Dnes je Mezinárodní den sester, kterých je v brněnské nemocnici u sv. Anny zaměstnáno 1 150. Služebně nejstarší je sestra Magdalena Sedláčková, která tu pracuje neuvěřitelných 49 let. „Práce zdravotní sestry pro mě vždycky byla víc než povoláním – posláním,“ říká Magdalena Sedláčková, z interní kardioangiologické kliniky, kam nastoupila po zdravotní škole a neměnila by.

Vybavíte si, jak vypadal Váš první den u sv. Anny?

Nastupovala jsem 1. srpna roku 1973 na I. internu, odd. 31. Byla jsem plná očekávání, jak co bude a půjde, protože na praxích měl člověk za sebou neustále učitelku. Najednou jsem byla sama za sebe, ale měla jsem štěstí na dobrý kolektiv, staniční se nám novým snažila pomoci a ten nástup ulehčit.

Zůstala jste klinice věrná po celou dobu?

Ano, na I. IK jsem zůstala až do dnešního dne. Na odd. 31 jsem se později stala staniční sestrou, a když jsem se vrátila po mateřské, tak mi bylo nabídnuto „stanicování“, jak já říkám, na odd. 33, které v té době bylo na rozpadnutí. Mělo málo personálu, ale tenkrát jsme to zvládli dát dohromady, zůstaly bezva holky, nově jsme vymalovaly… A zůstala jsem tam až do roku 2016, to už jsem byla v důchodu, ale pořád jsem měla pocit, že mám pacientům co dát. A když se potom uvolnilo místo v ambulanci na ECHO, tak jsem se přemístila a jsem tam už šestý rok.

Kdy si plánujete dopřát penzi?

Myslím, že ke konci roku bych to už ukončila, a to kvůli zdravotním problémům. Jsem z toho nešťastná, v pracovním životě jsem nikdy nemusela výrazně využívat pracovní neschopnost, ale teď už to je tak, jak je, a nechci kolegyně omezovat tím, že nečekaně vypadnu z provozu. No a začala bych se věnovat vnučce, je jí rok a půl, tak bych byla taková trochu aktivnější babička.

Přemýšlela jste někdy, že byste práci změnila?

Abych byla upřímná, tak ani ne. I když byly někdy těžké doby, šla bych na zdravotní školu nejspíš znovu, i když je teď studium nastavené tak zvláštně. Práce s lidmi mě naplňovala, v podstatě naplňuje do dnes. Kdyby nenaplňovala, tak v nemocnici už nejsem. Já jsem vždycky měla takový pocit, že se musím o někoho postarat. Nemusím, ale chci. (smích)

Proč právě svatá Anna?

Dělala jsem zdravotní školu v Kyjově, původně jsem měla být dětskou sestrou, ale v roce 1969 zrovna neotevřeli tuto větev, takže jsme byly přeřazeny na všeobecnou. A ze svaté Anny přišla nabídka z interny, což se mi líbilo, chirurgii moc nemusím. Tak jsem sem nastoupila s tím, že se po roce dvou vrátím domů, ale nakonec jsem se ani po padesáti letech nevrátila.

Když srovnáte své začátky s pracovní náplní sestry teď, došlo k výrazným změnám?

Myslím, že velké plus je strava. Dřív jsme tahaly těžké várnice a jídlo pro pacienty porcovaly a zahřívaly, teď je tablet systém, značka ideál. To si myslím, že je velká úleva pro sestry. Jinak bych řekla, že je teď více takové odborné práce, pacienti jsou někdy komplikovaní, ať už to jsou dekubity, defekty… Je to náročnější. Tím ale nechci říct, že když jsem začínala, bylo to jednoduché. Naopak jsme například měly skleněné stříkačky, musely se vyvařovat jehly, ty byly kolikrát ucpané, tupé, někdy se vůbec nedala pacientovi nabrat krev, praskaly zkumavky a podobně. Nebyl ale takový obrat pacientů, teď se všichni snaží hospitalizaci maximálně zkracovat, pacienta co nejdříve mobilizovat a dostat zpátky do běžného života.

Máte nějakou vzpomínku, která vás v pracovním životě silně zasáhla?

Velký šok pro mě byl první exitus. Ne že by si člověk neuvědomoval, že život je takový, že přijdeme a také odejdeme, ale tak úplně se na to připravit nejde. Odchodů mi bylo vždycky líto. No a pak naopak, silné byly také momenty, kdy se něco povedlo. Kdy za námi pacienti přišli po čase na kontrolu nebo jen pozdravit a viděli jsme, že se jim daří. To mě tak nějak drželo, nebyl to jen kolektiv, ale i vděční pacienti.

Dala byste kolegyním nějakou radu, jak si tu lásku k povolání udržet?

Já bych jim všem přála, aby měli štěstí na dobrý kolektiv, dobré staniční sestry, o které se mohou opřít. Ve zdravotnictví to je vždycky týmová práce, to je alespoň můj názor.