Šéf Culinary Clubu je v kuchyni jako doma, ale v minulých dnech vyměnil vařečky a nože za volant, sedl do auta a vyrazil na válkou sužovanou Ukrajinu. Nejel tam však s prázdnou.

„Culinary Club se zabývá dobročinností, přispíváme třeba na děti s obrnou. Na Ukrajině i v Rusku jsem v minulosti pracoval a mám tam silné vazby. A když jsem v médiích viděl uprchlíky, jak odtud odcházejí, tak jsem si řekl, že taky pomůžu. Naložili jsme do auta tři metráky trvanlivých potravin a vyrazili na docela šílenou cestu,“ řekl zpravodajskému portálu BRŇAN Petr Erin Kováč.

V kufru auta vezl na Ukrajinu hlavně mouku, cukr, rýži, těstoviny, toaletní papír a také čínské polévky. „Řada lidí polévkami opovrhuje, ale pro uprchlíky, kteří jdou v mrazu k hranicím, je taková polévka rychlým zdrojem energie – stačí ji zalít horkou vodou,“ vysvětlil šéfkuchař s tím, že potraviny zaplatil z výdělku za prodej degustačních menu a večeří.

Cestou třikrát tankoval po 90 litrech benzínu. Když dorazili ke slovensko-ukrajinským hranicím, narazili na neochotného policistu, který je nechtěl pustit dál a řekl jim, že mají potraviny odnosit dva kilometry v rukách. Po kratší hádce ale nakonec na hranice jeli.

„Ve stanovém městečku tam skvěle pomáhá Červený kříž. Dobrovolníci odnosili potraviny, kam bylo potřeba. Ale situace prchajících Ukrajinců je docela šílená. V jednom stanu tam byli lidé s covidem. Viděl jsem tam i spoustu malých dětí, které posedávají s hračkami,“ popsal uprchlickou vlnu šéf Culinary Clubu.

Zpátky do Brna vzali jednu ženu a maminku s desetiletou holčičkou. „Paní s dítětem jsem sehnal ubytování a práci na Kladně. Byly šťastné, protože měly za sebou asi 2400 kilometrů dlouhou cestu, kdy jely dlouhé hodiny v přeplněném kupé vlaku a pak v narvaném autobusu, než se vůbec dostaly k hranicím,“ uvedl Kováč.

Druhá dospělá Ukrajinka z Dněpropetrovsku zatím zůstává v Brně. I ona popisuje strastiplnou cestu ze země, kde každý den umírají civilisté po ruském bombardování a ostřelování měst a vesnic. „Cestovala jsem nejprve vlakem. Byl přeplněný, v kupé bylo třeba 30 lidí, další byli namačkaní v chodbičce vagónu. Potkala jsem tam i maminky s kojenci, kterým byly dva tři měsíce,“ vypráví Nataša.

Jen do Lvova to měla skoro 1100 kilometrů. „Ve Lvově rozděloval Červený kříž uprchlíky do míst v Polsku, Rumunsku nebo na Slovensku podle toho, kam chtěli jet třeba za příbuznými nebo známými. Já jsem jela autobusem do Užhorodu, kde jsem narazila na dobrou ženu, jejíž muž nás pak odvezl na slovenské hranice. Tam už to bylo dobré, pomohli nám tam vojáci, policisté a dobrovolníci,“ líčí cestu Ukrajinka.

Na hranicích dostali uprchlíci čaj, kávu, vodu a jídlo. „Potom nás Petr i s druhou ženou a její dcerou vzal do Brna,“ dodala Nataša, kterou zatím šéfkuchař ubytoval u sebe doma. „Bude pak pokračovat za sestrou do Itálie,“ vysvětlil Kováč.

Ten chtěl cestu do jihomoravské metropole Ukrajinkám zpříjemnit, proto využil svých kontaktů mezi slovenskými hoteliéry a šéfkuchaři a vzal trojici uprchlic na Štrbské pleso, kde se zastavili v jednom z hotelů na snídani. „Vyvětraly se, prošly se, nadechly se trochu jiné atmosféry – bylo to tam jak v pohádce,“ doplnil kuchař.

Když Nataša mluví o tom, že na Ukrajině musela nechat sedmasedmdesátiletou babičku, zalesknou se jí v očích slzy. „Prošla si onemocnění covidem a je tak slabá a nemocná, že si na cestu pryč netroufla a zůstala tam,“ řekla žena z města, odkud je to k Rusy ostřelované záporožské jaderné elektrárně asi 70 kilometrů.

I proto se už moc těší za sestrou do Itálie. „Ona se tam před devatenácti lety vdala. V Brně ještě strávím pár dnů a po neděli asi vyrazím autobusem nebo vlakem za ní,“ dodala Nataša.