Exkluzivně pro Brňana: Ondřej Studénka

Co říká o Prokopovi? Neukotvený, sice zajímavý mladík, ale občas k nesnesení

  • Foto

    Archiv OS

Jeho tvář bude rozhodně povědomá milovníkům seriálu Ulice, kde účinkuje už druhou sezonu. Herec Městského divadla Brno Ondřej Studénka ztvárňuje roli učitele Prokopa Junka, koketujícího nejen s ekologií, ale také s kolegyní Magdou. Ještě před začátkem herecké kariéry hrál v představeních VUS Ondráš, na domovské scéně ho můžete vídat jako Lancelota, Double J. v Horečce sobotní noci, Johna Riverse v Janě Eyrové nebo v různých rolích v Pretty Woman. Věděli jste, že chybělo málo a Ondřej mohl stát místo na divadelních prknech za katedrou? A co ho přivedlo k divadlu?

Původně jste studoval Fakultu sportovních studií MU a k ní přibyla JAMU – znamená to, že jste studoval obě školy zároveň?
To bylo asi nejnáročnější období, které jsem kdy zažil, ale zpětně jsem rád, že jsem vše zvládl. Díky tomu mám otevřená zadní vrátka. Pokud bych měl odejít z divadla, mám „papír“, že jsem vystudovaný učitel tělocviku. Dává mi to pocit jistoty, že se mi nezhroutí svět, kdyby umělecká dráha nevyšla.

Co vás nasměrovalo ke studiím sportovní fakulty?
Sportovního ducha jsem v sobě měl odjakživa, dlouho jsem hrál fotbal. Sportovní fakulta byla jasná volba. Tehdy se mi nezdálo, že by bylo moc na výběr. Umělecké sklony se ve mně probudily, až když jsem se přes konkurz dostal do Ondráše. Asi po šesti letech v souboru jsem však měl pocit vyhoření, že už není kam dál jít a kam se posouvat, že už nemám možnost vyzkoušet si něco nového. Ale zjistil jsem, že existuje něco jako divadlo a muzikálové herectví. Podal jsem si přihlášku na JAMU a vyšlo to. První dva roky JAMU jsem studoval společně s magisterským studiem na tělovýchově. Protože jsem měl na sportovní fakultě formu dálkového studia, o víkendech jsem byl na JAMU omluven a věnoval se tělocviku.

Takže byste stejně jako vaše seriálová postava z Ulice mohl být učitelem. Vyzkoušel jste si někdy tuto profesi i v praxi?
Mohl a vyzkoušel. A zjistil jsem, že nejsem úplně přesvědčený o tom, že bych byl pro pedagogickou práci stvořený. Možná také proto jsem utekl k umění. 

Městské divadlo Brno je vaše angažmá od začátku?
Popravdě musím říct, že jsem byl už téměř předdomluvený s panem režisérem a tehdejším ředitelem z plzeňského Divadla J. K. Tyla Romanem Meluzínem, který si mne vyhlédl na absolventském představení. Poté jsem ale zkusil ještě konkurz do Městského divadla Brno a pan ředitel Moša mi nabídl takové podmínky, že jsem nemohl odmítnout. Tehdy jsem volal do Plzně, abych se omluvil, a pan Meluzín měl pochopení, všechno to obře dopadlo.

Co rozhodlo?
Netušil jsem přesně, jak funguje které divadlo, ale cítil jsem, že chci v Brně zůstat. Pocházím ze Vnorov, ale od vysoké školy žiji v Brně, což je víc než 13 let. V Městském divadle jsme jedna velká rodina. Nemám moc zkušenosti z jiných souborů, ale kolegové, kteří účinkovali i jinde, se moc rádi vracejí. Narazili třeba i na nevraživost a ostré lokty, což se u nás v divadle moc neděje.

Která role v Městském divadle Brno byla vaše první?

Rozumbrad v Kočkách. Alternoval jsem s Alešem Slaninou, a to byla skvělá škola.

Nyní se chystá premiéra Světáků – jakou roli jste získal? A jaké to je ztvárnit na jevišti legendární film, který měl i hvězdné obsazení?
Představení čekalo stejně jako celá loňská sezona v šuplíku. Hraji tam šéfmistra dělníků Hovorku, je to menší role, ale úderná. To mám rád. Mohu na někoho křičet a někoho zpražit (smích). Jinak se přiznám, že mám poněkud specifický vkus, pokud jde o filmy, takže českou tvorbu moc nesleduji a ani neznám. Když na zahajovací zkoušce padla otázka – „Je tady snad někdo, kdo neviděl ten film?“ – tak jsem byl jediný, kdo se přihlásil. Samozřejmě jsem ho pak zhlédl z pracovních důvodů, ale při zkouškách jsem byl filmem naprosto nezatížený. Podobně jsem dopadl i při zahajovačce na Pretty Woman, kdy nikdo z kolegů nevěřil, že někdo takový na světě,kdo film nikdy neviděl, vůbec může být.

Co Horečka sobotní noci? Tam také hrajete…
Film jsem opět neviděl, ale hudbu jsem samozřejmě znal, ta je geniální. Příběh je trošku plošší – ostatně jako ve filmu, ale scéna, tanec a vizuální složka jsou nedostižné.

Kde se v muzikálu cítíte nejsilněji a naopak?
Nejbližší je mi tanec, protože jsem tančil odmala. Úplně silný v kramflecích se necítím ve zpěvu, ale možná je to jen můj pocit. A herectví – to je cesta na celý život. Nikdo se jako hotový herec nenarodil, učíte se každým dnem, každým představením – a to mi přijde úžasné. Muzikál je skvělý syntetický žánr – když někdo napíše skvělý příběh, další skvělou hudbu – a herci to skvěle zahrají – pak je to geniální.

Na co chodíte do kina nebo se rád díváte?
Mám rád zahraniční tvorbu – Hollywood, Bollywood. A třeba ve srovnání s kolegy nesnáším některé oblíbené herce.

A „montypythonovský“ humor? Hrajete ve Spalamotu Lancelota…
Ten třeba miluju! Tam jsem věděl přesně, o co půjde. Spalamot jsem neznal úplně dopodrobna, ale humor Monty Pythonů mi naprosto sedí – dělat si legraci ze všeho a ze všech, to je moje parketa. Dělám to i v životě a ne vždy všichni to pochopí (smích).

V Městském divadle Brno vznikají i autorské tituly herců – nemáte podobné spády?
Je skvělé, že u nás fungují lidé, kteří dokáží tyto věci vymyslet a zinscenovat. Sám nějaké nápady mám, ale dosud jsem nic nerealizoval. Někde to ve mně dříme, protože už na škole jsme dostávali za úkol, abychom přetextovali píseň nebo napsali báseň. A když jsem zasedl nad čistým papírem, byl jsem překvapený, jak mi to šlo. Tak možná třeba později na stará kolena něco sepíšu. Uvidíme. 

Jak vstoupil do vašeho hereckého života nekonečný seriál Ulice?
Může za to shodou okolností můj kolega Tomáš Sagher, který se v Ulici pracovně taky ocitl a věděl, že hledají herce podobného typu jako jsem já. Ozval jsem se jim, poslal CV a natočil videopředstavení. Po nějaké době si mě zavolali na kamerové zkoušky, u nichž jsem uspěl. A už v Ulici rozjíždím druhou sezonu.

Věděl jste, co se kolem vaší postavy – učitele Prokopa – bude dít a že kolem sebe budete kroužit s představitelkou Magdy, herečkou Veronikou Čermák Mackovou?
Něco jsem tušil. Moje role měla definici „neukončená postava v nekonečném seriálu“, což znělo lákavě. Že si s kolegyní Mackovou, v seriálu s Magdou, nebudeme lhostejní, to také nebylo úplným tajemstvím. Ale jak se to vyvíjí nyní, že přijde někdo, s kým se ocitneme v milostném trojúhelníku, o tom jsem na začátku neměl ani ponětí.

A prozradíte, co bude dál?
Scenáristé mají údajně v hlavě pět různých konců a mám pocit, že se trošku rozhoduje i na popud diváků. Tvůrci sledují sociální sítě a tam velmi intenzivně probíhalo hlasování, kdo by měl s Magdou skončit. Uvidím, nevím, jako to dopadne – nechejme se překvapit. Já sám znám děj zhruba do Vánoc – a do té doby se nic zásadního nestane.

Máte nějakou veselou historku ze školního kabinetu, který v seriálu sdílíte kromě Veroniky s Pavlem Novým a Filipem Rajmontem? Panuje při natáčení opravdu legrace?
Ano, na place se skutečně nasmějeme. Já bohužel na vtipné historky moc nejsem, ale kolega Rajmont by hned dvě nebo tři z rukávu vysypal. Je to skvělý a pohotový herec. Natáčení s ním i Veronikou je opravdu bezva. Stejně tak pan Nový je báječný. Má v sobě neutuchající energii. Snad na prstech jedné ruky bych spočítal, kdy jsme při natáčení zažili nějaký stres. Musím říct, že na place je opravdu příjemně.

Co máte s Prokopem společného?
Prokop mi připomíná mne samotného asi před patnácti lety – neukotvený, sice zajímavý mladík, ale občas k nesnesení. Když mi scenáristé poslali charakteristiku postavy a přečetla si ji manželka, tak se ptala, kde vzali můj životopis. Prokopa jako by mi psali na tělo, i když mne tenkrát vůbec neznali.

A co dnes? Může mít Prokop i něco ze současného Ondřeje?
Je fajn, že text, který dostáváme, není pevný a můžeme si ho upravit „do pusy“. S režisérem na place vždy najdeme slušný kompromis, když se nám zdá nějaká replika krkolomá, ale do samotného příběhu vůbec nezasahuji. 

Spíš mne zajímá, jestli mohou vzít scenáristé do hry, že jste i v reálu sportovní typ. Jako Prokop lezete po skalách…
Na začátku se mne ptali, jestli zpívám a hraji, odpověděl jsem, že zpívám a hraji na kytaru. A zatím nic. Uvidíme. Třeba něco přijde. O lezení jsem se dozvěděl až během natáčení, ale s tím jsem žádný problém neměl, protože z lezení mám zápočet jako skoro ze všeho (smích). Navíc v Himálaji jsme toho slezli spoustu.

… takže máte rád hory…
Hory přímo miluju. Právě s kolegou Tomášem Sagherem a dvěma kamarády jsme v dubnu 2018 byli v Himálaji, letěli jsme do Káthmándú a tři týdny jsme strávili s průvodcem v divočině. Vylezli jsme až pod Mt. Everest, na hranici, kam se běžný člověk dokáže dostat, a v pořádku jsme se vrátili. Byl to neskutečný zážitek – všem to vřele doporučuju. Moc rád na to vzpomínám. Tenkrát jsme měli doma půlroční Aničku, ale manželka byla statečná a pustila mne – za to jsem jí vděčný dodnes.

Plánujete něco dalšího?
V těchto krušných časech zatím ne, ale určitě bych se do Himálaje rád vrátil právě s manželkou, až děti povyrostou. Loni o prázdninách jsme byli s jedním párem v Tatrách, absolvovali jsme přechod během čtyř dnů a bylo to skvělé. Tak třeba zase někdy… 

Je seriál, jak herci říkají, „obrovská škola“?
Souhlasím. Je skvělé naskočit do pořadu, kde všichni vědí, co mají dělat. Pro mne bylo extrémně náročné do tohoto vlaku nastoupit, ale všichni kolegové mi ochotně pomohli. Opravdu mi trvalo několik měsíců, než jsem si vše osvojil. I herectví před kamerou je úplně odlišné. Zásadní pro mne byla zpětná vazba – vidět se v televizi. První pocit byl špatný, říkal jsem si: „Takhle ne, Ondro!“ A vzhledem k tomu, že se vše točí s tříměsíčním předstihem, mi další tři měsíce trvalo, než jsem postavu Prokopa trošku zcivilnil a projevilo se to i navenek. Teď už mám pocit, že to jde celkem přirozeně.

Už se vám stává, že vás oslovují Prokope?
Ano, stává se to. A říkají mi: Pane učiteli, dobrý den! Teď jsme byli dvakrát s dětmi v zoo, manželka si zrovna odskočila pro párek nebo pro kafe, a když se vrátila, hlásil jsem jí: „V pohodě, fotil jsem se pouze třikrát.“ Ano, tyto věci se dějí, ale to asi k naší profesi patří. 

Jak často vyrážíte na natáčení do Prahy?
Je to proměnlivé a nechtěl bych tyto plány skládat. Produkce si bere závazky od všech herců a pak vzniká natáčecí plán. Někdy jsou to tři dny, někdy šest. Někdy točím v zátahu, někdy mám natáčecí dny rozprostřené do celého měsíce – je to alchymie a pokaždé se to různí. Logistika cestování, abych nikde nechyběl nebo někam nedorazil pozdě, je naprosto zásadní.

A stále dojíždíte?
Ano, malinko jsem si sice zauvažoval, ale stěhování neplánuji. Pět šest natáčecích dnů do měsíce se dá bez problémů zvládnout i s dojížděním.

Jak se bavíte ve volném čase, když ještě zbývá?
Dost velkou porci času věnujeme dětem, což je normální. A jinak se snažím sportovat – ještě donedávna jsem hrál závodně fotbal za jeden moravský B tým. Fotbal jsem už trošku pověsil na hřebík, protože jsme byli tým poněkud postarší, ale jinak se snažím běhat, jezdit na kole a hrát tenis, kterému jsem v poslední době propadl.

Fotogalerie: 
Zdroj: 
Brňan (RUP)