Od roku 2019 je Tereza Richtrová členkou činohry Národního divadla v Brně. Hraje v Haně, Idomeneovi, Perech Markýze de Sade a brzy ji diváci uvidí na jevišti v Rackovi jako Arkadinovou. Objevuje se v českých seriálech (výraznou roli měla nedávno ve Zrádcích), spolupracuje se zahraničními produkcemi a má za sebou i zkušenosti s moderováním živých pořadů v České televizi. Během svého  ostravského působení moderovala Dobré ráno, nedávno po boku Veroniky Boleslavová uváděla brněnská vydání pořadu Sama doma. 

Pocházíte z Brna, přesto jste se před dvěma lety do Brna vrátila poměrně velkým obloukem. Kde jste začínala?
Ano, říkají mi velkomoravská herečka (smích). Tuto přezdívku mi vymysleli kolegové z divadla Polárka, protože jsem hostovala ve většině moravských divadel. Po absolutoriu na JAMU jsem dostala nějaké
nabídky na angažmá, ale lákala mne volná noha, politické divadlo a trošku punk. V praxi to znamenalo, že jsem tehdy dělala jeden menší projekt v Praze a jeden v Brně. Představovala jsem si, že nabídek a možností bude víc, ale nestalo se. Pak přišel hodně zajímavý záskok jedné role v Uherském Hradišti, za kterou jsem získala divadelní cenu. Díky tomu jsem dospěla k názoru, že je možná čas oslovovat divadla, mj. i ta, která mi tehdy už angažmá nabízela, a já je původně odmítla. Jako první se ozvalo Moravské divadlo Olomouc. Začátky byly moc hezké a ráda na ně vzpomínám. Potom se však začal měnit repertoár a odešli i někteří lidé ze souboru, kteří pro mě byli důležití, tak jsem naznala, že je čas jít o dům dál. Upřímně přiznávám, že nikde dlouho nevydržím a změnu k životu potřebuji. Pět let v krásné rovinaté Hané bylo akorát. V ten moment přišla i nabídka do Ostravy. A to byl kulturní šok. Vydržela jsem dvě sezony. V Ostravě jsem otěhotněla a mateřskou prožila v Praze. Když nastal čas přemýšlet, co po rodičovské dovolené dál, ozvalo se Národní divadlo v Brně. Tak jsem se po dlouhých deseti letech vrátila zpátky domů.

Co se vám vrylo pod kůži právě z prvního angažmá v Olomouci?
Tam bylo naprosto zásadní představení, které předznamenalo věci budoucí, ač jsme o tom tenkrát ještě vůbec neměli tušení – Arabská noc Rolanda Schimmelpfenniga. Inscenaci režíroval Martin Glaser, tehdy ještě umělecký šéf v Českých Budějovicích, a dramaturgem představení byl Milan Šotek, nyní šéf Mahenovy činohry. Tato inscenace naprosto vybočovala z repertoáru a setkání s Martinem bylo pracovně i lidsky úžasné. O pár let později jsme se v Brně potkali v úplně jiných pozicích a je to stále milé a vřelé (M. Glaser je ředitelem Národního divadla v Brně – pozn. red.).

Proč vám Ostrava k srdci nepřirostla? Je přece progresivní kulturou vyhlášená…
Ač jsem rodačka z Brna, rané dětství jsem prožila na venkově a stále se považuji za holku z vesnice, takže s ostravským industriálem jsem se nikdy nesrovnala. Fascinovalo mne, že právě v tomto prostředí může kultura tak košatit a růst, ale samotné město pro mne zůstalo temné. Nebylo to prostředí, ve kterém bych si zvykla. Nicméně jsem v Ostravě bydlela pár kroků od ostravského televizního studia, což se ukázalo jako hodně praktické, protože jsem začala moderovat Dobré ráno. A to mi přineslo velmi cenné zkušenosti.

Jako moderátorka jste začínala i v brněnském Rádiu Student. Jak vůbec na moderování došlo? Někdo vás oslovil, nebo jste to chtěla zkusit?
Už ani nevím, jak jsem se – v později legendárním – Rádiu Student ocitla. Absolvovala jsem konkurz na ranní vysílání, což mi přišlo jako fajn brigáda při škole. Pamatuji si dodnes, jak sedím v prázdném studiu úplně sama a mám před sebou cardmaster. Nikdo jiný tam nebyl. Do éteru jsem právě já při prvním, ne už zkušebním vysílání vypustila úplně první slovo. Počet posluchačů by se tenkrát asi dal spočítat na prstech jedné ruky a dost možná mne tenkrát ani nikdo neslyšel. Doufám, že se nic z té doby nedochovalo (smích). Ale byl to adrenalin a opravdu hodně jsem se tam naučila. Když jsem pak byla v Ostravě, hledali v Dobrém ránu rosničku a doporučila mne kolegyně z Olomouce, která právě také moderovala počasí. Já jsem u počasí zůstala asi dva měsíce a zrovna v té době se chystaly i kamerové zkoušky na moderátorku. Nehlásila jsem se na ně, ale nabídli mi, jestli to nechci zkusit. A vyšlo to! Pak jsem asi tři roky – až do své mateřské – tvořila v Dobrém ránu moderátorský pár s Petrem Rajchertem.

Jste typ moderátora, který přijímá scénář podobně jako filmovou roli, nebo si spíš věci k tématům sama dohledáváte?
Určitě mám potřebu téma uchopit a po svém zpracovat, ovšem s respektem k původní předloze. Divadelní herectví a televizní moderování, naživo zvlášť, považuji za dvě velmi odlišné disciplíny. Ke každé z těchto profesí přistupuji diametrálně odlišně.

Kouzlo živého vysílání jste si nedávno opět zopakovala při moderování brněnského Sama doma, kdy jste „zaskakovala“ za moderátorku Marcelu Špálovskou na mateřské. Jaký to byl návrat, byť do brněnského studia?
Byla to pro mne první televizní moderátorská práce po narození dcery. Mám pocit, že vše mi opět naskočilo, protože některé mechanismy se nezapomínají. Sama doma je navíc pořad velice milosrdný, protože je o něco kratší než Dobré ráno, a také frekvence vysílání není tak náročná. Z Brna se vysílá jednou za čtrnáct dní a vy máte dostatek času se na všechna témata připravit. Také nemusíte sedět v maskérně ve čtyři ráno (smích). Bylo to opravdu moc příjemných pár měsíců a mile mne překvapilo, jak fajn atmosféra může při tak náročném adrenalinovém formátu, jakým živé vysílání je, panovat. Na place vládl opravdu klid a pohoda.

Máte za sebou i zkušenosti se zahraničními filmovými nebo televizními produkcemi. Jak se taková věc podaří?
Musíte hodně jezdit do Prahy a trávit hodiny a hodiny ve vlaku. Už ani nevím, jak se mi zadařilo, ale paradoxně asi v okamžiku, kdy jsem se přestala snažit. U nás točí hodně zahraničních produkcí, zejména
německých, ale i anglických, protože to stále vyjde levněji než v jejich domovině. Řadu vedlejších rolí pak produkce doobsazují rodilými mluvčími, kteří v Česku žijí, anebo herci, kteří jsou nějak jazykově vybavení. Já vládnu dobrou angličtinou, studovala jsem ve Skotsku na Edinburghské Queen Margareth University College a dokonce jsem měla i lekce z přízvuku, v němčině jsem se účastnila několika divadelních projektů i natáčení, takže ji taky umím. Díky vzhledu většinou dostávám role zdravotních sester nebo příslušnic SS. Právě teď mne čeká moc hezká role v německé minisérii, kde bych měla hrát policejní vyšetřovatelku, což je jeden z mých hereckých snů.

Jaká to bude figura?
Bude to kladná postava, ale velmi tvrdá. Bude mi vrtat hlavou případ, u něhož se mi bude zdát, že něco nehraje, a nakonec se ukáže, že jsem měla pravdu. Nejsem ale ústřední součástí děje, hraji šéfku hlavní postavy, která řeší svoje problémy. A protože já ji mám ráda, budu nad ní držet ochrannou ruku. To vše je přede mnou. Snad to nezakřiknu, protože u těchto zahraničních produkcí bývá bolístkou, že se často celkem divoce přesouvají termíny, aby se zkoordinoval štáb a čeští i zahraniční herci.

Berete účast na castingu jakou běžnou součást své práce?
Dnes mne zvou, což je hezké. Už se dostávám i na castingy, kde bývá přímo režisér a o danou roli se uchází třeba jen šest hereček a ne padesát. Je prima, když už nejste jeden ze sta, ale třeba jeden z deseti. A dělala jsem i online casting a dokonce jsem už i online natáčela. Opravdu to dnes jde. Režisér byl v Americe ve svém obýváku, my jsme točili s živým asistentem, který měl „ucho“, kam dostával instrukce z Ameriky, a já jsem podle toho hrála. Šlo o reklamu, takže menší formát, film by se asi tímto způsobem natočit nedal.

Vraťme se zpět do Brna na vaši domovskou scénu. Jaké to je pro herce strávit sezonu bez diváků – a zároveň zkoušením nových titulů?
Naštěstí v tuto chvíli už diváky v sále máme – a nedávno jsme měli na Majitele klíčů i vyprodáno do posledního povoleného místa. Ale když se vrátím zpátky, bylo to náročné. Opravdu jsme byli jedno z mála divadel v republice, které zkoušelo nonstop. Pro nás se provoz nezastavil, a musím říct, že herci chodili do divadla moc rádi, protože to znamenalo velkou psychickou podporu – měli jsme možnost potkávat se s kolegy, mít svou práci, pracovat a něco vytvářet. Premiéry probíhaly interně, ale když hrajete třeba posedmé bez lidí, připadáte si trošku jako blázen. Reakci diváků zkrátka potřebujete, a když z hlediště žádná odezva nepřichází, je to těžké. Potřebujete zkrátka cítit, že energie, kterou jste do představení vložili, se vrací. Já mám v této sezoně „za sebou“ Majitele klíčů, Racka, Doktorku a nyní nás čeká premiéra Leopoldstadtu.

Majitelé klíčů a Doktorka se už svých diváků dočkali. Co Racek?
Tam se premiéra před diváky chystá na září, ale už také vznikl záznam z představení v rámci Divadla Naživo. Představení se točilo nedávno s režisérem Viktorem Taušem, kdy kamera chodila mezi námi na
jevišti po celou zkoušku a vše s námi štáb prožil znovu i večer, kdy se představení přenášelo online. Reakce jsou zatím veskrze kladné a zkušenost to také byla nesmírně zajímavá.

Hrajete Arkadinovou – považujete ji za jednu ze svých klíčových rolí? Jak se herečce hraje afektovaná herečka?
Je to určitě největší role, kterou v Mahenově činohře mám, i když u Čechova je každá postava rovnocenná. Přiznám se, že k Arkadině jsem hledala cestu poměrně dlouho, také jsme řešili, jestli na ni  nejsem mladá. Nejde ani tak o afekt, ale spíš o to, že musí být naprosto pravdivá v tom, jak je sebestředná, nešťastná, zamilovaná i sobecká. To vše je potřeba v této postavě obsáhnout a v této souvislosti asi věk ani nehraje až tak velkou roli. U Čechova mne fascinuje, že jeho postavy jsou opravdu živí lidé. Sama jsem Arkadinových potkala několik.

Zmínila jste Leopoldstadt – existuje nějaká paralela s Hanou od Aleny Mornštajnové, kde se také řeší osudy židovské rodiny?
V Haně hraji Rosu, sestru Hany, která stráví celou druhou světovou válku schovaná na půdě ve skříni. A v Leopoldstadtu se moje postava jmenuje Hana. V obou titulech najdete podobné motivy – opakuje se naivita lidí, kteří si myslí, že nebude tak zle, že se vše přežene, a věří, že v krásném dvacátém století se nebude opakovat nic podobného jako pogromy. Jako diváka mne taková témata baví a dojímají, což také při Haně zažíváme – a vždy se dočkáme standing ovation. Stejně jako v Haně jsou i v Leopoldstadtu hrdinové bezbranní a hrnou se do záhuby. „Moje“ Hana z Leopoldstadtu je upřímné děvče z vesnice, které žije ve svých představách, a přijíždí do Vídně za svojí sestrou. Začínáme v roce 1899 a končíme po druhé světové válce. Hana jako mladá dívka ve Vídni cestou do opery potká dragouna, do něhož se beznadějně zamiluje, jenže… Je Židovka. A i když se zdá, že Židé mohou všechno, vlastní továrny, podnikají, není to pravda. Pro Hanu to bohužel vůbec nedopadne dobře. Výstupů nemám  mnoho, ale hra na mne působí jako úžasně napsaný filmový scénář a na nás je, jak říká pan režisér Radovan Lipus, jej co nejlépe naplnit. Zatímco v Haně od paní Mornštajnové ukazujeme zvěrstvo nacismu a druhé světové války, v Leopoldstadtu se vše odehrává za okny salonu v jednom bytě – a velké dějiny ovlivňují lidské osudy. Premiéra bude v sobotu 19. června.

Na co byste diváky do divadla ještě pozvala?
Určitě na Doktorku do Reduty. Jde o mnohem aktuálnější titul, než bychom chtěli. Řeší nerovnost pohlaví, rasy, náboženství… Všechno, co nás pálí. Hra ukazuje, jak se z nevinného rozhodnutí může rozjet řetězec událostí, který se už nedá zastavit. 

Jak budete trávit léto?
To už vím naprosto přesně. Mám chalupu, kde je stále spousta práce. Ale já jsem se rozhodla, že letos nebudu dělat nic a jen si chalupu užívat. A také pojedu se svou dcerou na loď do Chorvatska.