Exkluzivně pro Brňana: Tereza Groszmannová

Kromě herecké role na sebe v nové hře vzala i roli překladatelskou.

  • Foto

    Jakub Jíra, NdB

Jako energická hostinská, která pohotově reaguje na lichotky svých nápadníků a nenechá se vyvést z míry četnými nabídkami k sňatku, se v divadle Reduta představuje herečka Tereza Groszmannová. Hra italského dramatika Carla Goldoniho je první činoherní premiérou letošní sezony brněnského Národního divadla. Hlavní role však není její jediná. Goldoniho italský text totiž i přeložila. „Poprvé se mi stalo, že jsem překládala něco pro sebe. Užila jsem si to a hru jsem překládala, jako by v ní hrál někdo jiný. Bylo fajn mít předobraz kolegů, kteří se mnou pak budou na jevišti,“ vysvětluje Groszmannová, která kromě herectví studovala také italštinu a v minulosti přeložila třeba film Maléna s Monikou Bellucci a sama si také v italských filmech a seriálech zahrála.

Jaká je podle vás Mirandolína?

Mirandolínu je veselá a vtipná žena. Je nezávislá, a to doslova, protože je i finančně soběstačná. Tuto svobodu si drží i ve svém soukromém životě a myslí si, že opravdu nikoho nepotřebuje.

Máte něco společného?

Asi bych řekla, že pozitivní myšlení a chuť se bavit.

Kromě toho, že jste představitelka hlavní hrdinky, jste Goldoniho text z italštiny také přeložila. Jaké to bylo překládat hru a vědět, že si v ní sama zahrajete hlavní roli?

Poprvé se mi stalo, že jsem překládala něco pro sebe. Užila jsem si to a hru jsem překládala, jako by v ní hrál někdo jiný. Výhodou bylo, že jsem mohla pracovat v tandemu s dramaturgyní Hanou Hložkovou. Sice neumí italsky, ale konzultovaly jsme spolu styl a rytmus textu. Dá se říct, že rytmus u Goldoniho textů je asi nejzásadnější. Oříškem při překladu byla jména. Zvažovala jsem, zda je nechat v italštině, nebo je počeštit. Nad tím jsme spolu strávily mnoho večerů.

Vidíte tedy kombinaci herečky a překladatelky jako výhodu?

Myslím si, že nakonec to byla výhoda. Mohla jsem si text přeříkávat, tak říkajíc si ta slova rovnou dávat do pusy, jak to dělám s každým textem. Když si beru cizí text, než se ho začnu učit, pár hodin nad ním strávím a pracuju s ním. To teď šlo ruku v ruce spolu s překladem, takže v textu nemám své obvyklé poznámky typu, že tady si přehodím slova.

Věděla jste už v té době, s kým se potkáte na jevišti? Mohla jste kolegům repliky přeložit přímo na míru?

To jsem ještě přesně nevěděla, ale nějaká dvě tři jména mi šéf činohry Milan Šotek nadhodil, takže jsem se dopídila, kdo by kterou roli mohl hrát, a nakonec jsem se trefila. Bylo fajn mít předobraz kolegů.

Mirandolína v minulosti už do češtiny přeložená byla. Proč bylo nutné ji překládat znovu?

Nový překlad je podle mě v dnešní době naprosto zásadní. Protože inscenaci tvoříme dneska, je opravdu důležité použít čerstvý jazyk a výrazy, jít do toho s dnešním humorem a aktuálním pohledem na otázku, jaké postavení má dnes ve společnosti chlap, co všechno si může dovolit žena, kde jsou hranice. Ve hře se odráží dobový kontext toho, kdo text překládá. Takže proto bylo potřeba přeložit hru znovu.

Když říkáte, že jste text mohla překladem aktualizovat. Schovala jste do něj i nějaké perličky pro pozorné diváky?

V některých situacích jsem si mohla dovolit použít dvojsmysly. Jako příklad mohu uvést situaci, kdy se Mirandolína de facto nabídne baronovi slovy: Kdybyste ráčil mít chuť na šťavnaté masíčko, trocha té omáčky okolo, dejte mi vědět. To jsou takové skryté drobnosti, kterých je tam hodně. Někdo si toho možná nevšimne, ale vnímavý divák by mohl.     

Vystudovala jste italštinu, z italštiny jste přeložila třeba film Maléna s Monicou Bellucciovou. Rozhodovala jste se mezi kariérou herečky a překladatelky?

To vůbec ne. Jako herečka jsem začala točit v Itálii, tam jsem začala mluvit italsky, pak teprve jsem italštinu začala studovat. Vždycky to ale bylo vedle herectví na druhé koleji. Ale je to příjemný relax. Tohle je první Goldoniho text, který jsem překládala, a je pravda, že mě asi bavil nejvíc.

Takže kdyby se na vás teď někdo obrátil s překladem z italštiny...?

Tak to přeložím. (směje se)

Zahrála jste si i v italských filmech a seriálech. Jak jste se k italskému filmu dostala?

V roce 1994 se ve východní Evropě dělal velký konkurz, který se konal asi půl roku, a jedna agentka z Prahy mi dala echo, ať tam jedu. Ale bylo nás tam několik tisíc hereček, pak se výběr zužoval a poslední kamerové zkoušky se pak už konaly v Římě. Tak trochu jsem k tomu přišla jako slepý k houslím. 

V Itálii jste žila asi osm let. Nezvažovala jste, že byste tam zůstala?

Nezvažovala, protože nejsem emigrant. Zkrátka musím být tady.

Teď vás diváci mohou vidět jako svéráznou majitelku hostince. Jaké role hrajete nejraději?

Nejlepší je, když máte v zásobě velké dramatické role i ty komediální. Člověk si skutečně oddychne, zasměje se a jindy může zase diváky dojímat. Teď mám krásnou roli v Haně (hra podle stejnojmenné knihy Aleny Mornštajnové – pozn. red.) a to mi plně vynahrazuje ten dramatický moment na jevišti. Vedle toho hraju v různých komediích, takže musím říct, že teď je to dobrý.

Kromě toho vás na konci minulé sezony mohli diváci poprvé vidět při vašem stand-upu, na který zve i videoklip, kde utíkáte ve svatebních šatech. O čem váš stand-up je?

Režisér Martin Čičvák mi říkal, že na takovou otázku mám odpovědět, že je to povstání Terezy Groszmannové. Těžko se to dá pojmenovat. Pan režisér nemá rád, když se použije slovo monodrama ani stand-up. Člověk to asi musí vidět. 

Je Mirandolína vaší největší rolí v nové sezoně?

Ano. Z letošních premiér budu hrát také v Lucerně a ve Slaměném klobouku, ale Mirandolína je největší role.

Váš herecký repertoár je velmi rozsáhlý. Zahrála jste si už všechny vysněné role, nebo ještě po nějaké konkrétní toužíte?

Mám dvě vysněné role, ale věřím tomu, že nepřináší štěstí to prozrazovat.

Zkušenosti máte nejen s rolemi divadelními a filmovými, ale také s dabingem. Co je podle vás nejnáročnější s co vás baví nejvíc?

Nejvíc mě doopravdy baví divadlo, které je zároveň nejtěžší. Divadlo je proces, film už tak ne. Nejenže se divadlu musíte věnovat s tím, co všechno k tomu patří, ale ještě to má tu výhodu, že se k tomu můžete vracet, můžete některé věci měnit. Je to permanentní dvou až tříměsíční proces, kdy se zkouší. To je na tom to krásný, že divadlo vzniká pomalu a není to nahonem.

Zdroj: 
Brňan (ZAZ)