Exkluzivně pro BRŇANA: Marie Kučerová

Sloužím hudbě úplně napřímo a fascinuje mě to, říká ředitelka Filharmonie Brno.

  • Foto

    Filharmonie Brno

Marie Kučerová mate tělem. Tato půvabná a na první pohled křehká žena pevně třímá v rukou otěže vážné hudby v Brně. Brněnská rodačka a milovnice Leoše Janáčka léta pracovala v hudební redakci České televize a v roce 2013 uspěla ve výběrovém řízení na post ředitelky Filharmonie Brno. Pod jejím vedením orchestr jen vzkvétá a do nové sezony brzy vstoupí s novým šéfdirigentem světového věhlasu.

Filharmonie Brno má za sebou sezónu bez koncertování v Janáčkově divadle. Jak se vám osvědčila varianta abonentního cyklu v sále Stadionu a jak se vaše zkušenosti promítnou do sezony nové?

I když Stadion býval kdysi v 70. letech standartním filharmonickým sálem, okolnosti se od té doby podstatně změnily. Jako pozitivní stránku vnímám výbornou akustiku (na rozdíl od Janáčkova divadla) a nostalgii, která provází mnohé posluchače i hudebníky. U všeho ostatního si uvědomujeme, jak moc se standarty posunuly – vizuální stav a vybavení sálu, zázemí pro umělce i publikum, okolní provoz. Ale jsme rádi za možnost v tomto nelehkém období vůbec v Brně hrát, proto se snažíme dělat maximum pro zajištění alespoň základních podmínek. Na tomto místě chci moc poděkovat našim posluchačům, kteří nám nenadávají, ale podporují nás a těší se do nového sálu.

Jak tráví muzikanti filharmonie léto, mají vůbec prázdniny?

Hudebníci odpočívají jako každý jiný, vzhledem k sezónnímu provozu a složité logistice si ale nemohou moc vybírat dovolenou v průběhu roku. Takže v létě má orchestr hromadnou dovolenou, kde si pořádně odpočine. Pak se rozehrává, aby se hudebníci dostali opět do formy a připravili se na první poprázdninový koncert na Špilberku.

Blíží se 19. ročník MHF Špilberk – má letos nějaké zastřešující téma? A na co se můžeme těšit?

Letní festival na Špilberku není svázán tematicky, jako je tomu u našich dalších festivalů. Na rozdíl od dalších akcí, kterých na brněnském hradě velmi přibylo, nabízí náš festival stále jedinou možnost uslyšet velký symfonický orchestr, byť v populárnější formě. Letos zahájíme velmi atraktivním programem Carmen s exkluzivní lotyšskou akordeonistkou Ksenijí Sidorovou a skladbami Bizeta a Piazzoly. U nás bude toto jméno objevem, ale nedávno například vyprodala Labskou filharmonii v Hamburku. Další možností uslyšet brněnské filharmoniky s Leošem Svárovským bude krásný koncert Happy Birthday Maestro! Vše nejlepší republiko!, věnovaný předvečeru stých narozenin Leonarda Bernsteina a blížících se narozenin Československa. Filmovou hudbu přiveze Moravia Brass Band a slavní Olympici zahrají spolu s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Vše doplní filmy z velkých hudebních festivalů, kde jsme se inspirovali festivalem před vídeňskou radnicí – letos půjde o záznam z festivalu v rakouském Grafeneggu s Aidou Garifulinou a festival v Baden-Badenu s top hvězdami Anjou Harteros, Jonasem Kaufmanem a dalšími.

V jak velkém časovém předstihu vůbec takový festival vzniká?

Minimálně rok předem, největší jména oslovujeme dříve. Samotná produkční etapa pak začíná brzy na jaře.

V programu festivalu se snažíte nabídnout tzv. „vyšší populár“ a přilákat k vážné hudbě nové publikum. Máte v této oblasti nějaké hmatatelné výsledky – např. příliv nových abonentů na základě letních koncertů?

Těžko se to měří, ale snažíme se festival propojovat se sezónou a nepochybně se lidé pod dojmem hradního zážitku mnohdy rozhodnou přijít znovu. Vidíme ale, že na Špilberk chodí trochu jiné publikum – třeba návštěvy Brňanů z republiky a ze zahraničí. Naše abonenty vidíme ale také, a to navzdory faktu, že výstup na hrad je také stále částečně fyzickým výkonem.

Vnímáte každou popularizaci vážné hudby – např. v podobě symfonických koncertů s rockovými legendami – jako dobrou příležitost získat pro tento žánr nové posluchače?

Jsem v této věci trochu opatrná. Přece jenom je to jiný hudební šálek čaje, klasický zkušený posluchač třeba vůbec nepřijde, úplný nováček se bude zase děsit čisté klasiky. Hranice, kam až jít, je docela tenká, a pokud se to přežene, vytrácí se samotná podstata symfonického umění. Jako vždy je to případ od případu. Ve filharmonii vždy velmi zvažujeme, do čeho jít, o jaké jméno se jedná a také jak kvalitní jsou aranže. Za posledních pár let se nám podařilo uskutečnit pár projektů, kterých si vážím a u nichž jsme dokonce byli v roli iniciátorů – Avishai Cohen, Dan Bárta, Plastic People of the Universe.

Jednou z variant, jak oslovit uměním širokou veřejnost, jsou flashmoby – akce na veřejných místech. Filharmonie Brno má na svém kontě také jeden úspěšný flashmob z areálu obchodní galerie Vaňkovka – co bylo tenkrát impulsem?

To bylo šťastné setkání osvíceného managementu Vaňkovky a naší připravenosti, ale impuls vzešel od obchodní galerie. Dodnes to má obrovskou sledovanost, asi půl milionu shlédnutí, a posluchači se k tomu stále vracejí. Je ale důležité říct, že filmový tvar, který představuje spontánní akci, byl ve skutečnosti pečlivě nazkoušen a byl finančně hodně náročný. Jako u každého umění i zde platí, že za dobré dílo se platí.

Kdo vlastně pro takový flashmob vymýšlí scénář?

Klasický scénárista a režisér, ve spolupráci s hlavním kameramanem a samozřejmě námi, kam až můžeme jít. Hudebníci se zúčastnili na základě vlastního zájmu a musím říct, že si to velmi užívali. Nejlepší byly ale skutečné reakce přihlížejících lidí, kteří netušili, o co jde a byli naprosto fascinováni až fyzickým kontaktem s hrajícím hudebníkem. Ti to opravdu nehráli.

Pro muzikanty to musí být úplně nová zkušenost – dá se říci, co vás tenkrát nejvíc překvapilo? A dočkáme se v blízké době nějaké další nečekané produkce?

Flashmoby byly velmi zajímavé před několika lety, kdy se jich objevilo velké množství na celém světě. Nejsem si jistá, že jsou stále tolik in, ale pokud by se objevil partner, který by do toho šel s námi a bylo by to zajímavé, tak proč ne. My sami jsme nyní spíše zavaleni myšlenkami na blížící se otevření sálu, to je pro nás téma číslo jedna, a to i ve vztahu k veřejnosti.

Do letošní sezony vstupujete s novým šéfdirigentem. Jak se osobnost Dennise Russela Daviese projevuje v abonentních cyklech? Můžete tohoto amerického dirigenta a klavíristu blíže představit?

Je to pro nás veliká událost, ještě stále nová a velmi svěží. Dennis je fantastická osobnost, každého, s nímž se setká, si okamžitě podmaní svým kouzlem. Přesně tak, jak to známe u těch největších uměleckých jmen. Kombinace jasné umělecké představy a názoru, neskutečných zkušeností a kontaktů, a navzdory tomu či právě proto úplně normální, skromný a přátelský člověk. Netrpí předsudky žádného druhu, je velmi věcný, realistický a skvěle komunikuje. Má za sebou dlouhou kariéru, stál 49 let v čelech amerických, německých a rakouských orchestrů jako šéfdirigent, my jsme jeho první Češi. Asi nejvíce mě na něm fascinuje jeho absolutní programová otevřenost dobré hudbě, se stejnou vášní uvádí Haydna i Glasse. U těch žijících autorů je tam navíc osobní vztah – nic více jsme si nemohli přát. A dosavadní zkušenost orchestru s koncerty na Pražském jaru a Velikonočním festivalu duchovní hudby v Brně je stejná – je vidět, s jakou radostí pod novým šéfem hrají. Máme se v nové sezóně, na které se intenzivně podílel, na co těšit.

Před nástupem do Filharmonie Brno jste léta pracovala jako šéfdramaturgyně hudebních pořadů v České televizi. Je rozdíl vnímat muzikantskou práci jako někdo, kdo ji předává dál a prezentuje, a někdo, kdo stojí v čele hudebního tělesa?

V televizi jsem potřebovala zajímavou hudbu, skvělé záběry a zvuk, jako ředitelku mě zajímá nejen co, s kým a pro koho hrajeme, ale i jak dobře se orchestru bude hrát. Zrovna tento moment je mnohdy při natáčení kamenem úrazu. V obou případech vás ale stejně hlavně zajímá, co se bude hrát, tedy program, a potom, kdo to bude hrát a jak to dopadne, tedy kvalita. A také třetí položka, tedy co to bude stát a budete-li na to mít. Rozdíl spočívá v tom, že v televizi tvořila hudební nabídku brněnská filharmonie jen zčásti, zprostředkovali jsme velké množství orchestrů a kapel. Dnes jsem plně ponořena do tohoto jednoho tělesa, znám každého hudebníka, mám radost z jeho úspěchů a z jeho/její radosti z hraní. A ještě jednu „nadradost“, když se daří orchestru jako celku. Maximum svého posluchačského času trávím s tímto orchestrem, téměř všechny koncerty, a neskutečně tím posluchačsky rostu. Ale je to taky vždy spojeno se stresem, na živém koncertě se může stát cokoli, na pódiu i v sále, pár takových hororových momentů jsem zažila, naštěstí opravdu jenom pár. Takže naprosto relaxovaně si vlastně užívám jen koncerty jiných pořadatelů...

Vzděláním jste muzikolog – přesto – lákala vás vždy věda? Netoužila jste v dětství či raném mládí po dráze sólisty? Hrajete na nějaký nástroj?

Za vědce se již dávno nepovažuji, ale v citlivých patnácti jsem po koncertní klavírní dráze zatoužila. Naštěstí mě to rychle opustilo, to bych musela být jinak hudebně vybavená. Co mě ale chytlo celkem záhy, bylo nějakým způsobem hudbě pomáhat existovat – a tím ji zprostředkovat dalším lidem. Takže nejdříve průvodce v Památníku Leoše Janáčka, chvíli také editor Janáčkových skladeb, dramaturg a producent hudebních pořadů v televizi, mezitím přednášení, psaní. Teď sloužím hudbě úplně napřímo a fascinuje mě to.

Prozradíte, jakou hudbu posloucháte ve svém volném čase? A pokud jde o další umění – jaké knihy a filmy máte ráda?

Vyvinula jsem se v hudebního „pažravce“, tedy pokud mě konkrétní skladba a její provedení osloví. Ve sluchátkách poslouchám neuvěřitelný mix klasiky, baroka, jazzu, etnické hudby. Doma nebo v kanceláři mám období zamilovaných nahrávek, u kterých jsem schopna vytrvat měsíce, teď zrovna je to doma Haydn, v práci Rejcha a Pärt. Přiznávám závislost na denním tisku a ČT24, knihy zvládám jen o dovolené, kdy jich zhltnu několik (Murakami, Kundera, skandinávské krimi), nebaví mě kouskované čtení po večerech. Filmy mám ráda moc, ale jen v artových kinech kvůli publiku. Snažím se vidět nejzajímavější tituly z Cannes, Berlína, Karlových Varů. Pokud zbude volný večer, snažím se zajít kvůli přehledu na operu, moderní tanec, jazz nebo baroko.

Co vás za dobu vašeho působení ve Filharmonii Brno nejvíc potěšilo a na co se nejvíc těšíte? Jak blízko jsme k novému koncertnímu sálu?

Mám obrovskou radost z nového šéfdirigenta a nejvíc se těším na jeho nadcházející sezóny. Těšení na nový sál asi ani nemusím zmiňovat, to je těšení historických rozměrů. V září by měla být známa jeho podoba a v roce 2022 bychom měli otevírat. Radost mě dělá i současná dobrá nálada v orchestru, která se promítá do jeho výkonů. Zároveň si uvědomuji, že to všechno jsou velmi křehké věci, protože jsme pouze lidé. O to víc si toho všeho vážím...

 

Zdroj: 
Brňan (SIP)