Ilustrovala desítky knížek, s nimiž většina z nás vyrůstala, a na svém kontě má i kreslený humor a grafiku. Vychovala čtyři děti a v současnosti už je i několikanásobnou prababičkou. Stále však zůstává plná energie. V poslední době se výtvarnice Vlasta Švejdová věnuje především olejomalbě a litografii.

Jak vzpomínáte na období vašeho působení v humoristickém časopisu Dikobraz?

Nebyla jsem redaktorkou, ale kmenovým autorem časopisu, tzn. autorem, se kterým se počítá. V sedmdesátých až osmdesátých letech jsem se stala docela oblíbenou autorkou, protože jsem dělala kreslený humor, který se týkal rodiny, aniž bych ji a ženy zesměšňovala. Spíš jsem nabízela laskavý úhel pohledu a hodně lidí mi tenkrát psalo, že se jim doma stalo něco podobného, takže se mi opravdu dařilo zachytit střípky ze života. Stala se ze mne ochránkyně žen a matek, neboť v té době měly ostatní kresby se ženami spíš sexuální podtext. Také se redakci hodilo, že jsem byla Moravanka, protože čtenáři si občas stěžovali, že časopis dává prostor zejména Pražákům. Na to redakce odpovídala: „Ne, máme v Brně Švejdovou.“ Po revoluci bohužel Dikobraz postupně zanikal, až zanikl úplně. Myslím, že takový podobný formát už dohledné době nevznikne, protože Češi mají úžasný smysl pro humor, když jsou ve velké tísni, a tenkrát byly tlaky ze všech stran a dařilo se vytvářet humor velice inteligentní a chytrý. Na Dikobraz se ve čtvrtek, když vycházel, stávaly fronty.

Vozila jste své práce do Prahy, když tenkrát neexistoval internet?

V té době už jsem měla dvě malé dcery, takže jsem do Prahy nejezdila, ale posílala jsem obrázky poštou – vesměs ve velikosti A4. Redakce si většinou něco vybrala a zbytek vrátila. Ze začátku mi vraceli docela hodně věcí, ale já jsem byla vytrvalá, takže postupně jich vraceli méně a méně. Honoráře tenkrát nebyly příliš závratné, ale stačilo to, abych děti nemusela dávat do školky, takže jsem tak už tenkrát částečně byla na volné noze.

Jak jste se od humoru dostala k ilustrování pohádkových knížek?

Byla jsem srozumitelná a moje obrázky se líbily, takže po mě nakladatelé sami sáhli. Pomohlo, že už jsem prorazila v Dikobrazu a podobných časopisech. Asi to byl přirozený vývoj, protože moje kresby lidem připadaly milé a vtipné. Sama jsem na ilustrování nepomýšlela, ale přivedlo mě k němu povědomí o mně. Přišlo to v pravý čas, protože z humoru už jsem byla mírně unavená, neboť jsem neměla nikoho – jako třeba Švandrlík a Neprakta – kdo by ho vymýšlel se mnou. Za dětské knížky jsem byla vděčná a dost se v nich za léta „vyřádila“.

Mohla jste si vybírat, co budete ilustrovat?

Myslím, že každé nakladatelství hledá už konkrétního malíře, který by se mu hodil. Když chystají pohádky o lokomotivách, osloví někoho, kdo je umí namalovat. Sice jsem knížku o vláčcích také ilustrovala, ale stálo mne to více úsilí. Mou parketou byly vždy děti nebo zvířátka. Knížek vzniklo opravdu hodně, ale nerada bych říkala konkrétní počty, protože to množství by mohlo vzbudit až nedůvěru. Ale vzhledem k tomu, že mám už přes sedmdesát let, tak snad není až tak divné, že je za mnou tolik práce.

Můžete říct, kterou z knih si nejvíc považujete?

Cením si Budulínka, který vycházel v osmdesátých letech. Vydali ho snad třikrát, navíc i v souvislosti s výročím spisovatele J. V. Plevy. Tenkrát šlo svým způsobem o doporučenou četbu pro žáky třetích tříd. Kniha dokonce opět vyšla předloni s původním textem a původními ilustracemi. To mne moc potěšilo a myslím, že to i vzbudilo zájem lidí.

Často jste ilustrovala také říkadla…

Říkadla dělám moc ráda, protože jsou svým způsobem stylizované a kresba je u nich výraznější a svižná. To jsou také knížky, které vycházejí stále dokola, protože jedny děti odrostou a jsou na řadě další.

Ilustrovala jste Nejkrásnější pohádky pro nejmenší i Nejhezčí pohádky o princeznách. Máte svou oblíbenou pohádku nebo princeznu?

Řeknu vám opačný příklad. Po revoluci vycházela řada sebraných pohádek a mnoho nakladatelství vydávalo tituly, kde nebyl určen autor. V té době jsem už měla alergii na rýmovanou pohádku O kohoutkovi a slepičce – tu jsem ilustrovala snad sedmkrát. Ale jinak, když ilustruji knihu, tak se do ní musím vžít a musím mít postavičky ráda, abych je dokázala dětem co nejvěrněji přiblížit.

Jste babička i prababička – v čem podle vás v době animovaných filmů z amerických studií stále tkví kouzlo kreslených knížek?

Myslím, že některé disneyovky jsou na děti moc rychlé, zejména při sledování v televizi. Spíš to opravdu chce knížku a obracet listy. Mám i pravnoučata, nejmladší má jeden rok, nejstarší osm. Mají také moje knížky a řekla bych, že se k nim staví stejně šikovně jako k mobilu, který umí snadno a rychle ovládat. Knížka je knížka a lidská psychika ji potřebuje.

Pár pohádek jste také sama napsala – jak to přišlo?

Zvykla jsem si v životě každý den kreslit – a při čtyřech dětech nebyla zrovna legrace najít vždy koncentraci. Ale jednou jsem měla takovou hloupou angínu, že jsem musela ležet, i když ženy angíny většinou přechází za pochodu. A jelikož jsem byla nacvičená, napadaly mne různé myšlenky a já si začala dělat poznámky. Vzniklo to hlavně proto, že jsem neseděla a nemalovala. Tak vznikl Kaštánek. Na hradě už nestraší jsem psala pro vnoučata v době, když jim bylo čtyř a pět a nyní se chystá asi čtvrté vydání, takže knížku bude číst v podstatě třetí generace. Jinak jsem různé povídky a pohádky psala už na škole. Když jsem studovala, přivydělávala jsem si tím, že jsem psala pro brněnskou Rovnost.

V současné době se věnujete především výtvarné tvorbě?

Snažím se. Z knížek už jsem poměrně unavená a na volnou tvorbu pak zbývá málo času. Na stará kolena jsem se pustila do litografií, což je obtížná technika – zvlášť pro ženu v mém věku. Musím jezdit do Prahy, protože taková litografie se maluje na kámen a vzniká minimálně tři čtyři dny u mistra tiskaře – a každá barva se musí rozkreslit zvlášť a pak se zbrousí. Ale chytlo mne to! Spousta lidí neví, co litografie obnáší. Je to staré řemeslo, které mi hodně dalo, ale také mne stálo hodně sil. Má první litografie se jmenuje Chvála ženy statečné – je to pocta ženě.

Co vás k litografii přivedlo?

Jednoho dne mi jeden galerista přinesl kámen a řekl mi: „Paní Švejdová, budete dělat litografii.“ Na to jsem mu odpověděla, že se zbláznil, že jsem to nikdy nedělala. A on mi odpověděl: „Jste šikovná, to zvládnete.“ Nechal mi doma litografický kámen a odjel. Já jsem kámen asi měsíc obcházela, pořídila jsem mu stůl, četla jsem si o litografii, různě se vyptávala… Ne každý byl ochotný mi tuto techniku vysvětlit. Ze začátku jsem se bála kamene dotknout, protože každý špatný tah je nevratný, ale podařilo se. Začala jsem loni a už mám šest litografií.

Tvoříte dnes na zakázku nebo pro radost?

Pro radost.

Jak často vystavujete?

Teď přes léto mám výstavu obrazů v budově Veřejného ochránce práv na Údolní – právě litografie a pár obrázků.

Zdědil váš talent i někdo v rodině?

Mám velice úspěšné syny. Ruda Brančovský je frontman kapely Poletíme? a věnuje se i výtvarné tvorbě. Druhý syn Peter Lorenz také maluje nádherné obrazy, ale má úplně jiný styl než já. Také všechna vnoučata mají nějakou střední uměleckou školu a jsou výtvarně šikovná. Třeba vnučka Dita Novotná žije na Vysočině a věnuje se grafice. V regionu se už dost výrazně prosadila – dělá plakáty pro Nové Město na Moravě nebo pro Jihlavu, také vytváří návrhy na trička. Maluje podobně jak Ruda.

Jak trávíte léto?

Loni jsem hodně cestovala, ale letošek je víc pracovní – cestuji mezi Prahou a Brnem. Moře si nenechám ujít, ale nikam dál se moc nechystám, spíš podnikám krátké výlety s kamarádkami. Jinak jsem už i docela ráda doma.

Zmínila jste Prahu – nikdy dřív vás pracovně nelákala, nevolala?

Volala, ale děti mne potřebovaly. To je jednoduché. Ženy jsou utvářeny svými dětmi.