Kukačky, Hlava Medúzy, Most!, to je jen pár seriálů z poslední doby, ve kterých vám Michal Isteník rozhodně nemohl uniknout. Od roku 2008 je členem Městského divadla Brno, kde má na kontě desítky rolí – začínal D´Artagnanem, neminul ho Valmont, ruská klasika a ani role šašků a moudrých klaunů. V Benátském kupci ztvárnil Šaljokova sluhu Lancelota po boku Bolka Polívka, v autorských Osmyčkách nás provádí dějinami jako Čeněk Udavač. Nyní má na domovské scéně před premiérou Světáků, kde se objeví v úloze fasádníka Prouzy, jehož na stříbrném plátně ztvárnil Vlastimil Brodský. A na televizních obrazovkách Michala brzy uvidíme jako jednoho z průvodců v novém dokumentárním cyklu brněnského televizního studia Futuretro.

Michale, neměl jste být původně pedagogem? Co vás přivedlo k divadlu?

Pedagogická fakulta byla nouzovým řešením, protože jsem se nedostal na DAMU. Vydržel jsem dva semestry na historii a geografii v Ústí nad Labem a pak už jsem si balil kufry a vyrazil směr BRNO – JAMU. Divadlo jsem začal hrát už na gymplu v dramatickém kroužku. Od první chvíle, kdy jsem se k „dramaťáku“ připojil, se divadlo stalo vášní hraničící až s posedlostí.

Pocházíte ze středních Čech, ale vyhrála JAMU a Brno – šlo o náhodu?

Spíš než o náhodu šlo o štěstí. Když jsem se nedostal na DAMU, zbortil se mi svět. Dnes jsem tomu rád. Díky neúspěchu v Praze jsem zkusil JAMU a dostal se do Brna. Prožil jsem harmonické dětství ve středních Čechách, ale duší jsem asi Moravák. Našel jsem tu nový domov…

Na vaší domovské scéně – v Městském divadle Brno – jste zaujal už před lety jako Prozorov ve Třech sestrách – dnes vás lidé vnímají spíš jako komika – nebylo ale těch niterních rolí ze začátku víc – a nestýská se vám po nich?

Máte možná pravdu, že dřív těch tragických rolí bylo trochu víc, ale to je dáno dramaturgií divadla. Necítím se být ani komikem, ani tragédem. Jsem něco mezi. A stejně tak jsem nejvíc doma v žánru tragikomedie, když se to proměňuje, stříhá…

Měl jste na kontě Cenu Alféda Radoka, Cenu Thálie, ale úspěch, který sahá za hranice „Devíti křížů“, jak se říká, přišel až s televizním seriálem – nepřijde vám to nespravedlivé?

Nespravedlivé to není… V Česku je mnoho lepších herců, než jsem já, a kdo nechodí do divadla, neví o nich. Divadlem se neproslavíte ani v Praze, natož v Brně. Já měl jen obrovské štěstí, že jsem dostal šanci a že ta první velká role přišla zrovna v Mostu.

Vím, že o Mostu se asi už ani moc bavit nechcete, ale přesto – jak ve vás vůbec lidé, kteří vás neznali z divadla, mohli Edu poznat?

To byste se asi museli zeptat Honzy Prušinovského. On si mě vyzkoušel v menší roli policisty v Trpaslíkovi a pak mi rovnou nabídl Most! Když jsem četl scénář, byl jsem strašně překvapený, do jaké role mě obsadil. Nejen rozsahem, ale typem. Honza mě uklidňoval, že to zvládnu. Byl trpělivý, naučil mě nebát se kamery, nehrát před ní atp. Myslím, že to od něj chtělo odvahu, a já jsem mu neskonale vděčný. Otevřel mi úplně nový svět. On a ještě Jan Hřebejk, se kterým jsem začal spolupracovat prakticky současně. Tihle dva mě formovali v kamerovém herectví. Měl jsem neskutečné štěstí…

Nebál jste se, že vás celkem bombastický úspěch, který možná u Mostu před jeho odvysíláním nikdo nečekal, uvrhne do nějaké škatulky?

To by se pak člověk musel bát každé role. V divadle jsem měl období, že jsem hrál jen šašky a moudré klauny. Vlastně to období ještě trochu trvá. Ale škatulka to není, spíš náhoda. Herecky je ta paleta, do které jsem obsazován před kamerou, poměrně pestrá. A že jsem v povědomí národa pořád Eda? Možná ještě trochu ano, ale cítím, že už se to povědomí hroutí…

Jak vypadaly po odvysílání Mostu televizní nabídky? Je potřeba ještě chodit na castingy?

Můj život se dělí na dvě poloviny – před Mostem a po Mostu! Pracovně je ten progres neuvěřitelný. Na castingy už chodím jen velmi málo, většinou jsem obsazen, protože chtějí konkrétně mě. Tím je to samozřejmě všechno jednodušší. I moje vyjednávací pozice stran podmínek je mnohem a mnohem lepší. Dá se říct, že jedu na surfu na krásné vysoké vlně a přeji si, aby nedorazila ke břehu…

Velmi zajímavou roli Davida jste dostal v seriálu Kukačky – jak přišla tato příležitost?

Zavolala mi castingová režisérka Petra Svarinská a jel jsem na kamerové zkoušky do Prahy, aby Bisi Arichtev viděl, jak nám to před kamerou jde společně s Martou Dancingerovou. A bylo to. Moc jsem to chtěl hrát, to téma je velmi zajímavé…

Bylo těžké se s Davidem „popasovat“? Přece jen je – i když nejspíš z dobrých pohnutek – klíčovou postavou příběhu o záměně dětí. Jaké to bylo zahrát takovou roli s tímto vědomím a bez stínu podezření?

Bylo to zvláštní. Hodně jsme se s Bisim během natáčení bavili, která reakce je už moc čitelná, která zase málo… Jsem hrozně zvědav, jak by se lidé na tu postavu dívali, kdyby seriál viděli podruhé. Když finále nevíte, tak vám ty reakce přijdou přirozené, ale napodruhé, už s vědomím výsledku, by se mohlo zdát, že David je naprostý sociopat. Bylo to strašně zajímavé…

Je pravda, že by Kukačky měly mít pokračování?

Ano, budou…Minulý týden jsem se potkal na jiném natáčení se scenáristou Janem Coufalem a snažil se z něj dostat alespoň svou dějovou linku. Jak vlastně tenhle člověk skončí? Honza se potutelně usmíval a říkal, že má postava rozhodně nezmizí… Tak se těším. Natáčet se začíná na jaře 2022.

Vícekrát jste si vyzkoušel i detektivní žánr – jste raději policista nebo padouch? A raději retro nebo současnost?

Miluji detektivky, k tomu se bez mučení přiznám. Miluji velké detektivy – Poirot, Holmes, Columbo, Maigret. Padouch se hraje lépe, ale možnost zahrát si třeba Maigreta bych nikdy neodmítl. A doba? Dobovky mají své kouzlo, ale jsou v nich většinou nepohodlné kostýmy. J

Dostáváme se k novému dokumentárnímu seriálu Futuretro, který má být o moderních technologiích – jak v něm fungujete coby průvodce?

To bylo nádherné natáčení. S tím štábem bych šel třeba do pekla. Což je asi jediné místo, kde jsme za ten rok nebyli… Ale skončíme tam všichni. J Ne, pardon, bylo to opravdu nádherné a doufám, že Jaroš Kratochvíl vymyslí další projekt, ve kterém se dáme všichni dohromady… Já v tomto pořadu zastupuji retro, jsem za takového technoskeptika, zatímco Naomi Adachi zastupuje „futu“, technologickou fanynku…

Ve Futuretru jste dostal příležitost vyzkoušet si věci na vlastní kůži – údajně jste i absolvoval vojenský výcvik a byl za zloděje – co vás bavilo a co právě z hlediska technologií překvapilo? Máme se na co těšit?

Vyzkoušel jsem si toho hodně. Byl jsem takový pokusný králík… Bavila mě většina činností, třeba coby kuchař připravit k jídlu červy a cvrčky jako eventuální jídlo budoucnosti. To byla paráda. Co mě překvapilo? Asi zjištění, kolik prostoru už dnes má v našich životech autonomní inteligence a to, že algoritmy, na nichž funguje, se samy učí věci, které člověk nepředpokládal a které pro člověka nemusí být bezpečné… Ale v celkovém vyznění bude doufám Futuretro velmi pozitivní pořad, který ukazuje, jak mohou technologie lidstvu sloužit a být ku prospěchu, pokud se používají a využívají správně. Máme se na co těšit…

V době korony jste s kolegy z divadla rozjeli na internetu AktrŠéfa – jak vznikl tento nápad? A bude tento projekt pokračovat?

S nápadem přišel ředitel divadla Stanislav Moša a pověřil mě, abych to zpracoval. Já jsem oslovil Aleše Slaninu, Luboše Gobyho a Míšu Matěje, napsali jsme scénáře, připravili výzvy, vybrali jsme herce ze souboru a těm jsme zničili život… J Projekt asi pokračovat nebude, ale jestli ano, pak já už určitě nebudu v pozici scenáristy, protože nevím, co bych tomu ještě dal, a ani porotce, protože samozřejmě není příjemné vyhazovat své kolegy ze soutěže…

V Městském divadle Brno jste stálicí – co vás nejvíc baví na divadelní práci? Na druhou stranu – nebylo jí někdy až moc?

Mám rád zkoušení, když se opravdu zkouší, hledá, prověřuje, zdokonaluje. A miluji tu živost. Ten konkrétní okamžik, který nejde opakovat. Je každý večer jiný. Film se natočí a je to, bude takový i za sto let. Ale každé představení je jiné, publikum je jiné…

Na co se nejvíc v nové sezoně těšíte? Budou to Světáci? Jak těžké je ujmout se tak kultovní záležitosti na divadle?

Bude to znít jako klišé, ale já se těším na kolegy. Ve většině inscenací máme skvělou partu… A ke Světákům – první zvláštností je premiéra skoro rok po dokončení zkoušení. To je divné. Budu se do toho muset znovu dostat a znova se smířit s tím, že prostě nejsem Vlastimil Brodský, což je pro tu inscenaci můj osobní handicap…  Ten film miluji a těžko se smiřuji s tím, že na jevišti je spousta věcí jinak a ty, které jsou stejně, prostě stejně nezahraju, protože nejsem Vlastimil Brodský. Zvláštní zkušenost.

Stále jste ještě činný i v Buranteatru – je to proto, že vás láká i alternativa a tvůrčí prostředí, kde můžete být i autorem?

V BURNATEATRu zpíváme my bratři zakladatelé už jen labutí píseň… Dohrávám inscenace, které mi na repertoáru ještě zbývají, ale už je jich poskrovnu. Parchant v klobouku, 39 stupňů a Faust. Na novou inscenaci teď nemám časovou kapacitu… Ale líbí se mi iniciativa kolem Honzy Šotkovského, který se spolu se starou partou snaží vytvořit tzv. BURANTEATR VEJMYNEK. To znamená, že by vedle nové linie směřování divadla, která je hodně pohybová až výrazově taneční, vedla i druhá linie, odkazující k původní poetice tohoto divadla. Mohlo by to vedle sebe krásně fungovat. Otázka ale je, jestli budou finance, čas, síla, prostor…

Proslýchá se něco o novém seriálu, který vzniká právě v Brně mezi herci kolem vašeho divadla…

Ano. S Kubou Uličníkem jsme vytvořili tvůrčí skupinu s názvem UI uvádí s.r.o., propojili se s producentem Petrem Lepkou z Actimmy film a natočili seriál. Šestidílný komediální seriál Vegani a jElita se odehrává kolem obchodu se zdravou výživou v Brně na Lidické. Žánrově se pohybujeme mezi hororem, mysteriózním romantickým filmem a situační komedií. Jsem strašně zvědav, jak bude přijat. Teď dokončujeme spolu s BUMERANG FILM a Pinarto studio postprodukční práce. Jsme už ve finále a práva k tomuto seriálu zakoupila TV NOVA a bude k vidění na VOYO.

Ujal jste se i režie?

Jsem tam napsaný no… J K režii jsem si přizval Jonáše Vacka. Já jsem hlídal herce, Jonáš se víc věnoval takovým těm filmařským věcem. Osy, záběrování, světla… Kecali jsme si do toho vzájemně a bylo to skvělé…