Exkluzivně pro Brňana: Simona Hába Zmrzlá

Od Katynky z Hastrmana k Odznaku Vysočina

  • Foto

    TV NOVA

Absolvovala brněnskou JAMU a poté nastoupila do angažmá v Divadle Husa na Provázku. Výrazně na sebe upozornila jako Katynka ve filmu Hastrman. Nyní brněnskou rodačku, dvojnásobnou maminku Simonu Hábu Zmrzlou čeká natáčení druhé série seriálu Odznak Vysočina.

Na plátně jste debutovala ve filmu Kuličky – je pravda, že už tento titul vás svým způsobem propojil s Divadlem Husa na provázku, kde jste začínala?

Ano, díky Kuličkám jsem se dostala na Provázek a začala tam hostovat. O natáčení filmu jsem se dozvěděla od svého bratra, který znal z filmové školy v Písku produkčního Kuliček, a ten zrovna hledal do filmu mladé dívky. Tak jsem šla na casting a tehdy si mne všiml producent Čestmír Kopecký, který zrovna v té době působil na Provázku pár sezon jako intendant. A Vladimír Morávek tehdy zkoušel Lásky jedné plavovlásky, kam zase potřeboval představitelky děvčat z internátu. Kuličky jsem točila mezi třetím a čtvrtým ročníkem na gymnáziu a Lásky jedné plavovlásky se zkoušely od podzimu, takže tam jsem naskočila v maturitním ročníku.

Tím jste se rozhodla pro herectví?

To přišlo o trošku dřív. Po základní škole jsem se hlásila na Gymnázium Slovanské náměstí a druhou přihlášku jsem si podala na Gymnázium P. Křížkovského s uměleckou profilací. Když mne na Slovaňák nevzali, tak jsem to obrečela, ale maminka na to reagovala: „Tak co, tak budeš herečka“. Nakonec mne škola velmi chytla, protože na literárně-dramatickém oboru nás učil Tomáš Pavčík, spoluzakladatel Divadla Kjógen a ředitel brněnské Kávéesky. Právě díky němu mě divadlo začalo bavit a rozhodla jsem se, že se přihlásím na JAMU. 

Kdy se z hostování na Provázku stalo angažmá?

Až po škole. Během JAMU jsem hostovala ve dvou inscenacích a občas jsem něco přezkoušela. Párkrát se stalo, že mi den předem zavolali, jestli můžu za někoho zaskočit, což jsem brala jako výzvu. S Vladimírem Morávkem jsme měli domluvené, že po škole nastoupím, ale otěhotněla jsem. I tak mi tenkrát Vladimír slíbil, že rok počká – a pak jsem opravdu nastoupila. Poslední sezonu před druhou mateřskou jsem zažila v roce, kdy nastupoval nový tým s režisérkou Annou Davidovou, ale pracovně jsme se už nestihli potkat.

Objevujete se v některém představení i teď během rodičovské dovolené?

Kvůli covidu se bohužel řada věcí zderniérovala a něco se přezkoušelo. Zůstaly mi dvě inscenace, ve kterých hostuju – Amadeus a Hráč. Amadeus se bude teď v červnu po osmi letech derniérovat. Máme za sebou určitě více než stovku repríz. Je to taková moje srdcovka, protože jde o první titul, který jsem v angažmá nazkoušela. A druhou mou oblíbenou inscenací je Hráč. A nejen proto, že to režíroval a scénář psal (podle Dostojevského) můj muž, anebo že v něm exceluje herec Husy na provázku Dalibor Buš, ale prostě je to skvělé divadlo a bude se hrát určitě i příští sezónu. Takže tímto všechny Brňáky zvu!

Aktuálně hrajete v Praze v divadle Venuše ve Švehlovce…

Venuše ve Švehlovce je prostor, kde hostují různé divadelní platformy nebo spolky, mezi ně patří i Lachende Bestien, které tvoří můj muž Michal Hába a jeho stálí spolupracovníci – skladatel Jindra Čížek, scénografka Adriana Černá a režisér a herec Šimon Spišák. Společně jsme vytvořili představení Kohlhaas, které si napsali a zrežírovali můj muž se Šimonem a Michal tam hraje hlavní roli.

Titul Kohlhaas nese označení ekoteroristická inscenace – a vy jste se už v minulosti vyjádřila, že máte blízko k ekologii – znamená to, že s myšlenkou představení souzníte?

Inscenace vznikla podle novely Heinricha von Kleista s tímto jasným cílem. Můj muž je autorský režisér a oba si myslíme, že v dnešní době nelze nereagovat na klimatickou krizi. Když je člověk umělec, není skoro možné se k této situaci nevyjadřovat. Jsou i další důležitá společenská témata, ale toto se týká nás všech po celém světě.

S manželem jste se seznámili pracovně?

Ano, potkali jsme se na Provázku, znali jsme se od vidění. Pak jsme na sebe na Provázku narazili během scénických čtení divadelních her Milana Uhdeho, z nichž jedno připravoval právě Michal. Šlo o týdenní zkoušení, a to už jsme si stihli všimnout, že si opravdu rozumíme…

Vaší tchyní je mimochodem překladatelka Dana Hábová. Jaké to je mít za tchyni takovou známou osobnost?

Já jsem samozřejmě věděla, o koho jde, ale její slavné simultánní překlady na Letní filmové škole v Uherském Hradišti jsem nezažila. Poznala jsem paní Hábovou jako maminku svého přítele. Často chodí do divadla. To je takové naše společné téma.

Milovníky filmu jste oslnila rolí Katynky v Hastrmanovi – jak jste se k této příležitosti dostala?

Šla jsem klasicky na casting. Věděla jsem, že se jedná o hlavní ženskou roli. Ale skoro jsem nepočítala, že by to vyšlo. Jako herec absolvujete spoustu castingů, aniž by vás vybrali. Pak jsem postoupila do druhého kola a nakonec si mě Ondřej Havelka vybral, takže jsem měla velkou radost.

Jaký typ režiséra je Ondřej Havelka? Jak se vám s ním pracovalo?

Hastrmana připravoval hodně dlouho, několik let tuším. Ve všem je velmi pečlivý, přesně ví, co chce, ale zůstává stále vlídný. Je to nesmírně laskavý člověk – je přesně takový gentleman, jak ho znáte z vystupování na veřejnosti.

Tušila jste, že půjde o výjimečný projekt, který možná změní vaši kariéru?

Při natáčení jsem si úplně neuvědomovala, o jak velký projekt jde – a možná je to dobře, protože bych se toho mohla polekat. Asi mám takový obranný mechanismus. Brala jsem tuto příležitost jako práci, kterou chci udělat dobře. Vůbec mě nenapadlo, že by to pro mě mohlo znamenat nějaký přelom a dokonce nominaci na Českého lva…

Nezačaly přicházet nabídky samy?

Nebylo jich zase tolik, ale je pravda, že když mě dnes někdo osloví, tak jde už o větší a zásadnější role. A za to jsem opravdu vděčná.

Jak jste se dostala k Princezně zakleté v čase?

Prostě mi zavolali (smích). Tady to možná zafungovalo. Asi jsem se jim na čarodějnici hodila.

Jde o démonickou postavu čarodějnice Murien. Je to vděčná role?

No jeje! Taková role vás baví. V Hastrmanovi i v Princezně jsem dostala kontaktní čočky – a zvlášť u Murien to, myslím, působí opravdu strašidelně. Spousta lidí mě v tom kostýmu a s bílými čočkami ani nepoznala.

Jak to vypadá s pokračováním pohádky?

Už je skoro natočené. Opět se tam objevím a děj se tentokrát bude víc točit kolem alchymistky Amélie, ale chybět nebudou ani princezna s princem.

A vy budete zase házet Amélii klacky pod nohy?

To neprozradím. Na podzim bude premiéra (smích).

Jak si jako herečka vybíráte mezi seriálovými příležitostmi?

Je zajímavé, že jednou jsem v rozhovoru řekla, že bych nechtěla opustit divadlo kvůli seriálu. A najednou se začalo říkat, že nemám ráda seriály. To není samozřejmě pravda. 

Co u vás rozhodlo pro Odznak Vysočina?

V té době jsem měla ještě dvě nabídky, ale Odznak Vysočina mi přišel nejsympatičtější. Líbily se mi anotace jednotlivých dílů. U každého dílu bylo hlavní téma – a mě zaujala právě společensko- sociální problematika, která se v seriálu také řeší. Nešlo jen o vyšetřování, ale každý díl má i společenský přesah.

Vaše postava Kateřiny Vlčkové byla spíš introvertní a málo si pouštěla lidi k tělu – jak se vám hrála – a máte s ní něco společného?

Ze začátku jsem ji trošku hledala, ale hrála se mi dobře, protože má celkem jasné mantinely charakteru. Musela jsem ji trošku oživit lidskostí, aby se nechovala jen jako stroj, a myslím, že to se povedlo. A jestli jsem já introvert? Můj muž říká, že ano, i když já jsem si vždycky myslela, že jsem spíš extrovert (smích).

Jak vám sedl tvůrčí tým Odznaku Vysočina a herečtí kolegové?

Měla jsem trošku obavy, předtím jsem nikdy v seriálu tak velkou roli nehrála, ale celkem brzy jsme se seznámili a myslím, že jsme si s celým týmem i s kolegy herci výborně sedli. S režiséry Andym Fehu a Pavlem Soukupem se pracovalo opravdu na pohodu. A s Monikou Hilmerovou jsme se během natáčení velmi sblížily, hrály jsme spolu skoro ve všech scénách – jely jsme si, jak se říká, „na stejné vlně“. Letos v létě se bude točit druhá série Odznaku Vysočina. Už se na to těším, a nejen na práci, ale taky na tu partu.

Co samotná Vysočina?

Bylo tam krásně, ale hodně zima (smích). Začínali jsme točit v dubnu, kdy bylo na Vysočině 5 stupňů. Všichni ale čekali jaro, takže jsme měli jarní kostýmy.

Absolvovala jste i nějaký policejní výcvik?

Učili jsme se, jak se např. natahuje zbraň. Moje postava nosí v seriálu zbraň pořád. Taky jsem pochopila, proč policisté mají drsňáckou chůzi s rukama od těla – protože zbraň u pasu jim zavazí (smích).

Jako Kateřina hodně pracujete s technologiemi – neustále držíte v ruce tablet. Jak jste na tom v reálu?

Upřímně – ani nemám počítač, ten si půjčuju od manžela. A v posledních letech řeším vše na telefonu, kde vyřizuji nejen e-maily, ale upravuju dokumenty – jako třeba tento rozhovor.

Zpíváte ještě s kapelami Meteor z Prahy a Golden Delicious?

Kvůli covidu moc koncertů nebylo. Lidi si asi odvykli něco plánovat, aby to nemuseli zase rušit. Ale už se sezóna naštěstí zase rozjela a obě tyto kapely teď budou hrát hodně přes léto.

A jak to vidíte do budoucna – Brno nebo Praha – a opět divadelní prkna?

Asi čtenáře Brňana zklamu, ale čeká nás stěhování do Prahy. Nebude to pro mě tak jednoduché, protože jsem brněnský rodák. Mám zde rodinu a spoustu kamarádů, ale život jde dál. Manžel režíruje různě po republice a z Prahy se zdá, že je všude blíž. A přiznám se, že v další sezoně už bych ráda začala zkoušet nějaké divadlo. Syn má dva a půl roku a já už se docela těším, že půjde do školky a já do práce. Zatím ale nevím, co mě v Praze potká… Asi budu chvíli na volné noze a pak se uvidí.

Fotogalerie: 
Zdroj: 
Brňan (RUP)