Exkluzivně pro Brňana: Robert Staniczek

Texty Helmutovy stříkačky si fanoušci pamatují i po třiceti letech

  • Foto

    Ludvík Ludvík

Kapela Helmutova stříkačka vznikla v roce 1986 a v devadesátých letech byla na vrcholu. Postupně vydala alba Helmut a Hilda, Z vrány do vrány a Hell Mute. Jejím zakladatelem byl tehdy gymnazista Robert Staniczek, který letos slaví padesátku – a v sobotu dokonce koncertem. Muzice se věnuje dodnes a s novou Helmutovou stříkačkou má velké plány.

Jaké vůbec byly začátky kapely?
Původně vzniklo divadlo – o Helmutovi a Hildě. K němu se samozřejmě musela udělat muzika a s ní jsme se pak přihlásili na Rockfest, který jsme tenkrát vyhráli. A pak už to jelo…

Proč právě Helmut a Hilda?
Šlo o to vymyslet dva nejhloupější lidi s co nepitomějšími jmény. A na nich dvou jsme chtěli ukazovat věci, které nám přišly absurdní. Naše texty si pak každý vykládal po svém, třeba i špatně. Víceméně jsme hledali cestu, jak něco popsat, aby se toho nemohl nikdo chytnout – hlavně z politického hlediska. Stejně nás ale různě rozmazávali v novinách. Třeba se rozčilovali, jak je v socialistické společnosti možné, že na nějakém koncertu vystoupily kapely Žabí hlen, Žlutý pes a Helmutova stříkačka. Také nás označovali za narkomany. Někdo vnímal slovo stříkačka jako nacistickou pistol, a hned jsme byli nacisti, děvčata si zase myslela, jaký nejsem kanec. Úplné blbiny lidi vymýšleli, přitom pro nás bylo impulsem vodní dělo, které na nás použili na Václaváku.

Chvíli s vámi zpívala i Michaela Maláčová, se kterou jste tvořili pár, a říkalo se, že si vaši přízeň získala právě až díky titulu Miss…
Nebylo by fér vůči Míši komentovat, jak to tenkrát bylo – to ví nejlíp ona sama a zůstane to mezi námi. Nicméně přiznávám, že stoupla na ceně. Měli jsme se tenkrát opravdu moc rádi a prožili spolu krásných pět let.

Jako kapela jste před revolucí absolvovali i přehrávky – co to obnášelo, když člověk chtěl kapelu profesionalizovat?
Když chtěl člověk hrát, musel být kádrově i hudebně vzdělaný. Buď měl konzervatoř, anebo kapelnický kurz, který trval dva roky. Ten jsem musel absolvovat a spolu s ním i hudební dějiny a hudební nauku, abychom vůbec k přehrávkám mohli. S muzikou jsem samozřejmě problém neměl, protože jsem devět let hrál na klavír. U přehrávek se divili, proč nehrajeme česky, ale převzaté písničky, což byl samozřejmě úmysl. Pak se mne ptali, kdo je starostou města Brna, což jsem vůbec netušil, jen jsem věděl, že tu osobu máme v domě na vývěsce u výtahu. A protože jsme nebyli politicky zdatní, dostali jsme se tenkrát do nejvyšší amatérské kategorie – na profi jsme nedosáhli.

Každá kategorie pak měla svá pravidla kde a kolikrát za měsíc může hrát. Nebylo těžké se příběhu Hildy a Helmuta v repertoáru držet?
Vůbec ne. Také jsme udělali desku, kam se vůbec nepromítli, a pak jsme se k nim zase vrátili. V kapele se totiž hodně měnili muzikanti a z původní sestavy jsem zůstal vlastně jenom já. Já u muziky zůstal i dalších pětadvacet let, když jsem se věnoval hudební produkci, podobně to má i Mikeš, který také dělá produkci a hostuje v různých kapelách. Zahrál si s námi i v květnu na Rock in Riviéra.

Sešli jste se v květnu na Riviéře celá stará sestava Helmutovy stříkačky?
Kromě Pokory, který tragicky zahynul, jsme se sešli všichni a všichni jsme si spolu moc rádi zahráli. Jinak teď ale funguje Helmutova stříkačka v úplně nové sestavě – hraju s „děckama“.

Co vás k tomu vedlo?
Obešel jsem všechny kluky, se kterými jsme hráli v minulosti – a všichni můj nápad přijali s obrovským nadšením. Jenže na zkouškách střídavě chyběli a já jsem byl naštvaný. Nemusel jsem však hledat nikoho nového, protože kolegové mi sami navrhli: „Zkus mého syna.“ A tak mám v Helmutech syna Aleše Čuby, ten hraje na bicí, syn od Berta Fraita na kytaru a ten k nám také přivedl kamaráda basáka… Zbývá brácha na klávesy a já – a víc nás stejně nikdy nebylo.

Jak teď bude vypadat váš repertoár?
S novou sestavou nejdřív musíme „oprášit“ všechny tři desky, které jsme vydali, abychom se secvičili, a po novém roce se pustíme i do něčeho nového. Mám toho plné šuple, ale nejdřív musí noví kluci pořádně umět náš původní repertoár. Dokud ho nebudou zvládat, jak když bičem mrská, i když je vzbudím ve dvě v noci, do ničeho jiného se pouštět nebudeme. Zkoušíme pravidelně. 

Texty jste psali jako mladí – jak dnes vnímáte váš tehdejší pohled na stereotypní život střední generace?
My jsme se jako punková kapela vysmívali úplně všemu. Vždycky jsme pracovali s nadsázkou a dvojsmysly – v tom byl ten vtip. Každý si mohl představit, co se mu líbí. Dnes nejsem vůbec schopen posoudit, jak moc se nám to tehdy povedlo, ale těší mne, že i třicet let staré věci s námi lidé na koncertech zpívají.

To člověku udělá radost. Jak na texty reagují „synkové“ v kapele?
Jim se to musí líbit už z povinnosti (smích). Nemůžou říct, že je to blbý. Ale oni mají také svou kapelu – a dnes jsou staří tak jako my, když jsme vydávali první desku. Našim textům se hodně smějí – a o tom to je.

Co vás přimělo Helmutovu stříkačku znovu obnovit?
Já myslím, že jsme vlastně nikdy nepřestali. Do roku 2006 jsme hráli skoro pořád. Spolupracovali jsme se Starobrnem a s třetí deskou Hell Mute jsme obrazili opravdu hodně koncertů. A že o nás nebylo poslední dobou slyšet? Možná je to tím, že jsem vždy bojkotoval rádia. Nechtěl jsem, aby se naše písničky hrály zároveň se středním proudem. To jsem nikdy nehodlal absolvovat. Dnes už rádia tolik zájem nemají, ale byly doby, kdy o naše písně hodně stály, ale já jsem odmítal. Nechtěl jsem zapadnout do mainstreamu, což byl i náš rozkol s vydavatelstvím Monitor. Všechny punkové kapely později inklinovaly k popu…The Cure i ostatní, ale nikdo nestál o komerční rádia. Mezi nekomerční patřily v devadesátých letech u nás Rádio Hády a ještě v době, kdy tam moderoval Borek Kapitančik, Rádio Brno – a ti nás hráli. Pak už jsem nechtěl. Proto jsme také přestali spolupracovat s Ondřejem Soukupem.

Jak často hodláte s novou sestavou koncertovat?
Maximálně dvakrát měsíčně. Od podzimu nás čekají nějaké kluby a velký koncert budeme mít 30. listopadu společně s Oceány v brněnském Metru. Příští rok bychom rádi absolvovali i letní festivaly.

Co vás živí kromě hudby?
Už rok dělám šéfkuchaře – vždy jsem totiž paralelně s hudebními studii měl i hospody. Posledních šest let jsem pracoval ve studiu Daniely Magálové, kde jsme točili folklorní magazíny pro Barrandov a dělali hodně rozhovorů. Folklor v ryzí podobě mi učaroval – čtyři chlapi, cimbál, dvoje housle a kontrabas, co může být krásnějšího! Když to ale tíhlo víc k dechovce a ke komerci, odešel jsem. I během práce v hudebním studiu jsem ale pořád hrál, nicméně hraní jsem vždy chtěl udržet v rovině, aby mne bavilo. Nerad bych trávil život na šňůře.

Zdroj: 
Brňan (RUP)