Exkluzivně pro Brňana: Sonya Darrow

Kulturní dědictví není jen naším mostem do minulosti, ale i cestou do budoucna, říká Čechoameričanka.

  • Foto

    Sonya Darrow a Jana Dúbravčíková

Na Masarykově univerzitě studuje sociologii a věnuje se propojení tradic a současnosti. Umělkyně a performerka Sonya Darrow se zaměřuje na přesah lidového dědictví k dnešku a pořádá workshopy, při nichž s účastníky spravuje a vrací do života „ošumělé“ lidové kroje. Narodila se v americké Iowě, ale druhý domov našla v Brně. Spolupracuje s Nadací Veronica a nedávno se podílela burze lidových krojů z Podluží.

Pocházíte z Iowy, ovšem z rodiny s českými kořeny. Kdo a kdy z vašich předků do USA odešel?

Narodila jsem se v Iowě a svůj život vyvažuji mezi dvěma domovinami. Také ve své umělecké praxi pracuji s tímto propojením času a místa. Většina Čechoameričanů v Iowě, včetně mojí rodiny, přišla do USA mezi lety 1890 a 1900. I nyní jsou tato česká osídlení skoro jako časová schránka české kultury, i jazyk je tu jakoby pozastavený. Všechno uvízlo v 19. století.

Zmínila jste početnou českou komunitu v Iowě, jak funguje?

Ano, žije především v Cedar Rapids v Iowě, což je i sídlo Československého národního muzea a knihovny. Na vrcholu imigrační vlny v 19. století mělo Cedar Rapids největší českou populací ve Spojených státech. Masaryk navštívil Cedar Rapids opakovaně před rokem 1918 (i poté), aby zde přednášel o svobodném Československu a pracovních otázkách v Čechách. A poté, když se posuneme dopředu, to byl Havel, který přijel do Cedar Rapids otevřít zmíněné muzeum. Mezi Iowou a Českem existuje spousta zajímavých propojení. Některá z nich jsem promítla do svého uměleckého projektu Stezky/Pathways, který mapuje kulturní krajinu českých osídlení napříč Iowou prostřednictvím zvuku, objektů i folkloru. S tímto projektem jsem začala v roce 2017 a pokračuju dodnes – a asi až do konce svého života budu sbírat příběhy, nahrávky starých českých nářečí a proměňující se prostředí těchto stárnoucích osídlení. Část tohoto projektu je trvale vystavena na americké ambasádě v Praze v konzulární sekci. Zapojila jsem se v roce 2018 do oslav stého výročí a vytvořila performance mezi dvěma říčkami a dvěma Protivíny: Protivínem v Iowě a Protivínem v jižních Čechách.

Kdy jste se začala o svůj český původ a lidové tradice zajímat?

Má komunita v Cedar Rapids utrpěla velkou ztrátu kvůli klimatické katastrofě – velkým povodním v roce 2008. Povodně proměnily prostředí mnoha dříve imigrantských komunit stejně jako celé město. Tahle zkušenost pro mě byla impulsem k akci: kulturní dědictví za klima. Chtěla jsem porozumět tomu, kde se naše kultura a kulturní dědictví ukrývá – je to jen v budově nebo v předmětu? Když se budova zbourá, zmizí s ní i kultura? Kladla jsem si řadu takových otázek, zatímco jsme se vyrovnávali s dopadem povodní roku 2008. Je totiž důležité si uvědomit, že kulturní dědictví není jen naším mostem do minulosti, ale i cestou do budoucnosti. A že musíme být mnohem více environmentálně uvědomělí i pokud jde o kulturní dědictví. Povodně 2008 byly milníkem v mém životě, který výrazně ovlivnil moji dnešní práci, a je to stálá vzpomínka, která je sice náročná, ale zároveň z ní vzešlo něco dobrého. Byl to přesně ten moment, kdy jsem začala přemítat o svém “češství”, což mě přivedlo do Česka – učit se od těch, kteří opatrují kulturní dědictví, být v tomto prostředí a zároveň ho zkoumat skrze svou umělecko-sociální praxi.

Tehdy vás poprvé napadlo Česko navštívit? A kdy jste se ocitla na Moravě?

Poprvé jsem se zapojila do umělecké rezidence v jižních Čechách, blízko oblasti, z níž pochází moje rodina. Jsem vděčná, že jsem měla možnost prožít několik let v centru ArtMill. Od lidí v Miřenicích a z okolních šumavských vesnic jsem se toho hodně naučila. Odtud jsem se začala potkávat napříč republikou s umělci, kteří mě podpořili. Rytmus uměleckého života v Česku je krásný a je to něco, co v USA chybí. Tady je pořád zakořeněný v životě a každodennosti. Z jižních Čech, kam jsem přijela před sedmi lety, jsem pokračovala napříč Českem, až mě moje cesta přivedla do Brna a na jižní Moravu – ke kořenům folkloru. Brno a jižní Moravu považuji za svůj druhý domov. Je to místo, kde jsem prožila ty nejvíce obohacující zážitky, které ovlivnily můj osobní i umělecký život. Mohu pracovat s inspirativními ženami jako je například Helena Továrková, ředitelka Nadace Veronica, a mohu být v blízkosti svých oblíbených uměleckých děl v Moravské galerii – hlavně sbírky Jiřího Valocha.

Co má společného sociologie a váš zájem o lidové umění a folklor?

Zaměřuju se především na sociologii umění. Využívám svou uměleckou praxi jako metodu participativního výzkumu. Začala jsem se zapojením sociologie jako umělecké formy ve své magisterské práci na Masarykově univerzitě. Použila jsem svůj projekt Stezky/Pathways jako hlavní zdroj dat. Právě teď jsem v doktorském programu a můj výzkum se zaměřuje na hnutí Folklore´s not dead. Katedra sociologie na Masarykově univerzitě mě podporuje jako umělkyni i socioložku. Musím poděkovat své školitelce, Nadye Jaworsky, že bere stejný ohled na mé umělecké i akademické potřeby.

Rezonuje toto téma i okolní Evropou? Právě se účastníte na podobné téma konference v Polsku…

Určitě ano, více než kdy jindy je potřeba vyzdvihnout mezioborové přístupy k výzkumu se zapojením umění a hlavně zapojovat veřejnost do těchto debat. Ještě důležitější je vnášet udržitelnost do praktik lidového umění a folkloru. To znamená, že environmentální udržitelnost jde ruku v ruce se zachováním a rozvíjením kulturního dědictví. Sneška Quaedvlieg-Mihailović, která je generální tajemnicí Europa Nostra, mluvila na konferenci o roli kulturního dědictví v evropském Novém zeleném údělu (Green New Deal), což je přesně to, čím se zabývá hnutí Folklore´s not dead společně s organizacemi jako Nadace Veronica nebo Jihomoravská komunitní nadace. Společně upozorňujeme na téma, které je důležité pro budoucnost.

Ve své tvorbě jste se zaměřila na folklorní oděv a nošení krojů. Co vás vůbec ke krojům přivedlo a jak vznikl nápad vrátit je zase do života?

Souvisí to s mým uměleckým zaměřením, což je práce s textiliemi. Ale chci hlavně zmínit konkrétního člověka – Zlatu Maděřičovou, která mě upozornila na ty nejkrásnější kroje. Představila mi všední kroje z Podluží. Není to o tom, že jsou to kroje nějak zvlášť krásné, ale jde o příběhy kolem nich a jejich propojení právě na Zlatu. Zachraňuje je doslova ze smetiště a dává pozor, aby všední kroje nezmizely z naší kulturní krajiny. Prostřednictvím těchto všedních krojů navazuje vztahy s mnoha lidmi, mimo jiné i se skupinou žen známých jako „víchernice“ (parádnice). Tradice každodenního nošení kroje jako běžného lidového oděvu mizela, dokud se Zlata Maděřičová nepustila do záchrany krojů. Pro mě není kroj jen o materiálu nebo estetice, kterou ukazuje, ale i o hnutí kolo, které přivádí tyto kroje k životu. To je ta nejdůležitější část.

Také jsem se k této myšlence dostala prostřednictvím oceňované lidové malérečky paní Marie Švirgové z Lanžhota, která mi vyložila mé oblíbené české slovo „ošumělý“. Slovo, které popisuje obnošený oděv. Takový oděv byl svědkem historie, vypráví příběh a stává se tak dědictvím. Takový kousek oděvu prožívá „podzim svého nošení“ a reference na podzim jej váže k původu slova – na stromy, na lesy (šum je starý slovanský výraz pro les). Zvuk na začátku slova ošumělý „šššš“ je zvuk větru ve stromoví. Slovo ošumělý popisuje, jak čas tahá za nitky oděvů a rozmotává jejich strukturu. Jako „správci“ našich šatů máme za úkol poznat „podzim nošení“. Není to chvíle, kdy oděv zahodit, ale kdy zhodnotit jeho historii a dědictví, které obsahuje. A tohle slovo přesně vystihuje moji uměleckou praxi.

Co ještě obnáší projekt Folklore´s not dead? Co je náplní vašich workshopů?

Hnutí Folklore´s not dead (Folklór není mrtvý) se ptá na stav folkloru: Co pro nás znamená? Kde ho můžeme najít? A není vlastně už dávno mrtvý? Toto hnutí se rozrostlo na Moravě kolem několika ohnisek – např. v brněnské Nadaci Veronica, propagující udržitelný rozvoj nejen v životním prostředí, ale taky v otázkách kultury. Dalším iniciátorem je Jihomoravská komunitní nadace, která propaguje tradiční lidové umění jižní Moravy. S oběma nadacemi jsem zahájila spolupráci a stala se přirozenou součástí jejich aktivit. Začala jsem si všímat podobných problémů mezi městskými a venkovskými oblastmi v Česku. Ptáme se, kde je místo lidových praktik v přirozeném rytmu dnešního života. Folklor by měl dýchat přirozeně s naší každodenností, neměl by být vyhrazen jen pro zvláštní příležitosti. Vraťme se zpět k pomalejšímu tempu vytváření věcí a oceňování významu, který se nachází za tradicemi a rituály.

Jak to prakticky souvisí s upcyklací oděvů a doplňků?

Jedním z příkladů obsahu je čelenka, kterou jsem vytvořila. Použila jsem řadu nalezených materiálů i takové, které běžně vyhazujeme. Oživuji tradiční techniky jako paličkování (využívám třeba drátky nalezené na zemi) nebo vytvářím krajku ze starých plechovek. Ukazuju, jak může jít kulturní a environmentální udržitelnost ruku v ruce, kdy zachovává lidové umění i rituály živé vědomým výběrem ekologických materiálů. Úkolem každé generace je zachovávat rituály lidového umění. Úkolem naší generace je ale ještě něco jiného. Hledáme, jak mohou tyto rituály a praktiky fungovat ve světě zasaženém klimatickou změnou. Naši předkové byli velmi vynalézaví ve vytváření těchto rituálů z běžných předmětů, které našli ve svém okolí.

Spolupracujete také s Moravskou galerií v Brně – jak se vám daří prezentovat vaše umělecké série, kde se věnujete různým umělcům, zkoumáte umělecká hnutí, postupy, materiály či koncepty?

Spolupracuji s Moravskou galerií jako lektorka. Je to další práce, která mě baví – učení! A taky obdivuju české umění, vždycky jsem jej obdivovala… Takže to bylo jako sen mít možnost se pracovně rozplývat nad umělci, kteří mě inspirují v mé umělecké praxi. Mimo střední Evropu nejsou tito umělci moc známí, takže mým cílem je i upozornit na ne jejich dílo i tvorbu uměleckých skupin. Spolupráce s galerií navazuje na můj výzkum v sociologii umění a přináším tak přednášky ze sociologie do prostředí Moravské galerie.

Jak jste strávila čas lockdownu, kdy nebylo možné se setkávat? Jak to pro vás bylo obtížné jako pro pro člověka a zároveň umělce?

Během první vlny pandemie v USA jsem přišla kvůli covidu o svou českou babičku Agnes. Bylo to velmi těžké ji takto ztratit. Inspirovala mě jako umělkyni i jako ženu. Moje umělecká kariéra začala na podlaze jejího obyváku – se skicákem a nejnovějším číslem National Geographic. Naučila mě, jak je důležité znát každého člověka, se kterým přijdete do kontaktu, což zahrnuje i pošťáky, popeláře, pokladní... Jí záleželo na každém. Jak se postupně vracíme zase k sociálním kontaktům, snažím se ji i uctít. Potkávat se každý den s lidmi má pro mě ještě o to větší význam. Myslím na ni a na její laskavost ke komukoliv.

Plánujete nějaké aktivity na léto?

Chci využít léto a znovu navázat kontakty s lidmi a pokračovat i ve své umělecké praxi, zejména ve zkoumání, jak se změnil náš přístup k sobě navzájem. Plány mám až ke konci léta a na začátek podzimu. Myslím, že všichni potřebujeme pomalý a postupný nájezd zpět do společenského života. Plánuji pokračovat ve workshopech, které se zaměří na environmentální témata spojená s folklorem. Také chci dát dohromady více společných happeningů jako třeba společné spravování (krojů), které by se propojilo se slovem ošumělý. Historie a čas tahá za nitky, takže dáme dohromady nejen poškozený kus oděvu, ale dáme dohromady taky sebe vyprávěním příběhů a znovunavázáním vzájemných vztahů.

Fotogalerie: 
Zdroj: 
Brňan (RUP)