Do přírodního amfiteátru ve westernovém městečku v Boskovících se opět vrací představení Vinnetou – a s ním v roli padoucha Santera i 1. tenor sboru Janáčkovy opery Stanislav Fiala. Cizí mu totiž vedle operního repertoáru nejsou ani další divadelní a umělecké žánry.

Zpíváte v Janáčkově opeře – máte vztah k vážné hudbě v rodině?

Tatínkova sestřenice, které říkám „teto“, bývala sólistkou v Moravském divadle v Olomouci a také zpívala ve Státní opeře. Svou kariéru však bohužel musela kvůli nedomykavosti hlasivek záhy ukončit. Já se k opeře a divadlu dostal spíš náhodou…

Jak se to seběhlo?

V šestadvaceti jsem ještě neměl dostudovanou psychologii, se kterou jsem poněkud bojoval. Zároveň jsem při studiu pracoval a zaměstnání poměrně často měnil. Dělal jsem realitního makléře, obchodního zástupce pro PR agenturu, nákupčího pro investiční společnost… Pak jsem se rozhodl pro vlastní podnikání a s kamarádem jsme prodávali prostředky na ošetření povrchu a nátěry s nanočásticemi. Moc se nám ale nedařilo, tak jsem chytl depku a asi týden jsem proflámoval. Na jedné karaoke party jsem se setkal se studentem z JAMU, který mi řekl, že dobře zpívám a že se další den koná konkurz na muzikál do Městského divadla Brno a měl bych tam zajít. Zúčastnil jsem se a dostal vedlejší roli – což bylo u člověka bez konzervatoře a bez JAMU něco jako chyba v Matrixu (smích). Šlo o Evangelium o Marii, kde jsem získal part Anděla.

To jsme u muzikálu – jak došlo na operu?

V Městském divadle Brno jsem často slýchal, že můj hlas se hodí víc do opery, proto jsem si našel jednoho studenta operního zpěvu, který mne začal vést a později mne představil svému profesorovi. Tak jsem se dostal k Jaromírovi Novotnému, dříve sólistovi Janáčkovy opery, který tehdy učil na JAMU zpěv. Doporučil mi přihlásit se na JAMU, abych měl jako pěvec adekvátní vzdělání a měl také do budoucna větší možnosti a perspektivu. Jenže já jsem byl na přijímačkách sice nejlepší ve zpěvu a druhý v pohybové průpravě, ale úplně jsem propadl z hudební teorie a dějin. Skončil jsem první pod čarou. Mimo JAMU mne profesor Novotný učit nechtěl, nicméně po čase, když jeho působení na Hudební fakultě skončilo, se mi začal věnovat. Říkal mi, že jsem jeho poslední žák. Pak jsem šel na konkurz, když hledali prvního tenora do sboru Janáčkovy opery, a už když jsem slyšel za dveřmi zpívat konkurenci, tušil jsem, že bych mohl obstát. Tenoři jsou nedostatkovým zbožím, protože nikomu se moc nechce tak dřít. Zvládnout tenorové zpívání je opravdu namáhavá věc – je to dřina a řehole, kterou si musíte odpracovat.

Uměl jste zpívat z notového partu?

Když jsem přišel do opery, sbormistr Koňárek zjistil, že noty ne příliš umím (smích). V Městském divadle to nebylo úplně potřeba, tam jsem se učil podle poslechu. V opeře jsem hned první den dostal nůž na krk a radu, ať zkusím nejdřív nějaký sbor, třeba při Filharmonii Brno, vše se doučím a pak se vrátím zpátky do souboru, ale hodně kolegů se za mne tenkrát přimluvilo. A dohodli jsme se, že si najdu ještě jiný sbor, budu drtit noty a vše se doučím. Po třech měsících se sbormistr rozhodl, že mne v opeře nechá a po roce mi prodloužil smlouvu, protože naznal, že došlo k signifikantnímu zlepšení. Usoudil, že na sobě opravdu pracuji. Teď po třech letech mi řekl, že je se mnou dlouhodobě spokojený, což považuji za malý zázrak.

Na střední jste nezpíval?

Měl jsem heavy-metalovou kapelu a hráli jsme převzaté i svoje věci. Máme sice materiál na vlastní album, ale je to momentálně věc, která spí.

Není to pro zpěváka vážné hudby nebezpečné?

Metal určitě ano. Dnes jsou ostatní moje pěvecké akce méně náročné. Člověk musí být, co se hlasové hygieny týká, rozumný a opatrný a brát to vážně. Když jdu na karaoke party, zpívám s rozumem, protože vím, že mne další den čeká pár hodin výkonu v Janáčkově divadle. Teď bych měl zpívat i v Cabaretu des Péchés, ale musím si být jist, že budu mít dost času i na zkoušení, protože poslední dobou toho bylo opravdu hodně a nestíhal jsem.

Považujete u sebe absenci umělecké školy spíš za nevýhodu, nebo naopak výhodu?

Pro mě to je určitě výhoda, protože v momentě, když by se cokoliv stalo, zvlášť v kultuře, tak nemám problém jít pracovat třeba zase jako obchodního zástupce. Jsem také certifikovaným koučem. Mohu dělat x jiných činností, kterým jsem se věnoval, než jsem se dal k divadlu. Mám také řadu napsaných věcí, tudíž i kopu inspirace do další práce a další background, z něhož mohu čerpat. Lidé, kteří prošli JAMU, jsou většinou zaměření čistě na svůj obor, ale já se cítím poměrně neomezený.

Zmínil jste, že máte „napsanou řadu věcí“ – co tím myslíte?

Písně, ale také části próz. Chtěl bych napsat román a také pár povídek. Je toho poměrně hodně, ale dokopat se k systematické práci není tak jednoduché, když jsem v zápřahu v opeře. Nicméně vždy, když jsem něco napsal, se to kamarádům líbilo. U kamaráda dramaturga z JAMU jsem také externě absolvoval kurz tvůrčího psaní. Sám jsem si ho našel a s kamarády zaplatil, protože psát mne baví. Dá-li Bůh, strana  a vláda (smích), tak se budu rád věnovat kumštu i ve více směrech.

Jaký žánr je vám při psaní blízký?

Fantasy. Jsem odkojený Zaklínačem, Harry Potterem a Pánem prstenů. Mám ale i námět povídky, která bude čistě kriminálního rázu. Jen se musím do psaní víc dát. Líbí se mi také projekt pražského Národního divadla, který vybízí nové autory. Stačí zaslat námět divadelní hry, a když je zaujme, dají vám třeba možnost si titul zrežírovat. Do takových věcí bych se rád zapojil. Ale poslední tři roky jsem na full-time v opeře Národního divadla v Brně a do toho absolvuji soukromé lekce zpěvu a herectví, takže vše ostatní šlo stranou. A upřímně ani nejsem extrémní dříč. Ve srovnání s obdobím, kdy jsem studoval psychologii a zároveň pracoval, jsem podstatně zvolnil. V divadle mám vlastně jistotu a klid. Jako makléř jsem sice mohl odmítnout večerní prohlídku, ale taky bych mohl skončit bez výplaty. Teď mám samozřejmě taky večer představení, ale přitom nesrovnatelnou pohodu. Na druhou stranu je potřeba se rozvíjet, takže se snažím dělat vše, co se týká kumštu.

Jak jste se dostal k westernu a roli v představení Vinnetou ve westernovém městečku v Boskovicících?

Náhodou jsem viděl na facebooku v jedné castingové skupině, že se uskuteční konkurz pro představení Vinnetou. Tak jsem hned zavolal člověku, který hledal do Boskovic herce, protože jsem se s ním znal už z pár natáčení, když jsem dělal komparz, např. pro Skleněný pokoj a jiné filmové produkce – ale to šlo o naprosto bezejmenné úlohy. Říkal mi, ať dorazím, a já přišel rovnou „v roli“. Začal jsem po nich řvát, že jsem největší gangster Západu a že je všechny postřílím. Od začátku jsem totiž chtěl roli Santera, protože předtím jsem v opeře Ferda Mravenec hrál Tesaříka, nejroztomilejšího broučka z celého představení, který spravuje žárovky a všechno okukuje. Je to sice sympaťák a milá postavička, ale já mám 195 centimetrů, 105 kilo a pětkrát zvednu metrák na bench, takže mi přišla trošku škoda, že hraji takového ťunťu, a proto jsem si v Boskovicích přímo řekl o šéfa gangsterů. A oni mi ho dali. Většinou mi tyhle věci vychází…

Takže to zabralo…

No, přistoupili na mou hru a chtěli po mně, ať jim ukážu boj s nožem. Měl jsem docela kliku, protože jsem dělával karate, takže ve mně něco zůstalo, a co jsem předvedl, se jim líbilo. Také říkali, když jsem z opery, ať jim i zazpívám – a s tím byli taky celkem spokojení. Asi za čtrnáct dní mi pak volali, že Santera budu hrát. Letos nás čeká třetí sezona.

Na koni jste jezdit uměl?

Na konkurzu jsem samozřejmě řekl, že jsem jízdy na koni schopen, ale doopravdy jsem na koni v životě seděl dvakrát. Úplně jsem asi nelhal, ale samozřejmě jsem se musel něco naučit. V jednu chvíli jsem se dokonce cítil jako velký westernový jezdec a řekl jsem Michalu Bednářovi, představiteli Vinnetoua, že bych si chtěl přestavení zahrát s vůdcem stáda. On se mě ptal, jestli vím, co dělám, a já mu odpověděl, že jasně. Dostal jsem jistého koně Elevada, ale z představení jsem byl zvyklý na jiného, kterého když jsem pobídl, tak se možná líně rozešel – ale opravdu možná… Někdy ho musím stisknout i víc. S Elevadem jsme naštěstí zkoušeli v aréně, kde je pískový povrch. Jakmile jsem ho pobídl, vystřelil tak rychle, že jsem spadl dozadu, což se ten den opakovalo ještě několikrát. A tak jsem se v přestavení vrátil ke svému původnímu koni. Elevado je sice také krotký, ale má hodně energie. Je to kůň pro člověka, který to na koni umí, ne pro někoho z opery (smích).

Co ještě jste musel pro potřeby představení Vinnetou zvládnout?

Ovládání zbraní. Když střílíte, i když jde o slepé náboje, musíte střílet tak, abyste spoluhráče netrefili. Trajektorie střely musí jít vždy mimo tělo, navíc nikdy nestřílíte nad pas, aby úlomek náboje nikomu neskončil v oku. Většinou míříte vedle boku protivníka.

A co rvačky?

Tím se nemusím moc zabývat, protože za mne vše oddřou kaskadéři. Já jsem velký šéf a gangster a většinou stojím v povzdáli. Občas někoho zastřelím, ale přímo do akce nejdu. V tomto to mám velmi jednoduché.

Máte rád akční herectví? Myslíte, že i pro operu je to cesta?

Myslím, že statičtí pěvci jsou už stereotypem, který je dávno překonaný. Viděl jsem záznam z philadepské opery, kde zpívali dva pěvci Lovce perel. Z bazénu se vynořili vyrýsování chlapíci, vypadali zatraceně dobře a perfektně to odzpívali i odehráli. Byla to skvělá podívaná a já osobně v tom spatřuji budoucnost opery. Proslýchá se, že jeden nejmenovaný špičkový tenor z pražského Národního divadla dostal nůž na krk – buď zhubneš, nebo si Jeníka nezahraješ! Nebyl jsem u toho, nevím, ale považuji to za legitimní. Moderní divák je zmlsaný a jevištní akce je i v opeře důležitá.

Které tituly na domácí scéně vám v tomto směru vyhovují?

Určitě Peter Grimes v režii Davida Radoka. Je to sice tragédie a těžké téma, ale je to geniálně udělané scénické představení. A má oblíbená režisérka je i Magdalena Švecová, která režíruje hodně v Praze a v Liberci. U nás dělala právě Ferdu Mravence a Bohému. Mám rád syrový realismus jako je Grimes, v Bohémě se zase stále něco děje. Petera Grimese a Bohému bych určitě doporučil.

Vy máte poměrně neobvyklý druh relaxace – je pravda, že jste strávil určitý čas v klášteře?

Minulou zimu jsem byl na Vánoce a Nový rok u kapucínů v Olomouci. Osm dní jsem se postil, trávil čas na modlitbách a základní prací – třeba jsem každý večer připravoval saláty. A také jsem hodně četl a měl vypnutý telefon. V létě chodím na poutě a také se postím a do kláštera se chystám i teď o prázdninách. Už jsem i praktikující, ač protestantský křesťan. Letos jsem se nechal pokřtít v baptistické církvi, kterou jsem přijal za svou. Ale kapucíny mám velice rád – i jako protestanta mne velice vstřícně přijali. Hodně jsem si s místními mnichy rozuměl, máte si s nimi o čem povídat, a to je pro mne obohacující. V Řecku je třeba úplně normální, že nějaký manažer jede po pěti letech výkonu služby na půl roku na horu Athos do mnišského řádu – a vyčistí si tam hlavu. Za mne to má navíc i spirituální rozměr, protože jsem věřící křesťan. Ale i ateisté takovou příležitost dnes vyhledávají, je to něco podobného jako trávit čas ve tmě – takových metod je hodně. Buddhista si potřebuje meditací vyčistit hlavu a nemyslet na nic, co se kolem něj děje. U věřících jde o kontemplaci – začínáme stejně, ale v bodu, kdy jsme prázdní, jdeme ke Kristu, bezpodmínečné lásce. Ježíš řekl: Jsem cesta, pravda i život. Pokud je nějaká hodnota, která má nejvyšší smysl, je to láska, která je bezpodmínečná – ne ve smyslu něco za něco. A to je hodnota, která se mi moc líbí. Půsty i odříznutí od okolního světa jsou navíc zdravé, což dnes prokazuje i řada studií –  a i mně tento životní styl obrovsky prospívá.

Jak naopak dbáte o svou fyzickou schránku?

Za velmi pozitivní považuji, že se u nás v poslední době vybudoval dostatek workoutových hřišť. Tam chodím skoro denně cvičit s vlastní váhou. Mám také spoustu expanzních gum. Dřív jsem zvedal těžké činky, ale když necvičíte správně, můžete si i ublížit. Navíc rád cvičím venku, protože jsem míval chronický nedostatek vitaminu D, což pak v důsledku znamená oslabenou imunitu. Takže sportuji a nechám na sebe dopadat sluneční paprsky. Také venku plavu, většinou v lomu v Líšni. Chodím tam už od března, jak voda rozmrzne a má tak šest stupňů. Četl jsem hodně Wima Hofa a hodně mne ovlivnily jeho dýchací techniky. Také se mi líbí myšlenka ledových lázní. Sám na sobě mám vyzkoušeno, že je to výborná metoda, jak se udržet funkční a fit.