Karolína se jednoho dne doma v Brně probudila, vstala z postele a zatmělo se jí před očima. „To se občas může stát každému. Jenže ono to nepřestávalo, bylo to naopak čím dál horší. Volala jsem rodičům do Zlína a během telefonátu jsem najednou přestávala cítit koutek a začínala hůř mluvit,“ začíná své vyprávění mladá žena.

Drama pokračovalo tím, že jí spadla ruka i s telefonem a nakonec upadla do bezvědomí. Rodiče však mezitím naštěstí zavolali záchranku. „Operátorky se mi snažily dovolat, já jsem se probírala, viděla jsem, že mobil zvoní, ale cítila jsem se jako hadrová panenka, nemohla jsem se pohnout,“ líčí ještě teď s emocemi chvíle, kdy jí šlo o život.

Když se Karolína naplno probrala z bezvědomí, měla pocit, že nic nemá smysl, a že bude nejlepší se vzdát, protože už pro ni všechno skončilo. „Naštěstí to netrvalo dlouho a rychle jsem se vzchopila. Došlo mi, že musím bojovat, a že mám pro koho žít. Ale bylo to těžké, nemohla jsem se hýbat, špatně se mi dýchalo a bylo mi na zvracení,“ doplňuje Karolína.

Během patnácti minut k ní tehdy dorazili lékaři a sanitka ji odvezla rovnou na takzvanou iktovou jednotku do brněnské Fakultní nemocnice u svaté Anny (FNUSA). Tam na CT zjistili, že má centimetrovou sraženinu v bazilární tepně, což je nejdůležitější tepna, přivádějící krev do mozku. „Na sále mi zavedli přes třísla do hlavy katetr se speciálním košíčkem, který zachytil sraženinu a vytáhl ji ven. Po probuzení mi najednou došlo, že zase všechno cítím. Byl to neuvěřitelný pocit,“ vzpomíná Karolína.

Celá událost, kdy jí hrozila smrt, trvala od vzniku mrtvice po lékařský zákrok jen půl hodiny. Čas přitom hrál obrovskou roli, vše totiž proběhlo velmi rychle a cévní mozková příhoda tak nestihla „napáchat“ velké škody.

Důležitý byl přitom také věk pacientky. „Mladých pacientů s cévní mozkovou příhodou celosvětově přibývá, což částečně souvisí se zhoršujícím se životním stylem. U nás na klinice máme běžně pacienty mladší 50 let. V tuzemsku jsou léčeny stovky dětí s cévní mozkovou příhodou,“ upřesnil vedoucí Cerebrovaskulárního výzkumného týmu FNUSA-ICRC Robert Mikulík.

Od té doby právě s týmem tohoto neurologa Karolína Vařáková spolupracuje v preventivně vzdělávacím programu HOBIT (HOdina BIologie pro živoT), který pomocí webové platformy vzdělává školáky o tom, jak správně reagovat při vzniku cévní mozkové příhody.

Mladá žena se setkává se studenty, vypráví jim svůj příběh, odpovídá na otázky.

„Sdílení osobního příběhu se ukázalo jako nejsilnější způsob, jak na závažnost onemocnění upozornit. Díky tomu, že příběh předává mladý člověk, si lidé uvědomí, že se onemocnění nevyhýbá ani mladší generaci, a je potřeba o své zdraví dbát celý život,“ doplnil neurolog.

Příběh Karolíny také potvrzuje, co se lékaři lidem snaží předat – tedy že pro záchranu života je nutné jednat rychle a ihned volat 155. „Právě díky včasné pomoci okolí se podařilo Karolínu nejen zachránit, ale umožnit jí návrat do běžného života,“ zdůraznil Mikulík.

Do programu HOBIT je nyní v Česku zapojeno 114 základních škol a víceletých gymnázií. Již více než 10 tisíc dětí má díky němu povědomí o tom, jak zachránit život při cévní mozkové příhodě nebo srdečním infarktu. Podrobnosti najdou zájemci na projekthobit.cz.