Exkluzivně pro Brňana: Milan Mikin Appel

I dnešní děti vyznávají hodnoty jako přátelství, parta či důvěra.

  • Foto

    archiv Milana Mikina Appela

Kdo prošel v posledním čtvrtstoletí Střediskem volného času (SVČ) Lužánky, nemůže mu být jméno Milan Mikin Appel neznámé. Ve funkci ředitele SVČ strávil Mikin valnou část své profesní kariéry a Lužánky pod jeho rukama jen vzkvétaly. Dnes nabízejí stovky kroužků, pořádají tábory a Mikin zůstával po léta vedle ředitelování i jedním z aktivních táborníků a vedoucích. Každý víkend nějaká akce, práce s dětmi sedm dní v týdnu, školení či výběr nových lektorů. Nyní se jeho bezmála třicetileté působení uzavírá. Co mu předcházelo a co bude dál? Milan Mikin Appel míní, že se vlastně nic zásadního nemění…

Jak jste se k práci s dětmi dostal – jste vystudovaný pedagog?

Jsem zemědělský inženýr, původním povoláním inseminátor prasnic. Tato práce mne bavila, ale zároveň jsem vedl oddíl Vlčat. Jako dítě jsem v roce 1968 chodil do skautu, kterého nám pak zrušili, a proto jsem se celá desetiletí poté angažoval v Pionýru. Práce s dětmi se mi líbila a měl jsem skvělý oddíl, který existuje dodnes a zanedlouho oslaví půlstoletí. To mne také přivedlo k myšlence věnovat se práci s dětmi profesionálně. Těsně před revolucí jsem si dodělával pedagogické vzdělání a pak přišla nabídka do Lužánek. Původně jsem měl plán založit v Brně stanici mladých přírodovědců, ale Lužánkám jsem tenkrát – pár týdnů před revolucí – neodolal. Dnes v nich pracuji 29 let a 11 měsíců a je to dreamjob. Nemůže být lepší zaměstnání na světě, než dělat ředitele Lužánek. Člověk může realizovat své sny a ještě ho to uživí. Asi bych řekl, že jsem byl ve správnou chvíli na správném místě. Úřady tenkrát věděly, jaký mám záměr, a oslovily mne. Myšlenky na stanici mladých přírodovědců se nakonec chopil Aleš Máchal a díky němu a Hance Korvasové nakonec vznikla Lipka. Řekl bych, že je to jen dobře, protože jí vdechli takový étos, kterého bych já nebyl schopen.

Jaké byly vaše začátky v Lužánkách?

Tenkrát jsme měli 29 zaměstnanců, z nichž byly asi dvě třetiny pedagogů. Zdědil jsem výborné lidi a řekl bych, že na lidi měly Lužánky obrovské štěstí po celých sedmdesát let své existence. Ti, se kterými jsem začínal já, uměli pracovat s dětmi a nabízet jim zajímavé aktivity. Mnozí z nich k nám byli minulým režimem „uklizeni“, protože nemohli učit, ale směli pracovat u nás. V devadesátých letech nás neomezovalo téměř nic a šli jsme rychle dopředu. Někdy nás sice trápil nedostatek peněz, i když to bylo to nejmenší omezení. Když peníze nemáte, musíte šetřit a vymýšlet různé varianty, ale omezuje vás to méně než věci legislativní. S legislativou se dnes potýkáme mnohem víc než po revoluci a je to mnohem větší komplikace. Nedostatek peněz překonáte kreativitou a invencí, což se snažíme řešit stejně i u legislativních překážek, ale ne vždy je to ta nejlepší cesta.

Které období v Lužánkách považujete za nejplodnější?

Odpověď není nijak složitá – stoprocentně nejlepší byly ty první roky. Dalo se tenkrát hodně věcí měnit a vznikl velký prostor pro tvůrčí potenciál zaměstnanců i můj. Mohli jsme chodit s nápady a rychle je realizovat. Omezení bylo opravdu pomálu. Mí tehdejší nadřízení se drželi židlí a neměli moc času se věnovat kontrole a ti, co přišli po nich, přesně netušili, co by po nás měli chtít. A musím říct, že od poloviny devadesátých let jsme měli i veliké štěstí na nadřízené, protože lidé, kteří nás měli na starosti, byli buď osvícení nebo velmi tolerantní. Dostávali jsme velký prostor, abychom si sami zvolili cestu. Lužánky fungují už druhou desítku let formou pětiletých projektů. Vždy se téměř všichni jednou za pět let sejdeme a říkáme si, jak chceme, aby byly viděny Lužánky o pět let později. Vytvoříme společně vizi a sepíšeme ji, abychom si mohli hlídat, jestli se nám daří jít správným směrem. Do obsahu naší činnosti nám celých třicet let prakticky nikdo nezasahoval. Tuto svobodu a důvěru – dnes od krajského úřadu a dřív od školského úřadu – považuji za unikátní záležitost v celém veřejném prostoru. Když mluvím s jinými řediteli institucí, spousta z nich se s tímto přístupem nesetkala. Celá léta se nám vyhýbal i politický tlak, což považuji za malý zázrak – a ani nevím, čím byl způsobený. Na druhou stranu si myslím, že řada věcí by nevznikla, kdybychom jen plnili nějaká zadání. Základním atributem pro Lužánky a jejich úspěch je nesporně svoboda.

Není to také tím, že ve veřejném prostoru působí spousta lidí, kteří SVČ Lužánky prošli?

Ano, samozřejmě, Brno je městem, v němž se potkávají lidé velmi často v situacích až nečekaných. Ale určitě i jinými institucemi procházeli lidé, kteří jsou dnes ve veřejném prostoru činní. Jsem rád, že narážíme na své odchovance a že se k nám vracejí i jejich děti, ale zároveň existují lidé s jinou zkušeností, a i s nimi se nám práce zúročuje. Pozitivní zkušenost s námi musí každý člověk udělat sám na vlastní kůži. Je fajn, že na úřadech pracují lidé, kteří Lužánkami prošli. A znám to i z jiných míst. Mnohde pracují jako starostové nebo místostarostové lidé, kteří jsou odchovanci středisek volného času a mají vliv na další rozvoj obcí – a je to jen dobře.

Změnila se za třicet let struktura kroužků? A co děti? Lákají je víc počítače nebo klasické kroužky?

To je velice široké téma. Nemyslím si, že dnes děti zajímá víc IT technika a dříve to bylo víc o kreativitě. Dokonce bych si troufl říci, že naopak. Jestli někdo začátkem devadesátých let dělal s dětmi školou povinnými cokoliv s výpočetní technikou, tak to byly Lužánky a další střediska volného času. Pro učitele to tenkrát byla velká neznámá a první počítače jsme měli k dispozici právě ve střediscích volného času. Na to, aby je děti měly doma, byly moc drahé. A ve školách předmět neměl kdo učit. U nás tenkrát pracovali fandové, kteří se oboru věnovali, a lidé, kteří koncem devadesátých let stáli u zrodu menších firem se zaměřením na výpočetní techniku, patřili určitě k těm, kteří k nám jako děti chodili do počítačového kroužku. My už dnes takové kroužky skoro vůbec nemáme. Předmět ve školách učí učitelé, školy jsou vybavené výpočetní technikou velmi dobře. Jde o věc v populaci běžně dostupnou a děti s ní automaticky vyrůstají. Jestli děláme něco s výpočetní technikou, když pominu kurzy pro seniory, tak tehdejší kurzy jsou úplně pasé. Snažíme se spíš o aplikované věci: robotiku, programování, stříhání videí či práce s multimédii. I v oblasti IT děláme dnes věci kreativní. Teď máme např. velmi zajímavý projekt Prototýpci, kde vedoucí s dětmi vymýšlejí produkt nebo projekt a přemýšlí, jakou technologií by ho zrealizovali. A ke všemu potřebují výpočetní techniku – hledají na netu, kolik daný produkt stojí, když ho někdo vyrábí průmyslově, a zjišťují, jestli by se svojí přidanou hodnotou měli šanci uspět na trhu. Pokouší se o určitou formu podnikání a výpočetní techniku využívají jako velmi důležitý nástroj. Bez práce s médii a výpočetní technikou se dnes nikam nedostanete, je to zcela běžná věc a málokteré povolání se bez této znalosti dnes obejde. Pokud jde o kreativitu a vytváření něčeho rukama, velkou renesanci u nás momentálně zaznamenává polytechnická výchova, oblast, které jsme se věnovali i v dřívějších dobách, a věci, co dřív běžně fungovaly v družinách či pracovní výchově – vedle výtvarky je to rašplování, vrtání, hoblování, pájení… Když dnes takovou dílnu otevřeme,  je o ni velký zájem. Koupili jsme také výheň a kovadliny a máme i kovářskou dílnu. Nejde sice o velké počty dětí, ale zájemci se najdou. Určitě si nemyslím, že bychom se od kreativity posunuli k sezení u počítače – tak to rozhodně není.

Jaká je podle vás dnešní mládež? Změnilo se něco?  

Dnešní děti jsou podle mne, pokud je srovnám s těmi, které jsem měl v oddíle v osmdesátých letech, stejné. I v sedmnáctém století nadávaly generace rodičů, jak jsou jejich děti neuctivé a nesdílejí jejich hodnoty. To patří asi k životu. Ale jak to vidím já – samotné děti se moc nezměnily. Ano, změnily se podmínky, v nichž žijí, mají mnohem pestřejší nabídku, změnila se doba, jsou pravděpodobně vzdělanější, protože dnes je velmi jednoduché získat informace, ale je zase zároveň mnohem větší problém si jejich pravdivost ověřit. Mají možná menší úctu k autoritám, protože vědí, že učitel či vychovatel v kroužku není jediným zdrojem jejich informací. Musíme jim věci podávat jiným způsobem, aby to pro ně bylo zajímavé, uvěřitelné a stravitelné. Já sám vedu turisťák, a když vezmu děti do přírody – a když už tam jsou a podaří se mi, aby na tři týdny vyjeli – tak fungují úplně stejně jako mí svěřenci před třiceti nebo čtyřiceti lety a vyznávají úplně stejné hodnoty – je pro ně důležité kamarádství, důvěra, vzájemná spolupráce, parta, láska, něha… Tyto věci se nemění, jsou úplně stejné. A stále se dají nalákat na laně, které za rozbřesku přicházejí ke studánce pít. Je jen mnohem těžší je na takový tábor dostat, protože nabídka aktivit je větší než před desetiletími. Ale jde to. Řekl bych, že děti se rozhodně změnily méně než se změnila doba.

Jaké tábory dnes pořádáte a absolvujete?

Na tábory jsem začal jezdit až v relativně pozdním věku – asi jako čtrnáctileté dítě coby skautík a poté následovala dlouhá léta s Vlčaty, která dnes už vede další generace, takže jezdím na jiné tábory. Třeba právě teď vyrážím stavět náš tábor v Lomech, který je velmi atypický – scházejí se na něm lidé s malými dětmi ve věku kolem dvou až čtyř let, bydlíme ve stanech a vaříme si sami. Žijeme tam jako na běžném táboře, jen děti jsou opravdu malé, ale s rodiči se jim tam líbí, navíc jsou v krásné přírodě. Samotný rodič nemůže tak snadno dítěti něco podobného dopřát, ale ve větším množství lidí vždy někdo pohlídá, někdo uvaří nebo nakoupí a vše se dá zvládnout.

Takový tábor pořádáme už třetím rokem a vznikla kolem něj velmi příjemná komunita lidí. Také organizujeme s kamarádem sportovní tábor v Podmitrově a pak vyrážím na kurz Prázdninové školy Lipnice Tyjo tati, založený na vztahu otce a syna. Hlavní myšlenkou akce, kdy jsme deset dní bez žen, je, že být tátou neučí na žádné vysoké škole, ale je třeba se toho nebát. Loni jsme měli premiéru a setkali jsme se s úspěchem. S táty přijíždějí kluci mezi osmi a dvanácti lety, nejedou tam však proto, aby se dali dohromady proti mamce, kterou nechali doma, ale aby přišli na to, že celá posádka rodiny je důležitá. Já této myšlence docela věřím a s organizátory jsme teď zrovna dolaďovali poslední střípky programu. Dřív jsem jezdíval také s jeskyňářským oddílem své dcery, ale teď mám pauzu, protože dcera je momentálně na mateřské. Tam jsem jezdil jako řidič, zásobovatel a kuchař a také mne to hodně naplňovalo.

Jak se získávají noví lidé pro práci s dětmi?

Přicházejí. Taková je alespoň zkušenost Lužánek. Brno má jako univerzitní město výhodu, že se sem sjíždějí lidé, kteří někam do kroužku chodili i v místě svého bydliště někde na malém městě v Čechách nebo na Moravě. Přijdou do Brna, ať středoškoláci nebo vysokoškoláci, a jsou zvyklí věnovat část svého volného času něčemu, co je baví – mohli vést hasiče, skauty nebo pracovali v nějakém kroužku. Strávili tím část svého života a chtějí své síly nabídnout. Ve svém okolí narazí na kamaráda, který je k nám dovede. Dozví se třeba o lanovém centru a chtějí v něm dělat instruktora – a tak vznikne výborná banda. Třeba právě tamní instruktory vybíráme během víkendu, pozorujeme je, jací jsou, jak pracují a z nich si vybíráme ty, kteří se nám zrovna nejvíc hodí. Občas hledáme nové lidi i aktivně, když se někdo odstěhuje nebo otěhotní, ale převážně jde o lidi, které jsme si sami vychovali, anebo přišli dobře vychovaní někým jiným. Dnes máme v Lužánkách 120 zaměstnanců, mezi nimi asi 80 pedagogů, a k tomu je třeba přičíst ještě asi pětistovku externistů a dobrovolníků – a to jsou lidé, kteří Lužánky tvoří. Každý den vedou kroužky, jezdí na tábory, ročně jich máme asi 260, z valné části oni sami danou aktivitou prošli. V Javorníčku není žádný zaměstnanec, vedou ho naši odchovanci – mladí lidé, kteří v něm začínali a zůstali a dnes vedou různé věkové kategorie, podílejí se na muzice nebo choreografii. Podobně to funguje v turistickém oddíle, dramatickém kroužku, v Pirku… Lidé jsou na Lužánky nabalení a mnozí z nich mají na facebooku uvedeného jako zaměstnavatele SVČ Lužánky, přestože my ve skutečnosti jejich zaměstnavatelem nejsme. Práci v Lužánkách považují za důležitou a jsou na to pyšní. My žijeme z těchto lidí a tito lidé jsou náš poklad. Peníze máme v bance, ale z hlediska fungování Lužánek jsou peníze až druhé v řadě. Peníze samy o sobě by radost dětem nepřinesly, tu přinášejí právě naši lidé a my na ně máme štěstí.

Jaká je vize Lužánek na dalších pět let?

Poslední jsme vytvářeli v roce 2015, takže v podstatě končíme. K další se zase sejdeme v roce 2020. Jedna z myšlenek naší vize, protože jsem na ní nepracoval sám, ale s kolegy, před čtyřmi lety byla, že chceme zapracovat na tom, jak budou Lužánky veřejností vnímány. Došli jsme k přídavným jménům jako „mladá, pružná, přívětivá“ – myšleno instituce. A uvědomili jsme si, že náš dosavadní vizuál tomu neodpovídá. Naše logo a vizuální styl byl o konzervativních hodnotách a tradicích, ale jestliže jsme chtěli naplnit naši vizi, nešlo jen o kroužky, ale také o tyto atributy. Bolelo to a trvalo to dlouho, protože změnit dobrý design na nový dobrý design byla klopotná práce. Dnes jsem s vizuálním pojetím spokojený, ale rozhodně to nebylo jednoduché a přímočaré. Pokud jde o hodnoty, chceme tady být pro rodiny. Většina si pod tím představí matku s dítětem, ale to nás neuspokojuje. Když jsme v minulosti udělali rodinný den, soustředili jsme se zejména na matky s dětmi, ale uvědomili jsme si, že to nestačí. Dnes se snažíme dělat věci mezigenerační. Všude žijí generace vedle sebe a jedna neví, co druhou trápí. My chceme dělat věci, kde se mohou potkat lidé napříč generacemi a vytvářet něco společně. Každá aktivita, kde něco podobného jde, je skvělá. Nemusí jít jen o country tance, kde to nikoho nepřekvapí, či oddíly a soubory, kde se předávají role z generace na generaci, ale funguje to třeba i ve včelařském kroužku, kde je úplně jedno, jestli jste kluk, dědeček nebo pětatřicetiletá dáma. To je vize, která se mi ohromně líbí, a pořád se ji učíme.

Ve funkci ředitele SVČ končíte, co bude nyní vaše vize?

Ano, končím příští pátek. Odjedu na tábor a za týden půjdu spát jako ředitel a probudím se jako ne-ředitel, ale na tom není nic dramatického. Myslím, že bez měsíce třicet let je požehnaná doba, většina mého dospělého života. Není proč smutnit, protože jsem měl opravdu životní štěstí – mohl jsem dělat, co mě baví, jak už jsem uvedl – dreamjob, za který jsem dostal i zaplaceno. Z Lužánek neodcházím, dál budu pomáhat ve věcech interního vzdělávání, a když bude o mé služby zájem, dál bych se podílel na jejich chodu. O co přijdu, a na to se těším, to je zodpovědnost. Zatím jsem statutárním zástupcem organizace a za týden nebudu. Předpokládám, že až se probudím, tak žádnou velkou změnu nezaznamenám. Jak jsem starší, tak jsem pomalejší, a vše mi déle trvá. Takže vše bude stejné, jen pomalejší.

Kdy jste se začal věnovat geocachingu?

Když jsem předal Vlčata svému nástupci, to bude asi dvanáct let, tak mi najednou zbylo hrozně času. Skoro třicet let jsem skoro den co den myslel na oddíl. Plánoval jsem schůzky, výpravy, expedice, tábor, byl to konec konců i důvod, proč jsem přišel do Lužánek. A co teď o víkendu? Tak jsem si našel jako koníčka geocaching a obrovsky mne to chytlo. Dnes už nejsem tak aktivní jako před pěti lety, ale pořád je to velmi příjemná zábava, kdy můžete být na lovu buď sám, když si chcete vyčistit hlavu a užít si samoty, nebo jít s kamarády, když potřebujete odlovit kešku, která vyžaduje spolupráci. Díky geocachingu jsem zažil spoustu krásných věcí, vylezl na mnoho různých stromů a slezl do nespočetně kanálů, že se cítím velmi obohacen. Je to hezký koníček.

Máte pro vaše nástupce nějakou radu?

Jako ředitel si vůbec radit netroufám, protože Honza, který přichází po mně, ví určitě o řízení víc než já, protože tady jako ekonomický zástupce ředitele pracuje dvacet let. A lidem, kteří pracují s dětmi, si také moc radit netroufám, protože já se stále učím a hodně jsem se naučil i od nich – třeba trpělivosti nebo přístupu nehodnotit. Ode mne jako inseminátora by bylo možná netaktní udělovat nějaká moudra. Ale jedno slovo bych přece jen rád řekl, a to je pokora. Asi nikdo z nás není spasitel světa a zároveň všichni máme určitou představu o svém oboru a jak ho vést – a dětem a dospělým, kteří přicházejí, bychom měli své znalosti a představy nabízet. Jestli mám někoho v nelásce, tak nositele pravdy, kteří ví přesně, jak co má být, a vše ostatní je špatně. V Lužánkách bych chtěl, aby dostali prostor „nabízeči“. Ti, kteří mají podanou ruku a všem, kdo přicházejí, nabízí svůj um a svou životní zkušenost. Říkají – Pojď, já ti to ukážu, a když ti to zachutná, můžeme spolu jít dál. Když to nebude tvoje cesta, jdi tou svojí. Nejsme tady od toho, abychom říkali, jak to má být. To je asi jediná výhoda volnočasových aktivit při srovnání se školou – my nic nemusíme, my můžeme „jen“ nabízet. Byl bych rád, kdyby mí následovníci měli šanci nabízet a nikdo jim neříkal, co je správně. A aby to každý dělal podle svého, protože každý nabízí jinou životní cestu.

 

 

Zdroj: 
Brňan (RUP)