Vystudoval muzikál na JAMU, má na svém kontě muzikály jako Bídníci, Jesus Christ Superstar, Vlasy, Tři mušketýry či Carmen s Lucií Bílou. S malou přestávkou je Robert Jícha v angažmá Městského divadla Brna už od svých studií dvacet let. A stále přicházejí nové role. Pravidelně také pořádá koncerty pro Nadační fond Krtek a před Vánoci vydal své první CD.

Nedávno jste vydal své první album – proč až nyní?

Vždycky říkám, že album jsme pojmenovali Najednou, protože se to tak „najednou“ sešlo. Asi jsem měl pocit, že právě nastal ten správný čas. Původně jsem uvažoval o vánočním CD, jelikož na koncertech vždy zpívám vánoční písničky naše i zahraniční, ale výhradně s českými texty, nicméně jsem si uvědomil, že by album nebylo „celoroční“. Proto jsem vybral ze všech skladeb, které mám na repertoáru, písničky, které bych tam chtěl mít – nejen muzikálové a nejen ty nejznámější – a vzniklo, myslím, pohodové album. Neočekávám, že by v době stahování z internetu nějak závratně vydělávalo, ale vnímám ho spíš jako památku na svou tvůrčí činnost.

Podle čeho jste písně vybíral?

Koncerty pořádám od roku 1998, takže písniček je opravdu spousta. Nešel jsem prvoplánově po známých muzikálových titulech, ale vybíral jsem skladby, které mne potkaly v mé kariéře – např. písně z muzikálu Papežka, který zůstal hluboko v mém srdci, filmové melodie – písnička She z Notting Hillu, skladby od Michaela Boltona, Joshe Grobana či Adele. Také jsem na album zařadil tituly z mých oblíbených muzikálů – např. Alone ze Cyrana z Bergeracu či Suddenly z Bídníků.

Jak často dnes vedle hraní v divadle koncertujete?

Ze začátku jsem stíhal dva koncerty ročně – jeden „svůj“ a jeden pro Nadační fond dětské onkologie Krtek. Pak nastala doba, kdy se hůř získávali sponzoři, proto jsem všechnu svou energii investoval jen do jednoho koncertu – právě ve prospěch nadace. A loni jsem zase zvládl koncerty dva – při příležitosti dvaceti let na scéně Městského divadla Brno jsem v květnu uspořádal i svůj komorní koncert v Café Práh, v němž jsem rekapituloval svou kariéru.

Kolik let s nadačním fondem Krtek spolupracujete?

Loni jsme oslavili deset let. Naše spolupráce začala v roce 2008 a teď jsme zjistili, že se nám od té doby podařilo vybrat přes tři miliony korun. Tuto částku jsme navíc posledním koncertem před Vánoci ještě asi o 257 tisíc navýšili.  Z toho mám obrovskou radost. Z velké strany je to ale zásluha zejména našich diváků a samozřejmě účinkujících, kteří vystupují bez nároku na honorář. Na tom vždy trvám.

Jak moc ovlivňují úspěch koncertu pro Krtka zvučná jména?

Moc příjemné pro mne bylo zjištění, že při zájmu o koncert až tak nerozhoduje účinkování známé celebrity, ale že si lidé k našim koncertům vytvořili vztah a oceňují i účast mých kolegů z divadla. Často se ptají, kdy a kde bude letos koncert pro Krtka, aniž by následovala otázka, kdo na něm bude zpívat. Já se účinkující snažím střídat a rád vždy představím i nové členy našeho souboru – loni to byli třeba Katka Marie Fialová a Jonáš Florian, po mateřské dovolené jsem také oslovil kolegyni Terezu Martinkovou. Nicméně musím přiznat, že top hostem v celé historii koncertů byla Lucie Bílá, kterou jsem požádal, když jsme spolu poprvé hráli Carmen, a ona mé pozvání okamžitě přijala. Tenkrát jsme museli koncert kvůli obrovskému zájmu uspořádat na Hudební scéně Městského divadla Brno.

Carmen měla nedávno obnovenou premiéru – jaký to byl návrat?

Trošku jsem se bál, že už budu poměrně starší José, povstávající z popela, ale nakonec jsem rád, protože jde podle mého názoru o jeden z nejlepších muzikálů, které se v Praze momentálně hrají. Také jsme zase trošku dozráli a řekl bych, že jsme zvládli původní úspěch titulu poměrně velkolepě zopakovat. Účinkujeme v Hudebním divadle Karlín, kde mají samozřejmě na repertoáru i další tituly, proto hrajeme dnes méně než před lety v roce 2008, ale diváci pořád chodí a je stále vyprodáno.

Jak jste se vůbec dostal do pražských muzikálových produkcí?

Poprvé jsem v Praze začal hostovat v Bídnících při jejich druhém uvedení v Pyramidě. Tehdy jsem tomu šel naproti a absolvoval konkurz. To byl asi můj první úspěch. Pak už šlo spíše o hostovačky našeho divadla v Praze, ať už to byl Jesus Christ Superstar, Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, Koločava nebo Zorro. Pak v době, kdy už jsem byl v angažmá v Městském divadle Brno, přišla Carmen a té jsem se nechtěl vzdát. Samotné konkurzy byly totiž velmi náročné a absolvoval jsem jich asi osm. Režisér byl Američan, a jelikož šlo o světovou premiéru, vše se opravdu velmi přísně sledovalo. Takovou šanci jsem si nechtěl nechat ujít, a proto jsem se s naším ředitelem Standou Mošou domluvil na krátkodobější „volné noze“, abych se mohl do této produkce pustit. Aby byl seznam úplný, měl bych doplnit ještě své hostování ve francouzském muzikálu Romeo a Julie. Kvůli neprofesionalitě producenta ale muzikál velmi brzy skončil. Tam jsem si také ujasnil, že podobnou cestou už se nechci ubírat, a po sérii představení jsem dal výpověď. Ztratil jsem několik měsíců času – zadarmo – a odehrál tři reprízy.

 

Ještě vás kočovný muzikálový život baví?

Po Romeovi a Julii jsem skutečně dospěl k názoru, že si budu případné produkce vybírat mnohem pečlivěji. Šlo asi o poslední zdvižený prst, kdy jsem si říkal, že ve svém věku už podobné věci nebudu absolvovat. Navíc hraji tolik představení v Brně, že ani nemám důvod. Jako rodina jsme se před třemi lety nečekaně rozrostli ještě o jednoho člena a je opravdu náročné vše stíhat. Nevadí mi ani tak dojíždění, protože cestuji vlakem nebo autobusem, a tento čas dobře využiji na učení textů. Avšak zkušební proces trvá vždy minimálně měsíc a půl, což je samozřejmě komplikované skloubit s mým účinkováním na domácí scéně, a zároveň je mi drahý čas, který mohu strávit s rodinou. Muselo by jít opravdu o výjimečnou příležitost, abych vše znovu absolvoval. Ale momentálně mne ani nenapadá titul, který by mne lákal. Naposledy jsem zkusil Fantoma opery, kde jsem skončil mezi posledními čtyřmi, ale teď opravdu žádnou metu nemám.

Nicméně hostujete také v Ostravě…

Díky férové nabídce pana ředitele Moši jsem mohl v roce 2008 začít hostovat v Carmen, kde jsem se tenkrát upsal na sedmdesát procent představení, a být na volné noze. Nakonec se to celé protáhlo na dva roky. Během té doby jsem hledal i jinou práci a jednoho krásného jsem se vypravil do Ostravy na konkurz na představení Pardon my English v režii Šimona Cabana. A po mém obsazení už následoval Mrazík, Divotvorný hrnec, Čardášová princezna, Sázky z lásky a Evita. Ale mezitím jsem se už také vrátil zpět do angažmá v Městském divadle Brno. Momentálně v Ostravě hraji jen v jednom představení – Parise v české muzikálové verzi Romea a Julie od Borise Urbánka a Jarka Nohavici.

Jaké jsou vaše poslední tituly na domácí scéně?

Aktuálně patří k mým nejnovějším představením muzikál Big a Klapzubova jedenáctka a v únoru nás čeká premiéra Stingova muzikálu Poslední loď, kde hrají převozníka, v režii Stanislava Moši. Také pořád hraji v Bítls, což je fantastické představení, pořád mne baví Vrabčák a anděl, také mne můžete vidět v Ženách na pokraji nervového zhroucení a před Vánoci se znovu uváděla Sněhurka, kde hraji prince. Jelikož máme hodně aktivních představení (která neměla derniéru), mám toho na repertoáru opravdu mnoho. Nedávno jsem dokonce po třech letech zažil velký comeback jako Bedřich Škoda Vrchovský v My Fair Lady ze Zelňáku. Zvládl jsem kolečkové brusle i hvězdu na nich, i když jsem si musel před představením vyměnit kolečka (smích).

Vzpomenete si, v čem asi hrajete nejdéle?

U My Fair Lady šlo spíš o záchranu kolegů, kteří museli účinkovat jinde, ale stále třeba neměly derniéru Sny svatojánských nocí nebo Svět plný andělů. Kdyby se tyto inscenace zase objevily na repertoáru, nejspíš bych v nich hrál.

Vnímáte nějak přerod z milovníka do jiných rolí? U hereček bývá tento přechod markantnější…

To je správná otázka. Je pravda, že právě po návratu k nám do divadla jsem se dostal k Papežce, což byl svým způsobem přechod do jiných rolí – u hlavní hrdinky Jany jsem byl jejím poručníkem a vzápětí i jejím milencem. Také se vzhledem k tomu, že v sobě nesu „stigma“ trojnásobného otce, přehrávám do rolí tatínků a dostávám i úlohy nepříjemných chlapíků, takové škodné (smích) – třeba v Duchovi. Jak všichni říkají, hrát záporné role je skvělé, a člověk si tak vyzkouší, co nezakusil v životě. Na jevišti si odžiji to zlé a mohu být zase hodný kluk. I na záporné roli není marné najít si něco, proč člověk tak jedná a co ho k tomu vedlo, a třeba i špetku dobrého, i když neříkám, že by mne nelákala i nějaká pěkná charakterní role. Nicméně si to opravdu užívám, protože jsem spíš předpokládal, že bude rolí ubývat – a přitom dnes hraji v 27 představeních měsíčně. Na nedostatek práce si opravdu stěžovat nemůžu.

Co televizní nebo filmová práce?

Stále mne láká zažít pár natáčecích dnů, kde se člověk musí soustředit a úplně se oprostit od velkého divadelního herectví, což se mi zatím moc nepodařilo. Jako obrovskou zkušenost vnímám ale natáčení reality show Soudní síň, i když ji mnozí jako formát odsuzují. Museli jsme se vyjadřovat vlastními slovy a reagovat na výpovědi aktérů na straně navrhovatelů, odpůrců či svědků. Vždy jsem se snažil přípravu na Soudní síň nepodcenit, protože jsme museli být pořád ve střehu a někdy točili vše i na první dobrou. Mám za sebou také několik reklam, kde jsem měl možnost pracovat s filmovým štábem, i když se pak ve výsledku dva natáčecí dny zredukují na 40 sekund a jde hlavně o výsledný produkt.

Co vás čeká v nejbližší době?

Již zmiňovaný muzikál Poslední loď a pak věřím, že i další pěkná práce. Pár vysněných titulů mám, ale přestaly by být sny, kdybych o nich mluvil. Už jsem nohama na zemi a vím, že v našem divadelním provozu nemohu být u všeho. Třeba by mne nějaká nová hra lákala, ale stává se, že zrovna ve stejné době hraji v něčem jiném na naší druhé scéně. Uvidíme, co mne potká.

Čemu se věnujete, když nehrajete?

V první řadě je to samozřejmě rodina. A musím přiznat, že hned na druhém místě spánek. Nemám problém usnout ani v tramvaji. Na nic ostatního mi opravdu moc času nezbývá. Ano, rád bych si šel někdy zaplavat nebo zajel v zimě zalyžovat, ale když nám před třemi lety osud do života přihrál třetí děťátko, šlo všechno stranou. Moc se nám nepoštěstí ani zajít do divadla, žena třeba neviděla spoustu představení, ve kterých jsem hrál, protože musela hlídat. Jsme poměrně zodpovědní rodiče, snažíme se se staršími dětmi učit. Když je čas, zahrajeme si jako rodina rádi stolní hru. Rodina je prostě nejvíc.