Na české hudební scéně se objevila v devadesátých letech ženská kapela Loretta jako zjevení. Tvořila ji parta dívek z Brna, které se rozhodly hrát tvrdší muziku. Nyní se Loretta vrací a pro své fanoušky dokonce vydala nové album. Z původní sestavy zůstaly Daria Hrubá (zpěv, kytara) a Pavla „Múza“ Horňáková (kytara, klávesy, zpěv).

Koho napadlo udělat metalovou dívčí kapelu? Bylo od začátku jasné, že budete za „drsný holky“?

Múza: Nebylo. Byly jsme původně skoro až plesová kapela. 

Daria: My začaly hrát v šestnácti, vlastně Múze bylo tenkrát teprve čtrnáct. Chodily jsme společně do dětského dramatického kroužku Pirko, ale náš oddíl už byl tehdy „přestárlý“, a tak musel skončit. Řešily jsme, co s časem, a Múza, protože její rodiče byli oba učitelé hudby a jejich kolega zakládal na LŠU na Vídeňské dívčí kapelu, dostala nabídku hrát v ní na klávesy. Chyběla jim ale kytaristka. Tak jsem se přes prázdniny naučila na kytaru a vznikla dívčí skupina Femina, později Nyx. Hrály jsme opravdu všechno, třeba i písničky od Pavla Horňáka nebo Michala Davida. Tento žánr se nám ale samozřejmě moc nezamlouval, a tak jsem začala psát vlastní písničky. Zlom však nastal až v okamžiku, kdy přišla nová bubenice Monika Pellová. Chtěla hrát tvrdší muziku a kapelu celou přestavěla. Múza v té době hrála na klávesy a saxofon…

Múza: Monika mi řekla: „Klávesy ani saxofon mít nebudeme, takže se naučíš na kytaru! Jinak letíš!“ 

Daria: Múza se ale na kytaru naučila velmi rychle a daleko líp než já, a z nás se stala dívčí rocková kapela. Dokonce se o nás říkalo, že hrajeme melodic metal.

Měly jste nějaký vzor?

Daria: Ženských kapel, které hrály tvrdou muziku, v té době pár bylo. Třeba americké Vixen nebo Angličanky Girlschool. Ale vzory jsme vlastně nikdy žádné neměly, jely jsme si po svém. U nás tehdy žádná babská kapela podobného ražení nebyla.

Múza: … a tak jsme zaplnily mezeru na trhu. 

Jak se začal rodit vlastní repertoár Loretty?

Múza: To bylo v roce 1989. Začaly jsme zkoušet u technika podstatně známější brněnské kapely, metalové legendy Titanic, a kluci nám ze začátku hodně pomohli. Náš tvrdší repertoár určitě odstartovala písnička Stíny v ulicích, kterou pro nás napsal basista Milan Hanák. Další věc nám pak složil kytarista Georgi „Džoro“ Enčev.

Daria: Kluci z Titanicu nám zkrátka ukázali trošku jiný směr. Devadesát procent u muziky většinou dělají aranže. Takže jsme překopaly i moje písničky, které už byly dávno napsané. Prostě jsme některé starší věci převlékly do „tvrdšího kabátu“ a hrajeme je do dneška.

Kdy jste zažívaly nejplodnější období?

Múza: Nejvíc jsme hrály v letech 1990 až 1992.

Daria: V té době jsme jezdily na šňůry, koncertovaly s Arakainem, s kapelou Törr, s Novou Růží, Kabátem a mnoha jinými známými kapelami. Pak si nás vzal pod křídla Multisonic, tehdy velmi silné vydavatelství, začal nám plánovat koncerty a v roce 1991 nám vydal desku. Díky Multisonicu jsme se dostaly na fantastické festivaly do Švýcarska, kde si nás všimla jedna tour manažerka a začala nám dělat šňůry tam. Hrály jsme v rockových klubech a pro ten účel jsme celý repertoár nechaly přetextovat do angličtiny. I když po nás diváci občas chtěli, abychom zpívaly v češtině, což jim znělo příjemně exoticky.

Múza: Velký úspěch slavila naše přearanžovaná píseň Vlasty Redla Sbohem, galánečko. Tu jsme vždycky přidávaly.

Daria: Ale hodně jsme hrály i v Německu s německou kapelou Number Nine. Byl to zážitek – na ně chodilo pět, šest tisíc lidí. Jenže jejich manažer po nás chtěl čím dál kratší sukně, čím dál větší výstřihy…

Múza: …víc převzatých skladeb, víc kláves, víc německých písní… A nás to přestalo bavit.

To byl důvod, proč jste tenkrát přestaly koncertovat?

Daria: Nikdy jsme nebyly kapela, kterou si někdo postavil jako hračku. Taky je pravda, že jsme chodily do zkušebny víc kecat než hrát. Měly jsme objetou republiku a bylo potřeba udělat nový repertoár, k čemuž jsme se nebyly schopny dokopat. Samotnou muzikou jsme se nikdy živit nechtěly a každá z nás už měla jiné pracovní aktivity. Kapela pro nás vždycky byla a stále je koníček. Já a Múza jsme navíc v té době už dělaly dabing, a protože práce bylo opravdu dost, přestaly jsme prostě Lorettu stíhat.

A jak to bylo se znovuvzkříšením Loretty?

Múza: Naše bubenice Monika měla trošku životní krizovku a nebylo jí úplně hej. A také se blížilo její hodně kulaté jubileum. Jely jsme ji s Dariou rozveselit, trošku jsme popíjely a řešily její oslavu. V alkoholovém opojení jsme jí slíbily, že si na jejích narozeninách zahrajeme, že to přece vůbec není problém. Že vytáhneme nástroje a prostě pár věcí dáme.

Daria: Po pětadvaceti letech!

Múza: Druhý den jsme si volaly a Monika se ptala, jestli jsme to myslely vážně. Bylo nám jasné, že to je šílenost, ale nechtěly jsme ji zklamat, tak jsme řekly, že samozřejmě ano. A tím to všechno znovu začalo.

A dál už to šlo samospádem?

Daria: Dnes jsou to tři roky. Ano, zahrály jsme na Moničiných narozeninách a ve světě facebooků a dalších sociálních sítí se tato informace začala šířit. Někdo vyvěsil na FB naše fotky, někdo něco napsal a začali nám volat dřívější pořadatelé. Jako první kluci ze Žirovnice, kteří pravidelně dělali koncerty v jižních Čechách a dřív nás často a rádi zvali. Ptali se, jestli bychom nemohly přijet. Snažily jsme se vysvětlit, že šlo jen o jedno vystoupení na narozeninách, ale oni si to nenechali vymluvit. Tvrdili, že by jim udělalo ohromnou radost, kdybychom přijely. V Žirovnici to bývalo vždycky super, bezva koncerty a úžasní fanoušci, proto jsme se rozhodly, že do toho půjdeme, a připravily si dalších pár skladeb. Tady bych ráda řekla, že před holkama hluboce smekám – vzaly nástroje do rukou a hrály na ně, jako bychom se rozešly včera. Vlastně líp! Líp než dřív, opravdu. Byly neuvěřitelné! A po Žirovnici už to jelo ve velkém, už nešlo vystoupit…

Múza: Řekly jsme si, že by byla škoda toho nechat, když už jsme se to zase naučily, tak že do toho půjdem naplno.

Daria: .. a po pár koncertech jsme naznaly, že hrát jen staré věci by byla blbost.

Tak se začalo rodit nové album Návrat?

Daria: Lidi sice milují, když hrajete starý repertoár, rádi si s vámi zazpívají, to je určitě fajn, ale nás by nebavilo hrát pořád dokola jen staré pecky. To je pro muzikanta ubíjející. Proto jsme začaly zase psát a zjistily jsme, že to jde a že nás to i baví. No a za chvíli jsme měly novinek na celé cédéčko.

Jaké to je, vydávat CD v současné době?

Daria: Je pravda, že o první album Loretta jsme se vůbec nestaraly. Multisonic je vydal jen na LP a na kazetách, CD se u nás začaly vydávat až později. Ale náš comeback má tak trochu na svědomí i Lubor Kolařík, který má malé vydavatelství a dělá remastery elpíček kapelám z devadesátek a vydává je na cédéčku. Ten nás oslovil a nechal naše první LP zremasterovat a my tam přidaly i nějaké bonusy. Zároveň jsme už zase začaly hrát, takže se vše propojilo – náš comeback s remasterovaným prvním LP, vydaným tentokrát na CD, a zbrusu nové album. To jsme si vydávaly samy a byl to boj. Ale tyto porodní bolesti každá kapela zná.

Múza: Nicméně vše jsme vyřešily, trvalo to dlouho, ale za vydatné pomoci našich kamarádů je album na světě.

A název?

Daria: Pořád jsme přemýšlely, jak se album bude jmenovat. Možná to nevíte, ale známý herec Jirka Dvořák, čert z Anděla Páně, má básnické střevo a píše opravdu krásné básničky. Jednu báseň mi poslal a já rok a půl slibovala, že na ni napíšu hudbu. Jenže jediné, co na mě funguje, je práce pod tlakem. Proto jsem udělala šílenou věc. Až si tohle Jirka přečte, určitě se pobaví. Zavolala jsem mu totiž, že už mám písničku hotovou, a on samozřejmě chtěl, ať mu ji pošlu. Nezbývalo, než abych sedla ke klavíru a konečně ji složila. A u toho klavíru mi došlo, že název toho Jirkova nádherného textu přesně vystihuje naši situaci. Písnička se totiž jmenuje Návrat. Takže jsme po ní pojmenovaly i nové CD. Tahle skladba sice není moc rocková, je jen s klavírem a kontrabasem a žánrově je jinde než celé album, ale nám to nevadí. Vyjadřuje totiž to, co cítíme. Proto naše CD Návrat otevírá i uzavírá. Dnes Loretta není metal, ale šlapavá muzika, prostě bigbít. Škatulkování muziky nemá ráda ani jedna z nás. Proto na novém CD najdete třeba i prvky blues. Ale pořád je to Loretta kontinuálně navazující na devadesátky, kdy začínala.

Jaké je dnes vaše složení?

Múza: Z původní sestavy jsme zůstaly jen my s Dariou.

Daria: Bubenice Monika s námi nemůže pravidelně koncertovat ze zdravotních důvodů, proto ji postupně nahradila Soňa Formanová, která v době, kdy jsme začaly hrát, ještě nebyla na světě.  A od začátku našeho comebacku máme novou basistku Janu Staňkovou. Naše současná čtveřice funguje skvěle. Stejně jako ta původní!

Jak často dnes koncertujete?

Daria: Dvakrát až čtyřikrát za měsíc, je to různé. A to se dá zvládnout i při našich běžných pracovních povinnostech.

A vaše nejbližší koncerty?

Múza: V sobotu 15. září hrajeme na báječné charitativní akci v brněnských Řečkovicích – Brněnský Stoock, jejíž výtěžek poputuje na konto Domova Tereza pro osoby se zdravotním postižením. O týden později, v pátek 21. září odstartujeme minitour s havířovským Bastardem v olomouckém Bounty Rock Cafe. Z těch bližších „štací“ bych zmínila ještě 10. listopadu Uherské Hradiště s legendárním Vitacitem a pak určitě náš, dá se říct už tradiční, vánoční koncert v brněnské Melodce v polovině prosince. Všechny termíny můžou zájemci najít na Facebooku, Bandzonu nebo na našich webovkách www.loretta.cz.