Galerie a muzea jsou po krátkém otevření opět zavřená. To platí i pro výstavní projekt Rajlich 100 v Moravské galerii. Když teď není možné výtvarné umění obdivovat v galerii, je možné si o něm aspoň něco přečíst. Brněnský grafik a designér Jan Rajlich ml., který letos oslavil 70. narozeniny, v obsáhlém povídání vzpomíná jak na začátky své tvorby, tak na tu společnou s jeho otcem a přiblíží i výstavní projekt Rajlich 100, který bude v Moravské galerii k vidění až do konce srpna.

Jste podepsán pod více než dvěma stovkami plakátů, vystavoval jste na více než třiceti samostatných výstavách a třech stovkách kolektivních po celém světě. Vzpomenete si na svůj první plakát?

To je otázka, na kterou musím odpověď trochu rozvést. V posledních letech jsem totiž tvrdíval, že můj první plakát jsem navrhl, namaloval a poslal na mezinárodní bienále plakátu ve Varšavě v roce 1976, tuto tehdy už prestižní výstavu, která, dá se říci, ve světě soutěžila v popularitě s brněnským Bienále užité grafiky. Můj plakát byl vytvořený do zvláštní výstavní kategorie „Habitat“, řekněme bydlení, domov apod. – tehdy ještě stále módní téma inspirované světovým Expo´67 v Montrealu. A já plakát pojal lehce, humorně a jednoduchými liniemi jsem štětcem namaloval kočku v botě. Text zněl „v botě byt a su fit“… Plakát přijali a byl vystaven a reprodukován v katalogu, takže první úspěch – a opravdu můj vůbec první vystavený a reprodukovaný plakát – ve 26 letech. Jenom ale pro srovnání musím uvést, že moji generační vrstevníci již v podobném věku měli řadu plakátů za sebou (v Brně např. Houf, Mysliveček, Ždímal atd.). Ale já jsem nestudoval výtvarnou školu, ale gymnázium (tehdy všeobecně vzdělávací školu), pak šest let architekturu, a tak jsem se k plakátu a obecně ke grafice dostal oproti nim poměrně o hodně později. To ale není vše…

Takže vaší „prvotinou“ je nakonec jiný plakát?

Na letošní rok svých sedmdesátin jsem si totiž usmyslel, že by nebylo špatné vydat retrospektivní monografii. To se nakonec i díky vydavatelské podpoře, kterou jsem dostal z nakladatelství Vysokého učení technického v Brně Vutium, povedlo a monografie nyní právě vyšla. Jeden z textů do ní psala umělecká historička Dana Doricová ze Žiliny. A ta v jednom z článků z doby před asi 30 lety objevila o mých plakátech zmínku, že už ve svých 16 letech jsem navrhl plakát do mezinárodní soutěže v Maďarsku. Na to jsem skoro úplně zapomněl. Šlo o mládežnickou soutěž politického plakátu zaměřeného proti válce. Tehdy začali Američané bombardovat Vietnam a můj plakát jsem nazval Empêchons cela (Zabraňme tomu), stylizované oko s rudou skvrnou mapy Vietnamu, ze kterého kanou dvě velké krvavé slzy… Plakát jsem tehdy do akce do Budapešti poslal a pak už dál nikdy nic ani o soutěži, ani o plakátu neslyšel. Zbyla mi jen jedna neostrá a podexponovaná fotografie plakátu, samozřejmě černobílá. Tu jsem náhodou naštěstí našel. Počítačové možnosti jsou však dnes neskutečné, takže jsem fotografii zkontrastnil, doostřil a nechal ji digitálně obarvit a plakát zrekonstruovat alespoň tak, že v monografii mohl být v menší velikosti otištěný. Takže jednoduchá otázka – první plakát – a složitá odpověď, že.

Když nahlédneme do minulosti – v 80. letech jste tvořil plakáty pro brněnské veletrhy, po revoluci pro brněnská divadla. Které období podle vás bylo tím nejpříznivějším pro plakátovou tvorbu?
Pokud to vezmeme obecně a zeširoka, tak novodobý plakát vznikal začátkem 19. století, kdy se stal hlavním médiem jednak reklamy spojené s průmyslovou revolucí a hromadnou výrobou a jednak médiem aktuálních společenských informací. Plakáty byly známé „noviny ulice“ v Paříži, Londýně, ale i v Berlíně nebo třeba ve Vídni… Byly vesměs typografické, textové. Umělecký, výtvarně pojatý ilustrativní plakát se pak díky rozvoji barevného kamenotisku, tedy litografie, rozvíjel až od 60. let 19. století. Z Brna máme jako asi nejstarší dochovaný brněnský plakát z roku 1888 k Císařské jubilejní výstavě v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně. To je dnes vlastně Moravská galerie. Plakát pak více než 100 let byl jedním z hlavních zdrojů informací a reklamy, i když se vznikem a rozkvětem fotografie, filmu, rozhlasu a televize se stále v různých obdobích tvrdilo, že plakát nepřežije tato nová média, že je mrtvý. Takové hlasy já slýchávám prakticky po celý život a tak to bylo už například i v době výrazného zápisu české plakátové tvorby do historie světového plakátu – českého filmového plakátu 60.–80. let 20. století.

A nejpříznivější období pro plakáty přímo ve vaší tvorbě?
Já jsem se od těch zmíněných svých prvních plakátů dále plakáty zabýval jen dost nahodile. V sedmdesátých letech jsem i více maloval, v osmdesátých více kreslil a objevoval počítačovou grafiku a serigrafii. Teprve v devadesátých letech jsem měl více příležitostí – tedy zakázek – k tvorbě výstavních a divadelních plakátů. Hrála při tom u mne důležitou roli i technologie tisku, objevily se totiž sítotiskové tiskárny, které mohly poměrně velmi kvalitně a rychle oproti ofsetovému tisku  realizovat i velké plakátové formáty v menších nákladech několika desítek kusů. Tiskl jsem tak od roku 1990 svoje velkoformátové grafiky, tedy grafické listy plakátového formátu, i plakáty. Takže nejpříznivější období jsou 90. léta pro mne jednoznačně. Plakátová tvorba mne nadchla a jako výtvarné informační médium mne plakát zcela upoutal. Druhé takové příznivé období zažívám v posledních asi 10 letech, a to díky vlastnímu zpracování dat v domácím „počítačovém ateliéru“ a novým možnostem velkoformátového tisku nejen digitálního, ale i ofsetového. Plakát se stal pro mne tím, že jej celý sám nakreslím a v počítači sám zpracuju včetně typografie, skutečným autorským dílem, což ještě v těch 90. letech úplně na 100 procent nebylo, vždy tam byla ještě určitá závislost, i když někdy už jen minimální, na lidech v technologii. Nyní však všechny moje plakáty už jsou jenom autorské. Vytvářím je hlavně na výzvu různých plakátových soutěží a akcí po celém světě a plakát se stal mým hlavním výtvarným prostředkem sebevyjádření.

Jaké oblibě se těší plakát dnes?

Už jsem říkal, že plakát je mrtev, jak to tvrdí mnozí. Já takový příkrý odsudek pochopitelně nesdílím. Když Poláci v roce 2006 plakátovou akcí reagovali na smrt svého významného a oblíbeného afišisty Henryka Tomaszewského, profesora varšavské akademie, tak jsem tam udělal plakát s titulkem „Poster won’t never die“ (což je parafráze známého byť anglicky ne zcela správně utvořeného hesla rockerů „Rock won’t never die“) – a to si také stále myslím – plakát nikdy nezemře (myslím tím v našem životě, neb co bude za 50 let, nikdo dnes nemůže ani tušit). Plakát se u nás stále těší oblibě zejména u pořadatelů kulturních akcí – kina, divadla, výstavy, muzea, koncerty, festivaly – dále u veletrhů, turismu, sportu. Podíváme-li se na náš venkov, tak v každé obci dodnes funguji plakátovací tabule s informacemi o kultuře a sportu v blízkém i vzdálenějším okolí. Tam jde ale většinou, řekl bych, o dobu kamennou. Jsou často vyrobeny hodně neuměle, ale o to možná s větším zaujetím, než můžeme sledovat na vesměs chladné a docela uniformní obchodní reklamě, která se z plakátů, kde fungovala až do druhé poloviny 20. století, postupně přesunula do tisku, televize a na internet, možná až z 99 procent. Ani si už nepamatuju, kdy jsem viděl naposled vylepený reklamní obchodní plakát, reklamu nějakého výrobku, ale vlastně obchodní plakát ano, nemám tak úplně pravdu, hlavně slevové akce nebo otevření nových obchodů bývají docela často na ulicích k vidění i ve formátu plakátu.

A liší se to u nás a v jiných zemích?
Ve světě je situace podobná, hlavně v Evropě. V Americe, tam nikdy plakát na ulici moc nezdomácněl, až s rozvojem automobilismu tam kdysi vznikly billboardy, plakáty pro automobily. Plakáty se vyskytují jako interiérová záležitost v komunikačních a kulturních centrech, to je podobné i u nás. Velkou oblibu však získává plakát autorský, a to díky právě jednak dříve netušeným možnostem zhotovení celého plakátu na domácím počítači a také díky možnosti posílat tisková data kamkoli. Během pár sekund je plakát na druhé straně zeměkoule a tam si jej mohou prohlédnout nebo vytisknout. Plakátových soutěží a akcí na různá témata jsou ročně desítky a desítky, výstav plakátů taky, stále více a více. Konkurence brněnskému Bienále grafického designu se zmnohonásobila, už nejsme ve světě vůbec tak výjimeční, jak před 40–50 lety… Existují dnes určitá světová ohniska tvorby plakátu jako Mexiko, Polsko, Francie, Čína, Japonsko, Írán… Grafici se autorským plakátem zabývají ale na celém světě – vidí v něm jedinečnou možnost, jak apelovat na různé například sociální problémy světa, a tím, že plakát pošlou na nějakou akci nebo zveřejní na internetu, tak kdo chce, se může na autorovu myšlenku vyjádřenou vizuální formou podívat… V posledních letech přibyl i nový druh plakátu – videoplakát, plakát s rozpohybovaným obrazem v trvání několika sekund. V tomto ohledu se plakát i v digitální době stal úžasným fenoménem. Vždyť třeba na letošní bienále grafického designu Golden Bee, které bylo otevřeno na podzim v Nové Treťjakovské galerii v Moskvě, designéři poslali na 30 000 plakátů!

Moravská galerie mohla jen na pár dnů po koronavirových opatřeních v prosinci opět otevřít a zpřístupnit tři výstavy v rámci projektu Rajlich 100, ke stému výročí narození vašeho otce. Až se galerie opět otevře, co na návštěvníky výstav čeká?

V Moravské galerii jde o tři výstavy: Jan Rajlich Art & Design, Jan Rajlich & Bienále Brno a Hommage: Jan Rajlich 100×100. Ta první v Pražákově paláci je zaměřena na retrospektivní přiblížení většiny oblastí výtvarné tvorby mého otce. Moravská galerie v uplynulých třech letech přebírala ode mne část tatínkovy pozůstalosti do svých sbírek, jde o tisíce položek – katalogy, publikace a plakáty, výtvarné objekty, malby, kresby, grafiky, scénografie, výstavní grafika, medailérská tvorba, informační design, značky a vizuální styl a tak dále. Na výstavu se samozřejmě všechno nemohlo vejít a kurátoři výstavy Marta Sylvestrová a Ondřej Chrobák ji hlavně zaměřili pochopitelně na grafický design, kde nechybí ukázky z plakátové tvorby i z vizuálních stylů a poprvé vůbec jsou vystaveny některé otcovy scénografické návrhy a televizní grafika. Vystaveny jsou i třeba skici a variantní návrhy, nejen realizace, což je pro diváky velmi zajímavé. Volná tvorba je v Pražákově paláci soustředěna do jednoho sálu jako jakási znovuinstalace, dá se říci, že přelomové otcovy výstavy koláží, serigrafií a objektů, kterou měl v roce 1972 v brněnské Galerii Jaroslava Krále v Domě umění. Je tu vystaveno skoro vše z původní výstavy a už v týdnech po zahájení budila tato výstava ve výstavě značný zájem návštěvníků. Místo se ale už  vůbec nedostalo například ani na ukázku z otcovy malby (namaloval kolem 500 obrazů), ani na kresby, jichž je bezpočet… Pražákův palác je malý…

A co další výstava?

Druhá výstava, která je nainstalována v Místodržitelském paláci, dokumentuje 30 let, kdy otec od doby, kdy založil Bienále užité grafiky, Bienále vedl jako předseda organizačního výboru (1963–1992). Tato výstava není velká, jen několik desítek plakátů a ilustrací zachovaných z Bienále ve sbírkách Moravské galerie, ale autorce výstavy Martě Sylvestrové se podařilo vybrat opravdové klenoty. Najdeme tu i jména zapsaná jak do historie výtvarného umění jako Pablo Picasso, Salvator Dalí či Alexander Calder, tak do dějin grafického designu 20. století jako například Paul Rand, Ivan Chermayeff, Milton Glaser či Shigeo Fukuda nebo Kazumasa Nagai. A mnohá další. Tato výstava je skutečnou lahůdkou, a to nejen pro odborníky, ale i pro běžného milovníka umění, a navíc je provázena zajímavou fotodokumentací Bienále z uvedených let objevenou v archivu Moravské galerie jen pár dnů před otevřením výstav. Tuto výstavu ještě doprovází minivýstavka skoro 150 originálů ručně kreslených či rukopisných návštěvních listů, které máme doma z těch let, kdy zahraniční i domácí hosté Bienále, členové mezinárodních porot a řečníci na mezinárodních sympoziích Bienále, navštěvovali náš dům a zanechali nám vždy své autentické „dílko“ na památku. I z těchto listů promlouvá světová historie grafiky: Seymour Chwast, Dan Reisinger, John Miles, Katsumie Masaru, Tadanori Yokoo, Grapus, Willy de Majo…

Loni jste vyzval stovku umělců z celého světa, kteří měli vztah k vašemu otci nebo k bienále, ať pro výstavu vytvoří plakát. Teď jsou k vidění právě v Moravské galerii. Bylo těžké je přemluvit?

To je vlastně ta třetí jmenovaná výstava v Moravské galerii, v Místodržitelském paláci, kterou jsem organizoval za Sdružení Bienále Brno – Hommage: Jan Rajlich 100 plakátů ×100 designérů. Docela těžké bylo vybrat jenom 100 designérů, oslovit je a pak čekat na plakát. Nešlo ale o žádné přemlouvání, ani o žádné sliby – designérům jsme vlastně za jejich dobrovolnou práci nenabídli nic, žádné finance, jen účast na akci – ze stovky oslovených se omluvili vlastně jenom tři, kvůli napjatému pracovnímu kalendáři. Koncem minulého roku začaly chodit první původní plakáty věnované mému otci. Někteří designéři posílali i více variant a další se ptali, jestli se mohou také zúčastnit. Tak jsme se nakonec v lednu 2020 rozhodli plakáty vyzvaných autorů doplnit veřejnou internetovou akcí, ze které jsme s kolegou Františkem Borovcem vybrali druhou stovku plakátů (celkem jsme dostali přes 330 plakátů od 195 výtvarníků ze 40 zemí). Pro vystavení dalších 100 plakátů byť ve zmenšeném formátu jsme měli rezervované místo hned naproti Místodržitelskému paláci v Univerzitním kině Scala, kde je výstava nyní také stále souběžně k vidění a bude prodloužena podle toho, jak to umožní situace s návštěvami kin.

Váš otec dokázal do Brna přilákat významné osobnosti z oboru, scházeli se u vás doma, odkud se i Bienále organizovalo. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Já si Bienále a vše kolem něj docela dobře pamatuju od prvopočátků, tedy už i od prvního Bienále, které bylo v roce 1964, kdy mi bylo 14 let. Na neobyčejnou atmosféru Bienále jednou za dva roky, na různé akce v rámci zahajovacích dnů ani na ta setkání u nás doma se zapomenout nedá. Otec kdesi napsal, že my jsme nemohli do světa, tak jsme si svět pozvali k nám. A to je pravda. Nebylo to však tak jednoduché, jak to nyní vyznívá, byla za tím při každém Bienále vždy úmorná dvouletá organizační práce, otec například klepal večer co večer doma na psacím stroji stovky a stovky dopisů, sháněl kontakty z celého světa (a tehdy to šlo jenom korespondenčně), vytipovával, koho na výstavy pozvat… Bienále bylo 30 let skoro tím hlavním, čím se zabýval. A přitom je i mně, který to měl před očima, úplně nepochopitelné, jak rozsáhlé výtvarné dílo vedle toho ještě stačil vytvářet a to vše ručně bez pomoci počítače. Nepracoval, jak se říká, za dva, ale za deset lidí…

Podělíte se o nějakou konkrétní vzpomínku?

Občas, ale jak si nyní uvědomuju vlastně docela často, se díky Bienále objevovali v Brně různí hosté jak ze Západu, tak z Východu, kterých jsme se vždy ujímali, a atmosféra pohostinství a přátelství, kterou vždy vytvářeli moji rodiče, se nesmazatelně vepsala i do srdcí těchto návštěvníků – a proto i oslovit nyní stovku výtvarníků se žádostí o plakát nebyl žádný problém, je totiž mezi nimi stále velká řada těch, kteří tuto pozitivní atmosféru ještě zažili.
Namátkou bych mohl vzpomenout na dvě návštěvy v prvních letech Bienále. V Moravské galerii se den před Vánoci v roce 1967 objevil gruzínský ilustrátor Alexander Bandzeladze (jehož pamětní list je na výstavě!), přijel si pro cenu, pár tisíc korun, kterou získal na předchozím 2. Bienále Brno. Vánoce, to mu nic neříkalo… A co tedy s ním – samozřejmě k Rajlichům. Ale my jsme jezdívali hned po Štědrém dnu na tehdejší naši chalupu Rabuňka na Vysočině. Tak jsme ho vzali sebou. Na Silvestra, který jsme slavili v asi kilometr a půl vzdálené chalupě přátel výtvarníků Nadi a Miloše Slezákových, se brodil zasněženým lesem v půlmetrovém sněhu – jen tak, jak přijel do Brna v obleku a polobotkách… A druhou vzpomínanou návštěvou také v prosinci v době mimo Bienále v roce 1971 byli slavný japonský guru designu Katsumie Masaru, který byl mimo jiné  art direktorem pro Olympijské hry v Tokiu 1964, a grafik Shigeo Fukuda, později velká světová hvězda, který získal své první ocenění právě na Bienále v Brně v roce 1966. Oba se u nás objevili při studijní cestě po zemích střední Evropy (a rovněž od obou jsou také pamětní listy na výstavě). Mně dodnes utkvěl úžas obou, když jsme vstupovali na půdu, kterou se muselo projít do tatínkova ateliéru na Úvoze 88, když uviděli dřevěnou konstrukci krovu a pálené tašky, na které nevěřícně poklepávali. Dnes se ale já divím, proč se tak divili oni, když jsem v Japonsku viděl, že střechy se tam také běžně zakrývají taškovou krytinou, ale asi doma nikdy nebyli na půdě nebo půdy nemají.

Váš otec, Jan Rajlich starší, grafik, malíř, autor plakátů a zakladatele grafického Bienále Brno, byl významnou postavou brněnské kulturní scény. Jak ovlivnil vizuální tvář Brna?

Při vernisáži výstav Jan Rajlich 100 – Mr. Brno v Místodržitelském paláci to řekl šéfkurátor Moravské galerie Ondřej Chrobák výstižně – kdyby se Jan Rajlich nepřestěhoval v roce 1950 do Brna a nezůstal tu po celý další život, Brno by dnes jistě vypadalo jinak. Otec se už záhy po příchodu do Brna na přelomu 50. a 60. let například snažil o zlepšení úrovně vizuální tváře města, co se týče třeba kvality neonů, plakátů a reklamy a podobně, přednášel o tom, podával různé návrhy. Obecná úroveň informační grafiky se pak v Brně výrazně zlepšila i právě díky mezinárodnímu Bienále užité grafiky, které přinášelo aktuálně nejlepší ukázky tvorby z celého světa. Například vzhled a grafika výloh brněnských obchodů se určitě díky kontaktu se světem zprostředkovaným Bienále o mnoho povznesla a byla dlouho i na vyšší úrovni než jinde u nás včetně pražské kotliny… Velkou roli v tom nepochybně sehrály i brněnské veletrhy, kde otec působil nejen jako grafik, ale i ve veletržní umělecké komisi. Později pak mnohokrát navrhoval městu Brnu vytvoření jednotného vizuálního stylu města, což ovšem naráželo na mnohé administrativní i politické bariéry. Vizuální styl město Brno nakonec získalo až po mnoha letech na základě soutěže na propagační logotyp města v roce 2004, kdy otec byl předsedou poroty, která logotyp vybírala.

Mohou Brňané ještě dnes vidět v ulicích města něco z jeho tvorby?

Toho, co v ulicích zůstalo, už mnoho není. Zejména u grafického designu, který je účelově svázán se zadavatelem a jeho činností, se zánikem zadavatele většinou i vizuální projevy jako reklama, neony a podobně končí. U tiskovin je to trochu jiné, protože ty se občas ocitnou v archivu nebo v rukách sběratele, což se týká jak malých formátů jako knih, katalogů a drobné grafiky, tak i velkých formátů jako plakátu. Takže třeba z neonů (Rybena, Obnova, Slatina, ČKD Blansko, Vítkovice aj.) ani z informační grafiky na sídlištích v Brně (Kohoutovice, Bystrc) už nezbylo nic. I otcovo menší sgrafito ve vstupní hale tehdejší novostavby školy na Vídeňce z roku 1957 je nyní zakryto. Na očích Brňanů je dnes nejvíce betonový reliéf s oblázky „Slunce“ na boční stěně hotelu International, který podle jeho návrhu plasticky spoluvytvořila sochařka Sylva Lacinová. Mimochodem – pamatuju se z doby svého dětství, jak jsme jezdili s tatínkem a maminkou po okolních tocích novou škodovkou Octavia cihlové barvy a sbírali pro tento reliéf vhodné oblázky, nejvíce snad z řeky Jihlavy v Pohořelicích, to muselo být v roce 1960, když mně bylo deset… V hotelu je také stále dekorativní stěna v restauraci – barevné sgrafito s barevnými kameny z hutnického skla, společné dílo otce a Františka Chmelaře. Dochovala se dále, ale z mnohem pozdější doby – z konce 80. let – také otcova mozaika „Přírodní prostředí“ v čekárně 15. podlaží nemocnice Bohunice, ale ta tam pak bývala zakryta pohledům nábytkem a květinami, a jaký je její aktuální stav, ani nevím, protože naštěstí zatím nemocnici často navštěvovat nemusím. Co se týče vizuálního stylu a informační grafiky, tak ještě asi jediným místem, kde stále funguje otcův informační piktografický systém, na kterém jsem částečně spolupracoval, je hotel Myslivna v lesích nad výstavištěm. Od dostavby hotelu v 80. letech, kterou navrhoval architekt Jan Dvořák, jsou tam k vidění stále naše piktogramy či označení pokojů v exkluzivním dřevěném provedení se zlatým potiskem a také velký kovářsky zpracovaný měděný nápis Myslivna u vstupu je otcovým dílem, které vytvořil s kovářem Milanem Michnou z Horních Heršpic. Bohužel jej někdy v posledních letech natřeli na žluto a přidali jelení parohy…

Už ve čtyřech letech jste při kreslení dokázal zachytit perspektivu. Bylo tedy už od dětství jasné, že půjdete v otcových šlépějích?

Z té mé perspektivy se pomalu stává nová legenda… Jde vlastně o dva dochované obrázky ze začátku roku 1954, kdy jsem dost neuměle nakreslil lampy na ulici skutečně se sbíhající do úběžníku někde na horizontu. Já sám jsem často nad tím přemýšlel, proč mi perspektiva, prostorové zobrazování anebo i grafická plošná nebo lineární stylizace nikdy nedělaly nějaké větší problémy – většina dětí se to naučí zvládat nejdřív až někdy v době dospívání. A myslím si, že u mne to bylo usnadněno nejen tím, že jsem dennodenně viděl otce při práci, ale i tím, že jsem od mala tupozraký – to znamená, že svět kolem nevidím oběma očima stejnou intenzitou, ale primárně jen jedním okem a tedy víceméně plošně, což je vlastně předpoklad pro plošnou grafiku… Vždyť i při konstrukci a odměřování perspektivy a kreslení proporcí objektů, tak zvaném vizování, je třeba zakrývat jedno oko. No možná je to nesmysl, ale cítím to tak.

Nicméně to kráčení v otcových šlépějích nebylo tak jednoznačné, jak to ze všeho vypadá. Rodiče mne nechtěli vypustit jen tak do světa existenčně nejistého umění. Sami měli neblahé vlastní zkušenosti z padesátých let, kdy někdy neměli ani na jídlo… Proto jsem studoval i všeobecně vzdělávací střední školu, dokonce přírodovědnou větev, a pak jsem se dostal na architekturu, což byla jediná možnost alespoň částečně výtvarně zaměřeného vysokoškolského studia v Brně. Je pravda, že současně jsem podával přihlášku a dělal talentové zkoušky i na pražskou Akademii výtvarných umění, a kdo ví, jak by se můj výtvarný i osobní život dál odvíjel, kdyby mě přijali tam. V dopise mi bylo sděleno neoficiálně, že mají pro ten rok naplněný limit, ale že by mě vzali až další rok. To jsem ale už zůstal v Brně na architektuře, kam jsem z domu došel pěšky za 20 minut, a do „vzdálené“ Prahy se mi nechtělo. Při studiích jsem však stále hodně kreslil i začal malovat obrazy. A když otec zjistil, že jsem se na VUT naučil rýsovat, tak toho začal hned využívat. Rýsoval jsem mu některé rozkresy jeho plakátů a taky například piktogramy, z nichž časem jsem pak některé navrhoval i sám a tak postupně vnikal do světa užité grafiky, který mne nakonec asi po deseti letech „pohltil“ úplně.

Kdybyste měl porovnat svoji a otcovu plakátovou tvorbu, v čem se liší? Je to například použitá technika, nebo témata, kterými se inspirujete? Téma lidského hemžení na vašich plakátech?

Já bych řekl, že naše plakátová tvorba se liší dost podstatně. A přitom jsem se o nějaké odlišení vůbec nesnažil. Prostě dělal jsem plakáty, tak jak jsem přirozeně od dětství kreslil, a kresbu jsem od počátku i v mých plakátech často používal a používám stále, zatímco otcovy plakáty byly většinou velmi znakové anebo někdy i malířské. Otec také většinu svých plakátů dělal na zakázku a byly to hlavně plakáty výstavní, divadelní a také sociální či politické, protiválečné, zatímco já většinu svých plakátů nyní už dělám spíše jako autorské plakáty, které víc směřují k volné tvorbě než ke grafickému designu. To lidské hemžení je přítomno už na mých opravdu nejranějších dětských kresbách ze 3–5 let. Asi mne, jedináčka, který trávil hodně času sám, nějak ty davy lidí fascinovaly, rád jsem chodil kvůli nim třeba na veletrhy, v přeplněném městě sledoval „ruch“, nebo na hokej či fotbal a to vše také kreslil… A tak se to vše prolínalo v kresbách, malbách i na grafikách a plakátech.

Jak vaši grafickou tvorbu ovlivnil příchod počítačů? A do jaké míry při tvorbě plakátů používáte počítač dnes?
Nevím, co bych dnes dělal bez počítačů, asi bych své práce vytvářel nějakou jinou technologií, ale nejspíše by nakonec ani moc jinak nevypadaly. Já se dostal k počítačům poměrně brzy, kdy ještě nebyly u nás pro jedince dostupné. Ve druhé polovině osmdesátých let mně Petrem Vermouzkem byla nabídnuta možnost o nedělích vyzkoušet možnosti počítačové grafiky na pracovišti První brněnské strojírny v Pisárkách. Bylo to v místech, kde se nyní staví nová tramvajová dráha s tunelem pod Wilsonovým lesem. Už tehdy šlo o princip, který používám dodnes – naskenování ruční kresby a její úprava v počítači. Vznikaly velmi jednoduché jednobarevné – černobílé – struktury, které se měnily různým mozaikováním, rozličnými druhy rastrování a modifikacemi  a kombinacemi všeho dohromady. To mne hodně zaujalo a bavilo. Vzniklé obrazce jsem pak tiskl na laserové tiskárně a následně z vybraných motivů různě vytvářel i třeba kolážovým způsobem grafické listy, serigrafie. Serigrafie, to je sítotisk. Tak jsem koncem 80. let a na začátku 90. let měl několik výstav volné počítačové grafiky.

V grafickém designu jsem počítač začal používat později, až od poloviny 90. let. Dnes už řadu let veškeré finální grafické práce samozřejmě dělám na počítači včetně kompletních knih a plakátů. Jak jsem zmiňoval, princip tvorby plakátů využívám stejný jako před těmi více než 30 lety. Ruční kresby i texty, jejich skenování a úprava, a to i včetně barev v počítači. Ten princip je podobný jako u klasických grafických tiskových technik – prostě skládání a vrstvení jednotlivých barev přes sebe. Když jeden z mých dávných vzorů – Friedensreich Hundertwasser – vytvářel například dvacetibarevný dřevořez, tak pro každou barvu musel vyrýt jednu tiskovou desku. V počítači to dělám podobně, jen ty „desky“ jsou digitální.

Kurátor Ondřej Chrobák o vás ve vaší nové monografii Maikrosvět píše, že kreslíte písmem, tedy že textem vytváříte samotný obraz. Můžete tuto metodu přiblížit?
No není to žádné tajemství. Pan Chrobák si všiml, že zpočátku jsem některé kresby doplňoval popiskem či kuriózním názvem na okraji listu – jako například „Šok po uzření vlaku se zamrzlými substráty“, „Ženu se tam jak potroublá“ nebo „Ramínka putují do skříně“, pak se mi občas takové „vysvětlující“ texty dostaly už i dovnitř kreseb, grafik či motivu plakátů, a to třeba i formou z komiksů známých „bublinových“ hovorů. A v posledních letech hustými řádky textu někdy opravdu vytvářím plochy, skvrny, obrazce či významové linie plakátů už třeba i bez nějaké další kresby. Většinou jde o ručně psané automatické, často absurdní texty, které vytvářejí určitý obrazec jako například spirálový kruh nebo soustředné centrální paprsky, anebo plochu z vln… A když takto text tvoří už vlastní obraz plakátu, tak jej i různě probarvuju. Ta barva pak v textu může i vytvořit nějaký třeba tajemný symbol.

Na závěr prosím prozraďte, na čem teď pracujete a chystáte nějaké nové výstavy?

No ten letošní rok jsem toho měl skutečně i přes koronavirus až přespříliš. Jednak tatínkovy výstavy v Moravské galerii, při jejichž přípravě a přebírání materiálů jsem s galerií spolupracoval, stejně jako na knize k výstavě „Jan Rajlich 100 – Mr. Brno“, kterou galerie vydala. Pracoval jsem velmi intenzivně celý půlrok také na zmiňované mezinárodní výstavě plakátů k tatínkovu výročí a zpracovával jsem redakčně i graficky k této výstavě Sdružení Bienále Brno i obsáhlý katalog, o kterém jsem už mluvil. Také jsme připravovali se sochařem Martinem Skalickým instalaci a odhalení pamětních desek mému otci na jeho rodném domě v jihočeské Dírné u Soběslavi i na domě v Brně, kde žil posledních 35 let svého života.

Po mnoha letech jsem se odhodlal i k vlastním výstavám k sedmdesátinám a asi jsem to trochu přehnal, bylo jich už šest – první byla výstavka v hospůdce U Bosé nohy v Brně, od června byly výstavy mých plakátů v Praze, v mém rodišti Vyškově, v září v Českém Těšíně a jak už jsem říkal, od června má intervence do expozice v Pražákově paláci Moravské galerie.
Dále jsem letos zpracovával redakčně i graficky dvě vlastní publikace – jedna menší má název „Jan Rajlich Jr. Plakáty / Posters 2“ a vyšla v červnu a ta větší, už zmiňovaná monografie s názvem „Maikrosvět“, kterou vydalo nakladatelství Vysokého učení technického v Brně Vutium, vyšla v říjnu. Právě ta posledně jmenovaná kniha má být veřejnosti představena vlastně teprve na výstavě, kterou chystáme s kurátorem Vítem Jakubíčkem pod stejným názvem v Galerii Václava Chada v Zlínském zámku. Mělo by to být na vernisáži 21. ledna 2021. Dlouhá léta také zpracovávám redakčně i graficky dva zpravodaje uměleckých spolků, jejichž jsem členem – pro Sdružení Bienále Brno tzv. ročenku SBB a pro multioborové Sdružení Q vytváříme s manželkou tzv. KVÉ-buletýn. Ročenku i buletýn mám nyní závěrem roku právě v práci… A vedle toho stále – už 30 let – učím na odboru průmyslového designu Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně. Momentálně obstarávám výuku předmětů „Písmo a typografie“ a „Ateliér – grafický design“.