Exkluzivně pro Brňana: Josef Machů

Psát básně je sprint s piruetami a psát delší prózu je maraton, říká povoláním licitátor a duší exhibicionista s láskou ke sportu a psaní.

  • Foto

    archiv Josefa Machů

Josef Machů patří mezi osobnosti, které si rozhodně zapamatujete. Možná jste ho viděli na některé z brněnských dražeb nebo aukcí, možná ho znáte jako účastníka společenského života v Brně-Líšni, zahlédli jste ho v televizi jako aktéra reportáží z období covidu anebo dokonce patříte k jeho sledujícím na facebooku. Povoláním licitátor, charakterem veselá kopa, která nezkazí žádnou zábavu.

V současné době se živíte jako licitátor, ale profesí jste vystřídal víc. Co jste vystudoval a čím vším jste byl?

Vystudoval jsem český jazyk a divadelní vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a později pak ještě na Právnické fakultě MU Právní vztahy k nemovitostem. Po škole jsem pracoval jako novinář v deníku ve zpravodajství, externě jsem spolupracoval s Českou televizí jako sportovní redaktor. Krátce jsem dělal pojišťováka, ale když jsem pojistil nejbližší a několik kamarádů, tak jsem toho nechal, protože už jsem neměl koho dál pojišťovat. Dva roky jsem působil jako tiskový mluvčí na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a poté jsem se začal věnovat veřejným dražbám jako licitátor a dražebník. V této branži se pohybuji už dvacet let. Musím říct, že v poslední době se ale má práce mění, protože už se prakticky nekonají klasické kamenné dražby, které nahradily elektronické prodeje, takže nyní už s kladívkem neklepu a spíše než dražebník a licitátor se ze mne stává realitní makléř, který si shání zakázky a pak prodává rodinné domy, byty, chaty, pozemky nebo auta nejčastěji formou elektronických aukcí. Výhoda aukcí oproti klasickým přímým prodejům je v tom, že se prodejní cena navýší, jak lidé přihazují, takže to každému, kdo by chtěl prodávat svou nemovitost nebo auto, doporučuji udělat touto formou licitace. Zatímco v dražbě nabýváte vlastnictví příklepem licitátora, v aukci se tak stane až uzavřením kupní smlouvy a prodávající může nebo nemusí vítěznou nabídku v aukci akceptovat. To v dražbě nejde, tam je vydražitel jasný hned po příklepu.

Jak jste se vůbec coby absolvent filozofické fakulty dostal k dražbám?

Velkou náhodou. Jeden známý mne oslovil, že by potřebovali licitátora, tak jsem si řekl, proč to nezkusit, a šel jsem do toho. Bylo to pro mne něco úplně nového, co jsem předtím nikdy nedělal. Zpočátku mě hodně nervovalo, že kolem vás lítají tak velké peníze, ale postupně jsem si zvykl.

Co vlastně musí takový licitátor umět a znát – jakými kurzy či vzděláním je potřeba projít?

Licitátorem může být podle zákona fyzická osoba, která je jednak způsobilá k právním úkonům a také fyzicky způsobilá k provádění této činnosti. Licitátor uděluje příklep kladívkem účastníkovi dražby s nejvyšší nabídkou. Licitátor má na starost činit jménem a na účet dražebníka úkony při dražbě.  Zákon žádnou zvláštní kvalifikaci nepožaduje. V praxi je ale  samozřejmě lepší, když se člověk odborně orientuje v dané problematice, má povědomí o nemovitostech nebo věcech movitých, které draží, umí vystupovat před lidmi, nestydí se a umí reagovat na případné obstrukce v dražební místnosti. Musím říct, že těch jsem za svou dlouhou praxi zažil nespočet. Kolikrát jsem „klepal kladívkem“ si přesně už nepamatuji, ale řádově se jednalo o tisíce dražeb, které jsem licitoval, naposledy na podzim v minulém roce.  

U jakých nejzajímavějších dražeb, týkajících se Brna, jste byl a se kterými zajímavý osobnostmi jste se při této příležitosti potkal?

Na „kamenných“ dražbách jsem se potkal s mnoha různými lidmi. Jeden takový obecný postřeh mám. Někdy jsem je musel v rámci správného průběhu dražby napomenout, na což reagovali někteří velmi nelibě. Uvědomil jsem si totiž, že bohaté lidi někdo naposledy napomenul asi tak v sedmé třídě, když opisovali. Později těm mocným už každý jenom lezl někam. A nejzajímavější dražby spojené s Brnem? Tak třeba hotel Boby centrum, byla to má první větší dražba a vyhlášku jsem četl skoro čtyři hodiny, z opatrnosti každý květináč, každý popelník. Nebo hokejové haly stojící naproti. Tam se stala zajímavá věc. Asi poprvé jsem při licitaci udělal chybu. Podlehl jsem nervozitě, protože těsně před obličejem mi cvakaly fotoaparáty a kamery a místo 96 milionů jsem řekl 96 tisíc a už už klepl kladívkem a málem udělil příklep. Pan kolega, který stál vedle mě, mi vyděšeně zašeptal, „milionů“, tak jsem se naštěstí stačil opravit a před ťuknutím kladívka jsem řekl celou cenu dosaženou vydražením správně. Pokud bych se neopravil, bylo by právně zajímavé, jak by se situace vyvíjela, zda by se vydražitel mohl domáhat částky nikoliv v milionech ale v tisících korun, když předtím licitace probíhala v desítkách milionů. Volal jsem to pak známému z televize, jestli by nemohl tenhle můj přehmat vystřihnout, a nedával ho do zpráv. Co blázníš, tím začneme, to bylo na celé dražbě nejzajímavější, odpověděl. A i v novinách druhý den vyšlo, že se haly málem prodaly za 96 tisíc korun.

Jakou nejdražší a nejkurióznější věc jste vydražil?

Nejdražší byl areál Zbrojovky Brno, kde se cena licitací vyšplhala až na částku 707 milionů korun. Částka několikanásobně přesáhla vyvolávací cenu a ještě donedávna patřila tato dražba mezi největší v republice. Kuriozitou asi je, že jsem nejspíš jediný licitátor na světě, který licitoval tři fotbalové stadiony, a to v Brně, v Drnovicích a ve Slušovicích.  

Existuje u dražeb něco jako „reklamace“?

Do tří měsíců lze podat žalobu na neplatnost dražby.

Stále vás drží i láska k literatuře – občas se objevují verše u vás na facebooku. Kdy a co vás motivuje k psaní?

Nevím, nějaké pnutí, které mne nutí sdělovat své myšlenky světu. Zlí jazykové říkají, že čím kratší text napíšu, tím je to lepší. Už jako malý jsem si rád četl a říkal jsem si, že by nebylo špatné jednou napsat román, tak třeba se k tomu jednou „dokopu“. Taky bych rád jednou zkusil napsat divadelní hru a filmový scénář. Uvidíme, zda se mé plány z dětství někdy podaří uskutečnit.

Vydal jste i básnickou sbírku. Chystáte další?

Před lety mi vyšla sbírka básní Bosý. Je zajímavé, že mne nikdy nenapadlo, že budu někdy psát poezii. V současné době jsem se ale zaměřil spíše na prózu, což je trochu jiná sportovní disciplína. Ale výhledově asi ještě nějakou další sbírku básní přidám, postupně přibývají další textíky. Ve sbírce Bosý jsem se tematicky zaměřil na svého zemřelého tatínka, sport, ženy a Líšeň, kde už čtyřicet let žiju, ale jsem tam pro pravé Líšňáky stále jenom naplavenina. Pochopil jsem to, když jsem hrál pár let s „borcama“ z eksáčka (SK Líšeň) futsal. Po tréninku se vyhodnocovala v hospodě elektronická tužka, a tam jsem zjistil, že kdo bydlí za kolejemi, už není Líšňák, a kdo se tady nenarodil, tak ten už vůbec ne, a nikdy se jím doopravdy stát nemůže.

Působíte i v hudebním seskupení ACHA. Co je to za kapelu? Kdy a kde hrajete?

Kapelu ACHA jsem založil před deseti lety. Měl jsem u nás v Líšni nějaké autorské čtení a Pavla Dombrovská, moje spolužačka z divadelní vědy a zakladatelka Divadla Líšeň mi řekla, že by k tomu byl vhodný nějaký hudební doprovod. Tak jsem požádal kamoše, se kterýma se znám od dětství a se kterýma jezdíme s dětma na tábory a na čundry a sportujeme spolu, jestli by k tomu něco nezahráli, když mají doma kytary. A tak vznikla kapela ACHA. Potřebovali jsme ještě bubeníka a jeden borec, který si pak vzal moji vzdálenou příbuznou, se nabídl, že se naučí hrát na bicí. Název kapely je kuriózní. Jezdíme s děckama na Apaluchu podle filmu S tebou mě baví svět. No a jak jsme měli na horách jednou popito (teda já né, ale borci), tak švagr zahuhňal Apacha, já jsem špatně slyšel a říkám ACHA? Jo, to je super nápad! a byla na světě kapela. Já klukům posílám své texty a organizuju jim vystoupení. Zpočátku jsem i zpíval refrény a jeden duet. Jednou jsem se ale neslyšel v odposleších, a tak jsem prý zpíval trošku falešně, a od té doby na koncertech nezpívám. Ale to neznamená, že zase nezačnu, neboť jsem výborný zpěvák, jenom kluci si toho ještě nevšimli, tak jim to budu muset nějakou krátkou árií připomenout.

V době covidu jste se mediálně zviditelnil i svým běháním a hubnutím. Co byl původní záměr? Čekal jste, že vaše snaha sklidí takový ohlas?

Nečekal, ale jako rozenému exhibicionistovi mi to vůbec nevadilo. Já jsem totiž v době covidu paradoxně přestal pít alkohol, protože byly zavřené hospody, a začal se víc hýbat, protože jsem měl na sebe víc času. Nebylo kam jít a nemusel jsem rozvážet děti po kroužcích. A jak jsem se pořád chlubil na „fejsu“ (to je taková má vlastnost – chlubit se na „fejsu“ sportovní aktivitou, abych naštval lidi), tak se toho chytli novináři, které trochu znám a kteří mě sledují. Ještě k tomu „fejsu“. Já jsem ho nikdy nechtěl a věděl jsem, že jestli ho někdy budu mít, tak mne úplně pohltí. Ale když jsme se jednou vraceli s borcama z čundru, tak mi ho ve vlaku z Beskyd založili a od té doby jsem byl ztracen. Jak krásně mi bylo bez „fejsu“. Jednou jsem se pokoušel se ho úplně zbavit, říkal jsem to i v televizi v reportáži, a skutečně jsem to necelé tři měsíce vydržel. Zůstal mi jen „instáč“, který mě tolik času nestál – jako by alkoholik přestal pít tvrdý alkohol, ale pocucával jen desítky škopky. No, a jednou se mě ten „instáč“ zeptal: Chcete svůj příspěvek propojit s facebookem? Ano, ano, chci! A byl jsem na něm zas. Teď už si ale dávám pozor a trávím na něm méně času než před lety a taky už se méně chvástám než dřív. Vytvořil jsem tam legendu, Milana, kterému se rozlepila bota na Lysé. Získal si nové fanoušky, přestože sám FB nemá, a ti mi čas od času píší, abych tam zase něco o Milanovi dal, nějakou fotečku nebo vtipné povídání, jak to jenom já dovedu. Jsem skromný hoch, že? Ještě k tomu hubnutí. Podařilo se mi za rok a půl zhubnout asi čtyřicet kilo, ale musím říct, že pak jsem zase asi deset přibral, protože jsem si poranil při fotbálku a hokeji tříslo a nemohl se několik měsíců vůbec hýbat. Je to u mě nahoru dolů, žádnou dietu nedržím.

V Líšni vás znají i jako Bakchuse z masopustních oslav. Jak jste k této roli přišel? Rád se zapojujete do společenského života ve vaší městské části?

Do role Bakchuse mě přemluvila Pavla Dombrovská, která s Divadlem Líšeň masopustní průvod organizovala. Zjistil jsem, že vlastně nemusím nic hrát, a stačí mi jen nepotlačovat svou přirozenost, protože Bakus „su“ celé já. V létě hráváme s kapelou v rámci líšeňského festivalu Líšeň sobě a tu a tam mívám nějaká čtení v obci. Moc toho ale není, protože jsem velmi líný člověk a raději ležím doma a hledím do stropu a počítám tam ťupky, si to někdy zkuste.  

Poznávají vás lidé na ulici? Hlásí se k vám?

Ano. Když jdu v Líšni po ulici, tak se ke mně hlásí lidé, které třeba ani neznám, ale dělám, že je znám, a normálně si tykáme a vykládáme si spolu. Když se mě pak dcera zeptá, jak se ten pán jmenoval, tak nevím. Vlastně to není jen po Líšni, ale to stejné se mi děje i ve městě. Když jdu po městě, tak se mi nikdy nestane, že by se ke mně někdo nehlásil a neříkal: Zdar Pepi, tak co? To bylo dobrý minule! a nezačal si se mnou hned vykládat. Někdy toho člověka znám, někdy ne. Jedna paní z práce říká, že se na mě „lepijou“ samý podivný existence. Něco na tom asi bude. Oni totiž cítí, že já „su“ taky trochu divný a že je chápu, tak ke mně přilnou, protože se k nim chovám hezky, přestože mi to někdy není příjemné.

Pocházíte z Kroměříže, ale přes čtyřicet let žijete v Brně. Považujete Brno za své domovské město?

V Kroměříži jsem vyrůstal v blázinci. Ne že bych byl blázen, ale zaměstnanci dostávali v areálu psychiatrické léčebny byt a moje maminka tam pracovala jako psycholožka. A zahrada v Kromclu je nádherná, je to třetí nejkrásnější zahrada v hanáckých Athénách po Květné a Podzámecké. Trošku o tom píšu ve své knize, která možná jednou vyjde – jak jsme hrávali s bláznama fotbal, jak nejlíp hráli alkoholici, kteří hrávali aj turnaje v nohecu, nebo jak jsem jako dvouletý špunt táhl autíčko a proti mně šel velký blázen a já jsem neuhnul a srazili jsme se a několik minut se na sebe dívali. Babička, která mě hlídala, z toho byla celá nesvá, aby mi něco neudělal. A patrně právě v blázinci jsem s těmi trochu jinými lidmi, než jsme my nebo než jste vy, navázal podivný vztah, který přetrval až dodnes, a oni to ze mě cítí, a proto se se mnou tak rádi baví. Líšeň je moje domovská, ale narozený „su“ v Kromclu, takže pro opravdové Starolíšňáky „su“, jak už jsem říkal, jenom naplavenina. Proč vy v té staré Líšni jste všichni tolik pyšní, jaký k tomu máte důvod, být tak hrdí na svůj původ? To já, naplavenina z Hané, nemůžu nikdy pochopit…

Nedávno jste na pomoc Ukrajině uspořádal vlastní dražbu. Šlo o poměrně zajímavé předměty od sportovních osobností – co a od koho se vám podařilo získat a za kolik jste předměty vydražil? Komu peníze pomůžou či už pomohly?

Vybralo se bez pár korun sto tisíc a peníze jsme poslali Nadačnímu fondu Krtek na nemocné ukrajinské děti. Touto cestou bych chtěl poděkovat všem sportovcům, kteří mi zdarma věnovali své exponáty. Nejcennější se ukázala tenisová raketa Petry Kvitové, s níž vyhrála Wimbledon. Tu mi přinesl její tehdejší trenér David Kotyza, se kterým se znám z Líšně. Jako Bakchusa na vozíku mě táhl, byl jedním z čertů. Dále musím poděkovat olympijským vítězům ve střelbě Jiřímu Liptákovi a Davidu Kosteleckému, kteří mi dali své střelecké vesty. Tito střelci jsou olympijští vítězové, ale přitom normální borci, žádné primadony namistrované. Díky patří fotbalistům SK Líšně a Zbrojovky Brno za podepsaný dres, Šárce Kašpárkové za podepsaný dres z olympiády z Atlanty, Jánu Svoradovi za cyklistický dres, basketbalistkám Žabiny Brno, které věnovaly podepsaný míč, volejbalistkám KP Brno, které daly do aukce podepsaný volejbalový míč, panu Janu Němcovi, který si přečetl v novinách, že organizuji charitativní aukce, a poslal mi poštou podepsaný dres trenéra Petra Rady, Líšňákovi a bývalému kapitánovi volejbalové reprezentace Ivo Dubšovi, s nímž jsem jako malý chodil do němčiny – ten mi dal svůj podepsaný kapitánský dres a sehnal i s podpisem dres beach volejbalistky a volejbalistky Soni Novákové. Dále musím poděkovat Petrovi Hubáčkovi, bývalému hokejistovi a mistru světa, který mi dal reprezentační trikot s podpisem. On je taky z Líšně a jednou jsem ho vzal s náma na hokej a z jeho přihrávky jsem dal při prvním doteku pukem v THL (teplákové hokejové lize) gól, a pak jsem ten zápas už nedohrál, puk si vzal a šel ten fenomenální úspěch slavit na Bláhovku. V průběhu aukcí mi dodala svůj podepsaný dres z mistrovství světa i baskeťačka Ivana Večeřová, ta taky bydlí v Líšni, a v neposlední řadě chci poděkovat paní Haně Žampachové. Ta, když si přečetla, že organizuji charitativní aukce, tak mi napsala na FB a poskytla startovní číslo s podpisy biatlonových reprezentantů ze světového poháru v Novém Městě na Moravě. Samozřejmě velkou zásluhu na vybrané částce mají ti, kteří se aukcí zúčastnili, a řádně vydražené artefakty doplatili, a pak taky kolegové, kteří mi byli při organizaci nápomocni. Všem těmto lidem patří velké díky.  

Na FB se dělíte o své zážitky z otužování, cyklistiky i dalších aktivit. Také jste přiznal, že jste exhibicionista… Co vás víc baví – samotná akce nebo reakce?

Většího exhibicionistu, než „su“ já, neznám. Vůbec mi nevadí, když se o mně mluví, píše nebo si mne někdo fotí. Bakusa jsem několik let po sobě nesměl hrát, protože se za mne dcery styděly. Ony si totiž myslely, že „su“ opravdu opilý, zatímco já, protože „su“ výborný nejen hokejista, ale aj herec, jsem toho opilce pouze hrál. Byl jsem ovšem natolik přesvědčivý, že tomu všichni uvěřili. K otužování jsem se vlastně dostal tak, že jsem úplně přestal pít alkohol a zjistil jsem, že si po pár minutách v ledové vodě udělám pěknýho motáka. Stavy, které docílí běžec po hodině dvou intenzivního běhu, si přivodíte v ledu během dvou tří minut, takže je to super, že vlastně člověk nemusí vůbec ztrácet čas, nemusí se namáhat jako při dlouhém běhu, a když vyleze z vody, tak má krásnýho motáka a nic ho to nestojí. Otužování v zimě v ledové vodě všem doporučuju, je to parádní relaxíček.

Kdo vás vlastně při vašich aktivitách fotí?

Tak s focením je to v poslední době špatné. Děti už mne fotit nechtějí, protože je to otravuje a je to prý trapný. Abych je k tomu donutil, musím jím platit, a to čím dál víc. Kilo za fotku už nestačí, chtějí dvě tři. Ekonomicky výhodnější pro mne je, když se nechám vyfotit při svých sportovních aktivitách úplně cizím člověkem, kterého potkám v lese, ten mi to udělá zadara.

Co vašemu entuziasmu a neutuchající energii jinak doma říkají?

Nejsou z toho vůbec nadšený. Spíše by oceňovaly, kdybych se víc staral o domácnost, zahradu a nákupy a vydělával víc peněz a nevymýšlel blbosti. To se ale nedá nic dělat. Starýho psa novým kouskům nenaučíš, to je třeba si uvědomit a najít nějaký rozumný kompromis.  

Setkáváte se i s negativními ohlasy?

Ano, některé lidi svými aktivitami obtěžuji, každý pro mé „srandičky“ nemá pochopení, což mi nezbývá než respektovat, neboť každý člověk je jiný. Kdyby byli všichni lidé stejní, byla by na tom světě velká nuda.

Čím nejvíc momentálně žijete? A chystáte pro své fanoušky nějakou další zábavnou aktivitu?

V listopadu uplyne deset let od prvního vystoupení naší kapely ACHA v Dělňáku v Líšni, tak kdyby se nám povedlo vydat k tomu výročí cédéčko, bylo by to super. No, a kdybych do té doby vydal svou knihu, byla by to s chlapci z kapely taková krásná oslava. Pracovní název je buď Podivné příhody anebo Tajnost. Není to žádný reklamní trik, jen nevím, který název bude vhodnější. Navíc mi v zimě bude pade, tak by se to hezky všechno propojilo.

A jak to s vydáním knihy vypadá?

Knihu mám téměř hotovou, dvě stě stran. Zbývají mi jen nějaké drobné úpravy, asi tak sto stran škrtnout a zbývajících sto stran přepsat a mohu hledat nakladatele, který by mi ji vydal. Uvidíme, kdy se mi to podaří. V průběhu psaní delší prózy jsem zjistil, že mám problém v sobě najít nezbytný „sicflajš“, což u kratších textů nevadí. Poznámku do mobilu dokážu napsat i na záchodě, ne z každé poznámky však je báseň. Asi tak z každé dvacáté sedmé, ale jen někdy. Kdybych to měl přirovnat ke sportu, tak psát básně je sprint s piruetami a psát delší prózu je maraton. Jednou bych si ho chtěl vyzkoušet, je to další výzva.

Fotogalerie: 
Zdroj: 
Brňan (RUP)