Exkluzivně pro Brňana: Rosana De Montfort

V obrazech výtvarnice se mísí sci-fi i návrat ke kořenům

  • Foto

    archiv RDM a RoŠt

Rosana De Montfort, rodačka z Ostravy, maluje od tří let. Olejem malovala už ve čtyřech. Měla rovněž akademické vedení v podobě Karla Žaludy či Jaroslava Domitera. Část života strávila v zahraničí, proto jsou její díla součástí soukromých sbírek ve světě. Jejím druhým domovem se stala Velká Británie, ale působí i v severomoravském Bílovci.

V Brně jsou momentálně k vidění její fantaskní obrazy v nových prostorách Kočkafé Schrödinger na Dominikánském náměstí 5. Pojďme se ponořit do života i světa této nonkonformní umělkyně.

Studovala jste na umělecké škole, dnes slavíte úspěch, ale v počátcích tvorby vyvolávala vaše díla kontroverzní názory, proč myslíte, že tomu tak bylo?

Jsem lehce nekompatibilní, vždy jsem se částečně vymykala, což se promítlo i do tvorby. Tvořím mimo psychografický mainstreem. To, na co myslím já, asi nemyslí ostatní, jsem nejspíš trošku praštěná „crazy“ (smích), a proto se asi moje tvorba nelíbila. Ale určitě to nebylo tím, že bych měla nedostatek znalostí. Sleduji vývoj společnosti a naše síly, které vynakládáme, abychom dosáhli svých cílů, a z toho dedukuji, kam jdeme. V mnoha věcech jsem se trefila.

Co vás na počátku devadesátých let odvedlo do zahraničí – bylo to i určité nepochopení ohledně vaší tvorby?

Určitě ne. Měla jsem kamarádku na Miss Československo 1991, s níž jsem chodila už jako holka do lidušky, která odjela studovat studovat do Benátek na Universitu Ca' Foscari. Tam jsem se taky moc chtěla podívat a docházet na lekce, ale bohužel to bylo tenkrát velmi drahé. Můj odchod ale motivovalo víc věci – kromě této touhy také rodinná i ekonomická situace. Po revoluci jsem se cítila vykořeněná a říkala si, že pokud jsem v louži, mohla bych se dostat pod okap. To jsem udělala a zjistila jsem, že v cizině je to fajn a že je tam vlastně mnohem jednodušší uspět než doma. Rodinné prostředí už znáte, ale už vás nemá moc jak obohatit. Našla jsem spoustu možností, jak se uplatnit – v umění, v hudbě, v nemovitostech.

Kde všude jste žila?

Žila jsem v Mnichově, nějaký čas v Itálii a od roku 2003 ve Velké Británii. V Itálii jsem začínala – pobývala jsem  v oblasti Ligurie, chvíli i v Římě, zvládla jsem také Španělsko. Vedla jsem trošku cikánský život. V Německu jsem zůstala déle, tam jsem se také poprvé vdala. Anglii vnímám jako druhé doma. Teď, když jsem zase v Česku, tak se zahraniční vlivy začínají vytrácet a kořeny prorůstám zpátky hlouběji do české půdy. Ale nemůžu říct, že by se mi někde nevedlo dobře.

Které umělecké prostředí vás nejvíc formovalo?

Když se vyvíjel pražský underground – mezi rokem 1998 až 2002, než jsem začala jezdit do Anglie. To byl čas, kdy se tvořily spolky umělců, k nimž jsem se přidala. Okoukala jsem vizi i techniku. Šlo o zvláštní, velmi živé a surové prostředí, jehož podhoubí mne přijalo. Tenkrát jsem se rozváděla, tak mi tam bylo dobře. V tomto ohledu mne určitě ovlivnila Praha a stala se pro mne zvláštním a významným milníkem. Ale velmi výživnou půdu jsem pak našla i ve východním Londýně.

Co vás přiválo zpět na severní Moravu a konkrétně do Bílovce, kde teď působíte?

V Bílovci jsem žila s maminkou a bratrem, když se rodiče rozváděli, a znamenalo to pro mne určité útočiště. Ostrava byla strohá a asi jsem v ní jako dívka, která se účastnila i soutěží krásy, hodně vyčnívala. V Bílovci jsem byla chráněná a nezatížená. Když jsme se po letech do Bílovce vrátili navštívit maminku s mým současným manželem, objevil tady statek, který se mu líbil, a rozhodl se, že ho koupí. Já mu nebránila, s nemovitostmi nemám problém a baví mne rekonstruovat, jsem i docela obstojný zedník. Myslím, že to byla dobrá volba. Žije tady skvělá komunita, vše máme na dosah ruky a cítím se tady pohodlně. Je to stará „srdcovka“, která se osvědčila.

Navázala jste i spolupráci se zámkem a realizujete se i v jiných oblastech…

Jsem celkem plodný člověk, nevydržím nikde dlouho sedět, potřebuju něco dělat, pracovat. Když jsme se přistěhovali, začali jsme opravovat statek a já se při tom rozkoukávala a viděla, že má Bílovec potenciál. Začala jsem spolupracovat se zámkem a s panem kastelánem Valešem, který náš zámek probudil k životu. Teď společně vymýšlíme různé věci, které se pak rozvinou a rozkvetou. Z toho vznikl i projekt blahoslaveného Česlava Odřivouse, což byl patron zámku, jehož obraz se ztratil. Já jsem namalovala jeho repliku do barokního rámu a nyní obraz visí na zámku v jídelně. Je i vysvěcený. Moje obrazy pak najdete v městské knihovně a hned naproti na náměstí je Galerie MonAmi, zároveň knihkupectví a kavárna, s níž spolupracuji jako kurátor a podílím se na pořádání výstav a objevování talentů. Vše je jen pár kroků od sebe. A teď se ještě rýsuje vize mého vlastního Studia M, které chci realizovat v příštím roce. Návrhy mám, tak uvidíme, jestli začneme stavět.

Jak došlo k realizaci vaší výstavy v Brně v Kočkafé Schrödinger?

To je tak dlouhá historie!!! Na Miss Československo 1991 jsem potkala kolegyňku, která byla moc fajn – a půjčila mi náušnice, které byly velmi krásné a velmi těžké. Šlo o Miss Morava Romanu Štrynclovou, s níž jsem jako s jedinou na této soutěži souzněla, byla mým jediným spojencem ve světě krásy. Byla jiná, nezatížená, připadala mi okřídlená. Já se tenkrát ještě hledala, ale ona už měla v hlavě jasno. Zaujala mne. Našla jsem si ji po třiceti letech na sociálních sítích. Setkaly jsme se a začaly jsme spolupracovat, protože obě dvě malujeme. Romana se stavila do Bílovce, když jela na výlet do Polska podívat se na Dámu s hranostajem. Zároveň u nás navázala spolupráci s útulkem pro zvířata a hledala prostor, kdy by pro něj mohla uspořádat benefiční výstavu. Samozřejmě jsem zašla za panem kastelánem a on mi ukázal místnost, která tenkrát ještě nebyla v provozním stavu s tím, že když si ji zvelebíme, mohly bychom tam vystavovat. Tak se zrodila Galerie Moritz. Z vrabečka v hrsti se stal holub, krocan… a teď mi tady létají pštrosi (smích). S Romčou jsme uspořádaly dva ročníky velmi úspěšných společných výstav pod názvem ROMY&ROSE – jeden u nás v Bílovci a druhý na zámku v Lysicích. Teď, když Romana spolupracuje s Kočkafé Schrödinger a má v něm Galerii Felidae, oslovila mne, jestli bych nemohla uspořádat výstavu v novém prostoru kavárny, která se přestěhovala na Dominikánské náměstí. Jinak spolu plánujeme další ročník ROMY&ROSE, který by se měl uskutečnit příští rok v Kroměříži.

Jak vznikají vaše obrazy – a co byste mohla prozradit o vystavovaném triptychu Zpět ke kořenu?

Já mám velmi jasno v tom, co bude na plátně, ještě dlouho předtím, než začnu malovat. Všechny moje obrazy mají od začátku jasnou myšlenku. Triptych v Brně je bratříček triptychu Mírumilovná alternativa, který jsem vystavovala v Pasáži českého designu v Praze. Romaně se velmi líbil a chtěla ho vystavit právě v Galerii Felidae. Jenže Mírumilovná alternativa byla v době, kdy se na začátku září Kočkafé Schrödinger i Galerie Felidae stěhovaly do nových prostor, na výstavě v Kroměříži. Slíbila jsem Romaně, že jí tedy do galerie namaluji jiný triptych ve stejném rozměru. Jde o plátno 5,2 x 1 m 50 na téma zrození. Pokud jde o triptych Zpět ke kořenu, který je nyní v galerii k vidění, myslím, že ho ještě obměním nebo doplním – na konci září k němu přibude právě zmiňovaný obraz z Kroměříže a vystavím tak oba triptychy. Slavnostní otevření kavárny, která je teď ve zkušebním provozu, se plánuje zároveň i s obměnou mé výstavy na 1. října.

Jak byste vy sama popsala své obrazy, v nichž se mísí sci-fi, fantaskno i fantazie?

Navazuji na kořeny, které jsou hluboko v mém dětství, kdy jsem sledovala Marvel a DC Comics, což byly tenkrát u nás nedostupné časopisy. Měla jsem to ráda. Stejně tak mne lákalo graffiti. Jak už jsem říkala, jsem „crazy“ a praštěná, a tak mám takovou teorii, že chybějící článek v evoluci vývoje člověka byl ovlivněn nějakou mimozemskou civilizací. Myslím, že nás formoval někdo, kdo měl ve věcech mnohem více jasno. A moje obrazy čerpají z této vnitřní databanky, která je v nás uložená. Jsou to kořeny naší civilizace, o níž moc nevíme, a já se snažím se zpátky do těchto kořenů vrátit a číst z nich. Ale vnímám to jako dítě, ne jako vládce tvorstva. Proto se možná snažím „zavolat domů“ podobně jako E. T. ve Spielbergově filmu. Hledám, kde je naše cesta, abychom se vyvíjeli kupředu. Máme potřebu se přiblížit k něčemu, o čemž mnoho nevíme – ke Stvořiteli – a netušíme, jestli je to Bůh, mimozemšťan, umělá inteligence nebo fluidum. Každý z nás má touhu přiblížit se ke svému prapůvodu. Víme, že existuje, ale nevíme, jak vypadá. A já to promítám do obrazů. Často se díváme nahoru, když hledáme odpovědi, nebo když sníme. A mě zajímá, proč se tak často díváme do hvězd.

Malujete různými technikami a údajně vedle štětců používáte i špachtle. Co ještě?

Maluji vším – i rukama. Některé velkoplošné obrazy vznikají rychle, protože jako špachtli používám hranu ruky. Ruka má absolutně ideální přilnavost a nemá ostré hrany. Hranou ruky dokáži celkem rychle udělat mraky, to „mrakatí“ už začátku, hned se rodí mraky hranaté, strakaté, rozfoukané… Maluji také špachtlemi, starými kreditkami, které už nepotřebuju, různými kartami, kusem papíru. A samozřejmě i štětci.

Fotogalerie: