Sedmnáct lidských příběhů přináší kniha trojice autorek – Zdenky Pižlové, Johany Mikešové a Hany Hozové Chci od života víc. Při jejím sepsání spojily své síly osobní koučka a lektorka Zdenka, redaktorka, editorka a rovněž koučka Johana a šéfredaktorka brněnského nakladatelství BizBooks Hana. Soubor inspirativních povídek o lidech, kteří se nevzdávají, nese podtitul Malá ochutnávka naděje.

 

Hanko, v předmluvě uvádíte, že vás k sepsání knihy motivoval fakt, že jste v žádné z motivačních knížek manuál na život nenašla. Je to opravdu tak?

HANA: Ano, přečetla jsem velké množství knížek, asi kolem třiceti, nabízejících návody na život, také knihy o panické a úzkostné poruše a nikdy jsem nenašla žádné řešení, ač jsem ho očekávala. Publikace mne sice zaujaly, ale nezdálo se mi, že by se sepsané rady daly nějak prakticky použít. Sice se v knihách psalo, že se má člověk mít více rád, ale nedozvěděla jsem se, jak to udělat. To jsem stále netušila. Pak jsem začala chodit na konzultace a semináře ke Zdence Pižlové a uvědomila jsem si, že její přístup a způsob práce s klienty bych chtěla využít právě v knize. Proto mne také napadlo nabídnout čtenářům ochutnávku, jak jinak se dají problémy v životě řešit. Každý příběh v naší knize je specifický a člověk si s ním nějak poradí tím, že se změní. Když se změníte, změní se totiž i věci kolem vás a tím i možnosti, které máte.

Opravdu se lidé mění? Nemění spíš svůj postoj k nějaké věci?

ZDENKA:  Opravdu se nezměníte lusknutím prstu, ale musíte projít určitým procesem. Aby se člověk změnil uvnitř, potřebuje věci pochopit, porozumět jim a také dozrát k tomu, aby mu bylo jasné, co přesně u sebe potřebuje změnit. Je to podmíněno tím, že potřebuje změnit hodnoty, tedy přerovnat si svůj hodnotový systém. Aby získal nové informace, musí si nutně rozšířit úhel pohledu. Říkat si jen mám se rád a doufat, že mu bude dobře, to opravdu nestačí.  Potřebuje se učit v konkrétních situacích citlivě vnímat, co pro něho v dané situaci znamená mít se rád, a přestat vycházet z postoje, aby mě lidé měli rádi, abych se zavděčila,  abych byla dobrá kamarádka, dobrá máma… Nejde o to zapůsobit na druhé, ale potřebujeme si uvědomit, o co nám samotným doopravdy v konkrétní situaci jde a ne, co od nás okolí očekává. Musíte si  najít vlastní směr – což znamená ujasnit si, co je vaším cílem. Není dobré dělat věci jenom proto, že mi to nevadí udělat. Buď mi to nevadí, a pak to udělám, protože to tak já chci, anebo mi to vadí a pak potřebuji říct „Ne tohle mi nevyhovuje, do toho nejdu“. V tom případě totiž nemusím s nikým bojovat o to, jestli mohu nebo ne, ukážu svoje karty.

Jednou z prvních povídek je příběh Evy – Člověk přece v životě nemůže mít všechno – opravdu ne? Nefungují vaše názvy jako předsudky nebo zaklínadla, která právě brání postavám posunout se dál?

JOHANA: Ano, každá kapitola se jmenuje podle hodnoty, kterou daný člověk potřebuje změnit.  Jde vždy o nejvyšší hodnotu, kvůli níž to v jeho životě nefunguje.

ZDENKA: Člověk často přesvědčuje sám sebe, že je spokojený, protože jde o nějaký stereotyp, kterého se nechce vzdát a mylně se s ním i identifikuje. Víc znamená hodnotově jinak. Pod názvem Chci od života víc se skrývá myšlenka chtít od sebe víc – že já sám nezůstanu stejný, budu se měnit a změním i svůj pohled na svět. Začnu se trénovat a fungovat na základě nových hodnot. A abych mohla dostat od života víc, musím také víc investovat – do sebe a své proměny.

Podle jakého klíče jste vybíraly jednotlivé příběhy?

HANA: Chtěly jsme, aby kniha obsahovala pestrou plejádu různých překážek.

ZDENKA: Výběr jsem dělala já vždy na základě zájmu o konkrétní příběh a vždy po domluvě s lidmi. Vycházela jsem z praxe a chtěla jsem ukázat nějaký zástupný princip, který se hodně projevuje na seminářích či konzultacích. Vždy jsme se zaměřily na část života, v níž člověk něco dokázal změnit, kousek se posunul a došel k nějakému výsledku. V každém příběhu řešíme nějaký hodně rozšířený princip nebo překážku či výzvu.

JOHANA: Chtěly jsme, aby příběhy fungovaly jako inspirace pro širokou čtenářskou obec a aby si v nich každý našel něco svého. Proto kniha zachycuje osudy lidí obou pohlaví, různého věku, v jiných životních situacích. Někdo řeší problém zdravotní, někdo vztahy, jiný se zkrátka v životě necítí dobře a neví, jak dál.

ZDENKA: V nějaké rovině může být člověk opravdu spokojený, ale jinde cítí, že mu to nestačí – že potřebuje víc. Cítí se uzavřený v kruhu a potřebuje se z něj dostat. Někomu jinému by to možná vyhovovalo, ale jemu ne. 

JOHANA: Každý jsme jiný a pro každého z nás je důležité něco jiného, proto jsme chtěly, aby i tuto skutečnost kniha obsáhla.

HANA: Máme také zkušenosti, že každý naši knihu čte jinak i vnímá jinak, každého zaujmou jiné příběhy.

Bylo od začátku jasné, že vaše příběhy doplníte rozhovory?

HANA: Vůbec ne. Koncept knihy jsme tvořily za pochodu.

ZDENKA: Byl to proces, při němž jsme hledaly cestu. Mnohokrát jsme to měnily, mnohokrát jsme měly jasno a zase to zavrhly.

HANA: Chtěly jsme od sebe víc (smích).

ZDENKA: Myšlenka na rozhovor se zrodila někdy v polovině. Vždy jsem napsala základní příběh, ten jsme rozpracovaly společně s Hankou a měly jsme dojem, že tam něco chybí. Chtěly jsme sdělit i něco víc. Každý příběh má více linek a jedna z nich je podstatná.  Cítila jsem, že pokud se máme dostat k jádru věci, potřebuji konkrétní otázky, interakci – a tak vznikl nápad doplnit příběh o rozhovor. Měly jsme potřebu si normálně a přirozeně o daném příběhu povídat.

JOHANA: Závěrečnou podobu jsem pak do knihy vnesla já.  Když Zdenka s Hanou sepsaly první zkušební rozhovor, měl podobu klasického formátu typu novinář se ptá, odborník odpovídá. Do konceptu knihy, která má motivovat, mi to ale nezapadalo. Měla jsem pocit, že by byla škoda nevyužít vztahu, který mezi sebou Zdenka s Hankou mají, že by se měl v knize také projevit, aby nešlo jen o „suchý“ rozhovor. Chtěla jsem, aby si mezi sebou povídaly. Zároveň tak mohly do knihy promítnout i sebe a své vlastní zkušenosti či to, s čím se osobně potýkaly. Inspirativním příběhem se staly i ony dvě.

HANA: Tak se do knihy promítlo i to, co v nás vyzrálo nebo co se nás dotklo. 

Jsou osudy postav odpozorované ze Zdenčiny praxe osobního kouče? 

ZDENKA: Určitě. Na tom naše příběhy stojí – na zkušenostech, které jsem za dvacet let praxe nasbírala – jde o mé zkušenosti pracovní i lidské, jak se i já dále rozvíjím. Nevnímám, že člověk je hotový, má názor na život a vyznává nějaké pravdy – musí neustále procházet procesem ve vztahu k sobě. Vzala jsem vždy osnovu, do níž spadalo velké množství lidských příběhů, abych odkryla podstatu a abychom rozebraly téma, které jsme chtěly otevřít a ukázat.

Jak vznikal výsledný tvar?

JOHANA: Ke mně se dostávaly různé střípky osudů, ale příběh byl někdy tak rozvětvený, že se ztrácela hlavní linka. Kolegyně byly během dvou let, kdy na knize pracovaly, do práce příliš ponořené, aby si toho všimly. Zároveň měla každá z povídek jiný koncept, některá byla třeba málo akční, což bylo potřeba sjednotit. Přidávala jsem děj, atmosféru, občas rozhovor – zkrátka jsem příběhům vytvořila literární kabát.  Chtěly jsme, aby se čtenář dokázal s příběhem ztotožnit. Může některé postavy klidně nesnášet, ale ať to s ním něco udělá (smích)

ZDENKA: Důležité pro nás bylo vzbuzovat emoce, aby čtenář nezůstal k našim příběhům lhostejný.

Končí vaše příběhy happy endem?

VŠECHNY SHODNĚ: Končí změnou.

ZDENKA: Happy endem bych to nenazvala. To by byla za a) konečná a za b) nebyli bychom pravdiví. Nevyprávíme příběhy ve stylu „a odteď žili šťastně …“. Jde spíš o určitou etapu, kterou si naše postavy prošly, překonaly nějakou překážku a nějak se změnily. A došly na novou startovací čáru. Spíš jsme chtěly ukázat, ať se člověk nevzdává. Když nevidí řešení, musí zrát. Lidsky se dostanete na nějakou další úroveň, ale rozhodně vás budou čekat další výzvy.

HANA: Co si máme představit pod rčením z pohádek „žili šťastně až do smrti“? Třeba v pohádce Princezna ze mlejna 2 vše začíná tím, že nastává další problém – a postavy ho řeší. Za touto pohádkovou větou se ve skutečnosti skrývá další řešení překážek. Těžko jen seděli a seděli do konce života.

ZDENKA: Jsou různé úrovně překážek. Někdo hledá smysl života, někdo řeší, že nemá děti nebo partnera, někdo nemá peníze nebo práci – a když překážkami projde, čeká ho zase jiná rovina. Můžeme být šťastní, ale to neznamená, že bychom nechtěli mít život ještě lepší.

HANA: Můžeme si třeba přát lepší vztah s partnerem, dělat práci, která nás bude naplňovat…

Jaká jsou vůbec nejzákladnější lidská přání?

ZDENKA: Máme základní potřeby, abychom přežili, a když si je dokážeme zaopatřit, následují další fáze: chceme vyšší kvalitu – abychom cítili, že život má smysl, že jsme užiteční. Představte si výstup po schodech – a na každém schůdku je nějaké přání i nějaká nespokojenost, a když si přání splním, stoupám zase o schod výš.

HANA: Když jsem měla dvanáct, tak jsem si přála najít si kluka, jednou mít manžela a děti… A pak mne napadlo: Co bude dál?

ZDENKA: A na tuto otázku musíme hledat odpověď. Musíme, pokud chceme, aby život měl šťávu. Zároveň si ale nemůžeme myslet, že pocit naplněnosti a spokojenosti bude zadarmo.

JOHANA: Pokud chcete od života víc, musíte něco udělat. To se nám do knížky, doufám, podařilo promítnout. A nikdy to není hned. Proto jsme se také snažily popsat proces hledání.

ZDENKA: Zároveň pro řešení svých problémů musíte najít správný klíč. Nás zajímala cesta k cíli. A je zcela normální, že v průběhu můžete být i nešťastní, protože nic se nedaří hned.

Jak jste se vy tři vlastně daly dohromady?

HANA: Sama jsem řešila problém, když jsem nemohla otěhotnět. Navštěvovala jsem různé semináře a dozvěděla se o Zdence. Přišla jsem za ní jako za koučkou, začaly jsme spolu pracovat a dítě přišlo… Zdenka mi moc pomohla a věděla jsem, že má spoustu zkušeností i výsledků.  Když jsem nastoupila po mateřské do práce a v nakladatelství jsme chtěli vydat knihu na dané téma, věděla jsem, že oslovím právě ji. Vím, že umí najít u člověka ten správný bod, kde nastartovat změnu. Zdenka byla jasná volba.

JOHANA: U mě je vztah se Zdenkou jasný, já jsem se zkrátka narodila – je to moje máma (smích). Hanku jsem poznala, když jsme se potkávaly na různých seminářích. Za pár let jsem začala také externě pracovat v nakladatelství a naše spolupráce přirozeně vyplynula z věci. Už jsme znaly svůj způsob práce z jiných projektů.

HANA: Věděly jsme o sobě a bylo mi jasné, že Johana bude pro editorskou práci na knize ideální. To, že se známe, má svou váhu. Vztahy jsou pro mne v životě zásadní.