„Volal mi trenér Martin Šorf z Litomyšle, už to mě překvapilo, a když jsem ocenění získala, byla jsem překvapená ještě víc. A samozřejmě mám velkou radost a ceny si vážím“ usmívala se po převzetí ceny Vacková a hned rychle dodávala, že loňské stříbro v Ženské basketbalové lize, které se svými Žabinami získala, bylo určitě tím hlavním důvodem, proč cenu získala. „Ta sezóna se ale povedla celá, nikdo od nás nic takového úplně nečekal, ale fungovali jsme skvěle jako tým uvnitř i navenek, a ten tým má na té ceně taky zásluhu,“ nezapomněla Vacková pochválit své spoluhráčky.

Loni byla postrachem soupeřek při střelbě z dlouhé vzdálenosti, letos už stihla s Žabinami získat trofej v Českém poháru a o další dvě bude bojovat v březnu, tentokrát v evropských soutěžích. „Loni nám ta Final Four nevyšla tak, jak mohla, tak doufám, že letos to vylepšíme,“ netajila se medailovými sny.

Ani v profesionálním basketbalu však šestadvacetiletá hráčka nezapomíná na litomyšlskou Jiskru, kde basketbalově vyrostla. „Jednou za mnou a ještě jednou spoluhráčkou přišel trenér Šorf s nabídkou, že bychom mohly hrát vyšší soutěž v Pardubicích. A my jsme to přijaly, jezdily jsme tam na tréninky, byl tam fajn kolektiv. A tehdy, když jsem jezdila padesát kilometrů na trénink, padesát domů, stejně tak na každý zápas, mě poprvé napadlo, že bych chtěla hrát basket na co nejvyšší úrovni a co nejdéle to půjde. A teď jsem tady,“ popisuje Vacková cestu za splněním svého snu.