Exkluzivně pro Brňana: Vlastimil Peška

Vlastimil Peška chystá na léto indiánské pohádky o Čučudejích.

  • Foto

    Jef Kratochvil

Léta vede soubor brněnského Divadla Radost, skládá muziku, píše hry, adaptuje klasické tituly, režíruje. Jako bonbonek na konec sezony připravuje ředitel Radosti Vlastimil Peška Praštěné pohádky. Představení, které bude mít premiéru v pátek 29. června na Letní scéně Radosti, nese podtitul Z mýtů a povídaček slavného indiánského kmene Čučudejů.

Kdo byli Čučudejové?

Čučudejové byl indiánský kmen, který si v sedmdesátých letech, za doby nejtužší normalizace vymysleli brněnští hornisté v čele s Bohušem Zoubkem. Šlo o recesní záležitost, aby byla trošku zábava. V té době jsem byl studující skladatel, ale vzali mne mezi sebe. Musel jsem složit dvě zkoušky, z nichž jedna obnášela počítání od jedné do deseti – a začínalo to veršem „Jedna – jsi blbej jak bedna“, dál raději pokračovat nebudu. Spolek Čučudejů spolu chodil na pivo a jednou za rok se po brněnské přehradě plavila čučudejská loď. Scházeli se tak hornisté, muzikanti z filharmonie a také z Janáčkova divadla. Byla to krásná ptákovina! A mně se to líbilo, proto jsem pojem Čučudejové použil nyní v Praštěných pohádkách. Jinak samozřejmě Čučudejové jako kmen neexistují. Moje čučudejské pohádky vycházejí z klasiky, jen jsem je převedl do indiánského prostředí.

Jak bude indiánské prostředí vypadat? A o jaké pohádky půjde?

Aby neměl indián nějaké péro na hlavě! To by nešlo! Oblečení bude částečně i dnešní, například záporné postavy dostaly sluneční brýle. Loutek bude minimum, půjde spíš o činohru. Už to bude pomalu dvacet let, kdy si mne pozvali do westernového městečka v Boskovicích, kde jsem začal s velkými produkcemi na léto. Tenkrát se to velmi ujalo a vzbudilo zájem. Vedle hlavního programu vznikla v městečku i malá scéna, kde jsme hráli kratší kusy asi na půlhodinku. Tam mne také tenkrát napadly čučudejské pohádky a každý rok vznikla jedna nová. V Radosti diváci uvidí dvě z nich – Sněhurku a Perníkovou chaloupku – jen se jmenují Wahurka a Čučudejové a O lidožroutech, dětech a skunkovi. Bavit by se měli zejména dospělí, ale určitě počítáme i s dětmi, které v pohádkách najdou především napínavý a místy snad i legrační příběh. V Boskovicích vznikaly tyto pohádky především pro dospělé, my teď myslíme i na publikum od pěti let. Dospělé nejspíš zaujme, jak si pohráváme se syžetem klasické pohádky a co nabízíme nad její rámec. Nechybí ani indiánské popěvky, bicí a trochu rapování.

Myslíte na dospělého diváka i v momentě, kdy píšete nebo chystáte dětské představení?

Maličko o tom uvažuji, ale nejdůležitější při tvorbě pro děti je nedělat z nich hlupáky. Představení vždy chystám stejně jako pro dospělé publikum. Děti poznají, když podvádíte. Vnímají daleko lépe, když nachystáte pohádku stejně jako představení pro dospělého. A pak to baví oba – děti i rodiče.

Vedete i amatérské Ořechovské divadlo – tam také připravujete nějakou novinku?

Momentálně chystám Naše furianty – a opět trošku jinak a svým způsobem. Hodně jsem to zkrátil, vše odehrajeme za sedmdesát minut. Mně jde především o samotnou hádku, kdo bude ve vsi ponocným.

Píšete, režírujete, skládáte muziku… Dá se říci, ve které části tvorby jste „nejosamělejší“?

Teď jsem si našel úplně novou tvůrčí oblast – maluju. A tam jsem úplně sám. Začal jsem malovat oleje a moc mě to baví. Teď chodím do portrétu, tak už i portrétuji. Abych zvládal techniku, tak se chodím vzdělávat, je potřeba ovládat řemeslo. Už chodím do malování tři roky ke dvěma dámám a moc se mi to líbí. Jinak mám rád naivní obrázky a maluji, co mne napadne.

Letos jste uvedl Kabaret Nohavica, scénickou koláž textů a písní Jarka Nohavici. Je to písničkář vašeho srdce?

Je to velmi vtipný člověk a především úžasný básník. Poprvé mne zaujal, když jsem volil jeho překlad pro Malované na skle. Tenkrát jsem si uvědomil, jak opravdu výjimečný básník to je.  Velmi mne baví také jeho zemitost, protože jsem také zemitý člověk. Navíc je až neuvěřitelné, co dokázal s naším národem. Vyprodá sportovní halu a publikum zpívá všechny písničky s ním. Je to člověk neuvěřitelně políbený. Navíc je to prima chlap. Moc hezky se s ním spolupracovalo. Pokud jde o kabaret, říkal jsem si, že chci postupně seznamovat naše malé diváky s hudebními velikány, aby se na ně nezapomnělo. Proto jsme také už dříve zařadili Beatles v představení Beatles aneb Žlutá ponorka. Beatles si pamatuje každý. Stejně tak mám rád i Jiřího Suchého, jeho Kytici hrajeme už léta. O jeho tvorbě bohužel dnes ne všechny děti vědí. Ale když jsem se ptal při generálkách na Nohavicu, tak mi naštěstí všichni říkali, že ho znají. Ještě jsem uvažoval, že bych připravil Abbu, lidé tuto muziku milují. Na Beatles jsem mapoval šedesátá léta, s Abbou by se nabízely „sedmdesátky“, ale moc se do toho nehrnu. Víc mne láká muzika Freddieho Mercuryho a Queenů, ale to už jsme v osmdesátých letech. A to už je opravdu náročná muzika, nádherně prokomponovaná.

Jaké budou prázdniny v Radosti?

Budeme hrát právě Praštěné pohádky – uvedeme je na Letní scéně v rámci Radostných letních večerů 31. července a 1. srpna. Chystáme také dvě povídání z cyklu Před paravánem. V srpnu dorazí Zbigniew Czendlik a začátkem září Aleš Cibulka. Sezonu po prázdninách zahájíme titulem Pane, pojďte si hrát! Běželo to v kinech jako předfilm, když mi bylo sedmnáct nebo osmnáct, a publikum to milovalo.

Vy sám si dopřejte nějaké volno?

Momentálně dostavujeme dům. Ale jak začnou prázdniny, hned po premiéře pravidelně odjíždím do Rakouska. Vyrážíme na alpská jezera. Letos mám v plánu čtyři. Jezera srdečně doporučuji. Turisté jsou sice všude, ale kdo hledá, najde i místa méně zalidněná.

A plány do budoucna?

Radost čeká za rok, přelom 2019/2020, slavnostní sedmdesátá sezona. Představu mám naprosto jasnou. Divadlo vzniklo v roce 1947 a poprvé hráli Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Některé z původních loutek tady máme ještě schované. A v roce 1949 byl na programu Medvěd Fuňa Václava Renče. Tyto tituly po sedmdesáti letech oprášíme pod titulem Pohádky pro Radost. Budu také připravovat novou vánoční hru, zatím má pracovní název Bílé Vánoce. Chtěl bych se ještě vrátit k Rychlým šípům, ale „kluci“ už budou starší. Zamýšlím název Rychlé šípy nestárnou nebo Rychlé šípy po dvaceti letech. V Ořechovském divadle už jsme měli Rychlé šípy jako dědky, tak to možná jednou vše spojíme. A rád bych uvedl i Krtečka. Plánů je hodně!

Zdroj: 
Brňan (RUP)