Exkluzivně pro Brňana: Borek Kapitančik

Rádio ho okouzlilo už jako kluka.

  • Foto

    RoSt

Borka Kapitančika zná v Brně asi každý. S jeho jménem si okamžitě vybavíte i podmanivý charakteristický hlas, známý z rádia. Před rokem zakotvil v Českém rozhlasu Brno, kde mimo jiné moderuje víkendové rozhovory VVV – Vesele i vážně o víkendu.

Jaké je vlastně vaše původní povolání? A vykonával jste ho vůbec?

Vystudoval jsem průmyslovku a dělal projektanta ve Stavoprojektu a potom ve Zbrojovce energetika, čímž se dodnes chlubím. Každé ráno v šest jsem stál u štípaček. Hrozné! Po vojně jsem dálkově studoval VUT, ale nedokončil. Najednou do toho přišlo rádio a už nebyl ani čas ani chuť. Řekl jsem si, že svět o nic nepřijde, o jednoho špatného energetika nebo projektanta méně, a raději jsem se na to vykašlal.

Poradíte si dnes s elektrikou doma?

Třeba včera jsem měnil žárovku. Jinak využívám už jen zbytky vzdělání, ještě přibližně vím, kde je v zásuvce fáze.

Co vás na rádiu tolik fascinovalo?

Už ve čtrnácti, když jsem byl kluk a ještě ani nechodil na střední školu, tak jsem moc rád poslouchal rádio a představoval si, jaký vzduch je asi ve studiu, jak vypadá moderátor, jak bere desku, dává přenosku na talíř… Představoval jsem si všechno – s kým mluvil, telefonoval, jakou techniku používal. V osmdesátých letech zůstalo jen u představ, a když přišla revoluce, tak jsem si je mohl splnit. Najednou to šlo – v devadesátých letech začínala soukromá rádia a já jsem měl tu drzost, že jsem se tam procpal.

Jak vypadala realita? Ještě se asi nehrálo z počítače…

V roce 1991 se hrálo z magnetofonů, to byla pionýrská léta, tehdy si člověk musel nahrát na vysílací pás celou hodinu. Teprve potom přišel první profesionální CD přehrávač. Vznikalo všechno za pochodu. V éře Rádia Brno 957 jsem jel pro první cédéčka do Vídně až tři měsíce po začátku vysílání. Tehdy jsem nakoupil Bryana Adamse a podobné věci. A pak se teprve začalo vysílat z cédéček. V letech 1991 až 1993 vznikl v Brně opravdu fenomén – první komerční rádio, kde moderovali Petr Holík, Aleš Zbořil, Tomáš Čisárik, Naďa Jandová…

Proč jste legendární stanici 957 opustil?

V roce 1993 v rádiu vznikla podivná atmosféra, z hlediska vedení jsme asi trošku zlobili, a někteří moderátoři najednou skončili ze dne na den a rozprchli se někam jinam. Já jsem chystal projekt soukromého rádia pro Lubomíra Hrstku, ale to nějak nevyšlo, a tak jsem v roce 1995 nastoupil do Hády+, které se měnilo z alternativního rádia v rádio Kiss. Vysílal jsem nejdřív ráno, potom večer a postupně jsem si prošel všechny frekvence.

Kdo objevil Edu pro vaše ranní vysílání? Jste sám ranní ptáče?

Neskromně ­– Edu jsem si našel já. Letos má 17 rozhlasových let, dokonce má teď narozeniny – 16. července 2001 se poprvé ozval, i když jeho zárodky byly slyšet už dřív na Rádiu Brno a zaznívají i ve filmu Dědictví. Jinak ranní ptáče nejsem a je to čím dál horší. Jsem spíš sova. Ranní show jsem za dobu na Kissu dělal asi třikrát – vždy tak rok a půl, než se člověk vyčerpá. Nejdřív sám, pak s Alenou Kastnerovou a také s Alenou a Edou.

Které období v rádiu bylo podle vás nejkreativnější a otevřené vlastní invenci?

Asi opravdu samotný začátek. Měli jsme tenkrát dokonce konzultanta z Ameriky, který nás naučil pár důležitých věcí a pravidla, jak se zhruba dělají rotace písniček, bylo to krásné období. Ale obrovskou volnost jsem měl i na Kissu, nebo si mně pouze netroufli nic říct (smích). Když jsem dělal Hladovou hodinu a improvizoval telefonní nachytávky, tak mi do toho nikdo nemluvil.

Vzpomínáte si na nějaký průšvih v éteru?

Ani se tak nestal mně, ale kolegovi, že „t“ v mém příjmení zaměnil za „č“.  A velice se u toho červenal. Ale stává se to i posluchačům. Jinak se určitě přihodí, že člověk při vysílání v momentě, kdy už jede písnička, přebírá od posluchače kontakt, zapomene stáhnout šavli (potenciometr na mixážním pultu) a vše jde do vysílání. Také  se mi stalo, že jsem nestáhl pípák, který uvádí časové znamení. Ve vysílání ho používáte v celou, ale on jede stále. Když nestáhnete šavli, jede písnička a ozve se: „Časové znamení ohlásilo 7 hodin a 15 minut“.

Narazili jsme na vaše příjmení, kde jsou všechny samohlásky krátké. Zkoumal jste někdy jeho původ?

Ano, zčásti pocházíme z polsko-slovensko-maďarského a částečně i ukrajinského pomezí a já jsem vlastně ze čtvrtiny Maďar. Babička, otcova maminka, byla Maďarka, jmenovala se Mária Halász.  Jinak má na Ukrajině naše příjmení koncovku „čuk“, v Polsku se užívá Kapitanczik a na Slovensku Kapitančik. Šel jsem až do konce 19. století, ale dál jsem se v rodokmenu nedostal, protože jsem byl líný putovat na Spiš, kde bych se dostal k další dokumentaci. 

Pracoval jste léta v komerčních stanicích, nyní jste ve veřejnoprávním médiu. Je to rozdíl?

Obrovský! Ale znovu neskromně musím říct, že mne komerční rádio vycepovalo, někdy i ve zlém, díky němu vím, jak musí vypadat každý vstup – že musí obsahovat identifikaci a představení stanice, případně teasing, což je informace typu „My vám řekneme, co vám za chvilku řekneme“ (smích). Tím udržíte pozornost a posluchače nalákáte. V komerčních rádiích je na identifikaci mnohem větší tlak.  Nicméně i tak je rozdíl obrovský. V rozhlase si s lidmi konečně můžu povídat – a to je fantastické! V komerčním rádiu jsem měl na vstup třicet vteřin.

Stává se vám, že člověk řekne to nejzajímavější, až se přestane nahrávat?

Ano. To pak volám na technika: „Vláďo, prosím tě, ještě to pusť!“ Proto jsem také zjistil – a to je obrovská myšlenka – že vždy je to nejlepší napoprvé. Podruhé už vám to člověk nikdy nezopakuje stejně.

Jak si dnes vaše rozhovory užíváte?

Obrovsky mne baví. I když ne vždy se mi podaří, a to považuji za vlastní chybu, člověka rozpovídat. Stává se, že v momentě, kdy se ve studiu rozsvítí červené světlo, tak host ztuhne. A jednoslovné či jednověté odpovědi, to je černý sen moderátora. V poslední době mne nesmírně potěšil rozhovor s paní Miladou Váňovou. To je jednadevadesátiletá dáma, která se stará o bezdomovecké pejsky. Nemá děti a už i učinila závěť, že až tady nebude, tak po ní vše zdědí nadace, která se těmto pejskům věnuje. Ale to zdaleka není její jediný zájem. Jezdí do Bayreuthu na wagnerovské festivaly, překládá, vyučuje jazyky. Nádherná žena! Jak je krásná uvnitř, tak je to vidět i zvenčí. Velice mne zaujala.

Máte nějaký trik, jak odbourat trému hostů?

Ano, dívám se jim do očí. Ale samozřejmě občas používám i vtípky, abych prolomil ledy.

Jak si hosty vybíráte?

Zčásti jde o dramaturgii rozhlasu, kdy hosty konzultuji s Milošem Šenkýřem nebo Zuzkou Kopuletou, a asi z poloviny si je vymýšlím sám. Zrovna mám domluvený rozhovor s Honzou Pokorným z Tyflocentra, protože mne zajímá rozdíl mezi vidícími a nevidícími, jsou věci, které si my ani neuvědomujeme. Čeká mne také povídání s pedelem Masarykovy univerzity, který už čtyřicet let nosí při ceremoniálech insignie, nedávno jsem se sešel s kaligrafkou Nicoletou Klanicovou.

Jak je to v Českém rozhlase s technikou, přijdete s ní do styku?

Vysílání si odbavuji sám. Je pravda, že zprávaři a někteří moderátoři sedí v hlasatelně, ale my „mladí“, kteří jsme přišli z komerčních rádií, si odbavujeme vysílání sami. To je asi také trend Českého rozhlasu v posledních letech vysílání „omladit“, což je v mém případě trošku paradoxní. Kdybych si nemohl pouště jingly a vytahovat šavle, tak by mne to snad ani nebavilo.

Pokud jde o moderování akcí, vybíráte si jen ty, které vás zajímají?

Myslím, že už jsem tak starý, že mi toho dnes ani moc nenabízejí, abych se nerozsypal. Ale potěšilo mne, že mne teď oslovili ze Šlapanic, kde pořádají Československý retro večer. Budou tam hrát kapely a vystaví dva veterány, takže v momentě, kdy budu moderovat, a stoupnu si mezi veterány, už tam budeme tři. Jinak léta spolupracuji s konkrétními firmami a také pravidelně a rád moderuji Ignis Brunensis.

Chystáte se někam na dovolenou?

Pojedu až v září – do Řecka, tam to miluju.

Zdroj: 
Brňan (SIP)