Exkluzivně pro Brňana: Majda Slámová

Před dvěma lety vyrazila autostopem do Asie. Přes Rusko a Kazachstán pokračovala do Číny, dál přes Thajsko, Laos, Myanmu do Indie a Bangladéše. Jejím cílem bylo vrátit se po zemi do Česka, ale koronavirus rozhodl jinak.

  • Foto

    archiv Majdy Slámové

Na začátku listopadu brněnské fotografce a cestovatelce Majdě Slámové vyjde kniha Po zemi do Bangladéše. „Chci dodat odvahu zejména ženám, které se bojí cestovat samotné,“ říká.

Původně to měl být osobní cestovatelský deník. Jak se povedlo, že vychází knižně a může si ho přečíst každý čtenář?
Chtěla jsem dát rodičům dárek k Vánocům. Řekla jsem si, že přepíšu své cestovní deníky a doplním výtisk fotkami. Bylo mi jasné, že tímto dárkem jim udělám velkou radost, protože se mnou moji cestu silně prožívali. Výtisků jsem nakonec udělala víc a dala je pár kámošům. Na základě pozitivní zpětné vazby mě to nakoplo a zkusila jsem oslovit nakladatelství. A Albatros řekl, že to bere. Kromě toho jsem ale hlavně chtěla vyvrátit představu „šílené Majdy,
která má štěstí”. Narážím neustále na to, že si lidé myslí, že cestovat jako sólo žena je hrozný hazard. Většinou si myslí, že to, co dělám, je hrozně nebezpečné. Nesouhlasím. Člověk v životě potká spoustu idiotů. V hospodě, na párty, v práci, v rodině. Nějaké negativní zážitky, které mnou v životě otřásly, se udály v běžných situacích, nikoli na cestách. Tím ale zároveň nechci říct, že se to stát nemůže. Chci dodat odvahu zejména ženám, které se bojí cestovat
samotné. Zkuste to. A nemusí to být nutně stop, ale vůbec cestování na vlastní pěst. Pomalu. S ohledem na místní.

Kdybyste měla knihu zařadit žánrově – jde o deník s reportážemi a fotografiemi?
To je těžká otázka. Zařadila bych ji jako mix. Snažím se propojit jednak svoje prožívání a vnímání okolí formou deníku, ale také příběhy lidí, které cestou potkávám. Kniha je na pomezí deníku a reportáže.

Kdy jste cestu začala plánovat a jak zněly původní plány, kdyby nepřišel covid?
Nápad se začal formovat v červenci a téhož roku v prosinci jsem vyrazila. Původní plány byly odjet na tři měsíce, protože pak už mě v Česku čekalo nějaké focení. Leden a únor jsou většinou, co se týče mé práce, dost mrtvé, a tak jde o ideální dobu k cestování. Chtěla jsem trasu zvládnout projet celou po zemi bez použití letadla a vrátit se zpátky opět přes Čínu. V Myanmě jsem to přehodnotila a řekla si, že zkusím jet přes Írán a Pákistán, ale nedostala jsem
víza, a tak tato možnost padla. Pak vypukl covid, zavřela se Čína a já věděla, že s cestováním po zemi to bude problematické a zřejmě mi nezbude jiná varianta než návrat letadlem, kterému jsem se chtěla vyhnout, protože když to není nezbytně nutné, tak nelétám. Mezitím se v Česku vše začalo uzavírat a já neměla důvod spěchat, takže jsem si cestu protáhla a nakonec v Asii namísto tří měsíců zůstala čtyři.

Ať cestu trochu představíme, které země jste tedy navštívila? A co jste v nich poznala?
Velmi rychle jsem projela Polskem, Ukrajinou, Ruskem, Kazachstánem, Laosem, Indií a Thajskem. Zdržela jsem se v Číně, Myanmě, Bangladéši a Nepálu. Je pravda, že za tak krátkou dobu, jakou jsem v zemích strávila, není šance poznat cokoli do hloubky. Ale i to, co jsem okusila, je pro mě velmi hodnotné. Zažít totalitní režim zejména při průjezdu Ujgurskem je dost depresivní. Bylo to víc náročné, než jsem očekávala. Pocítila jsem policejní šikanu, kterou místní zažívají dennodenně. Ale to je nic proti převýchovným táborům, kam jsou umísťovány tisíce Ujgurů. Jedna věc je, když člověk o totalitní Číně čte, a druhá, když tudy cestuje. Nebylo to jen u setkání s Ujgury nebo Tibeťany, ale třeba na stopu, když jsem jela s vysokoškolačkami a jedna z nich byla naprosto paf. Poprvé v životě vidí cizinku. Chtěla vidět můj pas, aby věděla co to. Její znalosti o zahraničí by se daly shrnout do toho, že jednou v televizi viděla Paříž. Nic kromě Číny pro ni neexistuje. Nedávno mi poslala na WeChatu (něco jako čínský Facebook) video, kde je černoch. Nerozuměla jsem tomu, proč mi záběr posílá. A pak mi to vysvětlila. Už podruhé v životě viděla cizince. A Bangladéš? Měla jsem tu zemi spojenou se spoustou stereotypů: humanitární katastrofa, hlad, obrovská chudoba, přelidněnost, špína, klimatická změna. Vztahovala jsem je na celou zemi. Na všechny. Když jsem tam přijela, ukázalo se, že to tak úplně celoplošně neplatí. Přestože jde o zemi plnou nejrůznějších problémů zejména v důsledku přelidnění, tak zde život vypadá jako kdekoli jinde a třeba taková infrastruktura byla na lepší úrovni než v Myanmě. Tím ale rozhodně nechci zlehčovat hloubku a rozsáhlost problémů, se kterými se obyvatelé Bangladéše potýkají. I když jsem rasismus v Myanmě očekávala, stejně mě jeho všudypřítomnost překvapila. A pak mě ještě víc šokoval  vojenský převrat, ke kterému došlo chvíli poté, co jsem zemi opustila. Dnes je země ve výjimečném stavu pod vedením armády.

Proč necestujete s nějakou partou?
Domluvit partu lidí na víkendový výlet je docela oříšek. Na tříměsíční výlet si to neumím představit. A ani bych to nechtěla. Každý má úplně jiné představy a očekávání. Každý se zajímá o odlišné věci, cestuje jinak, chce navštívit něco jiného, má jiné nároky. I ve dvou je to o kompromisech. Když jedu sama, tak nemusím brát na nikoho ohledy a můžu si rozhodnout vše podle sebe. Zároveň být sama je pro mě velmi obohacující. Musím se spolehnout sama na
sebe, všechno vymyslet, zjistit. Navíc jsem nucena se daleko víc socializovat s lidmi, které na cestách potkávám. Ve dvou bychom se víc bavili mezi sebou a ta potřeba bavit se s těmi, kteří přijdou do cesty, by nebyla tak silná.

Co vám cestování přináší?
Každým dnem na cestách posouvám své vlastní hranice. Myslím, že mi pomáhá v sebepoznání. Učí mě odvaze, samostatnosti, trpělivosti, pokoře. Stejně tak nevzdávat se, vydržet nekomfort, spolehnout se sama na sebe. Asi je to dost klišé, ale cestování mě dokáže zpřítomnit jako nic jiného. Když cestuju, házím problémy za hlavu a soustředím se na to, co je tady a teď. A to především na stopu. U toho člověk nikdy neví, kam se mu podaří dojet, a dokáže parádně vypnout a vnímat přítomnost okamžiku. Díky cestování si daleko víc vážím svobody. Přestože tu máme obrovské problémy, v porovnání se zeměmi, jako je Čína, Rusko nebo Myanma, se máme neskutečně dobře. Svoboda není samozřejmost. Cestování a hlavně autostop mi ukázal, že lidé jsou super. Myslím, že až s cestováním jsem opravdu začala mít ráda lidi a věřit v ně. Navázala jsem spoustu přátelství, která přetrvávají dodnes a spousta lidí mi byla nápomocných. Nechci říkat, že při cestování s neznámými lidmi nemohou vznikat problémy, ale přes dvě špatné zkušenosti to nemohu a nechci vnímat černobíle. Naprostá většina setkání byla skvělá. Lidé v Asii jsou velmi přátelští, pečující a pohostinní. Často se mi dokonce stávalo, že měli potřebu mě natolik ochraňovat, aby se mi nic nestalo, až jsem měla pocit, že jsem pod dohledem. Smířila jsem se s tím, že mě chytali za paži, když jsme přecházeli přes silnici, aby se mi nic nestalo, anebo mě noví přátelé sledovali na konci v chodbě a čekali, až se za mnou opravdu zavřou dveře hotelového pokoje. 

V Asii jste strávila sto devatenáct dní. Zážitků očividně máte tolik, že vydají na celou knihu. Ale můžete se podělit o nějaké, na které vzpomínáte, co vás třeba překvapilo?
Nejlepší a nejsilnější zážitek pro mě bylo zdolání Siguniangshan. Večer před výstupem jsem se seznámila s Ann a Yanem. Seděli jsme a oni povídali historky, co kde zdolali. Například jak šli trek kolem Annapuren v Himálaji. Když se pohledy stočily ke mně v očekávání, jak do debaty přispěju, chvilku jsem přemýšlela a pak řekla: „Jo, to já byla nejvýše ve Vysokých Tatrách.“ A teď jsem měla jít do dvojnásobné výšky. Startovala jsem z trochu jiné pozice a o to víc pro mě znamenalo, že jsem dokázala na hřeben vylézt. Další silný zážitek byl, když mě v Číně na stopu vzal mnich Karmič. Ukázal mi život Tibeťanů v horách a navštívili jsme spolu buddhistický institut, kam cizinci nesmí. Překvapilo mě, jak moc otevřeně a kriticky mluvil o Číně. Obrovský pocit svobody jsem zažila paradoxně v Myanmě, když mi zastavil kamion a já mohla jet v horách na střeše a kochat se krajinou z té obrovské výšky. V Nepálu jsem narazila při stopu na autobus plný místních jedoucí ze svatby po cestě, která byla plná děr, a autobus skákal ze strany na stranu. Z repráku duněla hudba a rozveselení Nepálci tančili v uličce. Nezapomenutelné bylo, když mě mezi sebe přijali v horách místní Nepálci a já s nimi mohla slavit Lhosar – Nový rok. Tančili jsme kolem ohně, vařili jídlo, zpívali, pili rýžovou pálenku a procházeli obřadem ve svatyni. 

Na co byste naopak nejradši zapomněla?
Na čas strávený vyřizováním víz. To je něco, co ze srdce nenávidím a mám pocit, že mi to vzalo velký kus života (smích). Všechno podstatné jsem měla a s ničím problémy nebyly – kromě víz. Chtěla bych, abychom mohli žít ve světě, který je propojený a nikdo tuhle byrokracii neřeší. Ale ještě víc mě drásá, že naprostá většina lidí nemá v životě ani možnost o ta víza žádat… 

K vydání knihy pořádáte výstavy svých fotek a křest knihy. Kde a kdy je zájemci uvidí?
Nyní je možné ještě navštívit výstavu v ivančickém Památníku A. Muchy. 26. října zde budu mít besedu, na které cestu představím. Čtvrtého listopadu v šest hodin bych vás ráda pozvala na zahájení výstavy v Galerii v Moravském  Krumlově, kde proběhne beseda a křest knihy. Výstava potrvá do konce listopadu.

Kdy jste vyrazila na svoji první cestu? A kam to bylo?
Vůbec poprvé jsem jela v roce 2015 s kamarádem Vojtou Boháčem fotit na Ukrajinu. Věnovali jsme se zde tématům migrace a pak jsme se vydali dělat reportáž na Donbas. Byly to krátké výjezdy. Maximálně na dva týdny. Úplně sama jsem se na delší cestu vydala poprvé až v roce 2018. Začátek byl opět s Vojtou tentokrát v Čečensku, abychom udělali reportáž o vdovách bojovníků Islámského státu. Poté jsem sama pokračovala dál po Transsibiřské magistrále do jihovýchodní Asie. 

Jak jste se dostala k focení? Bylo to ve vaší rodině tak nějak dané, že budete taky fotit?
V naší rodině se fotkou živí i táta a brácha. Já sama fotím odmalička. První foťák jsem dostala v šesti letech. Překvapivě nikoli od rodičů, ale od jejich kamaráda. Vztah jsem si budovala sama, a když jsem šla na vysokou, začala jsem pracovat u táty v obchodě s fototechnikou. A tam jsem si v devatenácti poprvé sáhla na zrcadlovku a už to jelo. 

Co fotíte nejradši a proč?
Nejraději jezdím fotit s Voxpotem. Je to skvělá banda lidí, která zpracovává důležitá témata. Zahraniční reportáže, které většinou nikdo jiný v Česku nedělá. Hodně mě baví dělat reportážní fotku a zejména na východ od Česka. 

Co další cestovatelské sny a plány?
Chtěla bych vyrazit po zemi na konci prosince do Íránu a strávit dva měsíce na cestách. Tentokrát ale poprvé na takovou delší dobu ve dvou. Těžko říct, zda se to povede v současné covidové situaci. 

Fotogalerie: 
Zdroj: 
Brňan (ZAZ)