Pracovníci krizového řízení a složek integrovaného záchranného systému se stále častěji setkávají se staršími dospělými. Nová studie socioložek z Národního institutu SYRI a Masarykovy univerzity v Brně však ukazuje, že analyzované zahraniční přístupy ke krizovému řízení často přehlížely specifické potřeby starších lidí nebo na ně reagovaly pouze okrajově. Autorky proto zdůrazňují potřebu upustit od vnímání starších osob jako jednolité skupiny a posílit koordinaci mezi krizovým řízením, zdravotnictvím a sociálními službami.
Podceňování zranitelnosti starších lidí
Výzkumnice podle předem stanovených kritérií vybraly a analyzovaly sedm zahraničních studií z let 2005 až 2025 zaměřených na krizové řízení a starší dospělé. Jedním z hlavních zjištění bylo, že krizoví manažeři často podceňovali zranitelnost starších lidí. Vycházeli přitom z předpokladu, že se tito lidé mohou spolehnout na pomoc blízkých ve svém okolí. Ke starším dospělým tak přistupovali jako k jednolité skupině bez dostatečného zohlednění jejich individuální situace.
Rozmanité potřeby a životní podmínky
„Ne každý starší dospělý se nachází ve stejné situaci. Někdo může mít širokou sociální síť složenou z rodiny a přátel, na kterou by se mohl v případě krize obrátit, někdo naopak může být odkázaný jen sám na sebe, mít omezenou schopnost mobility či jiná zdravotní omezení. Plošně pracovat s tvrzením, že všichni starší dospělí jsou soběstační, znamená nebrat v potaz potřeby lidí, kteří žijí v odlišných podmínkách,“ uvedla hlavní autorka výzkumu Světlana Nedvědová.
Nejasné odpovědnosti a nedostatečná koordinace
Studie rovněž odhalila nesrovnalosti a rozpory v plánování, rozdělení odpovědností a koordinaci mezi aktéry krizového řízení na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni. Zvláště problematické byly nejasnosti při přenášení odpovědnosti na starší dospělé i mezi jednotlivými aktéry. Nedostatečné propojení krizového řízení, zdravotnictví a sociálních služeb přitom může oslabovat schopnost reagovat nejen na potřeby starších lidí.
Zkušenosti starších lidí jako varovný signál
Spoluautorka studie Lucie Vidovićová označuje starší dospělé v tomto kontextu za „kanárky v dolech“. Jejich zkušenosti s krizovými situacemi totiž mohou včas upozornit na nedostatky krizového řízení. „Vysoká nadúmrtnost starších lidí během nenadálých situací je znakem toho, jak obtížná může být krizová prevence rizik. Problémem jsou třeba nedostatečné zásoby léků pro chronická onemocnění typická pro vyšší věk nebo absence pomůcek relevantních pro osoby s omezenou mobilitou, inkontinencí a podobně,“ vysvětlila.
Věkově přátelský přístup ke krizovému řízení
Vidovićová dále upozornila, že pracovníci složek integrovaného záchranného systému (IZS) poskytují během krizí významnou pomoc, často se však potýkají s profesním ageismem, tedy se zkresleným vnímáním stárnutí. „Setkávají se primárně se stářím, které je křehké. To není ale celá škála toho, jak stáří může vypadat. Je tak sice pochopitelné, že v krizových situacích jednají se všemi staršími osobami stejně, přesto považuji za možné a žádoucí trénovat i věkově přátelský přístup,“ upozornila Vidovićová.
Začlenění principu věkové přátelskosti do krizového plánování a řízení je proto jedním z doporučení studie
„Především by to znamenalo, že se věk a rozmanitost stárnutí stanou pevnou a klíčovou složkou, východiskem, při tvorbě krizových plánů, nikoliv jejich dodatkem. V zahraniční se například starší dospělí často aktivně zapojují nejen do tvorby příruček a brožur, ale i do samotné přípravy krizových plánů. Dále by to znamenalo úpravu komunikačních strategií, včetně i takových zdánlivých drobností, jako jsou vhodně zvolený font a velikost písma,“ popsala Nedvědová.
Vzdělávání a praktická příprava
„Hlavní náplní vzdělávacích akcí by mělo být zajištění koordinace napříč rezorty, komunikace založená na boření ageistických stereotypů, ale i praktická cvičení zaměřená například na bezpečnou manipulaci s lidmi s omezenou mobilitou, zjištění a zajištění potřebných léčiv a dalších pomůcek, nebo návod na praktickou přípravu starších lidí. To znamená, aby měli někde napsaný seznam kontaktů, diagnóz, potřebných léčiv, se kterým pracovníci dále mohou pracovat,“ dodala výzkumnice.
