O tom, jak se Bára, Nikola a Daniela učily vařit a žít, cestovaly a hrály divadlo
„Cesty ven ze zajetých kolejí, cesty, kde se náš vlastní odraz odráží v jiných zrcadlech. Trochu vzpomínkového optimismu, kdy člověk vzpomíná na nepříjemnosti, jež mu po čase přijdou k smíchu a vlastně je rád, že se kdysi trošku potrápil, protože má o čem vyprávět, na co vzpomínat, čemu se po letech zasmát. Malé životní tragédie mají velice blízko ke komedii… Stačí zvolit jiný úhel nazírání,“ tak se prezentuje trojice hereček z divadla MALÉhRY na Hithitu. Poprvé!
Báru Seidlovou a Danielu a Nikolu Zbytovské jistě znáte z divadelních prken. V Brně nejčastěji hrají v Divadle Bolka Polívky, z jejich repertoáru stačí jmenovat Biostory, Vepřo Knedlo Zelo či Čtení ke kafi. Nyní mají dostat knižní podobu i jejich Zápisky z cest. Proč? Protože tohle ještě tyto tři sympatické dámy nezkusily. A protože se jim líbí „sdílet, komunikovat a potkávat nové lidi s obdobnými zájmy!“
Léta děláte autorské divadlo. Kdy vám začalo dávat smysl převést vaše texty i na papír – a vydávat knihy?
Daniela: Takové „múzy” přicházejí postupně, potichoučku, aby případné oběti moc nevylekaly! Vlastně to začalo psaním scénářů. To by ještě šlo, ale když mi holky začaly „vykrádat šuplík” a nadšeně vymýšlet, co by se s texty dalo dělat, trošku mě to vyděsilo. Ale postupně se pohádky z mého šuplíku chytly v rozhlase a v televizi a Bára začala snít o knize. Zdál se jí sen, že vzduchem létají naše knihy a ráno rozhodla, že se vydá knížka pohádek a basta! Nadšení a štěstí začátečníků způsobilo, že jsme ji zázračně vydaly. Na vlastní náklady a s obrovskou pomocí stejně zapálených bláznů, jež nám ohromně pomáhali.
Jaká úskalí jste při pronikání do literárního světa musely překonat?
Bára: Jednou nám kamarád řekl takovou krásnou myšlenku: „Když hoříš, dokážeš zapálit i ostatní.“ A my jsme hořely jako tři pořádné vatry, takže nám do cesty začaly přibývat okolnosti i lidé, díky kterým to frčelo svoji vlastní cestou. V tom běhu jsme chytaly nejen tiskařská pojmosloví, ale musely jsme zvládat spoustu věcí, kterým jsme vůbec nerozuměly! Vybírat papír, gramáž, tiskárnu, barevnost, vazbu… Po večerech jsme četly ilustrátorce Karolíně Strykové pohádky a ona spontánně malovala, co ji v ději oslovilo. Hledaly jsme s grafičkou barevnost a celkové grafické pojetí knihy. Pomáhal nám fotograf David Židlický, který nás nasměroval na skvělou brněnskou tiskárnu a radil se vším, co bylo třeba! Když se kniha začala tisknout, stály jsme všechny tři u tiskařského stroje a s napětím sledovaly, jestli to vyjde! To v tiskárně ještě neviděli – tři herečky ve středně těžké hysterii! Ale byli stateční, zvládli to dokonale!
Nikola: Co jsme tedy vůbec netušily je, že tiskem to nekončí. Kniha se musí rozesílat povinně některým institucím a knihovnám, je potřeba se dohodnout s distributorem, dát o ní vědět veřejnosti. Je to spousta legislativních úkonů, které musíte zvládnout! Pro herečky docela výzva!
Daniela: Další knihy už jsme vydaly pod křídly nakladatelství POP – PAP, a to poté, když jsme si lámaly hlavu, které vydavatelství oslovit a jakýmsi zásahem prozřetelnosti se objevila výtvarnice a zakladatelka POP-PAP Marcela Vostřelová u nás doma v obýváku v křesle a my hned pochopily, že to bude ta správná cesta. A byla!
Knihy jsou zatím převážně pro děti – znamená to, že hrajete víc pro dospělé a píšete víc pro děti?
Bára: To asi tak úplně ne, protože máme na repertoáru několik autorských inscenací pro děti, cestujeme s nimi po celé naší vlasti a dost nás to baví. Ale je to s námi tak, že i společnou divadelní dráhu jsme odstartovaly pohádkou, takže to s knihami nemůže být jinak!
Která z knih (Pohádky a MALÉhRY, Jak na příšery, Pejskové) se rodila nejobtížněji a naopak?
Nikola: Ta první (Jak na příšery) byla dobrodružná, všechno nové, nabité emocemi. Nahrály jsme k ní i CD, na kterém jsme některé pohádky načetly a skupina Čankišou k tomu nahrála písničky. Pohádky a Maléhry byly náročné na výrobu, protože jsme si vymyslely, že součástí knihy bude i kartonové divadlo a vystřihovací loutky! Spousta barevných obrázků a docela gigantická velikost knihy, to všechno si vyžádalo hodně pozornosti. Třetí Pejskové – to byla první spolupráce s ilustrátorkou Ditou Stuchlíkovou. Hledání společné cesty a nových pohledů na věc. Vymyslely jsme si opět spoustu vychytávek, takže to byla zase nová, zábavná zkušenost!
Daniela: Ale milujeme je všechny tři stejně, asi tak jako každá maminka miluje své děti. Každá knížka je jiná, ale všechny jsou naše!
V covidu jste byly celkem kreativní a začaly s podcasty – jak jste volily témata?
Bára: Jak už Daniela nastínila, ona píše a píše a my jí ty texty vytahujeme z šuplíku. Témat a příběhů je tam hodně, tak bylo z čeho vybírat.
Daniela: Většinou jsou to naše společné zážitky nebo postřehy z okolí. Ráda sedím a pozoruji lidi. Jak se tváří, co je baví, kvůli čemu se hádají… Život píše příběhy sám, stačí se tomu vyprávění otevřít. Nežijeme ve vzduchoprázdnu, a tak se všichni navzájem ovlivňujeme a většinou řešíme obdobné problémy. Vztahy, domov a práci. A o tom se dá psát donekonečna, protože co člověk, to příběh!
Je to i původ vašeho pořadu Zápisky z cest?
Nikola: Ano. Zažily jsme toho společně hodně. Něco nás rozradostnilo, něco naštvalo a Daniela to vždycky ze sebe vypsala… tu radost i to naštvání, a nakonec i ty zdánlivě nepříjemné věci vyznívají hodně vtipně. Stačí se na ně podívat z jiného úhlu, a to Daniela s našimi zážitky ráda dělá.
Bára: Díky tomu jsme vytvořily pořad Čtení ke kafi a po nějaké době Zápisky z cest. Takový pohodový scénický pořad doplněný komiksy Venduly Chalánkové, nebo fotografiemi z našich cest a animacemi Dity Stuchlíkové. Zjistily jsme, že tahle forma, kdy jsme divákům blíž, je hodně příjemná! V Brně pořady uvádíme ve spolupráci s Divadlem Bolka Polívky v nádherném prostředí freskového sálu na Zelném trhu č 10. Už ten sál stojí za vidění! Kavárníci z řecké kavárny Meet me před představením podávají divákům kávu, která je v ceně vstupenky, takže pohoda bývá zajištěna!
Nyní tento váš formát hodláte přetavit do knihy. Co rozhodlo?
Daniela: Velký podíl na našem rozhodnutí mají diváci. Často se nás totiž ptají, zdali texty, příběhy a scénky nevydáme knižně. Přišlo nám to jako bezva nápad, že by si diváci z představení, pokud by se jim texty zalíbily, mohly odnést knihu. No a bylo rozhodnuto!
Jaká je vaše vize? Určitě příběhy musí doprovázet i fotografie z vašich cest – nebude to nákladné?
Bára: No, po dětských knihách, kde hrají roli hrátky s papírem, barevné ilustrace a spousta nadstandardních drobnůstek, které nám knihy vždy hodně prodraží, je výroba knihy povídek i s fotkami a lehkou barevností docela střízlivá záležitost.
Na Hithitu slibujete, že nepůjde o žádnou procházku pamětihodnostmi. Co a ze kterých zemí hodláte především zachytit?
Daniela: Nabízíme náš osobní pohled, pocity ze setkávání s lidmi a jinými kulturami. Jako by každá země měla svůj neopakovatelný rytmus a tančila svůj osobitý tanec. Některá k našemu temperamentu ladí míň a některá víc. V knize bude hodně z Itálie, kde jsme strávily kus života, hrály divadlo a učily se vařit a žít, ale taky příběhy z Portugalska, Kréty, britského Cornwallu, Francie a něco z pobytů na moravské chalupě, protože Všude dobře, doma nejlíp!
Dojde i na recepty?
Bára: No, Niki si prosazovala recepty, Danka byla proti, ale potom do rukopisu pár přidala, aby byl mezi náma holkama klid! Jinak budou v knize příhody z našich cest a společně strávených prázdnin, Vánoc a Silvestrů, z pobývání mezi místními a objevování cizích zemí našima očima. Naše radosti i křivdy, protože bez „křivd” by to v životě nebyla žádná legrace a v knížce už teprve ne!
Nikola: A taky fotky, což je oříšek, protože fotíme jako každý správný turista amatérsky – systémem „plácačka” a tak narážíme na problém s jejich kvalitou pro tisk. Naštěstí jsou v dnešní době takové technologie, že si šikovný grafik dokáže s mnohými překážkami poradit.
Cestujete kvůli zážitkům, odpočinku nebo za divadelní prací? A jak si vybíráte cíle? Většinou to nejsou hlavní metropole…
Bára: Cestujeme pořád. Za diváky po celé naší krásné vlasti, ve volných dnech do přírody a ven z města a taky jen tak pro zábavu do cizích zemí. Ve třech je to docela zábava, zvlášť když už si rozumíme na mrknutí oka.
Daniela: Myslím si, že v každé zemi panují jiná pravidla, odlišné pohledy na život. Člověk si najednou uvědomí, že to všechno může být i jinak a začne se na věci kolem sebe dívat z nadhledu. V Itálii jsme s Niki strávily kus života a Bára se k nám v přidala, když jí bylo patnáct let. Hrály jsme tam společně i naše představení v italštině. Je krásné pozorovat, jak jedna a tatáž komedie vyznívá na pozadí jiné kultury jinak. Na pohádku o ježibabách přišla třeba celá vesnice, místní babičky zabraly dětem první řady a během představení křičely, ať si čerta za muže nebereme! Navíc „rohatý” je v italštině „cornuto”… tedy také paroháč, což je pro Italy velmi zajímavá problematika! Domnívám se, že hrát divadlo v Itálii může herec, až pochopí jejich komedie! Báře se zprvu moc nezdály, ale po dvou měsících strávených na italském venkově se při jejich sledování začala nahlas smát a v tom okamžiku jsme pochopily, že už tam můžeme hrát divadlo! Dostaly jsme i plaketu z kočičího zlata od mlatců obilí, kterou nám předal starosta jedné toskánské obce. Máme ji dodnes v sekretáři. Je to jediná zlatá plaketa, kterou jsme v životě obdržely!
Nikola: A taky nám pobyt v jiné mentalitě umožňuje poznávat sebe samé, a to z jiné strany, ze které se na sebe doma nejsme zvyklé dívat.
Jsou Zápisky z cest na jevišti pokaždé jiné, improvizujete?
Nikola: Zápisky z cest mají pevnou dramaturgii, příběhy doplňují projekce obrázků, ale prostor pro improvizaci se samozřejmě vždycky najde!
Zápisky patří k novějším titulům, kterou hru máte na repertoáru naopak nejdéle?
Daniela: Komedii Nebe? která s námi žije, lehounce se přetváří a stále je naším milovaným „prvorozeným dítětem”. Pojednává o střetu tří žen v prostoru někde mezi životem a smrtí. A problémy tří žen jsou nesmrtelné, takže je stále aktuální.
Když se vám podaří peníze na knihu nasbírat, kdy by vyšla a jaké k ní chystáte „tour“? A změnila by kniha nějak podobu vašeho vystupování se Zápisky z cest?
Bára: Kniha s námi bude cestovat po divadlech a kulturních stáncích a diváci si ji budou moci koupit na každém našem představení. A pokud vyjde, bude na světě díky podpoře města Brna a našich diváků a fanoušků, kteří si knihu prostřednictvím Hithitu předplatili, nebo zvolili jinou formu podpory. Moc a moc všem děkujeme za velký zájem, vypadá to velmi nadějně. V týdnu jsme byly na Hithitu na 79 procentech a tento pátek nečekaně naskočilo, že máme splněno na 109 procent. Tak pokud to vyjde, vydáme vlastně knihu i se čtenáři, diváky, posluchači a fanoušky! Takový společný tvořivý počin!
Nikola: Paradox je, že nikdy jsme o takové formě podpory neuvažovaly, ale naše kamarádka a produkční Maruška se nás zeptala, jestli to nechceme zkusit. „Kdo bude mít zájem podporovat nějaké počiny na Hithitu, každý má teď svých starostí dost!“ namítaly jsme. Ale je dobré zkusit všechno, a tak jsme to zkusily!
Daniela: Nad každým novým příspěvkem se radujeme a není to pouze radost z materiální podpory, ale taky z toho, kolik úžasných lidí se najde, aby podpořilo kreativní počin druhých, doslova nás dojímá, kolik skvělých lidi máme kolem sebe a že nejsme na tom světě se svými sny samotné! Je to prostor pro sdílení, snění, hraní, tvoření a bytí spolu. V každém z nás je kus malého kluka nebo holky, kus snílka, kus romantika, který tajně věří na zázraky. A to se nám teď díky vám ukazuje!
Nějakou novou autorskou hru nechystáte? Od Biostory přece jen uběhl už nějaký čas…
Bára: No jo, to uběhl. Ale Biostory je teď nějak aktuálnější. Jako by dozrál jeho čas. Mimochodem, toto představení budeme teď hrát v Brně v Divadle Bolka Polívky 27. května, tak se přijďte zasmát!
Daniela: Kdy bude něco nového? Tady se rády schováme za výrok Alberta Einsteina, že čas je relativní, odvykly jsme si „tlačit na pilu”. Ale koncem března jsme si udělaly předpremiéru literárního salonu pro děti ke knize Pejskové, takže stále je něco nového a co bude dál, tím se necháme překvapit! Nápadů máme plno!
