být v rámci možností zdravá, ale zrovna Míša, protože neslyší, nemůže ani nikam ven. Na druhou stranu je nebojácný a velice společenský – je přátelský k ostatním kočkám i k lidem. Kavárna je pro něj ideálním místem. Konkrétně Míšu jsem vyhlížela tři měsíce.

Kolik koček teď kavárnu obývá?
Ideálně bych ráda, kdyby jich bylo šest, aby měla každá dostatečný prostor. V době zahájení provozu se nám to trošku střídalo a teď jich máme pět. Nejnověji přibyla mezi čtyřnohými obyvateli Terezka, která vypadá jako kříženec ruské modré. Terezku našli asi v roce u silnice – jde o jedinou kočičku, která si neprošla útulkem, ale je nalezenec. Starala se o ni babička jedné z brigádnic útulku. Babička však onemocněla, takže se kočkám hledal nový domov. Jedna zůstane v rodině a Terezka, která je kontaktní a je zvyklá být uvnitř, přišla k nám. Je u nás asi týden, občas trošku zasyčí a mám pocit, že v noci i trošku dala za vyučenou Oldřichovi s Míšou, ale to se určitě srovná. Myslím, že to bude taková naše madam.

Oldřicha jste ještě nezmínila…
Oldřich je velký strašpytel. Má osm kilo a je to náš kavárenský Goliáš, který se ovšem umí leknout vlastního ocasu. Je trošku plašan, ale jinak velice mazlivý a moc rád si hraje – v ten okamžik i zapomene, že ho všichni chtějí sežrat (smích). Velice si oblíbil Kiru se Zacharym a hned, když jsem je do kavárny v květnu 2020 přivezla, se o ně začal ukázkově starat. Zachary je náš „dekorativní“ kocour, který má slabost na šlehačku – právě kvůli němu všechny  upozorňuji, ať si na kávu se šlehačkou dávají pozor. Mám dojem, že Terezka bude v tomto směru podobná.

Jaká jsou „lidská“ pravidla pro chování v kočičí kavárně?
Opravdu je potřeba dávat pozor, aby kočky nejedly nic, co nemají. Když doma dáte své kočce jednou za čas líznout šlehačky, nic se nestane, ale v kavárně by toho mohly kočky nekontrolovaně sežrat neúměrné množství. Ze zdravotních důvodů nelze kočičkám nabízet jídlo pro hosty. Když si zákazníci řeknou, mají pro kočičky k dispozici pamlsky zdarma. Absolutně neexistuje, aby kočka jedla něco ze stolu. Také je potřeba dávat pozor na hluk, rodiče by měli dohlížet na své děti, protože ne každé dítě ví, jak se zvířaty zacházet. Ideálně kočky netahat proti jejich vůli a počkat si, až za vámi přijde. U nás i v každé kočičí kavárně, kde jsem byla, je menu, kde má kavárna napsaná svá pravidla, ke kterým patří kromě nekrmení nechat kočku spát a nebudit ji, když odpočívá. Předpokládám ale, že všichni, kdo navštěvují kočičí kavárny, mají kočky rádi a už s nimi někdy přišli do kontaktu, tak určitě není jejich úmyslem kočky trápit. Našeho Míšu, protože je astmatik, je třeba nechat při hře trošku odpočinout, aby se příliš nezadýchal. Když je v zápalu, občas zapomene. Ke kočičkám máme na stole také jejich charakteristiky, aby si o nich návštěvníci
mohli něco přečíst a věděli, co od nich mohou čekat, než se s nimi pustí do hry. Pak ví, že Oldřich utíká, protože je prostě bázlivý.

Tušíte, co se děje v kavárně v noci?
Většinou to poznám podle toho, jak to ráno v kavárně vypadá. Někdy najdu převrženou židli. Občas se koná párty… vše koresponduje s tím, jaký zažily kočky v kavárně den. Mají zázemí i vzadu za kavárnou, ale většinou chtějí být v centru dění. Když přijde přes den méně návštěvníků a kočky mohou podřimovat, pak řádí v noci. Když jsou naopak vymazlené a dostatečně si s hosty přes den pohrály, musí to dospat.

Mohou hosté vnímat návštěvu kavárny také jako únik z běžného shonu?
Myslím, že každá z našich koček je velký terapeut. Věřím, že dokáží zlepšit náladu. 

Zjišťovala jste si něco o vzniku fenoménu kočičích kaváren?                                                                                                      Hodně jsem si o tom četla, ale původ kočičích kaváren je trošku zahalen tajemstvím, těžko říci, co je pravda a co jsou domněnky. Určitě by mne zajímala nejstarší kočičí kavárna ve Vídni, kam bych se jednou ráda podívala. Zaujalo mne také, že v Anglii se do kočičích kaváren zouvá. Všude je to nastavené jinak. V Japonsku mají třeba v kavárnách koček i pětadvacet, což už mi přijde opravdu hodně.

Proč Kočkafé Schrödinger?
Původně jsem uvažovala pouze o Kočkafé, ale zjistila jsem, že jedno už existuje jinde v republice, tak jsem to chtěla trošku odlišit. Schrödinger se jmenovala moje domácí kočička – a té jsem dala jméno podle pojmu Schrödingerova kočka, protože jsem studovala filozofii. Jde o myšlenkový experiment s úvahou, že může být kočka živá i mrtvá, což definoval Erwin Schrödinger, aby poukázal na problém interpretace kvantové mechaniky. Samozřejmě, že pokus se nikdy nerealizoval. Pojem Schrödingerova kočka může vyznít i trošku cynicky, ale pro mne jde o humornou spojitost a taky hlavně o jméno mého prvního kocourka. Řada lidí si určitě Schrödingerovu kočku vybaví také díky Terrymu Prattchetovi nebo Teorii velkého třesku. Už se mi ale stalo, že přišli hosté, kteří se tímto pojmem nesetkali. 

Kavárna teď funguje i jako galerijní prostor – to je nový nápad?
Tento záměr jsem měla už od začátku. Také v původní kavárně byly obrázky, ale vždy je vystavovalo víc umělců naráz. Já jsem měla spíš vizi autorských výstav, ale docela dlouho mi trvalo, než jsem vymyslela, jak v kavárně instalovat závěsný systém. Nechtěla jsem klasické hliníkové lišty. První výstavu jsme realizovali v létě 2020. Nedávno u mne vystavoval fotograf Richard Zahradníček a na jeho vernisáž přišla i výtvarnice Romana Štrynclová, které se náš
prostor zalíbil – a tak jsme se domluvily na současné výstavě, která byla spojená i s dražbou pro útulek SOS Hodonín. Jsem ráda, když výstavy zároveň mají nějaký dobročinný charakter. Romaniny obrazy z cyklu ZeMěKočky určitě budou v kavárně k vidění ještě minimálně do konce roku. Na obrazy se může přijít podívat zase nový okruh návštěvníků, což samozřejmě vítám. 

Pomáhá vaše kavárna i kočkám v nouzi?
Měli jsme u nás dobročinný bazárek pro KasPro, máme v kavárně kasičku pro Tibet, od SOS Hodonín prodáváme diáře a kalendáře. Tři z našich kočičáků jsou právě z Hodonína. S útulky se vždy ráda domluvím, i když v poslední době tato forma spolupráce trošku utrpěla kvůli koronavirovým opatřením.

Budete mít otevřeno i o Vánocích?
Do kavárny stejně musím chodit kvůli kočkám. Zavřeno budeme mít jen 24. prosince a 1. ledna, na Silvestra zavřeme o něco dřív. Nabízíme i punč, ten o Vánocích musí být. Vše o nás lze najít na facebooku nebo googlu.

Jaké máte plány do r. 2022?
Ráda bych ještě jednu kočičku. Uvidíme, co bude dál a co situace dovolí. Plány jsou veliké. Chtěla bych se víc věnovat kuchyni a rozšířit nabídku. Pořádali jsme filmové večery, klavírní koncerty – a do tohoto normálu bych se určitě ráda vrátila. Už dlouho máme naplánovaný i workshop na výrobu domácí kosmetiky, domlouváme přednášky – o cestování, se zvířecí terapeutkou, ale zatím jsme s ohledem na situaci nezvládli nic uskutečnit. Chtěla bych se vrátit i ke knižním bazárkům nebo uspořádat blešák. Naše oddělené prostory to dovolují – lidé si mohou zajít „jen“ na kávu, anebo i na bazárek. Na spoustu z těchto věcí se moc těším. Ráda bych je realizovala, ale… Uvidíme. Naše kavárna je tady proto, aby dala domov kočkám a aby se v ní lidé cítili dobře a návštěvu si užili. Když se akce povede a lidem se u nás zalíbí, je to to nejlepší, co se může povést.