Replika elektrifikovaného ostnatého zátarasu a také rotní signální stěny připomínají od pondělka v Technickém muzeu v Brně (TMB) ostrahu našich hranic do roku 1989. O výstavě Železná opona
1948–1989, která mapuje službu pohraničníků i osudy lidí, kteří se za socialismu pokoušeli překročit státní hranice, jsme si povídali s garantem výstavy Romanem Řezníčkem. 

Jak je výstava koncipovaná a co má návštěvníkům připomenout ostnatý drát?
V první části výstavy mohou návštěvníci vidět, jak vypadala ostraha hranic za pomoci ženijně technického zařízení. Postavili jsme v muzeu drátěné zátarasy, které byly používány v padesátých
letech – jedná se o smrtící zařízení, neboť do něj byl vpouštěn proud o vysokém napětí. Toto smrtelné nebezpečí bylo dokonce jednu dobu posíleno i protipěchotními minami. Druhou ukázkou
je signální stěna, replika vyhotovená podle dobových předpisů, dokumentující éru sedmdesátých až osmdesátých let. Ta fungovala na systému signálů a po přestřižení spojení drátů byl vyslán signál na
rotu pohraniční stráže, která na konkrétní místo vyslala hlídku k zadržení osoby. Tato zařízení se nacházela na hranicích se Západem, konkrétně s tehdejší Německou spolkovou republikou,
Rakouskem a v dolní části Slovenska. Hranice se socialistickými státy byla také střežena, ale nikoli vojskovým způsobem, nicméně i tam působily pohraniční oddíly veřejné bezpečnosti. I tam se
kontroloval pohyb lidí.

Co z ženijní techniky ještě návštěvníci TMB uvidí?
Kromě zmíněného zařízení máme v expozici ukázku rozsocháče, což byly velké ocelové trny na silnicích, které měly zabránit přejezdu a proražení cesty, a železnobetonový jehlan. Rozsocháče se
nacházely také v blízkosti hraničních přechodů, aby jimi mohli pohraničníci případně zatarasit cestu. Stejně tak fungovaly i pevné závory. Dále zde máme část pohraniční věže, využívané také na
hranicích ke kontrole signální stěny při pohledu z výšky do terénu. V expozici jsme umístili jen budku, zhruba ve stejné výšce, jako byla v originálu na hranicích, takže při pohledu z okna
simulujeme pohled do krajiny. Zároveň ji využíváme jako interaktivního stanoviště, kde si mohou návštěvníci vyzkoušet pozorování terénu dalekohledem či práci s busolou. Pro představu nabízíme i
poslech různých zvuků, jak se rozléhaly, a co mohli pohraničníci ve strážní věži slyšet – např. z jaké dálky se dalo zaslechnout hluk motoru, šepot v lese nebo střelbu.
Co nás čeká v další části výstavy?
Připravili jsme přehled historie ostrahy hranic po roce 1945 s výrazným zaměřením na dobu od roku 1948 až do roku 2017, kdy jsme vstoupili do schengenského prostoru. Ostrahu hranic jsme se
snažili pojmout komplexně, proto v druhé části návštěvníci najdou vývoj pohraniční stráže i jiných složek, které socialistické hranice střežily. V expozici máme uniformy i zbraně, používané v tomto
období, a věnujeme se také problematice exilu.

Mapujete i lidské osudy? A jak vůbec nahlížíte na úkol tehdejších pohraničníků?                                                                                                                                                                                                                                Je to pořád živé a poměrně kontroverzní téma, protože neustále žijí jak pozůstalí po osobách, kteří se neúspěšně pokusili hranici překročit a zemřeli, tak i ti, kteří u pohraniční stráže sloužili, nebo
jejich příbuzní. My se snažíme představit vybrané osudy lidí, jimž se podařilo hranice úspěšně překonat, ale i ty s tragickým koncem, a stejně tak jsme vybrali i několik vzpomínek příslušníků pohraniční stráže. Nic nehodnotíme. Informace necháváme v syrové podobě, jak se věci děly. Návštěvníci mají možnost si vzpomínky některých zúčastněných poslechnout a sami si udělat názor a představu, co vůbec služba pohraniční stráže obnášela. Jednalo se převážně o vojáky základní služby, kteří byli do služby vybráni a museli se řídit tehdejšími nařízeními a zákony, upravujícími činnost pohraniční stráže – včetně možnosti použití zbraně. Voják musel poslouchat rozkazy a nařízení a i u pohraničníků docházelo ke zraněním, ať už při službě nebo při obsluze ženijně technického zařízení. Stávalo se, že i  pohraničník utrpěl zásah elektrickým proudem a zemřel.

Dokumentujete skutečnost, kolik měla železná opona obětí?
Přinášíme celkové shrnutí obětí železné opony, přičemž jsme vycházeli z odborné literatury. Uvádíme počet osob, které zahynuli při přechodu hranic (bylo jich celkem 282), i počet obětí z řad pohraniční stráže. Někteří vojáci zemřeli při manipulaci s technikou, někteří dokonce spáchali sebevraždu nebo byli úmyslně zastřeleni jinými vojáky. Na této straně bylo 584 obětí.

Do jaké míry je výstava kromě strážní věže interaktivní?
Snažili jsme se určitá místa přiblížit i touto formou – víme, že pro návštěvníky s dětmi to není úplně lehké téma, stejně tak počítáme s návštěvami škol. Na pár místech si proto můžete trošku oddechnout a něco si vyzkoušet. Zájemci mohou hledat chyby a rozdíly v určitých informacích, nabízíme imitaci kasáren pohraniční stráže, kde si můžete vyzkoušet, jaké to bylo lehnout si na vojenskou postel, poskládat spací pytel či případně výstroj do skříňky. Zároveň přímo ve výstavě promítáme různé filmy ze života pohraničníků. Jsou samozřejmě poplatné době a my upozorňujeme na jejich tendenčnost, ale pro nás je to rozhodně zajímavý dokumentační materiál. Další z možností jsou info pointy, kde lze získat další informace. 

Budou rodiče s dětmi potřebovat průvodce?
Poradí si víceméně sami, záleží na hloubce jejich zájmu. Mohou si projít textovou část i interaktivní koutky označené symbolem – tam mají vždy vysvětleno, co mají plnit, a najdou tam i správné řešení, aby si mohli své plnění zkontrolovat. 

Z jakých sbírek exponáty pocházejí?
Ženijně technické prostředky mají souvislost s památkou TMB – pěchotním srubem v Šatově, který byl do ochrany státních hranic také částečně začleněn. U ostatních exponátů, zejména pokud jde o
uniformy, se jedná o zápůjčky od různých institucí a také od soukromých sběratelů. Návštěvníci se díky tomu seznámí s tím, jak se uniformy pohraničníků vyvíjely. Upozorňujeme na rozdílnost materiálů, rozdíly v hodnostech, označování uniforem a podobně. Z hlediska pohraniční stráže jde opravdu o unikátní komplexní pohled, který v tomto rozsahu na jednom místě k vidění ještě nebyl. Pohled na železnou oponu prezentujete i z rakouské strany… Celá výstava vznikla ve spolupráci s Rakouskem a Městským muzeem Horn i dalšími rakouskými institucemi, kterým jsme dali prostor, aby téma státních hranic zpracovali i ze svého pohledu a především také z pohledu jejich obyvatel, neboť i do jejich života se železná opona výrazně promítla. V Rakousku byly uprchlické tábory, kam se soustředili Češi, kterým se podařilo hranici překonat, a začínali tam nový život. Část výstavy věnujeme právě jim a životu v exilu – prezentujeme život v uprchlickém táboře – jak vypadal – a zaměřili jsme se i na pár významných osobností, kterým se tenkrát podařilo uprchnout. 

Výstava je přístupná od pondělka a má za sebou první návštěvníky. Jak reagují školáci, kteří nic podobného nezažili?
Zaznamenali jsme docela velký zájem a reakce jsou zajímavé. Zatarasení hranice je pro dnešní děti úplné sci-fi. Spousta rodičů nebo starších lidí přímo v expozici dětem vysvětluje, že tyto prostředky
na hranicích skutečně existovaly, že oni sami to zažili, že to omezovalo jejich pohyb, že měli problémy s cestováním a museli absolvovat určité procedury. Pro mladou generaci je opravdu překvapením, že něco takového vznikalo a fungovalo. Děti se u nás dozvídají, že musely být celní prohlídky, povolení k vývozu, co byl devizový příslib. Kdyby si něco podobného pouze přečetli, mohlo by to být strohé, ale když vidí na vlastní oči zátarasy z padesátých let, tak si spíš uvědomí, že na hranicích byl skutečně ostnatý drát a nedalo se ho jen tak překonat. Docházelo ke spoustě nehod a zranění na obou stranách – a u nás je dobře vidět, že šlo opravdu o nebezpečné zařízení. 

Jak dlouho výstava potrvá?
Počítáme s jejím pořádáním do 3. května 2020. Uvidíme, jaký bude mít ohlas. Vznikla přímo k 30. výročí pádu železné opony, takže hlavní zájem očekáváme v těchto dnech.