Studenti jako průvodci mladých lidí poté, co odejdou z dětského domova. To je jedna z myšlenek projektu Symbios. Jeho účastníci se během léta přestěhovali do opraveného domu v Křenové ulici v Brně. „Mladí dospělí nejsou vždy úplně připraveni na to, aby převzali za svůj život odpovědnost a rozhodovali se tak, aby byl udržitelný. Kdo z nás by v osmnácti nebo dvaceti letech dokázal vstoupit do naprosto samostatného života s 25 nebo také s 12 tisíci, když by neměl ani práci, ani bydlení, ani dostatečnou sociální síť vztahů?“ upozorňuje Bohuslav Binka, environmentální etik a šéf katedry environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, kde se zrodila nezisková organizace EkoInkubátor, jež projekt uskutečňuje.

Projekt Symbios nabízí sdílené bydlení mladým lidem odcházejícím z dětských domovů a vysokoškolským studentům. Kde jste se pro něj inspirovali?

Prvotní inspirace přišla z Vídně, z projektu VinziRast. V jedné budově o asi dvanácti bytech dva plus jedna tam bydlí lidé, kteří usilují o návrat z bezdomovectví, a studenti dvou vídeňských vysokých škol. Koncept se nám hodně zalíbil a logicky přišla otázka, proč něco podobného neudělat v Brně. Jen cílovou skupinu máme odlišnou – v České republice stát zásadně selhává v pomoci mladým dospělým z dětských domovů při přechodu do samostatného života, a tak jsme se zaměřili na ně. Nabízíme tedy na čtyři až pět let možnost bydlet dohromady s jedním vysokoškolským studentem v bytě dva plus jedna.

Co vidíte jako největší přínosy tohoto sdílené bydlení?

Začnu poněkud ze široka. Zkuste si představit, že celé dětství prožijete v hodně časově strukturovaném prostoru. Vstáváte v určitou dobu, jíte v určitou dobu, máte volný čas od určité hodiny do určité hodiny. Postarají se o vás, a to poměrně dobře. A pak se najednou, v některých případech takřka z minuty na minutu, ocitnete ve světě, který je pro vás naprosto otevřený, volný, svobodný, ale vyžaduje značnou míru samostatnosti a schopnosti se rozhodovat. Myslíte, že byste byli schopní takovou změnu bez dalšího ustát? Já za sebe bych řekl, že ne. A přesně na to cílí náš koncept sdíleného bydlení.

Takže projekt poskytuje určitou míru jistoty?

Ano a nejen to. Dává jistotu – délkou, po kterou mají lidé možnost u nás bydlet, pokud budou platit nájem. Nejsme další dětský domov, zásadní rozhodnutí tu musí každý udělat sám a zároveň za ně ponese odpovědnost. Pokud stoupneš do louže, budou mokré tvoje, ne naše nohy. Dáváme tím možnost postupně si ten „svobodný svět“ osahat, někdy se drobně namočit a zjistit, kudy ne.

Jaké přínosy má vzájemné působí obou skupin – studentů a bývalých obyvatel dětských domovů?

Studenti do toho vnášejí, pro mě až překvapivě dobře, určitý princip reality. Když se někdo najednou uprostřed dobré zábavy zvedne a řekne – už jdu spát, zítra musím na brigádu, nebo když mu vadí neuklizené nádobí, tak ukazuje něco, co by jinak bylo vnímáno jen jako brblání nějakého postaršího pána, který je už z úplně jiného světa. A naopak mnoho mladých dospělých prošlo situacemi, které si mnozí z nás nedokážou představit, a zvládli je. I v tom je zase pro studenty veliká síla a poučení. Takže myslím, že ty dvě skupiny si mají hodně co dát.

Co je podle vás největší problém, s nímž se musí potýkat mladí lidé opouštějící dětský domov?

Zásadní je náhlý přechod z velmi pevné struktury (časové, mocensky jasně dané) do absolutní svobody a samostatnosti. Mladí dospělí nejsou vždy úplně připraveni na to, aby převzali za svůj život odpovědnost a rozhodovali se tak, aby byl udržitelný. Kdo z nás by v osmnácti nebo dvaceti letech dokázal vstoupit do naprosto samostatného života s 25 (nebo také s 12) tisíci, když by neměl ani práci, ani bydlení, ani dostatečnou sociální síť vztahů? V tomto skutečně český stát zásadně selhává, protože o lidi opouštějící vězení se stará mnohem lépe než o mladé dospělé z dětských domovů.

Kolik lidí v domě v Křenové ulici bydlí?

Máme celkem osm bytů, v každém bydlí jeden student a jeden mladý dospělý z dětského domova, takže v domě bydlí 16 lidí.

Jak jste je vybírali? Museli absolvovat nějaké pohovory, abyste je poznali?

S každým zájemcem jsme nejprve měli asi hodinový rozhovor, kde jsme se snažili vysvětlit základní principy našeho projektu sdíleného bydlení. Pak jsme měli jeden den, kdy jsme pozvali zvlášť všechny studenty a zvlášť všechny mladé dospělé a strávili jsme spolu přibližně deset hodin.

Měli spolubydlící dopředu možnost se poznat?

Měli jsme týdenní program, kde byli už všichni a kde si našli spolubydlícího a rozdělili si i byty. Takže tři kroky, které skončily nastěhováním. A v každém z kroků mohli jak mladí dospělí, tak studenti říci, že to nakonec není pro ně. Nikdo to neudělal.

Budou mít obyvatelé domu i nějakou odbornou podporu v podobě mentorů či sociálních pracovníků?

V projektu působí dvě mentorky, přičemž každá má na starosti čtyři mladé dospělé z dětských domovů a čtyři studenty – vždy křížově, takže je možné obrátit se s čímkoli potřebují. Ovšem pozor – aktivita je na nich. Úkolem mentorek není za ně odběhnout závod, ale v případě, že potřebují pomoc a řeknou si o ni, poskytnout podporu a servis.

V domě nejde jen o byty, ale také o společné prostory. K čemu budou sloužit?

Máme hezký multifunkční sál, kde budou probíhat jednak workshopy – například finanční gramotnost, výuka anglického jazyka, příprava na maturitu, jednak aktivity, které si mladí dospělí nebo studenti naplánují. Může to být divadlo, mohou to být taneční kurzy nebo kurzy vaření. Aktivitě se v Symbiosu meze určitě nekladou.

V přízemí domu byla také dříve pivnice. Plánovalo se tady bistro, ve kterém by mohli pracovat přímo obyvatelé domu. Je to stále ještě aktuální, nebo máte s využitím přízemí jiné plány?

Usilujeme o to, aby mohlo v přízemí domu vzniknout bistro, kde by někteří obyvatelé domu našli první brigády nebo i pracovní místa. Už jsme podali žádost o pronájem na městskou část Brno-střed, se kterou se nám mimochodem spolupracuje stejně jako s Masarykovou univerzitou výborně, a doufáme, že za pár měsíců už tu bistro bude.

Brněnský projekt je první svého druhu v České republice. Víte už o nějakém městě, které by se projektem Symbios inspirovalo a chtělo sdílené bydlení také rozjet?

Já projektu Symbios hodně věřím. Kombinace jistoty bydlení a možnosti různorodých vztahů (dobré vztahy vždy léčí a podporují) s otevřeností k tomu osahat si vlastní odpovědnost podle mého názoru bude fungovat. Ale něco jiného je věřit a něco jiného je vidět na vlastní oči. A proto bych s rozšiřováním Symbiosu přece jen pár let počkal. Až za tři roky uvidíme, že se nám skutečně daří naplňovat naše cíle, pojďme ze Symbiosu udělat určitý vzor pro ostatní. Ale ne dříve.

V Brně se aktuálně řeší také otázka podpory sociálních projektů pro zabydlování bezdomoveckých rodin s dětmi. Mělo by podle vás město Brno nadále tyto projekty podporovat?

V obecné rovině – ano. Investice do dobrých sociálních programů se každému městu i společnosti vrátí.

Projekt Symbios uskutečňuje nezisková organizace EkoInkubátor. Můžete představit, čím se organizace zabývá?

Je to zapsaný ústav, jehož jádro tvoří lidé z různých fakult Masarykovy univerzity. V současnosti je jeho hlavní aktivitou Symbios. Ten tvoří 95 procent všeho, co děláme. Historicky se také právě s Masarykovou univerzitou podílíme na mezinárodním filmovém festivalu environmentálních filmů Ekofilm, to je ale záležitost sezonní a fanouškovská. EkoInkubátor je v současnosti především Symbios.

Zmínil jste Ekofilm, jehož realizačního týmu jste součástí. Hlavním tématem letošního ročníku, konaného od 9. do 12. října, je Příroda – naše dědictví. Co tedy letošní ročník nabídne?

Letošní ročník bude velmi silný vybranými filmy – na své si přijdou všichni, kteří se zajímají o filmy zaměřené na krásu přírody, ale také ti, které zajímá, co můžeme pro přírodu a životní prostředí udělat. Ve středu 9. října vše zahájí koncert skupiny NOHA na Moravském náměstí a pak až do 12. října bude každý den řada filmů, besed, workshopů pro veřejnost. Vše podstatné je na stránkách www.ekofilm.cz.